Následující krátké povídky byly napsány do soutěže Lidice. Děti je psaly na opravdu nelehká témata, ale popraly se s nimi statečně. První z nich, Ivana Dimová psala na téma: Místa bolesti, místa paměti

Sedím na zadním sedadle rodinného auta. Znuděně koukám z okna. Jedeme totiž na výlet do Lidic. Vůbec nevím, proč jsou tak významné. Zaparkovali jsme vedle stánku s občerstvením. Šli jsme se podívat na Lidice.

Prohlížela jsem si základy domů, až jsem došla na místo, kde stál kostel. Něco mě na tom místě zaujalo. Nevím, přesně co, ale jo. Obešla jsem základy kostela. Viděla jsem zídku a v ní něco. Přišla jsem blíž a vida. Deník. Vypadá docela staře. Sedám si a pomalu otvírám deník…

Aliččin deník

Narodila jsem se v roce 1932. Žila jsem v Lidicích. Měla jsem tři sestry a dva bratry.

Žili jsme si normální a poklidný život, dokud nedošlo k vypálení Lidic. Mysleli si, že my z Lidic jsme ukrývali vrahy Hajdricha (nevím, jak se to píše). Otce a staršího bratra zastřelili. Matku odvlekli do koncentračního tábora a mě se sestrami a bratrem poslali do Německa na převýchovu. Rozdělili nás.

 Se svou sestrou Annou se vídám ve škole. Ona chodí do 2. B a já do 3. A. Ale s Maruškou, Jarmilkou a Jiříčkem jsem se neviděla už půl roku.

Moje nevlastní matka dělá co pro to, abych na tu smutnou událost zapomněla. Jenže mně to zůstane v srdci napořád. Každý má v srdci kousek bolesti a zármutku.

Někdy přemýšlím, zda je má pravá matka ještě naživu. Jediný, co mi z původních hraček zbylo, je kufřík a v něm je: deník (do kterého si teď píšu), tužka s obrázkem srdíčka (tu tužku mi dala máma), kamínek pro štěstí (od Jarmilky), náušnice (od Marušky), jehla a nit (od Jiříčka), vyřezávaný koník (od táty) a panenka (co jsem dostala k Vánocům). Vzala jsem si všechny nejdůležitější věci, co potřebuji. No, dobře. Tyhle věci nepotřebuji, ale mám je nejraději. Vždyť jsou od mé rodiny. Moje nevlastní matka mi koupila květinu na výzdobu pokoje a můj nevlastní otec mi vyřezal rámeček na fotky (nějaké jsem měla v tom kufříku).

Tak už jsem tu půl roku, a teprve si hledám kamarády. Ve škole mám skoro kamarádku. Jen se jí zeptat, jestli se chce se mnou kámošit. Pak mám nevlastního bratra a s ním se kamarádím, ale nevím, jestli se to počítá. Snad si nějaké najdu, stejně mě máma volá, ať už jdu do školy.

Mám skvělou zprávu. Po škole jsem se šla zeptat nevlastní mámy, jestli nemůžu jít ven. Sice řekla, že můžu jít, až přijde Hans. Když přišel, šli jsme do parku. Tam byla jeho parta. Přijali mě mezi sebe! Já byla tak šťastná. Konečně mám kamarády. V partě je Gerda, Karl, Hans a já. Šli jsme se projít parkem a povídali jsme si.

…Slyším kroky a někdo říká: „Pojď!“ Lekla jsem se. Zaklapla jsem Aliččin deník a rychle jsem ho schovala do zídky. Naštěstí to byl táta.

Pomalu jsem se šourala k autu. V hlavě se mi přemítaly otázky. Žije ještě? Jak se tam ten deník dostal? Přežila Aliččina máma? Vrátila se do Lidic? Co je to vlastně ten koncentrační tábor? Měla ji nevlastní matka ráda? Chudák. Představa, že tátu zabijí a mámu někam odvlečou, mě děsí. I když jsem ji neznala, je mi jí líto. Je mi smutno, když si na ni vzpomenu. Odteď je pro mě velmi bolestivé a smutné být v Lidicích.