Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • 90 let školy
  • SAMK
  • Práce ve Slaném

Povídka Kladenských listů: Náhorní planina III.

Neděle, 8. srpna 2021 08:30

Kdo má prsty ve zmizení žen a dětí z malé vesnice v Moravském krasu Mokša, po které pátrají Šejla a Riaggon? Je na vině nějaký tvor ze světů zpoza rozhraní? Odhalí strážci, kdo za podivnými událostmi stojí? Čtěte poslední část povídky Kladenských listů.

Povídka Kladenských listů: Náhorní planina III.

První díl povídky čtěte ZDE:

Odpoledne už dávno přešlo ve večer, když jsem znovu zaťukala na dveře chalupy na protější straně osady. Otevřel mi Fráňa, zachmuřený, nervózně pomrkával. Anička ležela v posteli, přikrytá tlustou duchnou. Viděla jsem z ní jen obličej, bledý, s tmavými kruhy pod zavřenýma očima. Postavila jsem na stůl talíř s buchtami, které jsem odpoledne upekla a usmála se na ni.

„Jsem vaším dlužníkem,“ hlesl Fráňa. Udiveně jsem se na něj podívala.

„Nebýt toho, že se váš Gerhard ztratil a šel úplně jinudy, nenašli bychom ji. Vůbec by mne nenapadlo hledat ji tak daleko od domova. Jak se tam jenom mohla dostat, proboha? Co ji večer posedlo, že se vydala sama na planinu? Zmátla se jí mysl či co?“

Oddechla jsem si. Gerhard – jméno Riaggon by zde působilo hodně nezvykle, tak jsme ho přizpůsobili místním podmínkám, stejně jako já jsem tady pro lidi nebyla Šejla, ale Klára – nalezl Aničku přesně tam, kde jsem ji viděla ležet. Velké štěstí, že propadlá pinka byla tak charakteristického tvaru, že jsme si ho pamatovali z našich pochůzek nahoře na planinách i my.

„Bolí ji hlava, asi se uhodila, jak do té díry spadla,“ mluvil dál Fráňa. „Taky ztratila hodně krve, napíchla se prý na něco v tom zatraceným pinkovišti. Asi nějaká velká odlomená tříska, povídal doktor. Ostatní odřeniny prý nestojí za řeč. Našli jsme ji na poslední chvíli, říkal.“

„Už se probrala?“

„Otevřela oči,“ přikývl Fráňa. „Ale jen na okamžik. Vůbec nesmí vstávat. Ani mluvit, nic. Jen jí smím pomoct na záchod – a ne ven, ale na noční mísu. Sousedka mi na zítra vaří polívku, dal jsem jí naši slepici.“

Zvenčí přiběhl Pepík, opatrně naskládal polínka do truhlíku, přiložil do sporáku a otočil se na nás: „Ještě mám něco udělat?“

Fráňa zavrtěl hlavou. „Dnes už ne, Pepíku. Umyj se a zalez nahoru na pec. Půjdeme spát, byl to dlouhý den.“

Pochopila jsem jemnou narážku, rozloučila se a odešla.

 

„Jak je možné, že ji jsi našla a ostatní ne?“

Přesně nad tím jsem dumala celé odpoledne, od chvíle, kdy čtyři chlapi na provizorních nosítkách přinesli Aničku domů. Sledovala jsem, jak přijela drožka s doktorem – však taky Riaggon podstrčil Fráňovi něco peněz, aby ho měl čím zaplatit. Půjčka, samozřejmě že půjčka, uchlácholil nešťastného muže, který by jinak na doktora neměl.

„Měla jsem v ruce její šátek. I tak se mi hledala špatně, ještě, že ta propadlina byla otevřená.“

„Šejlo,“ strnul Riaggon. „Co když jsou ti ostatní taky pod zemí? Někde hluboko, kam nevidíš!“

Přitiskla jsem si ruce na obličej. Já hloupá! Jasně, hluboko pod zem nevidím! A kde se nacházíme? V kraji, kde je puklin, jeskyní, propastí a propadlin tolik, že na ně narážíte každou chvíli!

„Vůbec mě to nenapadlo,“ přiznala jsem po chvíli.

„Mokša,“ došlo nám oběma naráz. Zasvitla nám slabá naděje. Třeba drží zmizelé někde pod zemí. Třeba jsou ještě živí. Třeba. Jenže – proč by to dělala?

Další otázky jsme si už nekladli a zalezli pod peřiny na úzké lavice. Na ochranný kruh kolem domku jsme si ani nevzpomněli. Usnula jsem dřív, než jsem položila hlavu na polštář.

 

Vítr na planinách nikdy neustává. I v nejparnější dny prý prolétá úzkými údolími a ovíjí holé vršky kopců. Jen už neláme stromy, ty jsou dávno pryč.

Tady jsem nedávno spatřila to podivné stvoření, kterému snad kdysi říkali Mokša. Opatrně jsem obešla díru v zemi, naklonila se a nahlédla dovnitř. Dral se odtud chlad, ale necítila jsem žádný zápach, který by avizoval, že je na dně něco, co by tam nemělo být.

Napřímila jsem se, noha mi sjela po kamenech. Taktak jsem zachytila rovnováhu, a když jsem se s námahou narovnala, stála nehybně přede mnou.

Zdála se mi starší, dospělejší, dívka na přelomu dětství a ženství. Přimhouřila jsem oči a rysy štíhlé osoby se rozostřily, oči získaly na hloubce, síle a věkovitosti. Sálal z ní smutek a stopy bolesti, pod povrchem jsem cítila bublající zatrpklost. Zabolela mne hlava. Zamrkala jsem, obraz se zachvěl a už jsem zase viděla jen mladou dívku.

Vztáhla ruce, dlaně otočené směrem vzhůru. Gesto smíru. Zdvihla je před sebe, udělala pár kroků a kývla hlavou směrem k mým rukám. Pomalu jsem též zdvihla dlaně a nehybně vyčkávala, co bude.

Dotkla se mě a já najednou pocítila tíhu celého světa. Nestihla jsem ani rozpoznat, co všechno se mi odehrálo před očima. Viděla jsem lesy, mizící pod sekyrami dřevorubců, cítila bolest v útrobách, jak ze mne lidé rvali drahocennou rudu, měla žízeň ve chvíli, kdy prameny sladké vody zeslábly a ztratily se v puklinách skal. Spatřila jsem mravence, rozlézající se po kraji, ale nebyli to mravenci, byli to lidé, kteří žďářili lesy, orali pole a přehrazovali potoky. Ustoupila jsem výš a výš do kopců a hor, ale i tam už se hemžili mravenci, i tam padaly stromy a kopáči mi vylamovali kámen z těla. Další a další obrazy se mi míhaly před očima. Klesala jsem pod tou tíhou, ale naráz vidiny zmizely a já byla lehká jako pírko.

Otevřela jsem oči. Mokša, pár kroků ode mne, na mne upřeně hleděla.

Jsi jiná.

Hlas, znící v mé hlavě, mě polekal.

Nejsi jako ostatní. Jsi člověk a přitom nejsi člověk. Jsi jako já. Chráníš je. Vděku se nedočkáš, ale přesto je chráníš.

„Je to má služba,“ řekla jsem roztřeseně.

I má.

„Jsi…“ odvážila jsem se zeptat, „ty jsi sama příroda?“

Usmála se.

Jsem, co jsem. Až nebudu já, nebude nic. Země je svázána se mnou, já se zemí. Pojď.

Otočila se a kráčela lehkými kroky pryč. Pěšiny se téměř nedotýkala, měla jsem co dělat, abych jí stačila.

„Počkej! Nejsem tak rychlá!“ volala jsem na ni, ale ona nedbala. Škrábala jsem se do prudkých strání, přeskakovala potoky, někde v dálce přede mnou se míhaly světlé šaty, které jsem nesměla ztratit z dohledu. Nahoře na dalším kopci konečně zastavila. Z posledních sil jsem došla k ní a sesunula se na velký placatý kámen obrostlý mechem.

„Proč jsme tady?“

Nevinné chráním. Ne vždy jim ale mohu pomoci sama. Je řada na tobě.

Než jsem se stihla na cokoli zeptat, byla pryč.

Vůbec jsem netušila, kde jsem a proč tu jsem. Unavená jsem seděla na kameni a přemýšlela, co mám dělat. Proč mne dovedla na toto místo?

„Pomoz mi přece,“ zavolala jsem jen tak, do prostoru. „Co mám hledat?“

Spadl do jámy, kterou vykopali lidé, ozvalo se mi v hlavě. Našla jsem ho ještě včas. Je tady. Vrať ho matce.

„Ten chlapec? Jsou to tři měsíce! Jak mohl přežít?“

Dala jsem mu krůpěj času a našla tebe, abys mu pomohla. Pokud neuspěješ, vezmu si ho zpět.

„A ty ztracené ženy jsou také zamčené v čase? Dokážu je najít?“

Lidskou zlobu nenapravím.

Zničehonic stála opět vedle mne. Teď věkovitá, shrbená. Zarmouceně na mě shlédla a pohladila mne po tváři. Hlavou mi zavířily různé obrazy, zaslechla jsem pláč, prosby, hrubý smích. Zapotácela jsem se, ale to už dlaň odtáhla.

Už víš vše. Jak s tím naložíš, je na tobě. Opatruj se.

„Kde jsi? Počkej ještě…“ snažila jsem se ji znovu přivolat, ale věděla jsem, že marně. Byla pryč, nadobro.

 

Stála jsem strnule nad prohlubní, na jejímž dně se slabě třpytila slza času. Jako kokon nestvůrně velké housenky, jako nevylíhlý pestrý motýl, jako hladová past plná ostrých zubů. Čas je zrádný. Propadnout jeho trhlinou znamená ztratit se v časových smyčkách s velmi malou pravděpodobností, že se vrátíte tam, odkud jste vyšli. Na tvory uvízlé v těchto pableskujících zámotcích už strážci párkrát narazili, ale nikdo zatím nedokázal přesvědčivě zjistit, jak bubliny času vznikají či kdo je tvoří.

Dívala jsem se na dítě, spokojeně spící na hrbolatém loži. Na dosah, a přece tak daleko. Mohu se odvážit protrhnout kokon? Klekla jsem na koleno a natáhla ruku směrem k chlapci, ale hned jsem ji zase stáhla zpět. Jakou sílu má tato kapka? Dokážu já vytáhnout dítě dřív, než ona vtáhne mne?

Zachřestily kameny a ozvaly se zvuky kroků. Zvedla jsem hlavu.

„Málem jsem vám nestačil,“ oddychoval Riaggon. „Šly jste strašně rychle. Proč zrovna sem? A myslíš, že se ještě vrátí?“

Zavrtěla jsem hlavou a ukázala před sebe. Naklonil se nad prohlubeň a strnul.

„To je přece…“

„Slza času, říkala Mokša. Spadl prý do nějaké těžební jámy nebo propasti. Pokud ho nezachráním, zůstane v krůpěji a až v ní dojde čas, vezme si ho ona.“

Udiveně na mne pohlédl. „Tak proč už není venku?“ Slezl do prohlubně, uchopil opatrně chlapce tak, aby nenarušil třpytný obal, a vynesl ho nahoru. Položil ho vedle mne a ustoupil.

„Je třeba přivést ho zpět.“

Kokon se třpytil myriádami lesklých teček, míhaly se a proplétaly. Naklonila jsem se blíž, ale znovu jsem ruce oddálila a obrátila se na Riaggona.

„Dokážu to? Není kapka silnější než já?“

Podíval se na mne a na dítě a pokrčil rameny. „Nevím. Nikdy jsem se s tímhle ještě nesetkal. Pokud si pamatuju z vyprávění, prostě sáhni dovnitř. Jakmile narušíš obal, bublina zmizí a čas, uvězněný uvnitř, se rozplyne. Dítě by mělo být živé, ale…“ znovu pokrčil rameny. „Když to nezkusíš, nezjistíme nic. Nebo to mám udělat já?“

Odmítla jsem. Nadechla jsem se a vnořila ruce do míhajících se světýlek. Zamrkaly, zachvěly se a zmizely. Zamotala se mi hlava, kolem uší mi zasvištěl vítr.

Dítě, ležící vedle mne, otevřelo oči.

 

„Co řekneme ve vesnici?“ zeptala jsem se.

Chlapec, kterého jsme vedli za ruce, se už dostal z prvního šoku a přestal plakat. Teď se nás jen držel jako klíště a statečně šlapal.

„Nevím,“ odtušil Riaggon.

Je pravda, že na to jsme vůbec nepomysleli. Jak vysvětlit, že přivádíme kluka, kterého již vesnice oplakala, živého a zdravého?

 „Kde řekneme, že byl?“ Ať jsem přemýšlela, jak chtěla, žádná varianta, která mne napadla, nebyla dobrá.

„Byl sem u paní,“ ozval se najednou chlapec. „Byla hodná. Spadl jsem do jámy, když jsem utíkal za zajícem. Málem jsem ho chytil, opravdu! Ale pak mě bolela hlava a noha… Pohladila mě a už mi nic nebylo.“

Pohlédli jsme na sebe. Bude to vesničanům stačit?

 

„Kde je, kde žije?“ Hromasová, Jarynkova matka, se střídavě smála a plakala zároveň. Tu chvíli, kdy jsme zaťukali na dveře chaloupky a vrátili jí už oplakaného synka, nikdy nezapomenu. Ohromení, nevíra, šok a radost, to vše v jednom pohledu. Popadla Jarynka do náruče a pořád dokola chtěla, abychom jí vyprávěli, jak jsme ho u hodné paní našli.

„Musím jí poděkovat, musím jí přece poděkovat za to, že ho zachránila… A jak se odvděčím vám, že jste ho našli?“

Dalo nám hodně práce vymluvit jí, aby šla hledat do lesa „kořenářku, která Jarynka našla“. Až zmínka o staré Lubici a o tom, že stará žena opravdu nechce, aby místní vesničané věděli, kde žije, zabrala.

„Máte pravdu. Nedivím se. Ale vám se odvděčit musím, že jste mi ho přivedli…“ Odcházeli jsme s velkou sklenicí medu, kterou jsme odmítnout nedokázali.

Samozřejmě, že zpráva se po vesničce rozlétla rychlostí blesku. Druhý den už všichni věděli, že Gerhard s Klárou přivedli malého Jarynka, kterého našli kdesi v lese u babky kořenářky, a ve vesnici zavládla po dlouhé době nefalšovaná upřímná radost.

Jen já vím, že mezi upřímnými a víceméně neškodnými vesničany se skrývá zlo. Člověk, který se nebojí ani neštítí ničeho. Jenže jsem strážce rozhraní, a nemám, vlastně ani nesmím soudit lidi a řešit jejich spory.

 

 „Zítra bychom měli odejít.“

Riaggon měl pravdu. Mokša je místní, ať už ztělesnění přírody, Země, či třebas náhorní planiny. Teď, když máme jistotu, že lidem neškodí žádný tvor, který by se na svět dostal přes narušené rozhraní, je naše práce tady u konce.

Jenže…

Jak můžu odejít, když jsem viděla to, co jsem viděla? Jak můžu odejít, když vím, že příště Anička už nemusí mít takové štěstí a skončit v nějaké jámě jen polomrtvá?

„Gonny… Já tu ještě pár dní zůstanu.“

„Nemáš tu už co dělat, víš? Není důvod. Co se tu děje, je záležitost lidí. Nás se netýká. Nesmíš měnit běh lidských věcí, pamatuješ?

„Ano. Jen chci být ještě chvíli s Aničkou. Než se aspoň trochu vyzdraví.“

Díval se nedůvěřivě, ale nakonec povolil.

 

„Slyšel jsem, že Gerd odjel, je to pravda?“ Fráňa mě zastavil uprostřed návsi.

„Odjel,“ přisvědčila jsem. „Rozstonal se mu otec. Buď se uzdraví a pak se sem vrátí, nebo ne a pak odjedu i já.“

„To by byla škoda, vědí, paninko?“ ozvalo se za mnou. Kálal, ruce frajersky v kapse kabátu, přecházel kolem nás. Fráňa zbledl.

„Jdete za mnou?“

„Ne, jdu k Součkům. Ale pokud nezaplatíš, taky přijdu.“

Viděla jsem, jak se Fráňa mračí. Hleděl na vzdalujícího se Kálala a kousal se do rtů.

„Hospoda?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Kdepak, tam jsem nebyl ani nepamatuju. Doktor, léky…“

„Proč jste nepřišel?“ zeptala jsem se udiveně. „Gerd by vám půjčil.“

„Už se stalo,“ namítl Fráňa. „Vůbec nevím, kdy vám vše vrátím.“

Usmála jsem se. „Času dost, my počkáme.“

„Je mi to hloupé,“ hlesl. „Ale mám opravdu problém. Anička ještě pořád nesmí vstávat a kluci… Pepík se snaží, ale jsou ještě malí. Moc teď nevydělám. A léky jsou drahé.“

„Kolik Kálalovi dlužíte?“

„Pár zlatek. Zkusím ho umluvit, že mu budu dluh splácet, ale znáte ty jeho ouročky… najednou místo dvou zlatek platíte pět ani nevíte jak.“

Nadechla jsem se, ale pak jsem raději převedla řeč jinam.

„Zítra jdu dolů do vsi, nepotřebujete něco?“

Zavrtěl hlavou a poděkoval.

Dívala jsem se, jak odchází ke svému domku a bylo mi těžko.

 

„Je krásný,“ rozplývala se Anička a hladila šátek, který jsem jí přinesla ze vsi.

„Přesně takový jsem si přála… Mám na lepší jen jeden, ten červený,“ ukázala na židli. „A tenhle je krásně heboučký…“ přiložila si látku k tváři a mazlila se s ní.

Byly jsme samy, přesto jsem se raději rozhlédla.

„Aničko, pamatuješ si něco z toho večera?“ zeptala jsem se potichu.

Polekaně vzhlédla.

„Nepamatuju,“ řekla a zčervenala. „Poslední vím, že jsem měla plnou náruč polínek. Narovnala jsem se a pak už nic. Až jak jsem se probrala doma a všechno mě bolelo,“ sáhla si na hlavu.

„Možná je to tak lepší,“ odpověděla jsem.

„Možná,“ přikývla. „Ale večer už ven sama nepůjdu. Taky nechoď nikam sama,“ podívala se na mne. „Mrazí mě z představy, že tady někde obchází… Kluci nesmí sami nikam, vždycky aspoň ve dvou. Já,“ odmlčela se. „Nejraděj bych vzala děti a odešla někam jinam. Už jsem to měla v plánu předtím. Fráňa by tu stejně dlouho nevydržel. Nikde dlouho nevydrží.“ Podívala se na mne, její pohled zabolel.

Pohladila jsem ji po čela. „Prvně se musíš uzdravit, má milá. A neboj, do stejného dubu blesk dvakrát neuhodí.“

„To doufám,“ usmála se a na chvíli byla zas stará známá Anička. Jenže úsměv brzo pohasl a já jí v očích viděla, že sama tomu moc nevěří.

 

Tady opravdu nepřestane nikdy foukat. Obcházím opět u starého dolu, tam, kde jsem prvně viděla Mokšu. Březen se sice už překulil do dubna, ale večery jsou chladné stále. Přitáhla jsem si vlňák a zlehka se opřela o kámen. Obraz strašného večera, který mi předala Mokša posledním dotekem, přede mnou vyvstával zcela jasně. Přivezl ji na starém vozíku, slezl do jámy, upevnil kus uštípnutého trámu tak, aby čněl nahoru a pak na něj pečlivě svrhl bezvědomou ženu. Bezcitná, chladnokrevná vražda. Co na tom, že nedokonaná. Nebýt nás, Anička by v jámě dlouho nepřežila.

 

Zpoza kamenů se vynořila tmavá mužská postava a zůstala stát.

I já jsem se napřímila.

„Co tu děláš?“

Zasmál se. „Mohl bych se zeptat stejně.“

„Bylo to dobře vymyšlené,“ řekla jsem potichu. „Do té jámy mohla spadnout nešťastnou náhodou. Stačilo by pak jen naznačit, že trpěla třeba na noční můry. Nebo že se jí zmátla mysl.“

„Ano. Dobře to ten dotyčný vymyslel.“ Ještě pořád doufal, že nic nevím.

Nadechla jsem se. „Proč? Proč jsi je zabil?”

Oči se mu zaleskly, rty sevřely. Přimhouřila jsem oči a jemně se dotkla jeho mysli. Vířila v ní temnota, chtíč, vzrušení, strach… spousta emocí v jednom nepřehledném klubku.

„Co to povídáš?“

„Už nemusíš lhát. Vím to. Nemohl sis pomoci. Vzrušovaly tě? Odmítaly? Takový slušný člověk! Smály se ti?“

Hleděl na mne, oči zúžené, zuby zatnuté.

„Přišel jsi z daleka, že? I tam mizely ženy, které tě nechtěly?“

„Ty čubko!“ promluvil konečně. „Jak si dovoluješ mě takhle osočovat? Nic z toho není pravda!“

„Je to pravda a ty to víš. Byla jsem za Aničkou. Vrátila se jí paměť. Řekla mi vše.”

Zaútočil bez varování, ale já byla na jeho útok připravená.

 

Už jsem byla téměř u vsi, když mne předjel.

„Jestli chtějí, paninko, tak si naskočí.“

Vylezla jsem na kozlík bez odporu. Byla jsem unavená, smutná, bolavá.

Kálal se na mne podíval, pokýval hlavou a řekl: „Slyšel jsem, že psal Gerd. Jedou za ním? Budete tu chybět, oba.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Život půjde dál, jako šel před tím, než jsme přišli.“

„Vědí, že dneska ráno našli v tom starém opuštěném dole Fráňu? Kdoví, co tam nahoře hledal. Zůstal po něm jen cár kabátu… Prokletá planina!“

„Už není prokletá,“ řekla jsem potichu. „Už je konec.“

Vyděšeně se na mne podíval. „Konec? Čeho konec?“

„Mrtvým. Už nebudou, věřte mi.“

Přitáhl otěže, zastavil koně a otočil se na mne.

„Kdo jste? Kdo opravdu jste?“

Usmála jsem se. „To je jedno. Ale jestli můžete, pomozte Aničce. První muž jí zemřel, když ještě nejmladší chlapec nebyl na světě, a s Fráňou to opravdu nevyhrála.“

„Já? Proč bych já jí měl pomáhat? Jaké si to udělala, takové to má!“

„Možná proto, že když mi slíbíte, že ji nenecháte bez pomoci, nikdo se nedozví o Marjáně Šebelové a malém Vašíkovi, co za nimi jezdíte do Brna.“

Zůstal, jako by vedle nás uhodil blesk.

„Jak… jak…“

„Prostě to vím.“

Polkl. „Já… Hm. Mařa by potřebovala pomocnici. Už mě umlouvá jak dlouho. Nabídnu to Aničce, jen co se uzdraví.“

Myslelo mu to rychle. Přikývla jsem.

„Ale platit jí budu stejně, jako bych platil každé jiné!“

Přikývla jsem. „Samozřejmě.“ Napřáhla jsem paži. Slib jsme zpečetili stiskem ruky.

„Máte pravdu,“ řekl nakonec. „Jsem rád, že odjíždíte.“

Seskočila jsem z vozu a odešla z míst, kde se vítr na planinách bez ustání točí.

 

Riaggon přecházel po mém skromném bytě sem a tam jako lev v kleci.

„Já to věděl, že tě tam nemám nechávat,“ zuřil. „Víš, cos provedla?“

Vím. Zabila jsem člověka a půjdu před soud. Ne před světský, ale před náš. Máme lidi chránit, bez rozdílu. A já, já zklamala.

„Můžeš mi aspoň říct proč? Vždyť to vůbec nebyla naše věc! Proč jsi zahodila všechno, čeho jsi zatím dosáhla?“

 „Mokša mi předala pár obrazů, z nichž jsem si složila, jak vše bylo,“ začala jsem vyprávět. O Kálalovi a Marjáně. O Růženě, Bohuše. A Aničce.

„Začala něco tušit. I v jejich minulém bydlišti se ztratilo pár děvčat… a Fráňa nikdy nebyl v ty dny doma. Chtěla odejít, ale on se bál, že ví víc. Nenechal by ji živou dlouho. A pak… pak by vše nastalo nanovo.“

Marně jsem se snažila zapomenout na vidiny, ve kterých Fráňa s rozkoší sadisticky mučí a vraždí Růženu a Bohušu a jejich těla pak háže do opuštěného dolu.

Do stejného dolu, u kterého jsme se nakonec setkali a odkud jsem živá odešla jen já.

 „Takže jsi ze sebe znovu udělala volavku…“

„Vrhl se na mne, v ruce sekyru. Uhnula jsem a jen ho maličko usměrnila.“

„U kraje té těžní jámy jsi stála omylem, že.“

Hořce jsem se pousmála.

„Tomu nevěříš přece ani ty. A porota tomu neuvěří už vůbec.“

Smutně přikývl a vzdychl.

 

Měla jsem pravdu. Za úmyslné zabití člověka jsem byla postavena mimo službu. Budu pracovat v úřadech, prodávat, uklízet… budu dělat cokoli, jen ne to, co nade vše miluji. Činnou službu strážců rozhraní.

Jak dlouho, to netuším.

Možná navždy.

*** KONEC ***

Autor: Radmila Tomšů



  1. zprávy

    Psí útulek Bouchalka představuje Slávka, chcete ho?

  2. foto

    Na Sletišti se konal šestý ročník Seniorského pětiboje

  3. zprávy

    Nové přístrojové vybavení zaplatila kladenské nemocnici místní teplárna

  4. sport

    Fotbalové Kladno odstartovalo nevyrovnanými výkony, potvrdí v sobotu lepšící se formu?

  5. sport

    Tým Miners do 13 let vyhrál na turnaji ve Frýdku-Místku všechny zápasy

  6. pozvánka

    Ve Sládečkově vlastivědném muzeu je k vidění známková tvorba Cyrila Boudy

  7. foto

    Střední škola designu a řemesel Kladno se zapojila do akce „UKLIĎME SVĚT“

  8. foto

    V Buštěhradě byl den otevřených dveří ve sluneční elektrárně

  9. krimi

    V Kladně jsou poctiví nálezci horkým zbožím

  10. krimi

    V Kladně kradl recidivista potraviny, teď mu hrozí tři roky žaláře

  11. krimi

    V Libušíně napáchal zloděj na novostavbě škodu 60 tisíc

  12. zprávy

    V Kladně a Slaném se natáčel seriál Ochránce

  13. pozvánka

    Sbor dobrovolných hasičů z Hřebče zve na požární útok

  14. pozvánka

    Ve Slaném budou rožnit býka, vyhlásí sportovce roku a uspořádají mistrovství v boulderingu

  15. krimi

    Mladík usedl za volant i přes zákaz řízení, nyní mu hrozí vězení

  16. zprávy

    Slaný nabídne pozemky na Hájích formou aukce

  17. pozvánka

    Na škole E. Beneše oslaví výročí jejího založení s ročním zpožděním

  18. zprávy

    Na co se můžete tento týden těšit v kladenském kině Hutník

  19. sport

    První výhru Rytířů v sezoně zajistil dvěma góly Jaromír Jágr!

  20. pozvánka

    Rytíři pořádají v pondělí náborovou akci