Na kraji vesnice, v chaloupce pod starou lípou, bydlela malá holčička jménem Anička. Jednoho dne, když si hrála na dvorku, najednou se na obloze objevilo něco zvláštního. Vypadalo to jako obrovský větrník, který se pomalu snášel z nebe.

„Anička, pojď dovnitř, bude foukat studený vítr!“ volala maminka z kuchyně. Ale Anička byla příliš zvědavá. Chtěla vidět, co je to za kouzelný větrník.

Když větrník dosedl na zem, začal se točit. Z něj se ozvalo:

„Jsem Větrník, přináším vítr ze severních hor! Jsem tu, abych prověřil, kdo se zimy nebojí.“

Anička se usmála. „Já se nebojím! Vítr je přece zábavný a můžeme si s ním hrát.“

Větrník se zarazil, protože takovou odpověď nečekal. „A co máš v plánu, holčičko?“

„Můžeme si hrát s listím, které zůstalo na zahradě. Vítr ho zvedne a rozfouká, a já ho budu honit.“

A tak se větrník začal točit ještě rychleji. Zvedl barevné podzimní listí a poslal ho do vzduchu. Anička běhala sem a tam, smála se a snažila se chytit listy, které létaly všude kolem.

Když se slunce začalo schovávat za obzor, Větrník najednou ztichl a s vážným tónem řekl:

„Aničko, musím ti něco důležitého říct. Dnes v noci přinesu silnější vítr. Teploty klesnou k nule a na cestách se může objevit námraza. Dej prosím vědět mamince a ostatním ve vesnici, aby byli opatrní.“

Aničce se rozzářily oči. „Dobře, Větrníku. Řeknu to mamince i sousedům. Ale co ty? Zůstaneš se mnou?“

„Ne,“ odpověděl Větrník, „musím dál na své cestě. Ale neboj, vždycky, když se vrátím, budeme si znovu hrát.“

Anička mu zamávala a běžela domů, aby všechno pověděla mamince. A tak celá vesnice díky Aničce věděla, že se blíží studená noc, a připravila se.

Od té doby, kdykoliv Větrník dorazil, Anička věděla, že přináší nejen vítr a zimu, ale i Spoustu radosti a kouzel.