Povídka Kateřiny Vágnerové se bude točit kolem jedné zahrady a jednoho tajemného stromu. Co všechno bude Alžběta za jeho získání ochotná zaplatit?

Láskyplně uchopím trs levandule, vložím ho do mělké jamky a ke kořenům přimáčknu hlínu. Je černá, vlahá a kyprá. Téměř ji toužím ochutnat. Zasadím další trs a pak další. Čas plyne. Kvetoucí trnky sladce voní, po obloze bloudí bílá oblaka. Zhluboka se nadechnu – ve vzduchu je cítit jarní déšť.

Alžběta vyhlédla oknem a nakrčila nos. Hromada shrnuté ornice porostlá plevelem, druhá, o něco menší kupa, plná větví. Na kámen udusaná hlína se stopami po bagru. Rezavějící drátěnka tvářící se jako plot.

Raději se otočila zpátky do pokoje. Tento pohled ji potěšil víc – všechno bylo přesně podle jejích představ. Stěny v barvě lesního medu doplňovaly hnědozelené závěsy, parkety se matně leskly, nad pohovkou zářil pestrobarevný obraz a v křesle seděl její přitažlivý, tmavovlasý manžel.

„Ladíš,“ ušklíbla se na něj.

„To mám štěstí, jinak bys mě vyměnila, co?“                                      

„Ba ne, vymalovala bych jinak stěny,“ uchichtla se. Pak jí znovu padl zrak na spoušť za okny a dobrá nálada ji opustila. „Budeme muset sehnat nějakou zahradnickou firmu. Tohle chce mechanizaci.“

Vojta se vyhrabal z křesla, přitáhl si do náruče drobnou postavičku své ženy a přes její střapatou hlavu vyhlédl ven. Vlasy hebké jako kočičí kožíšek ho šimraly pod bradou.

„Tak seženem. To zas nebude takový problém. Včera jsem se v obchodě potkal s Matouškem. Víš, to je ten chlápek, co mu prý předloni utekla žena. Jak bydlí o dva domy dál. Vykládal mi o nějakém úžasném zahradníkovi, co se mu stará o pozemek. Prý mu udělal i architektonický návrh.“

Alžběta se rozzářila. „Vážně? Mluvíš o tom domě s jakoby lesoparkem? Vůbec nechápu, jak něco takového mohlo vzniknout na celkem malém pozemku. To by bylo skvělé. Mohl by nám zahradu i navrhnout, nejen zvládnout hrubé práce. Myslíš, že pro nás vymyslí něco stejně nádherného?“

„Jsem si jistý, že ho přesvědčíme, miláčku. Stačí pořádně zaplatit. I když mě trochu překvapuješ. Zatím jsem měl pocit, že vůbec nikomu nedovolíš, aby ti do tvé zahrady mluvil.“

Pokrčila rameny. „Nechtěla jsem, jenže ta sousedovic zahrada vypadá opravdu úžasně. Přinejmenším zvenku. Kdybych mohla mít podobnou, nechala bych se zlákat. Ještě to promyslím.“

O týden později se definitivně rozhodla, že zahradnická firma je opravdu nezbytná. Větve se jí spálit podařilo, ale na zbytek neměla sílu. A Vojta, při tom jak náročnou má práci, jí s tím prostě nepomůže. Navíc ho zahradničení naprosto nezajímá, takže co nezařídí sama, to nebude.

Otřela si zpocené čelo, rozmazala po něm saze a koukla na hodinky – pomalu se blížila šestá. Vojta volal, že se zdrží, prý nějaká obchodní večeře… Možná by toho mohla využít a zajít se poptat k tomu Matouškovi na jeho zahradníka. Zase tak pozdě ještě není, aby byla návštěva nevhodná, a jeho zahradu si už dávno toužila prohlédnout. Teď má záminku. Bleskově se osprchovala, udělala si úsporný, ale působivý make up a ušklíbla se na sebe do zrcadla. Je snadné vypadat přitažlivě, když je člověk mladý. Prohrábla si vlasy a oblékla nové šaty, ve kterých vypadala jako nevinné děvčátko. Ještě je neměla na sobě, konečně si jich užije. Bývá sice příjemné, když je manžel úspěšný podnikatel a žena může zůstat bezstarostně doma, jenže pak nemá moc příležitostí hodit se do gala. Na tom svém úhoru okouzlí jedině hraboše.

„Nemá přece cenu, aby ses někde dřela. Vydělám dost a pak, za nějakou chvilku budem mít děti a to bys zůstala doma tak jako tak. Zatím můžeš z našeho bydlení vytvořit ráj na zemi…“ přesvědčoval ji Vojta už mnohokrát. Netušil, že děti nebudou. Nikdy. To mu neřekla.

Vzdychla si a znovu se podívala do zrcadla. „Takhle jsem si to vybrala, takhle to mám. Jsem spokojená. Těch pár věcí, co mi dělá starosti, jako třeba právě zahrada, určitě vyřeším. Zvládnu to. Jako vždycky.“

Za chvilku už zvonila o dva domy dále. Otevřel jí mírně obtloustlý muž v plandavých kalhotách a vytahaném tričku. Trochu nelaskavě si pomyslela, že se zase moc nediví, že mu žena utekla, i když na druhou stranu, kdyby o sebe dbal, nevypadal by až tak špatně. Na tvář promítla jen poslední myšlenku a sladký úsměv.

„Dobrý den, pane Matoušku. Já jsem Alžběta Simonová, tady od vedle. S manželem se znáte, že?“

„Jasně. A vás jsem si samozřejmě taky všimnul. To nejde přehlídnout, takovou krasavici. Čím můžu sloužit?“

Znovu se usmála, tentokrát trochu rozpačitě.

„Nerada ruším, ale měla bych prosbu, vlastně dvě. Nebo přesněji jednu prosbu a jedno přání.“

Ochotně přikyvoval. Rozhodně se nezdálo, že by ji chtěl odmítnout.

„To přání je jednoduché – mohl byste mě pustit dál? Víte, já zahrady prostě miluju a ta vaše, přinejmenším zpoza plotu, vypadá naprosto úchvatně.“

Muž se rozzářil.

„Poďte, poďte. Rád vám ukážu svoji největší pejchu a jediný potěšení.“

Zamyšleně se na něj podívala. Když se doslechla o jeho ženě, přemýšlela, proč zůstal v tak velkém domě sám. Proč ho neprodal a nepostavil si nějaký menší. Vlastnil stavební firmu, pokud věděla, tak by to pro něj mělo být snadné. Teď ji napadlo – kvůli zahradě?

O chvíli později usoudila, že pokud ano, naprosto ho chápe. Nikdy nic podobného neviděla a přitom byla přesvědčená, že o zahradničení ví mnohé. Ale toto nevytvořil jen tak nějaký amatér, dokonce to ani nepůsobilo jako precizní dílo zahradního architekta, ne, tady byly cítit ruce člověka obdařeného snad samotnou bohyní Flórou. Tahle zahrada měla duši. Dýchala z ní atmosféra klidu, s nepatrným nádechem smutku.

Husté živé ploty tvořily tajemné tunely, ze kterých se vycházelo do jednotlivých zákoutí. Byly to zahrady v zahradě. Uhlazená japonská s dokonale uhrabanými oblázky a ohnivě červeným javorem, poklidná čínská s vrbičkou sklánějící se nad stříbřitým jezírkem, francouzská se symetricky stříhanými jehlany z buxusu, anglická s pestrou plejádou kvetoucích trvalek… Nejkrásnější byla ta ústřední – africká. Trsy travin vlnících se ve větru, dřevěná lavička a STROM.

V šoku na něj zírala. Dokonalý tvar, subtilní kmen ukončený okrouhlou korunou a… barvy. Hladká šedá kůra hustě protkaná pruhy ve všech odstínech duhy – zelená, růžové, karmínová, žlutá a dokonce i modrá; ze štíhlých větví se sypaly vodopády rudých, omamně vonících květů.

„Co je to? Kde se to tady vzalo?“ dokázala ze sebe vypravit.

„Prej děsně vzácnej, posvátnej strom, co normálně roste jenom někde v Africe. Jmenuje se kirabo. V Evropě je prej tendle jeden z mála. A všecky zasadil můj zahradník,“ dmul se Matoušek pýchou, jakouže to raritu vlastní. Pak zjihnul. „Nevím proč, ale rád tu sedávám. Bejvá mi pak nějak míň smutno. V létě na něm vyroste listí, co je skoro stejně červený, jako tydle květy. A von šumí, jako by si se mnou povídal.“

Alžběta kývla, jakože rozumí, a on po chvilce váhání pokračoval: „A to byste nevěřila, jak rychle vyrost. Je to sotva dva roky, co ho tu mám…“ zarazil se a polkl. „Byste mohla říct, že bych ho neměl mít rád, protože ho vybrala Marie. A pak mi frnkla s kdoví kým a ani ho neviděla. Jenom dopis mi po ní zůstal. Já nejdřiv neudělal nic, ale pak už to bylo divný, tak sem zašel na policii. Nenašli po ní ani stopu, jenom po mně koukali, jako bych ji snad za to moh. Ale co vám to tu povídám. To vás vůbec nezajímá, že?“

Alžběta vypadala, že si nevšímá jeho rozechvění, a přejela dlaní po sametově hebkém kmeni. Prsty se jí zadrhly o podivnou okrouhlou skvrnu, která narušovala dokonalou symetrii svislých pruhů. Stiskla rty.

Matoušek se při tom pohledu zamračil. „Si asi říkáte, co to je, že jo? Ten můj zahradník do kmene vyvrtal díru a zachycoval mízu, co z něho tekla. To byste neřekla, co jí během chvilky bylo. Že musí zkontrolovat, jestli je v pořádku. Nějaký laboratorní rozbory či co. Moc se mi nelíbí, že do mýho kirabo vrtá – dyť ho to musí bolet. Ale von tvrdí, že to stromu nemůže škodit, naopak, že potom ví, že je zdravej.“

„Aha,“ přikývla Alžběta, hned však navázala. „Když už mluvíte o vašem zahradníkovi, toho se týká má prosba. Máte na něj kontakt? Chtěla bych ho požádat, zda by něco nepodnikl s tou naší spouští. Původně mi bylo jedno, kdo s ní něco provede, jenže v okamžiku, kdy jsem viděla, co dokázal u vás, tak už o žádného jiného nestojím.“

„Klidně vám na něho číslo dám, ale taky se s ním můžete potkat tady. Chodí sem každej měsíc. Přistřihnout keře, pohnojit a tak. Měl by přijít pozejtří. Takže pokavaď chcete, přiďte a rovnou se s ním domluvte.“

Konec první části, pokračování příští týden.

Autor: Kateřina Vágnerová