Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • Škola E. Beneš Kladno
  • Práce ve Slaném
  • Leoš Stránský

Povídka Kladenských listů: Lidice – Mariana Slejšková

Pátek, 27. srpna 2021 07:20

S Marianou Slejškovou už jsme se tady potkali. Ve své povídce na téma Ztracené věci mají cenu stokrát větší, se pozoruhodně dokázala vžít do myšlení lidí o dvě generace starších.

V zámku zarachotí klíč. Vykouknu z kuchyně na předsíň a mávnu manželovi na pozdrav, ten ho opětuje a přenese přes práh něco obaleného do bublinkové folie. Vrátím se ke sporáku, zamíchám těstoviny a připravuji talíře na stůl. Pak jdu ještě za ním a sleduji, jak odnáší to něco do obýváku, strhává z toho folii a spokojeně říká: „Tu nespálili, našel jsem ji u lesíka, už bude asi stoletá…“

Je to židle, stará, ošklivá, už trochu prožraná červotočem a bez jedné nohy. Manžel na mě upírá zrak plný očekávání, chce snad, abych mu poděkovala? Díváme se na ni, beze slova čekáme, na co? Nevím, nechápu to… Byl vždy proti hromadění a teď tohle. Pomalu dojdu ke krbu a položím na něj ruku, zase čekám. Může to být tak deset sekund, co mlčky pozorujeme ten starý krám, ale každá vteřina jako by byla věčností. „Co to je?“ vyhrknu, hned se trochu zastydím za svou přihlouplou otázku. Jako bych čekala něco jiného, odpověď „židle“ je pro mě ale málo. Mám pocit, jako by ho znervózňovalo, že o tu nehezkou vetešnickou věc nejevím alespoň trochu víc zájmu. Seberu odvahu a zeptám se na to, proč ji přinesl, k čemu nám bude a hlavně, co je na ní tak úžasného. Udiveně se na mě dívá.

„Copak ty si nevzpomínáš, co jsi mi vyprávěla?“

Tím začne naprosto nesmyslná debata, v níž já tvrdím, že jsem to nikdy ještě neviděla, a on mi tvrdí, že to znám moc dobře. Debatu uzavírám rázným: „Jdu odlít vodu z těstovin, prosím, hoď ten krám do krbu.“

Jeho další slova mě ale udivují: „Udělám to, ale babička by z toho šťastná nebyla.“

Pak se naobědváme, odpoledne uteče jako voda a je tu večer, před spaním se ještě díváme na naše oblíbené detektivní příběhy a pak zhasneme lampičku a pokoj pohltí tma. Chvíli před usínáním si vzpomenu na slova, která manžel řekl, než nás ta židle tak pěkně zahřála. Usnu celkem rychle, nejdřív se mi zdá o šachovém turnaji, pak mi nějaký hlas opakuje tu větu…

Najednou vidím sama sebe, ale jako mnohem mladší, mohlo mi být asi tak šest nebo sedm. Pak se objevuje babička, jdu s ní po pěkné kamínkové pěšině, kolem je jasně zelená tráva a poletují motýlci, jdeme dál a povídáme si. Vcházíme do starých Lidic a do babiččina domu, sedám si na židli, na tu stejnou, jakou mi dnes přinesl muž. Babička mi nabízí kakao v červeno puntíkatém hrnečku. Podá mi ho a pohladí mě po copech, usmívám se na ni, na mou milou lidickou babičku. S trhnutím se probudím. Mám ten sen ještě živě před sebou, vzpomínám na babičku, byla tak hodná, vzpomínám si na ni úplně do detailů. Na to, jak u ní vždycky vonělo povlečení, na to že měla ve zvyku sušit bylinky po celém domě i na to, jak dávala všem hnědým slepicím jméno Hnědka. Najednou mě zalije stesk, babička zemřela už před tak dlouhou dobou. Stalo se to krátce po vyvraždění Lidic, když jí zastřelili dědečka a odvezli ji do Ravensbrücku, kde zemřela na zápal plic. Už jsem také babička, zapomínám, mám vnoučata a nosím takové ty babičkovské teplé bavlněné ponožky, ale na své blízké by se zapomínat nemělo…

Jsou tři hodiny ráno, vyštrachám se z postele a dojdu ke krbu. Je tam jen popel, nic jiného nezbylo. Vezmu naši nejkrásnější mističku a opatrně do ní trochu popela nasypu, teď když k tomu mám tu vzpomínku, má to pro mě obrovskou cenu. Už nezapomenu, z této věci, ztracené kvůli mé hlouposti, se mi podařilo zachránit sice jen trochu popela, ale vážně moc cenného…