V povídce Dagmar Lachmanové si můžete přečíst, jaké důsledky může mít jedna malá hádka. Zvlášť když je horko a domů je to daleko.

Zamkl domovní dveře a otřel si z čela pot. Dusno bylo už od časného dopoledne. Došel k autu, hodil do kufru poslední tašku a zprudka dopadl na sedadlo spolujezdce. Bez jakéhokoli výrazu na něj pohlédla. Otočila klíčkem a vyjeli. Ve starém autě bez klimatizace bylo za chvíli jako v peci.

Mlčeli. Ticho bylo nepříjemné, tíživé. Hádka, která začala brzy ráno, jen odpočívala a nabírala dech. Nestačili ani projet mezi posledními paneláky, když znovu propukla v plné síle. Pět minut, patnáct, přestal vnímat čas. Pomalu přijížděli k vesnici, na jejímž konci byl jejich cíl. Celou cestu se vykřičené staré křivdy mísily s rachotem motoru, odrážely se od stropu i podlahy a zraňovaly až do krve. Zaplňovaly malý prostor a dráždily jako skelná vata. Dusily. Najednou už toho na něj bylo příliš. „Jak já tě nesnáším!“

Dupla na brzdu, se skřípotem zastavila u krajnice. Motor běžel. „Vypadni!“

Tohle přece jen nečekal. Překvapeně se na ni otočil. „To jako fakt?“

„Jo. Zmizni mi z auta i ze života.“

Beze slova vystoupil. Auto vystřelilo, do holeně ho trefil ostrý kamínek. Objevila se maličká červená kapka.

Co teď? Jít pěšky za ní? „Nejsem cvok, jedu domů.“ Před chvílí minuli autobusovou zastávku. Sáhl do kapsy kalhot – klíče od bytu a pár drobných. Zaklel. Na jízdenku zpátky do města dost peněz nemá, bude to muset zkusit stopem.

Před slunečním úpalem se schoval pod strom. A čekal. Trvalo docela dlouho, než uslyšel za zatáčkou motor. Zadoufal, že se pro něj vrátila, jejich auto to však nebylo. Zamával, ale příliš pozdě.

Pak projelo několik aut do vesnice. No jo, sobota dopoledne. Místní jedou z nákupu, lufťáci na chaty. Z vesnice už neodjížděl nikdo, blížil se čas oběda.

Ve směru, kam potřeboval jet, se rozprostírala otevřená krajina – pole a louky, občas nějaký keř nebo osamělá skupinka stromů. Nakonec se jeho pohled zastavil daleko na obzoru, na kopci porostlém hustým lesem. Silnice jej objížděla širokým obloukem. Věděl, že za ním už je jen jedno veliké svažité pole a pak první domy jejich sídliště. Kolik to může být, když půjde přímo za nosem? Patnáct kiláků? Maximálně dvacet. To zvládne, i když jeho kondička už dávno není to co kdysi.

Vykročil. Vysoká stébla neposečené trávy mu sahala až po stehna. Louka se táhla a vzdálenosti k lesu jako kdyby neubývalo. Horko. Bzučící mouchy na zpoceném těle. Bylo poledne, slunce stálo přímo nad ním. Hlava ho začala bolet, jazyk se mu přilepil na patro. Sundal košili a udělal si z ní turban. Trošku to pomohlo, ale ne moc. Prošel kolem několika stromů. Bylo jich ale jen pár, krátká chvilka úlevného stínu, a pak už zase otevřený prostor a to zatracené vražedné slunko. Obloha bez mráčku, nehybný vzduch. Vlekl se čím dál pomaleji už přes dvě hodiny. Kdyby měl aspoň kapku vody…

Konečně dorazil k lesu na úpatí kopce. Zmoženě se svalil do stínu a malátně pozoroval několik malých broučků, kteří pomalu lezli vzhůru po jeho světlých kalhotách. Pokusil se je smést, ale ruce neposlechly a oči se mu samy zavřely. Usnul. Nebo spíš omdlel.

Zastavila před chatou. Vynesla všechny věci, jen jeho tašku nechala v autě. Otevřela okenice, vyvětrala zatuchlý vzduch, poobědvala, poseděla s kávou na terase. Čekala, jestli snad přece jen nedorazí za ní. Pěšky nebo stopem. Z místa, kde ho nechala, to nebylo daleko. Říkala si, že přece nic jiného udělat nemůže. Vždyť si nevzal peníze, doklady ani mobil.

Šla na procházku, povečeřela, vysprchovala se, večer pustila televizi. Moc ji však nevnímala, bylo to pořád jedno a to samé: Válka támhle, teroristi tuhle. Vědci tento měsíc už poněkolikáté žádají veřejnost o pomoc s hledáním dalšího podivného meteoritu – dokonce prý tentokrát spadl někde tady poblíž. Přemnožená klíšťata po letošní mírné zimě, volby v Americe, sportovní zprávy… pak bondovka.

Ráno už to nevydržela. Čert vem týden dovolené, na kterou se tolik těšila. Sbalí se a odjede domů. Možná se mu omluví. Třeba se omluví i on.

Byt našla prázdný. Několik telefonátů na všechny strany, poslední na policii.

A zase čekala.

Konečně zvonek u dveří, za nimi muž v uniformě. Podle jeho výrazu pochopila. Co říkal, vnímala jako v husté mlze.

„Mám pro vás bohužel smutnou zprávu… našli jsme ho… pojďte prosím se mnou, je třeba identifikovat tělo.“

Patolog na ni pohlédl s účastí. „Je mi líto, nebude to hezký pohled.“

Odkryl prostěradlo.

Vykřikla, zavrávorala a ztratila vědomí. Patolog a policista ji v pádu zachytili, přenesli do vedlejší místnosti, uložili na lehátko a předali do péče lékaře.

Zkontroloval jí puls a zachmuřeně na ně pohlédl. „To se dalo čekat. Máte další oběť, co?“

„Jo,“ pokýval hlavou patolog, „a je to stejné jako u ostatních devíti. Naprostá ztráta krve. Pojďte se podívat.“

Lékař pohledem zkontroloval bezvědomou ženu a popošel s oběma muži několik kroků otevřenými dveřmi k pitevnímu stolu.

Spočíval na něm nestvůrný hrozen šedohnědých kuliček velikosti třešně. Jako prapodivný stonek z něj na jedné straně trčely nohy v béžových kalhotách, na opačném konci  mezi odpornými bobulemi prosvítala tvář. Byla úplně bílá.

„Něco vám povím,“ promluvil hluše policista, „za tím musí být něco víc než jen letošní mírná zima, ať si ti šašci v televizi říkají, co chtějí. Tahle přerostlá zabijácká klíšťata se přece vyrojila až teď, může to být tak maximálně měsíc.“

Autor: Dagmar Lachmanová