Noc z 30. dubna na 1. května slavíme každoročně už několik set let. Pálení čarodějnic o Filipojakubské noci bylo v průběhu historie velmi oblíbené a pojilo se s ním mnoho tradic a pověr.

Věřilo se, že je to noc, kdy se pořádají velké sabaty, na nichž se scházejí čarodějnice, vyprávěly si, jak lidem v minulém roce uškodily a plánovaly další způsoby, kterými by mohly znepříjemňovat život kolem sebe. Protože se ohňů čarodějnice údajně děsily, zapalovaly se ohromné vatry.

Původně se ale na 30. dubna slavil keltský svátek Beltain. Ten se na počest slunečního boha Belenuse slavil už 600 let před naším letopočtem. Zároveň se během něj oslavoval odchod zimy a prodlužování dnů. Jeho nedílnou součástí byly i velké ohně, kterým se zároveň přisuzoval očistný význam, měly lid zbavovat zlých sil, upevňovat zdraví a případně i přinášet štěstí.

Před oslavami se vždy uhasily všechny ohně ve vesnici, zapálila se hlavní hranice a od ní další dva menší ohně představující bránu. Kolem nich se poté procházelo, tančilo a proskakovalo se dýmem. Keltové ale nechránili pouze sebe. Pomocí ohňů chránili před zlými silami i svá hospodářská zvířata, která mezi vatrami prováděli. Zároveň jim tak chtěli zajistit dobré zdraví a plodnost.

Na našem území ale oslavy Beltainu zdomácněly až v pozdním středověku. Předpokládá se, že české země svátek převzaly od německých sousedů a ze severských zemí, kde se slaví pod názvem Valpuržina noc. U nás je noc z 30. dubna na 1. května známější jako Filipojakubská noc, o což se nejspíš zasloužila církev. Protože čarodějnice a čarodějnictví odmítala jako pohanský přežitek, snažila se oslavy usměrnit a poslední dubnovou noc spojila se svátkem apoštolů Filipa a Jakuba, který dříve připadal na 1. května.

Proč se Valpuržina a Filipojakubská noc spojuje s pálením čarodějnic není přesně známo. Je ale možné, že tato tradice vychází ze středověkých inkvizičních procesů.

Protože se ohňů čarodějnice údajně děsily, zapalovaly se ohromné vatry. Někde se dokonce zapalovalo až sedm velkých ohňů okolo vesnice. Chybět nesměla ani košťata, která se zapálená vyhazovala do vzduchu. Měla odhalit ukryté čarodějnice kroužící na nebi, kde hledaly své další oběti.

Na zahnání čarodějnic se používaly i střelné zbraně nebo bič, kterými se hlasitě práskalo do vzduchu. Důležité bylo také dobře uklizené stavení. I přes tato opatření se doporučovalo mít nějakou ochranu při každém kroku fyzicky u sebe. Nebezpečí čarodějnického uřknutí a obecně temných sil hrozilo především tehdy, pokud se lidé o Filipojakubské noci toulali sami ve tmě přírodou. Na ochranu se proto používal květ z kapradí, kousek svěcené křídy či trocha svěcené vody, hostie a další předměty.

Čarodějnice navíc neovlivňovaly jen lidi, nýbrž i dobytek a úrodu. Proto se před stavení pokládaly drny s trny, které měly čarodějnice poranit, pokud by se přiblížily. Také se používaly hromádky stébel a větviček, případně písku. Věřilo se totiž, že pokud na takovou hromádku čarodějnice narazí, nemůže odejít, dokud všechna stébla či zrnka písku nespočítá. A právě to ji zdrží až do té doby, než vyjde slunce a vše kolem se zase probudí do nového dne. Věřilo se také na vykrápění domů a chlévů svěcenou vodou a na pokládání svěcených předmětů jako třeba kočiček na místa, kudy by zlá moc mohla proniknout do stavení, třeba k oknům nebo ke krbu.

Zvyk oslav pálení čarodějnic se začal v českých zemích šířit až v polovině 19. století, a to nejdříve v českých a německých lokalitách jihozápadních a severních Čech. Běžnější byl tehdy spíše obyčej zapalovat ohně až ke 24. červnu, tedy ke svátku svatého Jana Křtitele, kdy nadcházela další magická noc, tentokrát Svatojánská.

V průběhu dějin byly ohně několikrát zakázány. Po svém vzniku v polovině 19. století byly církví odsuzovány jako pověrečná praktika a za druhé světové války se nesměly konat kvůli nočnímu zatemnění. V letech reálného socialismu zase panovala velmi silná tendence přizpůsobit lidové zvyky komunistickému výkladu dějin, a tak se z pálení čarodějnic staly „vatry míru“. Přesto se podařilo oslavy Filipojakubské noci uchovat. Třebaže tomuto večeru už většina lidí nepřisuzuje takový význam jako kdysi.

Dnes jsou Čarodějnice především společenskou událostí, při které se zapalují vatry, opékají se špekáčky a tráví se čas s rodinou a přáteli. Dříve oblíbené metání košťat do vzduchu pro naše předky představovalo velice zajímavý světelný efekt, který dnes ale hravě nahrazuje zábavní pyrotechnika. Navíc už nejsou příliš běžná proutěná košťata, jež při něm představovala základní rekvizitu. Na mnoha místech naopak přibyly maškarní soutěže o nejoriginálnější nebo nejhezčí či naopak nejstrašidelnější čarodějnici.

Podle legend by se měly o Filipojakubské noci otevírat staré jeskyně a hory, ve kterých jsou ukryty velké poklady. Takže pokud byste chtěli poklad najít, můžete zkusit své štěstí.

Autor: Hana Vranová

                                                                                          ..