V první části velkého rozhovoru mluvil Jan Pazdera coby trenér A-týmu. V té druhé se „proměnil“ ve sportovního ředitele, který zodpovídá za chod mládežnických družstev. Před sezonou se vydařily nábory u nejmladších kategorií, roste i ženská složka. „Jsem rád, že se nám hodně podařilo rozšířit trenérský tým,“ říká Pazdera.

Jak moc se za dobu, co jste v pozici sportovního ředitele, práce s mládeží proměnila?

Myslím, že nejen já, ale i trenéři, kteří se se mnou na sportovní činnosti podílejí, jsme odvedli velký kus práce ve sjednocení sportovního procesu na Kladně. Byly tu velké rozdíly v tom, jak pracovaly jednotlivé kategorie a družstva. Nám se podařilo prostředí stabilizovat, věci sjednotit a dostat fungování do určitého standardu. To je totiž klíčové pro dlouhodobou výkonnost hráče, aby výkyvy mezi jednotlivými kategoriemi byly co nejmenší. Zavedli jsme základní nároky na hráče, které byly pro některé členy přijatelné a nedělají jim problém, pro některé byly těžší. To byl základní cíl, který jsme ve sportovním vedení pro první rok měli, a cítím, že se nám ho daří plnit.

Co další věci?

Péči o členy jsme u některých družstev udrželi na podobné úrovni, ale u většiny jsme ji výrazně rozšířili. Zároveň s podmínkami jsme logicky na hráče zvýšili nároky, protože jsou to spojené nádoby. Z tohoto pohledu první sezonu vnímáme tak, že nám ukáže, kdo po této cestě jít má a kdo nechce. Uvědomujeme si, že je ale potřeba připravit prostředí pro obě dvě zmíněné varianty. Pokud někdo vnímá, že se florbalu chce věnovat a je to velká priorita v jeho životě, tak chceme, aby se u nás mohl rozvíjet a mohl z něho vyrůst co nejlepší sportovec. Tomu, kdo florbal vnímá jen rekreačně a chce mít aktivit v životě víc, chceme rovněž vytvořit adekvátní prostředí. To bude hlavní téma pro příští sezonu. Teď nám oba přístupy fungují dohromady a ne vždy je to pro obě skupiny ideální. Je dobré si definovat, že nároky i podmínky mohou být odlišné a je dobré dát hráčům či rodičům možnost ujasnit si, kterou cestou chtějí jít.

Velkým problémem u všech sportovních klubů jsou trenéři. Jak jsou na tom Kanonýři?

Trenérský tým jsme hodně rozšířili. Samozřejmě bychom trenérů potřebovali více, ale na florbalový standard je naše struktura velmi solidní. Řešili jsme před sezonou i v průběhu, že se někteří trenéři rozhodli nepokračovat, což je vždy v rozjetém ročníku strašně těžké. Kdo to nezažil, neví, jak je složité najít trenéra v průběhu sezony. Jsem rád, že nám se to podařilo vyřešit. Občas s dávkou štěstí, jednou i s určitým kompromisem vůči našim nárokům. U starších kategorií se nám povedlo rozjet velmi důležitou péči v podobě kondičního tréninku. Nejen našim juniorům, dorostencům, ale i ženské složce jsme zajistili spolupráci s Fit Effectem a CrossFitem Kladno, což je velký skok oproti možnostem, které klub měl dřív. Od většiny členů mám pozitivní zpětnou vazbu a jsem rád, že i hráči se k tomu staví dobře a aktivně pracují.

Velký nárůst nastal u nejmladší kategorie, kde se vyvedly nábory, že?

Ano, ty se skutečně hodně podařily. Přitom je to projekt, který jsme s Martinem Czeczinkarem (šéftrenér mládeže) šili za pět minut dvanáct, protože jsme na nábory měli červen a září. A zvlášť červen byl náročný, protože pro Martina to byl první měsíc v klubu, pro mě druhý. Prostředí jsme moc neznali. Ale byli jsme úspěšní, přesto s Martinem vnímáme, že potenciál na příští sezonu je ještě větší. Chceme být úspěšnější a plánujeme přivést hráčů ještě víc. A to nejen z klasických náborů, ale chceme se i víc věnovat skautingu. Chceme vytěžit Kladno a okolí, kde třeba funguje výborný projekt Školní florbalové ligy. Hraje ho spousta dětí a tam vybíráme hráče, které bychom mohli zapojit do naší klubové struktury. V této sezoně jsme zavedli jednoročníkový systém a u některých kategorií potřebujeme mít základnu širší. Je to tedy pro nás velké téma, abychom na poli náborů a skautingu byli aktivnější a dokázali hráče získat.

Proč jste vlastně přešli z častějšího dvouročníkového systému na jednoročníkový?

Byla to velká změna a pro naše hráče i velká novinka. Ne každý vždy dobře přijímají novinky a změny, takže na začátku byl nový systém spojený s emocemi z řad některých rodičů. Teď už však vnímám, že to většina z nich bere pozitivně. Já i Martin jsme přesvědčeni, že se v dlouhodobém horizontu pozitiva ukážou. A co si od změny slibujeme? Individuálnější práci s hráčem i jeho lépe kontrolovatelný rozvoj. Protože hráč je v tréninkové skupině po celou dobu, nemění se mu. Když se pracuje v dvouročníkovém systému, tak se každý rok pracovní skupina mění a je pro trenéra těžší kontrolovat, jestli je jeho sportovní rozvoj stabilní. V jednoročníkovém systému ta možnost je.

Český florbal však soutěže řídí podle dvouročníkového systému.

Ano. Ale mně se na tom líbí, že naši hráči teď budou zažívat jeden rok v dominantní roli (když budou starší) a jeden v submisivní. A za tu dobu, co trénuji, dobře vím, jak moc to hráče může formovat. U dvouročníkového systému se může stát, že jeden hráč celou mládežnickou kariéru prožije v dominantním týmu, jiný pouze v submisivním. To mu definuje stejnou roli. Když se mu pak role v pozdějším věku mění, tak na to neumí reagovat. My to kombinujeme. Pro hráče je to samozřejmě výstup z komfortní zóny, což nemají rádi. Nemusí to ani někteří rodiče, protože mají tendenci dělat dětem věci snazší. My věříme, že tento proces může naše hráče dobře připravit. Hráč pak bude lépe zvládat nekomfortní situace. Je ale nutné říct, že ročníkový systém jsme zavedli zatím jen v chlapecké struktuře.

Ženská složka je na tom jak?

V této sezoně máme přihlášené družstva žákyň, dorostenek a žen. Postupnými kroky chceme strukturu rozšiřovat. I tady věříme, že budeme úspěšní při náborech. Setkal jsem s družstvem žen a domluvili jsme se, že nás při náborech podpoří aktivní účastní, z čehož máme radost. Pro nábory do družstev dívek chceme zvolit jinou strategii. Je samozřejmě lepší, když budou holkám říkat, ať hrají florbal, ženy-hráčky, než když tam přijdou chlapi-trenéři. Věříme v úspěch, takže chystáme v příští sezoně přihlásit i družstvo nejmladších elévek a do tří let bychom chtěli mít ženskou složku co nejširší.

Čtyři dorostenky dokonce reprezentovaly na turnaji výběrů.

Ano, je to úspěch. Teď ale musíme zvládnout období, kdy nám holky končí v dorostenkách, aby měly motivaci hrát za náš ženský tým. Chceme je v klubu udržet i z hlediska rozšíření konkurence a zajištění větší stability u ženského áčka. Ale může se stát, že některé hráčky budou ambicioznější a budou mít motivaci jít do jiného prostředí. Vážím si toho, že někteří rodiče těchto hráček už se mnou toto téma otevřeli. Chceme situaci řešit společnou dohodou, aby hráčky zůstaly v kontaktu s našim týmem, aby se po kategorii juniorek, kde družstvo zatím nemáme, vrátily a chtěly pozvednout ženskou složku na Kladně.

A jak rodiče reagují?

Jsem rád, že to respektují a že se na věc nedívají jen sobecky z pohledu, co bude nejlepší pro hráčku, jejich dceru. Sám cítím, že po počátečním vysvětlení, který způsob práce je reálný a efektivní, vládne v dívčích družstvech spokojenost s tím, co jsme odvedli v prvních osmi měsících. Jak se nám povedlo početně rozšířit skupiny. Tuto dobrou atmosféru potřebujeme, abychom se mohli posunout a mít ženskou základnu ještě stabilnější.

Autor: Robert Sára