The Beatles Revival Band z Kladna patří mezi nejúspěšnější a nejkvalitnější revivalové skupiny v celé Evropě. Nyní je můžete spatřit naživo v kladenském domě kultury a přenést se tak do časů, ve kterých si legendární liverpoolská čtveřice svými songy podmanila miliony fanoušků. Luděk Maulis, jeden ze členů The Beatles Revival Band, nám kapelu ochotně představil.

Kde a kdy se zrodil nápad založit The Beatles Revival?

Bylo to vlastně někdy kolem roku 1990 a událo se to na kladenském gymnáziu. Můj spolužák Míra Vaic se rozhodl nacvičit na angličtinu jako projekt pár písniček od Beatles. Zeptal se mně a bráchy, který chodil v té době o dvě třídy níž, jestli bychom s ním do toho nešli. A my řekli, že jo. Podařilo se nám ještě přesvědčit Davida Vidunu z céčka. Ten krásně zpíval a hrál na flétnu, proto jsme mu přisoudili pozici bubeníka.

Jestli dobře počítám, koncertujete už více než 20 let. Jste stále ve stejném složení, nebo prošla kapela nějakou personální změnou?

Pár změn bylo. David Viduna odešel v roce 1993 po roce hraní, protože jel studovat někam do Ameriky nebo do Kanady a za něho přišel Jirka Tomišín, který je s námi do dneška. Míra Vaic odešel někdy v roce 1998, protože s kamarády z vejšky založil IT firmu. Docela jim to šlape. Dneska mají asi 200 zaměstnanců. Místo něho pak hrál pár let Michal Koberstein, skvělej kladenskej zpěvák a kytarista. Potom jsme z pražských Generation přetáhli Jirku Vonku a toho v roce 2003 vystřídal Péťa Lux. Vynikající zpěvák, kytarista a člověk z Moravičan u Mohelnice. S tím bychom rádi vydrželi aspoň dalších deset až patnáct let.

Jste známí tím, že slavné Beatles dokonale napodobujete. Kolik jejich písní máte v repertoáru?

Máme jich v repertoáru vždycky zhruba pětatřicet. Každý rok jich pár vyřadíme a nacvičíme místo nich nějaké nové. Je to vždycky hrozně zajímavá práce a snažíme se vybírat ty písničky, které jsou pěkné a známé. Cvičíme jich třeba o čtyři nebo pět navíc, a pak ty které nejsou úplně ono nebo máme pocit, že by to mohlo být lepší, tak ty vyřadíme a zkusíme je třeba zase za rok.

Snažíte se na podiu také co nejvěrněji napodobovat jejich pohyby, vizáž, kostýmy a hlasový tón. Jak se tohle daří s přibývajícími léty?

Tak snažíme se. Jelikož všichni sportujeme a snažíme se udržovat v kondici, tak je to vlastně s přibývajícími lety stále snazší!

Používáte i stejnou značku hudebních nástrojů jako legendární Beatles?

To samozřejmě. Máme stejné kytary i zesilovače. Brácha si jel třeba pro basový zesilovač do Chicaga. Já jsem koupil kytaru Rickenbacker v roce 2001 v Německu. Byla vyrobena v roce 1967 a je to krásný kousek. Pak jsem si koupil později tu samou, ale vyrobenou někdy v roce 2009 a už to není ono. Radši hraju pořád na tu starou, ta má prostě ten správnej zvuk. Tu novou si beru jenom, když někam letíme letadlem, protože se bojím, aby mi tu starou nezničili nějací balíkaři na letišti.

Zbyněk Maulis v kapele zastává roli levorukého baskytaristy Paula McCartneyho. Hrál vždy nalevo, nebo se musel kvůli broukům přeorientovat?

Musel se to samozřejmě naučit. Myslím, že to bylo někdy v roce 2002 o prázdninách. Tehdejší kytarista Vonka vždycky odjížděl na měsíc do Indie, tak jsme měli volno. Brácha k tomu zasednul a měsíc cvičil osm hodin denně. Když skončili prázdniny, tak z něho byl dokonalý Paul McCartney.

V jakých zemích jste všude hráli a kde jste sklidili největší úspěch?

Hráli jsme tak nějak po Evropě, Americe a Asii. Byli jsme v Anglii, Litvě, Holandsku, Německu, Rakousku, Monaku, Belgii, Polsku, Švédsku, Dánsku, Lucembursku, Slovinsku, Srbsku, Maďarsku, Řecku, na Slovensku, v USA, v Argentině, v Koreji, Turecku. Možná ještě někde. Asi nejlepší vystoupení byly v Cavern Clubu v Liverpoolu, tam byla neuvěřitelná atmosféra. Nádherná byla taky svatba holandského fotbalisty Ruud van Nistelrooije, měl to v den Bosch a skoro celý město bylo v ulicích. A letos jsme hráli v Dánsku s americkou legendou Johnem Fogertym ze slavných Creedence Clearwater Revival. Bylo tam 32 tisíc lidí, a když jsme šli hned po něm na pódium, tak se mi úplně klepala kolena, ale bylo to super.

Když už jsme u Liverpoolu. Jaké jste si tam odtud přivezli nejhlubší zážitky?

Samozřejmě několik vystoupení ve slavném Cavern Clubu a také koncert pro bývalého tajemníka The Beatles – Alistaira Taylora. Tomu jsme hráli na uvedení jeho knihy v Adelphi Hotelu v Liverpoolu a bylo krásný ho vidět, jak je dojatej. Byl tam s náma i náš táta, a když jsem viděl ty dva dojatý dědky, jak si notujou, jaký to tenkrát bylo, tak jsem se taky málem rozbrečel štěstím. Na to nikdy nezapomenu.

Prošli jste se také po slavné Abbey Road?

Já jsem tam byl sám někdy v roce 1995. Ale ten přechod už je někde jinde. Zeď toho studia je celá počmáraná. Má to tam atmosféru, ale na Liverpool to nemá.

Měli jste možnost se setkat s někým z Beatles, nebo s někým kdo s nimi spolupracoval?

Jak už jsem říkal, setkali jsme se s jejich tajemníkem Alistairem Taylorem. Ten byl strašně prima. Byli jsme s ním v kontaktu až do jeho smrti. Pak jsme ještě dělali pár koncertů v Berlíně s prvním manažerem Beatles, Alanem Williamsem. Ten byl ale hodně zapšklej. Nikdy se nezbavil komplexu vola, kterej si nechal vyfouknout Beatles Brianem Epsteinem.

Setkali jste se i s anglickou královnou. Povězte nám o tomto setkání něco…

To byla akce se strašně vznešenou atmosférou. Dělala to britská ambasáda ve Varšavě. My hráli a ona seděla asi 15 metrů od nás a vždycky krásně zatleskala a pokynula na nás. My jsme se k ní vůbec nedostali. Ani nevím, jestli bychom se k ní uměli chovat. Ten protokol je strašně složitej. Nesmí se spousta věcí. Vím, že třeba Michelle Obamová udělala nějakej průšvih, když na ní nějak blbě sáhla. A to je to manželka americkýho prezidenta. Co potom my, čtyři kluci z Čech. Ale dopadlo to dobře a ten britskej velvyslanec nás pak ještě další rok pozval na párty jenom jako hosty. Jeli jsme jenom já s Petrem vlakem, abychom se nadýchali toho aristokratického vzduchu tam. Bylo to super, vybraný jídla a pitiva, konverzace o počasí a o problémech na dálnici do Oxfordu a ropná politika OPEC. To bylo taky jedinkrát v životě, kdy jsem na sobě měl smoking a toužil mít podvazkovej řád nebo rytířskej titul.

Zúčastnili jste se někdy třeba i nějaké talentové soutěže?

Zúčastnili. Byla to polská edice soutěže Got Talent. Dostali jsme se mezi nejlepší osmičku, pak chtěli podepsat nějakou strašnou smlouvu, která z Vás v podstatě dělá nevolníka, tak nás museli vyhodit. Ale strašně nám to v Polsku pomohlo. V době kdy to vysílali, nám na každém vystoupení naházela mladá polská děvčata náklaďák plyšáků. Jednou dokonce vtrhla na pódium a sebrala Jirkovi na památku polovinu věcí z bubnů a takovej ten klíček na ladění. Měl ho na provázku, kterej dostal v Liverpoolu od manažera Cavern Clubu a dost ho tenkrát obrečel, protože ho měl rád.

Kolik vystoupení do roka zvládnete?

Zhruba mezi 130 až 180. Ale 180 už je moc. Ideál je těch 140 vystoupení. Jste pořád v tahu, ale je i nějaký čas na regeneraci.

Třiadvacátého prosince nadělíte svým fanouškům pod stromeček vystoupení v kladenském domu kultury. Jelikož jste z Kladna, cítíte tohle pódium jako domácí?

Cítíme to jako domácí pódium. Je to tam vždycky moc prima. Na kulturáku teď dost zamakali a je to tam moc pěkný, hrozně se tam zlepšil zvuk a pěkně se tam hraje.

.

.