V první části povídky Kateřiny Vágnerové jsme potkali dvě studentky vysoké školy a pohledného převozníka. Jak dopadnou jejich příhody a splní se Sandře její největší přání?

Přišel květen a konečně se zase jednou dostaly do své oblíbené cukrárny na Kulaťáku. Místo, kam už od prváku chodily mlsat, popíjet kávu a vést hlubokomyslné řeči o životě.

Sandra odhodila věci na jednu ze stoliček.

„Musím si odskočit, pohlídej mi to, prosím. Kdyby přišla servírka, tak zatím objednej kafe. Zákusky vyberem pak, až se mrknem, co mají. Dík.“

Zamířila směrem k toaletám a cestou nakoukla do skleněné vitríny, kde se na ni vyloženě smály nadýchané větrníky. Úplně cítila na jazyku chuť karamelu. Celou cestu pak nepřemýšlela o ničem jiném.

Dřív jsme si je s Majkou dávaly skoro pokaždý, pak se nám přejedly, a teď už jsme je neměly ani nepamatuju. Mohly bychom si je zase jednou dát. Asi je koupím. Páni, já na ně mám chuť…

Zpátky ke stolku zamířila s talířky, na kterých trůnila zlatavá dobrota.

„Překva–,“ začala, ale umlkla uprostřed slova. Před Majkou ležely dva sněhobílé talíře a na nich… karamelem polité zákusky.

„Ty jsi koupila větrníky?“ vyhrkly obě současně.

Majka se dala do smíchu.

„Mně prostě něco říkalo: ‚Kup větrníky. Mám chuť na větrníky. Dneska jedině větrníky.‘ A teď, když vidím, co neseš, tak je mi jasné, že tu zprávu jsi mi poslala ty. Jinak to není možné.“

„Pitomost,“ odsekla Sandra, „prostě náhoda. Náhodou jsme se obě podívaly do vitríny, náhodou jsme viděly, jak krásně dneska vypadají, náhodou jsme si vzpomněly, že jsme si je často dávaly…“

„Tak náhodou, jo? Obě najednou? A abys věděla, já je vůbec neviděla. Jenom se mi najednou vynořily v hlavě jako živé. Já teda vím, že na takové věci, jako telepatie a tak, nevěříš, ale podívej, tohle je jasný důkaz.“

„Jakýpak důkaz,“ vrčela dále Sandra a lžičkou se nípala v lákavém krému. Najednou jí ani trochu nechutnal. „Prostě náhoda.“

Jenže hlavou se jí míhaly ty spousty drobných náhod, které ji provázely už od dětství – jak se jako malá ztratila v lese, když pro ni a hromadu bratranců a sestřenic táta uspořádal bojovku, a ona nějak minula tu správnou odbočku a najednou nevěděla, kde je. Už se začínalo stmívat a ona se bála. Pak ji táta našel a říkal, že ho přece volala. Ale ona nevolala. Byla tak vyděšená, že nevydala ani hlásku, jen čekala, kdy se tam objeví něco strašlivýho, co ji sežere.

Nebo jak si při maturitě tak strašně přála vytáhnout otázku s prokletými básníky, protože Baudelaira v té době recitovala snad i ve spaní… Když pak rozbalila papírek s číslem, tak tam byl právě on…

Nebo jak jí k pátým narozeninám babička koupila přesně, naprosto přesně tu panenku, kterou si přála…

Nebo…

Nebo naposledy – ta příhoda s lodí. Jak se vrátila ke břehu, když se lekla, že Majka slítne do vody. Martin přece říkal, že řeka se takhle nechová.

Vždycky, když si něco opravdu moc přeju, nebo se opravdu moc bojím… Zavrtěla hlavou. Náhoda. Uzavřela nakonec své úvahy. Nic jiného to není. Prostě neuvěřitelné množství neuvěřitelných náhod. Jenomže… jenomže, co když je to opravdu jinak. Znovu potřásla hřívou kudrnatých vlasů. Ne. Jsem přece racionálně myslící člověk. Jsou to jen náhody.

Jenže do hlavy se jí vkradla představa jednoho vysokého mladíka v pruhovaném tričku a spolu s ní i přání poznat ho trochu víc.

Tohle si opravdu přeju? Vážně? To jako úplně opravdicky?

„Ahoj, Vojto,“ zavolal Martin na kluka v černém triku s lebkou, který v patách se svou černobílou fenkou Bessie dusal k přívozu. Cestička na druhé straně řeky byla na vycházky jak dělaná.

„Dneska nějak brzo, ne?“

„No a?“ odsekl Vojta a neurvale škubl vodítkem.

Martin překvapeně zamrkal. Ten kluk svoji border kolii oddaně miloval a obvykle by zakousl každého, kdo by se na ni jen křivě podíval. A teď s ní takhle cloumá? Pak pokrčil rameny. Na puberťácké nálady nemá čas.

Na druhém břehu mu to nedalo. Mezi jednotlivými jízdami měl pár minut volna, takže Vojtovi zabránil vystoupit.

„Tak co se děje?“

„Nic!“

„Nic? A proto jsi mi cestou málem prokopl loď?“ trval na svém Martin. Pak s náhlým instinktem vytušil, v čem je problém. „Proč s tebou dneska není Tomáš?“

„Proto,“ vztekal se kluk, ale nakonec pod Martinovým pohledem kapituloval.

„Pohádali jsme se. Chodíme spolu do školy už od první třídy a on úplně samozřejmě počítal, že spolu budeme pokračovat snad až do důchodu. Jaksi opomněl vzít na vědomí, že já na ten jeho blbej gympl fakt nechci. Dal jsem si přihlášku na grafickou. To si za ty roky nevšim, co mě baví?“

Vojta přerušil svůj rozhořčený proslov dalším kopnutím do lodi. Jen taktak, že minul překvapený psí čumák, který na něho ublíženě vyštěkl.

Martin prohlásil smířlivě: „Hele i ten tvůj pes ti říká, abys přestal vyvádět. Však on to Tomáš pochopí. Takže už mi přestaň ničit můj prostředek obživy a koukej mazat. Doufám, že cestou zpátky už budeš v lepší náladě.“

Vojta po něm hodil ještě jeden zamračený pohled, ale bez dalších řečí vystoupil a s vesele poštěkávající Bessií se vydal na procházku.

Martin se po něm ještě chvilku zamyšleně díval. Člověk aby tady občas sloužil jako terapeut. Pak pokrčil rameny a znovu se věnoval svým cestujícím.

Ale najednou, úplně z ničeho nic, se mu myšlenkami mihly dvě dívky – jedna drobná, blonďatá, která na sebe dokázala strhnout veškerou pozornost okolí. A pak ta druhá…

„Co kdybychom se zase svezly přívozem?“ navrhla Majka.

Sandra se na ni pátravě zadívala.

„Není to zájem o švarného převozníka, že ne?“

Majka se zavrtěla.

„Musíš balit každýho mužskýho, na kterého narazíš?“ nasadila Sandra mentorský tón. Ve skutečnosti však pocítila něco mezi radostným očekáváním a prachsprostou žárlivostí.

Majka se bránila. „Každého ne…“

„Jen ty pěkný, já vím,“ zlobila se její tmavovlasá kamarádka. „V současné době je to Petr, Mirek, Lukáš…“

Majka pokrčila rameny. „Když se nechaj. Vždyť víš, že to tak nemyslím. Jen se bavím. Nikdy to nenechám zajít moc daleko… Takže, pojedem tím přívozem?“

„Co mám s tebou dělat,“ rezignovala Sandra, ale pak si tichounce zamumlala jen tak pro sebe: „Tohohle bys mi mohla nechat.“

Majka se na ni pátravě zadívala.

Jaro se už pomalu přehouplo do léta, obě dívky měly na sobě lehké šaty, Majka červenobíle puntíkaté, Sandra zářivě tyrkysové. Cestou k přívozu štěbetaly jako dva barevní papoušci.

„Jé, ahoj Majko… Sandro,“ zdravil už z dálky Martin.

Majka se potěšeně usmála.

„Ty si nás pamatuješ? Když ti tu denně projede tolik lidí?“

„No, jak by ne. Někteří jsou nezapomenutelní. Záhadné příhody na vlnách se zase nestávají tak často,“ ušklíbl se na rozesmátou Majku.

Sandra se zamračila, skočila do pramice a natáhla k ní ruku dříve, než to mohl udělat Martin. Dívka pobaveně povytáhla obočí a potichu zašeptala: „Slibuju, že budu hodná a nechám ti ho. Ale zase, pokud se nechá příliš snadno zblbnout, tak si tvůj zájem nezaslouží. Tak že bych ho tak trochu vyzkoušela?“ Na nevlídný Sandřin pohled reagovala zadrmolením: „No dobře, vůbec si ho nebudu všímat…“ Což vcelku předvídatelně nedodržela a okamžitě se Martina začala vyptávat na kdeco.

Sandra přestala dávat pozor. Stejně to nemělo smysl. Podobných situací už zažila. Vedle Majky zkrátka neměla šanci. Kdyby to ta holka aspoň myslela vážně. Pak by jí Martina i přála. Možná… Ucítila potřebu strhnout pozornost na sebe. Jenže jak? V tomhle vážně neuměla chodit.

V zadumání si ani nevšimla, že mladík sice zdánlivě pozorně poslouchá Majčin nepřetržitý proud řeči, pohledem však nepřestává sledovat, co dělá ona.

Zasmušile se naklonila přes okraj lodi a ve třpytící se vodě pozorovala odraz oblohy a stromů na druhém břehu. To jsou barvy, napadlo ji. Právě tak krásný jako peří ledňáčka. Ten se prej, když letí nad vodou, ve vzduchu blýská jako smaragd…

Kolem se ozval šelest. Překvapeně zvedla oči do barevného víru. Desítky, ne, stovky drobounkých, oranžovosmaragdových šípů, poletovaly všude kolem. Šípy se usazovaly na plátěné střeše, čistily si dlouhé zobáčky a úplně ignorovaly užaslé výkřiky cestujících.

Martin v tom okamžiku definitivně zapomněl na Majku a fascinovaně zíral na Sandru, obklopenou ohňostrojem barev. Nevěděl, co ho ohromilo více. Pohled na zářící dívku, nebo na pestrobarevnou změť peří.

Sandra se zatajeným dechem natáhla ruku. Na prstě jí přistál jeden z těch drahokamů. Přes jeho drobnou hlavičku zahlédla Martinův okouzlený pohled a Majčin vztyčený palec. Ptáček si narovnal hebká peříčka na oranžovém bříšku, přešlápl z nožky na nožku a blýskl po ní korálkovým okem. V jeho zašvitoření úplně jasně rozeznala slova: „Tohle sis přece přála, ne?“

Autor: Kateřina Vágnerová