Je to příběh, který se rozpíná přes roky mého života a který postupně nabýval na hloubce a významu. Nezačalo to ale nijak plánovaně nebo s jasným cílem – spíše se vše odehrávalo přirozeně, jako kdyby mě k tomu vedla jakási neviditelná síla. Tento dar, jak ho dnes nazývám, byl spíše předurčený, než abych si ho nějak vědomě vybral.

Prvním impulzem, který mě nasměroval k vykládání z karet, byla má babička.

Byla to žena, ke které jsem jako dítě vždy vzhlížel. Měla v sobě něco tajemného, něco, co mě fascinovalo a současně uklidňovalo. Když jsem byl malý, často jsem ji pozoroval při různých činnostech, které tehdy působily na mě jako záhady – třeba při míchání svých starých, ošoupaných karet. Vykládala z nich sobě, příbuzným i přátelům. Vždycky, když jsem se jí ptal, jak to vlastně funguje, jen se usmála a řekla: „Jednou to pochopíš.“ Tato její věta mi zůstala v mysli dlouho, až do dospělosti. Babička byla pro mě vzorem nejen svou moudrostí, ale také tím, jak dokázala lidem pomáhat – ukazovala jim směr, povzbuzovala je a často jim dodávala naději i v těžkých časech. A právě tento dar mi byl od ní předán. Sama mi to jednou, už na sklonku svého života, řekla. „Máš to taky v sobě, jen tomu musíš dát čas,“ řekla mi tiše, když mě učila míchat karty způsobem, který ona považovala za správný. Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval, ale její slova byla prorocká. O tom všem ostatně píšu i ve své druhé knize s názvem Životní příběh, kde se snažím podrobně popsat, jaké to bylo, když jsem s tímto darem začínal, a jak jsem vlastně pochopil, co mi babička chtěla předat.

Nikdy by mě ale nenapadlo, jak daleko mě tento dar zavede. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že jednou budu vykládat karty ne pouze svým známým nebo rodině, ale že se díky tomu dostanu až do televize nebo budu psát články do různých časopisů, asi bych se jen pousmál a pokýval hlavou. Já, obyčejný člověk, v televizi? Já, který většinu svého života pochyboval o tom, jestli vůbec mám nějaký zvláštní talent? A přesto se to stalo. Začalo to nenápadně – nejprve jsem začal nabízet výklady svým známým. Lidé si mezi sebou začali říkat, že „on opravdu něco vidí, něco ví“. Díky tomu se ke mně dostávalo stále více lidí, přicházeli se svými otázkami, se svými příběhy a já jim začal pomáhat tak, jak to kdysi dělala moje babička. Ohlas byl tak velký, že jsem to ani nečekal. Jednoho dne mi dokonce zavolali z jedné televizní stanice, jestli bych nechtěl vystoupit v jejich pořadu. Tehdy jsem sice váhal, ale nakonec jsem souhlasil. A od té chvíle se věci daly do pohybu.

A co psychotronika? Tady je příběh ještě zvláštnější. K psychotronice jsem totiž přišel úplnou náhodou. Nebylo to tak, že bych se o ní aktivně zajímal nebo že bych cíleně vyhledával informace o tom, jak funguje lidská mysl a energie. Byla to spíše série zvláštních událostí, které mě k tomu postupně přivedly. Vlastně ani přesně nevím, kdy se to všechno začalo dít. Bylo to někdy na pomezí let, kdy jsem se už věnoval vykládání karet, ale zároveň jsem začal pociťovat, že vnímám věci, které ostatní lidé jaksi nevnímají. Možná to bylo kolem roku 2015, ale přesné datum si už nepamatuji. Co si však pamatuji naprosto jasně, je okamžik, kdy jsem poprvé zjistil, že dokážu vidět a cítit věci jinak.

Najednou jsem začal vnímat události, jako by se odehrávaly přímo přede mnou, i když jsem o nich nic nevěděl. Lidé ke mně přicházeli se svými příběhy a já jsem měl pocit, že vím, co přesně prožili, nebo co se teprve stane. Jako by mi nějaký vnitřní hlas našeptával pravdu, nebo jako by se mi před očima promítal film o jejich životě. Nešlo ale jen o intuici – bylo to něco mnohem hlubšího. Postupně jsem si začal všímat, že dokážu cítit energii lidí, míst, a dokonce i věcí. Dokázal jsem pochopit, co se v člověku odehrává, co ho trápí, a někdy jsem dokonce věděl, co ho v budoucnu čeká. Tyto zážitky mě fascinovaly, ale zároveň i trochu děsily. Nevěděl jsem, jak s tím zacházet, ani co to přesně znamená. Bylo to, jako bych objevil úplně nový svět, o kterém jsem do té doby neměl tušení.

Od roku 2015 jsem se začal intenzivněji zajímat o to, co tento dar vlastně znamená. Začal jsem číst knihy o psychotronice, o lidské energii, o tom, jak funguje naše mysl a jak ji můžeme využívat. Zjistil jsem, že nejsem sám, kdo má podobné schopnosti. Tím se mi otevřely dveře do komunity lidí, kteří se psychotronikou zabývají, a já jsem začal chápat, že moje zkušenosti mají své místo v širším kontextu. Díky tomu jsem se dostal k různým odborníkům, kteří mi pomohli pochopit, jak tento dar rozvíjet a jak s ním pracovat, aniž by mě vyčerpával.

Dnes už vím, že oba tyto dary – vykládání z karet i psychotronika – jsou součástí mého životního poslání. Uvědomuji si, že jsem je nezískal náhodou, ale že mi byly dány, abych je využíval k pomoci druhým. Cesta k tomuto poznání však nebyla jednoduchá. Musel jsem překonat mnoho pochybností, nejistot a také obavy z toho, jak mě lidé budou vnímat. Ale když se ohlédnu zpět, vidím, že všechno mělo svůj smysl a že všechno do sebe nakonec zapadlo jako kousky puzzle. Tento příběh je pro mě důkazem, že někdy největší dary přicházejí zcela nečekaně a že je na nás, jak s nimi naložíme.

Proto píšu další knihu, kterou jsem se rozhodl nazvat prostě a přitom velmi výstižně – Duchovno. Tento název jsem zvolil zcela záměrně, protože má hluboký význam a dokonale odráží to, co chci svým čtenářům předat. Nejde pouze o slovo, které by lahodilo uchu nebo působilo líbivě. Je to slovo, které v sobě nese obrovskou tíhu a hloubku. Duchovno pro mě není jen prázdným pojmem, ale něčím, co mě provází celým mým životem, něčím, co ovlivňuje každý můj krok, každé mé rozhodnutí a každou mou myšlenku. A právě tuto podstatu, tento dar, který v sobě vnímám, bych rád sdílel s těmi, kteří budou mít chuť a odvahu se do mé knihy ponořit.

Tvorba této knihy není jen obyčejnou literární činností. Psaní této knihy je pro mě procesem, při němž se vracím k jádru svého bytí. Je to cesta introspekce, zamyšlení a objevování. S každou větou, kterou na papír napíšu, stále více chápu, co pro mě duchovno znamená a jakou roli hraje v mém životě. Je to něco nehmotného, něco, co nelze popsat jedním nebo dvěma slovy. Je to něco, co se vymyká našim běžným smyslům, ale přesto víme, že to existuje. Duchovno je jako jemný vánek, který cítíte na tváři, přestože ho nevidíte. A právě tuto neviditelnou, a přesto tak mocnou sílu se snažím zachytit v jednotlivých kapitolách své knihy.

V této knize se snažím zachytit vše, co je pro mě důležité, a to zejména můj dar. Tento dar není něčím, co bych si sám přivlastnil nebo si to zasloužil. Je to něco, co mi bylo dáno shůry, něco, co jsem přijal jako součást sebe samého a co mě provází na mé cestě. Představte si dar, který je tak jedinečný, že ho nelze měřit, vážit ani srovnávat. Je to dar, který spojuje mou duši s něčím větším, s nekonečným vesmírem, s prastarou moudrostí, která přesahuje naše chápání. Tento dar vnímám jako povinnost – povinnost sdílet, povinnost učit, povinnost inspirovat. A právě tato povinnost mě přiměla sednout si ke stolu a začít psát.

Nebudu popisovat pouze svůj dar, ale i příběhy, které mě v průběhu života oslovily a hluboce se mě dotkly. Tato kniha nebude jen o mně, ale také o lidech, které jsem na své cestě potkal. Každý z nás má svůj vlastní příběh, jedinečný a neopakovatelný. A já jsem měl tu čest poznat mnoho lidí, jejichž životní příběhy mě dojaly, inspirovaly nebo mě přinutily zamyslet se nad tím, co je v životě skutečně důležité. Jsou to příběhy o radosti, bolesti, naději i víře. Příběhy o tom, jak se lidé vyrovnávají s těžkými životními zkouškami, jak nacházejí sílu pokračovat dál, jak objevují smysl svého bytí. Tyto příběhy jsou mementem, že duchovno není jen teorií nebo abstrakcí, ale něčím, co nás spojuje s naším vlastním nitrem a zároveň s ostatními lidmi.

Každá kapitola této knihy bude mít svůj vlastní tón, svou vlastní energii. Začnu tím, co pro mě znamená duchovno. Pokusím se popsat, jak jsem k tomuto poznání dospěl, jak jsem objevil svůj dar a co všechno jsem se díky němu naučil. Budu psát o meditacích, o tichu, o vnitřním klidu, ale také o pochybnostech a obavách, které mě na mé cestě provázely. Budu se snažit být co nejupřímnější, protože jen tak může má kniha splnit svůj účel – dotknout se srdcí lidí a ukázat jim, že cesta k duchovnu je otevřená všem, kteří jsou ochotni naslouchat.

V dalších kapitolách se zaměřím na lidské příběhy. Každý příběh bude mít svou vlastní kapitolu, protože každý z nich si zaslouží svůj prostor. Budu vyprávět o lidech, kteří se mi svěřili se svými radostmi i strastmi, o těch, kteří hledali odpovědi na své otázky, o těch, kteří se na mě obrátili s prosbou o pomoc nebo radu. Tyto příběhy nebudou jen popisem událostí, ale také zamyšlením nad tím, co nás všechny spojuje. Budu psát o lidské touze po smyslu, o hledání pravdy, o potřebě lásky a přijetí. Budu se snažit ukázat, že každý příběh, ať už je jakkoliv smutný nebo radostný, má svou hodnotu a svou krásu.

Tato kniha, kterou jsem nazval Duchovno, je mým způsobem, jak předat kus sebe samého, kus své duše. Je to mé poselství světu, mé poděkování za dar, který jsem dostal, a má snaha inspirovat ostatní k tomu, aby se zastavili, zamysleli a objevili to, co je v životě skutečně důležité. Věřím, že každý, kdo si tuto knihu přečte, si z ní odnese něco cenného – ať už to bude nový pohled na svět, vnitřní klid nebo jen pocit, že v tom všem nejsme sami. Proto píšu. Proto tvořím. Proto sdílím.