Tereza Dvořáková z Kladna je členkou týmu Hakim gym Kladno. Společně s dalšími válečníky se i ona letos zúčastní galashow s názvem „Noc válečníků,“ která se uskuteční 11 listopadu od 19 hodin ve sportovní hale na Sletišti.

V kolika letech jste začala s bojovým sportem a kdo vás k tomu přivedl?

Začala jsem kolem patnáctého roku, tedy skoro před třemi lety. Předtím jsem se věnovala sedm let aerobiku, ale jelikož jsem začala mít problémy se zády, byla jsem nucena se toho vzdát, a protože v patnácti letech je na to, aby člověk začal dělat nějaký sport vrcholově pozdě, začala jsem s thai boxem. K tomu mě přivedla kondiční trenérka, která s námi jezdila na aerobiková soustředění a věnovala se thai boxu. Ze začátku mě ale vůbec nenapadlo, že bych mohla stát v ringu.

Máte nějakou přezdívku, a jestli ano, kdo vám ji dal a proč?

Dali mi ji kluci u nás v tělocvičně a říkají mi „Vepřoun“. Vzniklo to proto, že jsem pořád říkala, že musím zhubnout a vůbec, váha je pro mě docela problém. Musím se, co se týče, váhových kategorií, hodně hlídat.

Jak vás v tomto sportu podporuje rodina?

Ze začátku se to moc nelíbilo, protože se říká „vybouchaný palice“ a podobně, ale já se snažím makat a přesvědčovat je, že na to mám, takže teď mě už plně podporují a každé vítězství hodně prožívají.

Použila jste už někdy v běžném životě to, co jste se naučila v ringu?

Ne a doufám, že ani nebudu muset.

Jak často trénujete?

Kromě soboty trénuju každý den, a když mi to škola dovolí, tak i dvoufázově. Trénink trvá zhruba hodinu a půl a je v něm zahrnutý běh, posilovna, sparing, techniky, lapy, zkrátka všechno.

Co vy a zranění při tréninku a zápasech?

Při tréninku jen ta minimální, jako naražená zápěstí, občas si přinesu nějakého moncla, nic vážného. A ze zápasů dvakrát zlomený nos, jinak nic.

Co se modřin a monoklů týče, když jdete někam do společnosti nebo vyjdete na ulici, jak se na vás kouká okolí? Nepřipadáte si jako rváč?

Ve škole se nejdřív obávali, jestli mě doma nemlátí, ale jinak o tom tak nějak všichni vědí a berou to tak. Mně to vadí, ale pokud chci trénovat naplno, tak se tomu neubráním.

Je v tomto sportu výhodou váha, výška, rychlost nebo vytrvalost?

Řekla bych, že na zápas se musí sejít úplně všechno.

Jak jste se naučila přijímat rány?

Neřekla bych, že jsem se někdy rány bála, ale při tréninku, když dostanu ránu, tak se mi to samozřejmě nelíbí. Ale musím říct, že během zápasu dělá adrenalin hrozné divy a je mi úplně jedno, kolik dostanu, hlavně, abych je vrátila.

Jak jste se připravovala na Noc Válečníků?

Připravovala jsem se intenzívně, jako pokaždé, protože si myslím, že každý zápas je důležitý. Noc Válečníků je specifická tím, že jsem doma a chci něco předvést a nesmím udělat ostudu. Je to o tom, zvládnout ten tlak.

Jak vás berou mužští bojovníci v partě? Jsou k Vám ohleduplnější než k ostatním?

Je jasné, že mě trošku šetřit musí. Jsem jediná holka u nás v tělocvičně, takže jsem i trošku rozmazlovaná. Ale já jdu do nich samozřejmě naplno a ráda si bouchnu. Jsme skvělá parta a cítím se mezi nimi dobře.

Jak probíhá regenerace těla po zápasu?

Určitě to chce pár dní odpočívat. Úplně vypustit trénink, a když si ze zápasu odnesu třeba nakopanou holeň nebo podobně, tak i při následném tréninku to chce bandážovat a odlehčovat zraněná místa. Jinak regenerace jako třeba sauna, vířivka, masáž….

Kolik zápasů budete na Noci válečníků bojovat a po kolika kolech? Jak dlouhé je jedno kolo?

Je to moje premiéra a jdu v pravidlech pyramidy. Budeme čtyři holky. Nastoupím do prvního zápasu, a pokud ho vyhraju, budu bojovat ve finále. Takže by mě měly čekat dva zápasy po třech kolech a jedno kolo trvá dvě minuty.

Vítězíte raději na body nebo máte ráda, když soupeř dostane KO?

Já mám zatím jen jedno KO a myslím si, že když jde o kvalitní soupeřku, tak se ani na KO vyhrát nedá. V ženském provedení zápasů je KO minimálně. To musí být hodně velká převaha, aby soupeřka padla. Takže se většinou vyhrává na body.

Máte před zápasem nějaký rituál nebo talisman?

Talismanů mám spoustu. Ač to není vidět, tak si na zápas lakuju nehty namodro. Proč, to nevím, zkrátka to tak dělám. Také před každým zápasem chodím za prababičkou a pradědou na hřbitov. Od trenéra jsem dostala provázek na ruku pro štěstí a potom mám ještě další věci, já tomu říkám „multipack štěstí“. Za chvíli na všechny ty věci budu mít asi batoh. A také zápasím ve stejných trenkách.

.

.