Co se stane, když si bez přemýšlení zahráváte s neznámým vědomím? To se dočtete v povídce Barbory Vrobelové.

Tma. Nic nevidím. Kde to jsem? Slyším nějaké podivné zvuky. Jakoby škrábání.

Ležel jsem na něčem chladném, hladkém. Příjemný materiál na dotyk. Jediná příjemná věc. Neměl jsem moc prostoru. Po stranách jsem byl namáčknutý na stěny a strop byl taky nízko. Jako bych byl v nádobě, která tvaruje mě, nebo já ji. Žádný kousek místa navíc. Těsné…

Škrábání zesílilo a oslnil mě drobný paprsek světla. Chvilku na to jsem byl osvobozen z děsivé tmy.

Stále bezbranně uzavřeného v průhledném materiálu si mě prohlížel podivný tvor. Byl obrovský. Jeho hnědé oči mě sledovaly, zatímco mě převracel pořád dokola. Dostával jsem závratě a měl jsem strach. Co se mnou teď bude?

Konečně mě osvobodil z nepohodlné těsnosti. Byl jsem mu vděčný. Trochu jsem se narovnal.

Vedle něj se objevil další tvor. Společně mě pozorovali a já zase je. V tu chvíli vzal jeden z nich podivný kovový nástroj a začal do mě šťourat. Bylo to příjemné. Lechtalo to. Hrají si se mnou! To jsem rád. Už jsem se bál, že mi něco hrozí. Musím ovšem přijít na způsob, jak s nimi mluvit. Kousek ze mě uštípli.

Au!

Ohnal jsem se, ale tvor rychle ucukl a dostal se daleko z mého dosahu. Narazil jsem na další průhlednou stěnu. Myslel jsem, že jsem venku, ale jen mě přesunuli do větší nádoby. Když on mohl dovnitř, proč já nemůžu ven? Má s tím co dělat ta podivná, synteticky vytvořená hmota, která je tvarovaná jako jeho končetiny? Nemohl jsem najít ani nejmenší skulinku mezi ní a průhlednou stěnou. S tím si neporadím.

Poslušně jsem se vrátil do pelíšku, který mi přidělili.

Po chvíli váhání se ke mně přiblížil další kovový nástroj. Tentokrát něco nesl. Jídlo!

Měl jsem takovou radost. Nestarali se o mě špatně.

Denně chodili. Krmili mě dobrým masem. Hráli si se mnou. A když jsem vyrostl z pelíšku, část mě odebrali. Brzy jsem zjistil, že ty podivné tóny a vibrace je způsob, kterým se dorozumívají. Nemohl jsem je ovšem napodobit. No, budu se snažit.

Má menší já byla přesunuta do svých pelíšků, kde je též krmili a hráli si s nimi. Ovšem jinak než se mnou. Jeden tancoval v plasmě, další se rozpínal ve vakuu, jiného lechtali elektrickými šoky. Ty méně aktivní odnášeli někam pryč a na jejich místa dosadili někoho nového.

Dny plynuly a já byl nejspokojenější stvoření v celém širém vesmíru. Tvor, který mě ovšem doteď navštěvoval nejčastěji, se už dlouho neukázal. Stalo se mu něco? Ten nový na mě nebyl tolik opatrný. Krmil mě zřídkakdy. Nepromlouval na mě tím směšným zvukem jako ten předtím.

Jednou si nevzal své kovové nástroje. A to je dobře, od něj to akorát bolí. Když ke mně ovšem natáhl prázdnou končetinu, krytou nějakým směšným obalem, kousl jsem ho.

Kdo by řekl, že bude tak měkký. A tak sladký! Nemohu odolat. Chci víc.

Mezitím tvor se vyděšeně stáhnul a koukal na mě s hrůzou v očích.

Přes celou místnost se ozval hrozný hučivý zvuk a všude začalo problikávat červené světlo. Slyšel jsem výbuch?

Tvor otevřel průchod a utekl z místnosti. Slyšel jsem pronikavou frekvenci a chvíli nato zavládlo úplné ticho. Zajímalo by mě, kam šel. Přestávalo mě bavit jen tak sedět a koukat do prázdna. Nikdo už si se mnou dlouho nehrál. Navíc chci okusit tu sladkost znovu.

Přešel jsem ke kraji nádoby a nalepil se na její okraj. Našel jsem drobný průchod mezi průhledným materiálem a kovovým šroubem. Několik mikrometrů pro mě nebyl žádný problém. Za několik hodin jsem byl venku.

Atmosféra venku byla jiná. Že by přibyl nový prvek? Kyslík?

Mezitím, co jsem se snažil dostat ven, se místnost pomalu rozpadala. Stěny opadávaly, stropy a podlahy se bortily. Blízko mě začala ve velké míře proudit plazma.

Kvůli mé velikosti mi dlouho trvalo, než jsem se dostal ven z komplexu chodeb a místností. Žádného tvora už jsem nepotkal. Konečně venku jsem ulehl na organickém druhu schopném primitivnější fotosyntézy.

Můj zrak spočinul na černém masivu hmoty proudící v okolí. Pomalu a jistě pohlcovala anorganické i organické složky. Vše bylo roztaveno v jejích útrobách. Bytost nezměrných velikostí, kterou ani můj zrak neumožňoval spatřit celou. Budovy, krajiny, živočišná rozmanitost… to vše mizelo pod jejím dotykem.

Ha!

Mé velké já.

Autor: Barbora Vrobelová