Kdesi (vážně nevíme kde), kdysi (vážně nevíme kdy), putoval světem jeden kočovný divadelní soubor. Radmila Tomšů nás seznamuje s příhodami, které ho potkaly, když se k nim připojil nový člen.

Slunce klonící se k západu příjemně hřálo, vzduch voněl jarem a jásavě barevné maringotky se sunuly po prašné cestě. Město v dálce rozverně blýskalo věžemi a zvalo poutníky do svých bran.

„To už dneska nedojedeme,“ vzdychl principál. „Škoda. Ale co, zítra tam budeme brzo po ránu. Stihneme první představení ještě dopoledne, lidi budou čerství a určitě nějaký ten peníz kápne.“

 Vtom uslyšel ránu, jeden z vozů se zakymácel a místo kola se objevil velký bílý čtverec s namalovaným rozjásaným obličejem.

„Já se na to… Kdo jim krucinál zas dal peníze na ty cingrtské krámy? Cvočku, Cvičko, okamžitě sem! Ať už je to kolo zpátky!“

Dvojčata se přišourala. Hůlka v Cvočkově ruce měla temně modrou barvu.

„Chceš mi říct, že je vybitá? Můžeš mi prozradit, jak tě tohle napadlo? Naval další!“

„Nemám, tati, opravdu ne, to byl omyl, to nemělo být kolo, chtěl jsem nám vykouzlit zmrzlinu, ale zrovna jsem zakopl o kámen, já opravdu nechtěl,“ drmolil Cvoček a ustupoval před rozezleným otcem.

„Hej, nemáte někdo cingrtskou hůlku?“ hulákal principál na ostatní členy souboru. Bez úspěchu.

„Co kouzelník?“ napadlo Cvičku.

„Prosím tě, náš kouzelník kolem magie ani nešel, natož aby dokázal změnit kolo,“ odfrkl si pohrdlivě principál. „A náhradní nemáme. Nezbude, než někoho poslat do města pro další pitomou hůlku. Do té doby máme utrum. A ty mazej do vozu! Dneska myješ nádobí za celej soubor, je ti to jasný?“ utrhl se na Cvočka.

„Stejně bychom už o moc dál nejeli,“ obrátil se k principálovi tragéd. „Támhle nedaleko je pěkný plac, zajedeme tam. Sundáme to kolo – teda ten čtverec – a ten kousek zvládneme popojet i bez něj.“

Za chvíli už v kruhu maringotek hořel oheň.

Nádobím ten večer nikdo nešetřil.

Než se druhý den vrátil Cvoček s novou hůlkou, uplynulo tolik hodin, že do města vjeli až v poledne.

„To budeš koukat,“ šeptal Cvoček sestře. „Maj tu úžasný náměstí a tolik krámků! A těch cingrtských kouzel!“

„Jenže my na ně nemáme,“ připomněla Cvička. „Za poslední peníze jsme museli koupit novou hůlku. A tu nám táta zabavil, hned jak jsi udělal zpátky ze čtverce kolo. Přitom je vybitá jen asi z pětiny, já se dívala. A byla červená! Ta toho umí víc než modrá. Jenže je na první pohled nerozpoznáš. To je stejně skoro podvod, když nevíš, co kupuješ. Kouzelníci a vědmy to prej poznaj hned. Ale ti je zas nekupujou, na co by jim byly? Mají vlastní hůlky. A vlastní kouzla. Tyhle jsou jen pro obyčejný lidi…“

U stolu v hospodě seděli principál, tragéd, autor a kulisák.

„Večer budeme hrát komédyji,“ rozhodl principál.

„První den je komedie nejlepší,“ potvrdil autor. „Poznáš publikum a zjistíš, jestli je na úrovni. Jestli snese i lepší kousky. A my míváme letos nabito, jako už dlouho ne!“

„Kterou?“ zeptal se kulisák. „Abych se zas nepřehmátl v kufrech,“ zasmál se.

Hovor se okamžitě stočil na představení, ve kterém herci hráli v kulisách jiné hry, ale díky hospodské, která dodávala pivo rychlostí blesku, nakonec nikomu nevadilo, že vodník sedí na suchu a lípa je ve skutečnosti kovový altán.

„Ty a ty tvoje kouzlící kufry,“ povzdechl si nakonec principál. „Jestli nebylo lepší, když jsme stavěli kulisy ručně. Jenže od doby, co se rozmohly tyhle cingrtský krámy, se nikomu nechce pracovat.“

V té chvíli přistoupil ke stolu mladý muž.

„Dobrý den, prosím, není mezi vámi náhodou pan principál slavného divadla TIRIK?“ zeptal se opatrně a těkal očima z jednoho na druhého.

„To jsem já. A ty budeš ten mladej, co k nám má na týhle štaci přistoupit, že jo?“ podal principál mladíkovi ruku. „Představuju vám… ehm… našeho novýho mladýho,“ vybruslil z potíží s pamětí. „Pojede s náma. Chlapec pro všechno. Bude nosit kufry, napovídat, jezdit s maringotkama, štípat dřevo, prostě co bude zrovna potřeba.“

„Ale maminka mi slíbila…“ snažil se ho přerušit nováček, „… že bych mohl zpívat…“

Ale to se ztratilo ve všeobecném hlaholu.

Zítra už musíme jet dál, přemýšlel principál. Ve městě je nepřeberně příležitostí k zábavě a malý soubor na pomezí divadla a cirkusu nikoho dlouho nezaujme. Lidi se přijdou podívat jednou, dvakrát, ale pak se vrhnou jinam. To venkov, tam je to jiné. Každé vytržení z nudy běžných dní je vítané. Stačí, aby lidi zahlédli barevné maringotky, a už se sbíhají. Pravda, výtěžek nic moc, ale na uživení to stačí. A na zazimování, připomněl si. Letos už se opravdu nechce trakat s maringotkami ve sněhu. Na venkově se taky nemusí používat cingrtská protikouzla. Ve městech publikum na herce běžně zkouší hůlky. Než zjistili, jak se tomu bránit, bylo jim párkrát dost krušno. Stejně je to nespravedlivé, přemítal dál. Jak rád by také vládl magií! Jenže někomu stačí lusknout prsty a má vše, ale jiný se může přetrhnout a nezapálí ani oheň. Opravdových kouzelníků je jen pár. Ten, kdo vymyslel a vyrábí ty cingrtské věcičky musí být v balíku. Je to jediná možnost, jak může k magii přičichnout i obyčejný člověk.

Samosebou jsou možnosti cingrtek omezené, živému tvoru s nimi ublížit nejde. Naštěstí. Ale co dokážou! Když poprvé uviděl principálku, jak stojí nad škopkem a prádlo se pere samo, nevěřil vlastním očím. Chlapa by takové využití nenapadlo ani náhodou. Jenže příští týden už zase prala ručně, protože „Cingrtská pradlenka“ stála tolik, že by z toho vyžili celý týden.

Doufal, že třeba Cvoček nebo Cvička v sobě nadání najdou. Ale kde nic není, ani čert nebere.

„Principále, končíme, děkovačka!“ vytrhl ho z přemýšlení volání kolegů. Vyskočil a utíkal se uklonit spolu s ostatními herci.

„Zítra odjíždíme,“ pošeptal tragédovi, když přejel očima řídké řady diváků. „Tady nám už pšenka nepokvete.“

„Od chvíle, co je s náma ten mladej, se dějou divný věci, člověče,“ rozumoval kulisák, zatímco kráčeli s kouzelníkem vedle vozu. „Ten kluk má fakt patent na průšvihy nebo co. Hele – Praskolesy – tam spadla kulisa na divu. V Jemništi se zas propadlo propadlo i s prvním milovníkem. A ty kufry v Brankovištích – prý je určitě nakládal. Cha. Teda to je dřevo, to ti povím. A prej bude hrát, jsem zvědavej, jak tohle dopadne. To by mě fakt zajímalo, kerej čert nám ho sem poslal. To budou známostě, rozumíš, známostě, jinak to nejde. Jeden tady tahá kulisy už roky a myslíš, že mu někdy řekli – hele, pojď na jeviště, doneseš tam paní psaní? Kdepak. Přidrž, podej, udělej. Ale smetánku, tu si lížou voni. Známostě, pcha!“ Odplivl si.

Kouzelník jen kýval hlavou. Taky mu nováček nebyl po chuti. Mladý chlap je vždycky nebezpečný. Co kdyby náhodou o něj zavadila očkem diva? A to s ním teď bude ještě na jevišti. Zasmušil se. Škoda, že je kouzelník jen podle jména. Mít tak on tu moc, to by mladý koukal! To by to tu lítalo! Jenže nelítá. Ale stejně si ho ohlídá. Kolem divy se mu nikdo točit nebude!

Diváci se prohýbali smíchy. Na jevišti se motal nešťastný mladík a snažil se divě předat dopis. Zavadil pozadím o zrcadlo, to se zřítilo do portálu. Seshora spadlo lano a vyrazilo mu dopis z ruky. Hledal ho po zemi a další kulisu tak tak zachytila diva, která si od určité chvíle okolí setsakra hlídala. Za portálem stáli všichni členové souboru a nevěděli, zda se mají smát, nebo brečet.

„Kdo ho tam pustil, to snad není možný,“ lámal se tragéd v pase.

„To jsem ve scénáři neměl, to tam musím dopsat,“ hýkal smíchy autor.

 Kouzelník metal očima blesky. Lidi se smáli! Ale komu!?! To nemožný dřevo úplně zastínilo jeho divu! Vzteky nevěděl, co dělat. Popadl cingrtskou hůlku, kterou měl připravenou na další číslo, a na pódiu byla rázem tma jak v ranci. Než spadla opona, bylo slyšet ještě několik tupých úderů a zakvílení nešťastného mladíka, který se nedokázal na jevišti zorientovat ani za světla, natož v naprosté tmě.

Když rozesmátí diváci zmizeli z hlediště, sešli se v principálské maringotce k poradě starší členové souboru. Principál v barevných šlích seděl v čele stolu, vedle něj tragéd, naproti autor a první milovník.

„Kdyby to byl schopnej zahrát denně, já mu takovou scénu do té hříčky připíšu,“ nadhodil autor. „Lidi se bavili, slyšels, jak řvali smíchy?“

„Jenže on to nikdy nezopakuje stejně. Dneska nás to stálo zrcadlo. Co příště? Kdepak. Na jeviště už nevkročí.“

„Jenže ani kulisák ho nechce. Je k ničemu. Dřevo. Jo, Dřevo, to jméno se k němu hodí. Vyhoď ho, je jen přítěž!“

Principál se smutně usmál: „Nemůžu, chlapi. Prostě jsem to slíbil. A já sliby plním. Domluvili jsme se na jednom roce, a pokud to nepůjde, Dřevo se pak vrátí pěkně šupem domů. Takže musíme vydržet. Už se nám to krátí!“

„Jo, krátí,“ vzdychl první milovník. „Už jen deset měsíců a dva týdny. To je vlastně cobydup,“ ušklíbl se.

Konec první části. Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Radmila Tomšů