Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • Škola E. Beneš Kladno
  • SAMK
  • Práce ve Slaném

Fotograf Luděk Šipla: Videa z kladenských sportovišť jsou můj dosud největší dronový projekt

Pátek, 19. listopadu 2021 10:39

V letních měsících probíhalo na kladenských sportovištích snímání prezentačních videí. Rozsáhlého projektu se ujal Luděk Šipla, sportovní fotograf s třicetiletou praxí, který v posledních letech začal létat s dronem, aby mohl fotit a natáčet videa z ptačí perspektivy. S jakými výzvami se při práci potýkal? A v čem je příprava na létání s dronem specifická? Nejen to prozradil v rozhovoru pro náš e-magazín.

Foto: SAMK

Jak se projekt dronování kladenských sportovišť zrodil?

Na jaře jsem začal ze známosti s Pepíkem Poláčkem (ředitel zimního stadionu – pozn. red.) fotit průběh rekonstrukce střechy zimního stadionu. Sportovním areálům města Kladna jsem dal svolení snímky sdílet a na to konto mě vedení společnosti oslovilo s tímto projektem.

Byl pro vás projekt něčím specifický ve srovnání s vaší dřívější prací?

Určitě byl nejrozsáhlejší. Podobný projekt jsem dělal i pro město Nové Strašecí, kde jsem fotil městská sportoviště pro kalendář. Tam ale bylo výsledkem práce 13 fotek, takže kladenský projekt byl výrazně větší co do objemu dat a tomu odpovídalo i časové rozmezí, v němž jsem je sbíral. Povolení k létání jsem získal na tři měsíce, takže natáčení probíhalo od června do září.

Ale netočil jste pouze z dronu. V interiérech jste využíval i jiné techniky. Jaké?

Z dronu vniklo přibližně 90 procent záběrů. Takové bylo i zadání. Někde to ale možné nebylo, takže jsem užíval kameru připevněnou na stabilizátoru. Tu jsem využíval třeba na workoutovém hřišti, které je specifické v tom, že okolo jsou stromy, takže při vzletu dronem nebylo hřiště vidět a průlety nad ním byly příliš detailní. Proto jsem zařadil i záběry ze země. V Aquaparku jsme navíc používali i malou kamerku, s níž jsme projížděli multimedia tobogán. Sjeli jsme ho několikrát, pouštěli různé světelné efekty a do závěrečného střihu jsme pak vybrali ty nejlepší.

Když jsme u střihu, kolik času přibližně zabrala postprodukce v poměru k samotnému natáčení?

Za ty tři měsíce – musely to být letní – jednak proto, že jsou sportoviště méně vytížená a jednak kvůli počasí – jsem pořídil na 650 gigabytů dat. Celkem to bylo 3825 souborů, z toho více než tři čtvrtiny tvořila videa, zbytek byly fotky. Už jen nakoukat tolik materiálu před samotným střihem zabere hodiny. Pochopitelně jsem si některé obzvlášť povedené záběry pamatoval už z natáčení. Některé jsem musel přetáčet kvůli přeletu ptáků a podobně. Střih vlastně trval dvakrát tak dlouho co natáčení. A i natáčení samotné bylo časově náročné. K dronu mám šest baterek. Každá vydrží nějakých 27 minut. Létal jsem na ně tedy přibližně 20, nanejvýš 25 minut a na každém sportovišti jsem pět až šest baterek spotřeboval. Někdy jsem musel i dobíjet. Třeba Sletiště jsem snímal postupně tři dni.

Což bylo organizačně zvlášť náročné, protože se areál musel uzavřít.

Ano, povolení k létání s dronem je kvůli bezpečnosti vydané bez možnosti létání nad lidmi. Proto bylo potřeba před natáčením sladit mnoho faktorů. Uzavření sportovišť bylo jedním z nich. Do toho musí vyjít počasí a když už jsme u toho povolení – současná legislativa umožňuje létat do výše 120 metrů, ale Úřad pro civilní letectví mi na Sletišti i kvůli blízkosti letiště na Velké Dobré povolil maximálně 100 metrů. Navíc bylo zapotřebí domluvit se s dispečery a oznámit jim, že se v prostoru bude v daném čase pohybovat dron. Naštěstí v tom obvykle nebyl problém i proto, že v okolí zimního stadionu je kvůli probíhající rekonstrukci bezletová zóna. Ale třeba na Bažantnici zrovna létali okruh, takže jsem musel počkat, až přestanou, domluvit se s dispečerem a teprve pak jsem mohl začít.

Pro člověka, který s dronem nikdy nelétal: Jak si můžete ohlídat výšku vzletu?

Výšku vzletu vidím na displeji. Mám na něm veškerou telemetrii – rychlost letu, výšku letu, vzdálenost od země… Když mám stanovenou maximální výšku, nastavím si ji na ovladači a ten mě upozorní na její dosažení. Výš dron nevyletí.

Co předchází samotnému dronování? Co všechno musí pilot/fotograf vzít v úvahu?

Než jsem začal létat, objel jsem si všechna sportoviště a udělal si základní představu o tom, kdy tam nejlépe létat. Třeba ve Vrapicích je malé hřiště a všude okolo jsou stromy, takže bylo jasné, že tam musím ideálně v poledne. Je také potřeba ohlídat si počasí. Nesmí foukat a pršet. A pak jsou tu nějaké zádrhely, které mohou nastat v průběhu letu. Například když vylétnete na hranu povolené výšky a zjistíte, že to nestačí a že z této výšky nedokážete do záběru vměstnat všechno, co jste chtěli. Takže si musíte nadlétnout tak, abyste celé sportoviště trochu pod jiným úhlem dokázal vidět z té výšky, do které můžete vzletět. Součástí povolení jsou takzvané dopadové zóny, které si před natáčením musíte nadefinovat. Dejme tomu, že natáčíte hřiště. Má obdélníkový tvar a vy víte, že možná budete muset popoletět trochu stranou. Přidáte si tedy nějakých 50 metrů navíc do okolí hřiště a tyto souřadnice předkládáte ke schválení. Legislativa je v tomto dost nekompromisní. Jen samotné povolení od UCL mělo šest A4 stránek, protože v něm byly zaneseny přesné souřadnice ke každému sportovišti jednotlivě.

Jak jste se vlastně od sportovní fotografie posunul k dronům?

Řekl bych, že to byl přirozený vývoj. Sport profesionálně fotím od roku 1996. V tu dobu jsem několik let létal paragliding, takže jsem měl ptačí perspektivu nakoukanou už z padáku. Létalo se kolem otočných bodů, které jsme museli fotit. Na startu jsem vyfasoval film, strčil ho do foťáku, oblétal otočné body, vyfotil je a po přistání jsem film odevzdal, aby pořadatel mohl vyvolat fotografie a zkontrolovat tak, že jsem opravdu vyznačené body obletěl. To bylo mé první focení z výšky, takový pravěk. Pak jsem fotil i něco z vrtulníku, něco z letadla. V roce 2018 jsem si nejdřív půjčil dron, abych se s ním seznámil a když se mi ho povedlo napoprvé nerozbít, ponořil jsem se do toho a začal létat pravidelně. Ještě v roce 2018 jsem složil pilotní zkoušky, na jejichž základě jsem požádal o povolení vykonávat letecké práce. Díky tomu mohu s dronem fotit komerčně, jinak bych mohl jen pro své vlastní potřeby.

V čem se focení z dronu od vaší profese sportovního fotografa nejvíce odklání?

Sportovní fotku z dronu neuděláte. Většinou jsou to jen takové imageové fotky. Létat nad lidmi se nesmí, takže můžete snímat maximálně něco na styl dokumentu z uctivé vzdálenosti a šikmého úhlu. Na rozdíl od sportovního fotografa se musí dronista dopředu připravit a koncipovat si záběry v hlavě, abyste pak neviseli deset minut ve vzduchu, než si vůbec rozmyslíte, co a jak chcete fotit. Pořád musíte mít na mysli bezpečnost. Stačí jedna chybička a dron může spadnout. Také proto jsem pojištěný pro případ, že by se něco stalo. Kromě stromů, mezi kterými se většina sportovišť nachází, jsou problémem také dráty. Ty navíc často nejsou na první pohled vidět a ani dron, ačkoli má čidla, je nemusí jako překážku detekovat. Proto létám jen v prostoru, který jsem si dopředu vytyčil jako bezpečný. Když se mi nelíbí záběr, nemůžu jen tak bezhlavě přelétnout jinam, pokud jsem ten prostor předtím nezkontroloval. Poslední věc je i to, že sportovní fotograf prostě mačká spoušť a když se fotka nepovede, vyfotí ji jinou. Podmínky se mu v zásadě nemění. Jenže u dronování musíte třeba přistát, vyměnit baterku, mezitím přijdou mraky a stejný záběr už není možné pořídit podruhé. Proto před focením sleduji počasí na leteckých mapách, abych věděl, co mě může potkat. Celé je to o přípravě.