Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • 90 let školy
  • SAMK
  • Práce ve Slaném

Povídka Kladenských listů: Kobova noční můra III.

Neděle, 18. července 2021 08:30

Nevi se nezdá – konečně chlap na pravém místě. Ale přituhuje. Co se proboha bude dít tam, kam má Koba a Nevi namířeno? Bláznivá jízda pokračuje. Co ještě přinese povídka Kobovy noční můry?

PŘEDCHOZÍ DÍLY POVÍDKY ČTĚTE ZDE:

***21

Tak konečně dojde na ty hrátky s vězni, vodou a mýdlem. Už tato tři slova naznačují, že malé děti a útlocitné povahy by neměly číst dál.

„Tak mě veď k tomu tajnému místu,” vybídl Nevi mírně šokovaného Kobu. „Hádám, že si nejdeš ani pro laboranta, ani pro doktora, ale pro posily, jak jsi slíbil veliteli.“

„Kde by se v téhle base vzal laborant a doktor,“ zamručel Koba. „Nikdo takový tu není, i když…  po tom všem, co se stalo, se tu může objevit i něco tak divnýho jako doktor. No, tak vzhůru do sprch.“

Prošli dlouhou chodbou vykládanou mozaikami s lázeňskými výjevy a zastavili se před dveřmi s nápisem UMÝVÁRNA. Zevnitř se ozývaly opravdu podivné zvuky.  Něco mezi šílením fotbalového stadionu, řevem na dostizích, šploucháním v bazénu a řehotem při natáčení nejlepšího zábavného pořadu roku. Do toho pronikalo ještě nadšené ječení kombinované s kvílením hodným  tenora, právě procházejícího násilnou přeměnou na sopranistku. Nevi zaváhal.

„Bez obav,“ hrnul se vpřed Koba, „tebe se nikdo ani nedotkne, protože to nedovolím. Jdem kouknout, co kolegáčci zase vymysleli za zábavu.“

Nevi čekal ledacos, ale to, co uviděl, mu vyrazilo dech. Na podlaze bylo několik centimetrů mýdlové vody, které tvořily dlouhý pás, končící devíti kýbly rozestavěnými do důvěrně známé formace. Na druhém konci místnosti pokřikovali a bujaře poskakovali dozorci v jednom houfu s vězni.

„Raz a dva a tři a jedééém!“ skandovali.

Rozhoupali zcela vysvlečeného chlapa a hodili jej po vodní dráze směrem ke kýblům. Konečně bylo jasné, kdo byl zdrojem kvílení.

„Strajk! Strajk! Ať je to strajk!“

Chlap narazil hlavou do kýblů a porazil všechny.

„Strajk! Jseš dobreeeej!!!“

„Jupíííí!!! Mejdlo, víc mejdla!“ řehnil se ječící chlap. „Jsem leštící stroj nebo ne? Tak mažte, mažte, nebo vodřu kuželnu! “

„Jseš koule, tak mlč a val se!“ řvali smíchy ostatní. „Nebo máme vzít někoho menšího a tlustšího? … Jé, Koba! Jo, Koba! Kobo, pojď si hrát!“

„Kujva, nechte mne bejt!“ bránil se Koba zuby nehty, ale s přesilou nic nenadělal. „Nevi, pomoc, Nevi! Ať mě nechají!“

„Ale chlapci, koukejte si hrrrát hezky, ne tak bakaně!“ kráklo nad nimi. A stal se zázrak. Vězni i dozorci si rozebrali bublifuky, složené v jednom sprchovém koutě, a zahalili místnost do oblaků drobných i větších mýdlových bublinek.

Koba si upravil doškubanou uniformu a spolu s Nevim, Rejstříkem a značným ulehčením vypadl zpátky na chodbu.

***22

Sestra Simona se nevěřícně dotkla svých rtů. Pořád na nich ještě cítila chuť Neviho polibku, na začátku tak dravého, potom nesmírně něžného. Bože můj, to je chlap. Opravdu chlap. Ne jako ti všichni, kdo se ji doteď pokoušeli sbalit.

 

Měla smůlu už s tím prvním. Krásná, mladičká, neokoukaná zdravotnice, to je přece lákadlo pro každého doktora na oddělení. Jeden se líbil i jí – černovlasý, čenooký, charismatický chlap. Toho mi budou všechny sestry závidět, proletělo jí hlavou, když jí šeptal do ucha něžnůstky.

Vystřízlivěla hned druhý den  –  to když v jídelně popisoval pěkně nahlas a do detailů průběh jejich společné noci. Tak moc byl v zajetí samochvály, že si ani nevšiml, že Simona stojí ve dveřích. Zrudla, otočila se a utekla.

Nikdy nikomu nezůstala nic dlužná, ani v dobrém, ani ve zlém. Zjistila, že je příšerně mlsný a potrpí si na specialitky. Když specialitky, tak specialitky, pomyslela si a vylepšila skleničku oskerušové marmelády pořádnou dávkou projímadla. Věděla, že ostatní doktoři se něčeho takhle divného ani nedotknou, takže ji klidně nechala v doktorském pokoji na stole v a duchu mu popřála příjemné zažití.

Dopadlo to líp, než čekala. Sežral celou skleničku na posezení a vydal se do jídelny oblbovat sestry žákyňky. Když byl v nejlepším tokání, zmlkl, zlomil se v pase, zbledl  v obličeji a zhnědl zezadu od pasu dolů.

Do trapného ticha pronesla Simona: „Hleďme, donšajna, jak se vybarvil. A čuchám, že nejen samochvála smrdí!“ A odešla hrdě středem za velkého potlesku všech přítomných dam.

 

Z dalších vzpomínek ji vyrušil ruch ve velitelově pokoji. Otočila se a vlétla dovnitř. Je čas dát se zase do práce.

 

***23

„Kdybych měl svůj pendrek, to byste viděli, jak bych to všem těm blbečkům s vodou a mýdlem nandal,“ kasal se Koba a upravoval si potrhanou uniformu.

Nevi s havranem sklouzli očima ke Kobovu pasu, kde se houpal jeho nový oblíbený pendrek. Ani ho v té tlačenici nestačil vytáhnout. Zahleděli se tázavě na Kobu.

„Dobře, chlapi, uznávám, že mi to nandali oni a nebýt vás, nejspíš by si ze mne udělali kouli na srážení kuželek. Dík, Rejstříku. Ale aby bylo jasno, pro Simonu jsem jich pobil zástupy a vysvobodil sebe i vás. Jasný?… Nebo… radši jí neříkejme nic a sežeňte mi jehlu a nit.“

„Rozhodl jsem se,“ pravil Koba a překousl rázně poslední uzlík. „S těmi šašky koupelnovými už nechci nic mít. Poradíme si bez nich. Splním slib daný veliteli a zbavím ho Simony. Na oplátku ho požádám o zproštění služby, protože místní poměry se mi fakt zajídají. Jenže jak přemluvit Simonu, aby přestala dělat veliteli ze života peklo a z ubikace špitál?“

„Co vlastně chceš dělat, Kobo, když nebudeš dozorce?“ optal se Nevi.

„Nejdřív odtud odejdu – samozřejmě, tebe, Simonu a Rejstříka vezmu s sebou. Vím, velitel tě má ve stavu vězňů, ale snad by mi mohl udělat laskavost, když ho zbavíme Simony.“

Za těchto řečí došli k velitelovu pokoji. Nevi opatrně pootevřel dveře a nahlédl dovnitř.

Velitel opět ležel utěsněn pod přikrývkou, pod paží teploměr, kolem hlavy obvaz a sestřičky poletovaly kolem. Simona dirigovala a byla zjevně ve svém živlu.

„Připravte výplach žaludku. Hodně dlouho jste si ho necvičily, sestry, musíte se udržovat ve formě. A taky klystýr, pacient potřebuje pročistit. A pak si zopakujete nitrožilní výživu. Zakončíme soutěží – závody ve stlaní postele na čas.“

Velitel pod peřinou sotva dýchal a jen zoufale točil oči ke dveřím.

„Pane veliteli,“ vstoupil Koba. „Rozhodl jsem se opustit službu. Tímto vás žádám o propuštění. A Neviho si beru s sebou.“

„Ale to nejde, Kobo. Je to vězeň, zůstane tady.“

„Připomínám, pane veliteli, váš slib, že mi splníte jakékoliv přání. Mé přání je odejít s Nevim.“

„A mé,“ postavil se vedle Koby Nevi, „žít se Simonou někde, kde se nebude muset každý den tak strašlivě dřít.“ Objal Simonu kolem ramen a umlčel ji polibkem.

„To je jiná!“ rozzářil se velitel. „Běžte si všichni, kam chcete!“

Koba s havranem na rameni a Nevi objímající kolem pasu Simonu vyšli z místnosti. Simona se ještě naposledy ohlédla. Nemocniční nábytek zmizel a objevila se opět lenoška. Velitel zjevně pookřál a opět si lehal na břicho. „Marnost nad marnost a všechno je marnost,“ šeptla Simona a raději se otočila čelem k novému životu.

***24

Nový život zahájila naše parta – jak jinak – než v hospodě. Tedy v kantýně. Tedy v kantýně, která se zatím změnila v kavárnu.

Koba si liboval. Sendvič s parmskou šunkou neměl sice kvalitu gulášku se šesti, ale konečně to bylo jídlo. A víno se zde neměnilo ve vodu. Byl tak na vrcholu blaha, že si začal plánovat příští život.

„Tak předně. Musíme opustit vězení. To nebude vůbec jednoduché. A pak to horší – co budeme dělat venku. Nejdřív si podáme toho hajného zlatého, co za tohle všechno může. A pak si zařídíme život.“

„Vrátíš se ke své rodině, Kobo?“ optal se Nevi a věnoval se dál sachru se šlehačkou, kafíčku a obdivným pohledům na Simonu uzobávající panna cottu.

„Moje rodina byl pan velitel a kolegové dozorci. Zřekl jsem se jich. Nemám rodinu.“ pronesl ponuře Koba a pořádně si lokl vína.

„A rodiče, sourozence, ženu a děti… ty taky nemáš?“ zeptala se soucitně Simona.

„Nikoho takového nemám. A co hůř, nepamatuju se, že bych někoho takového měl.“

„Zvláštní. Já jsem na tom stejně.“

„A já taky.“

„A já zrrrovna tak.“

V kavárně se rozhostilo ticho.

„Je to divné,“ prolomil ho Nevi, „že si nikdo nepamatujeme na dětství a na rodiče. Člověk přece má otce a matku, ne?“

„Ne, Nevi,“ lokl si Koba znovu a prohlásil sebevědomě. „My chlapi jsme pouze potomky svých otců. Matky jsou dobré akorát tak pro ženské.“

***25

Nevi se zakuckal. Už si zvykl, že svět mu přinášel každý den něco nového, ale tohle bylo moc silné kafe. Jak to doppio v šálku, tak Kobovo prohlášení. Simona měla zase jednou příležitost praštit chlapa mezi lopatky.

„Tohle nechápu!“ vydechl. „Každý máme přece dva rodiče? Jinak by biologie nefungovala, ne?“

Rejstříkovi proletěla hlavou osnova přednášky o samoplození, ale pak se rozhodl Nevimu nekomplikovat život výjimkami z pravidel a přikývl.

„Přesně tak. Genetická výměna inforrrmací mezi dvěma jedinci opačného pohlaví zajištuje životaschopné a varrriabilní potomstvo…“ havran zachytil letící Kobův sendvič a položil ho zpět na jeho talířek „… a moudrrrá příroda přidala k tomuto aktu také radost ze vzájemného potěšení …“

Simona se začala intenzivně věnovat zákusku a Koba si dolil červené, tentokrát už z druhé lahve. Neviho tato část přednášky naopak velmi zajímala – přitáhl si havrana k sobě a ten mu něco dlouze špital do ucha. Nevi byl tak zaujat, že si ani nevšiml, že Rejstřík v krátkých odmlkách mezi větami dorazil Neviho opuštěný sachr.

Simona konečně vyškrabala poslední zbytky panna cotty z podivuhodně tvarované misky a Koba odhodil pod stůl prázdnou láhev. Odříhl si a plácl havrana přátelsky přes křídla.

„A vy havrani z toho taky máte potěšení? “

„Jasně. Naše holky jsou ty nejkrrrásnější. I vrány šedivky ujdou. A kavky. Miluju kavky. Mají takové malé roztomilé…“ havran od špičky zobáku až ke konci ocasu zčervenal a otřásl se, aby se mu vrátila původní barva “…kloačky…“

Koba dopil sklenku a přivrávoral k Simoně.

„Miláčku, ukaž, jestli máš taky takovou pěknou… klokačku.“

„Prý kloačku! Ty sám jsi  klokan akademický kabinetní, kulatá revmatická nížinná kukačko jedna! … Moc se omlouvám,“ pokoušela se rozčepýřená Slimmy vrátit do podoby sličné poklidné Simony.

„To nic,“ odpověděl Nevi. „Byla jsi o půl paže rychlejší než já.“

„Lidi, neměli byste místo řečnění tu hrrromadu židlí odházet a vytáhnout z pod ní marrrtensky? Nejlépe i  s Kobou uvnitř?“

***26

Koba se probral značně nakrknut.  Ležela na něm hromada židlí a nikdo jej prosím z pod ní nevytahoval, nekřísil a nestaral se, jestli mu nebylo ublíženo! (Ten pocit, že mu někdo během spánku kontroloval puls, radši zapomněl.) Krom toho, příroda si žádala svoje – byl nejvyšší čas jít hledat nějaké útočiště sténajících. A Koba se rozhodl si pořádně dopřát.

Krhavým zrakem přehlédl místnost, v níž se Rejštřík nacpával zbytky jeho starého sendviče a Simona s Nevim se hihňali za rohem a Kobu zcela ignorovali. Zamumlal něco ve smyslu, kam jde, a vyšel z kavárny.

Prošel chodbou, která se pro tentokrát změnila v širokou vozovou cestu s vyjetými kolejemi uprostřed  úvozu v mladé doubravě, a šel dál mezi širými lány až ke dveřím s nápisem Ředitelova soukromá environmentální toaleta. Tam se vždycky chtěl podívat, a co víc, tam chtěl vždycky udělat to, na co zrovna myslel.

Otevřel dveře a ocenil výhled, který se před ním rozevřel. Selský dvorek  s  pořádnou louží, na níž se cákaly husy, kočky v košíku na zápraží a uprostřed dvorku – budka se srdíčkem. Přesně tak si to představoval.

Pohodlně se v budce uvelebil a vykonal obě potřeby, které měl. Ano, hned mu bylo o moc líp. Až do chvíle, kdy navyklým pohybem sáhl  po držáku toaletního papíru – a žádný nenahmatal. Čím si to sakva pan ředitel…?

Na dvířka budky cosi decentně a jemně zaťukalo. Pootevřel je a uviděl roztomilé housátko, ještě celé v žlutém peří, které se na něj dívalo namodralým okem a s plnou důvěrou mu napochodovalo do dlaně.

„Co si jako myslíš, že s tebou budu dělat, kujva?“ pokusil se Koba být na ptáče drsný. Pískle ukřivděně uskočilo a na jeho místo nastoupilo neméně hebounké kuře.

„Zvěř mi může být ukradená!“ zanaříkal Koba. „Potřebuju papír! Papír, ne srst!“ houkl na králíčka, který také přihopkal a nabízel svůj měkoučký kožíšek. Králíček se přidal ke kruhu vyčítavě civících zvířátek.

Koba je odsunul martenskou a zavřel před nimi dveře. Celou jeho mysl ovládla potřeba kusu papíru, jakéhokoliv použitelného kusu papíru. Venku zatím za dveřmi nedočkavě přešlapovala koťata, štěňata, kachňata, kuřátka perliček a taky vypasený kulaťoučký ježek, kterému ostatní zvířátka pořádně vynadala a vytlačila jej ze svého kruhu.

„Celý svět mi může vytřít…“ houkl Koba a s hrůzou zaslechl zvenku zatroubení slůněte, určitě vybaveného mimořádně hladkou kůží,  a tak se raději opravil. „ano, ale papírem, prosím! Pomoc!“

„Kobo?“ ozval se zvenku Neviho hlas. „Fakt chceš papír? Jakýkoliv papír? Já našel jen tenhle, koukni…“ a podstrčil ho pode dveře.

Koba papír rozbalil a přeslabikoval záhlaví: Kobova pracovní smlouva.

Chvíli zaváhal, ale pak papír zneuctil a upustil tam, kam patřil.

„Tak,“ pronesl po otevření dveří k Nevimu. „Teď se považuji za definitivně a naprosto propuštěného.“

***27

Sotva Rejstřík dokloval zbytky Kobova sendviče, zaťukalo něco zobákem na okraj talířku. Zvedl zrak a v oku se mu objevila nebývalá jiskra. Byla to kavka. Nádherná kavka. S tak krásnou kloačkou, až havran sotva potlačil zčervenání. Všimla si toho, dala hlavu na stranu a pohlédla na něj bílým okem.  Načepýřil se a přikročil blíž. Stydlivě uskočila. Opět se přiblížil a ona nízkým, pomalým letem poodletěla kousek dál. Rejstřík fascinovaně za ní, mysle jen na blízké vzájemné potěšení. Svou chybu si uvědomil, až když za kavkou vletěl do likérníku, ona se otočila, vyletěla ven a zabouchla mu dvířka přímo před zobákem.

„Výborně,“ ozval se drsnosrstý hlas. „Kavku opravdu dělat umíš. I ten doplatek si zasloužíš.“

Rejstřík se pokusil vyrazit sklo od likérníku, ale neuspěl. Tak mohl jen pozorovat, jak zrádná kavka přijala od tvora ve stínu Jidášův groš, vlastně půl tuctu Jidášových tučných housenek, slupla je, udělala na oba dlouhý zobák a zmizela.

„Tak, Reginalde Registře Rejstříku, musíme si vážně promluvit,“ postoupil do světla onen tvor. „Z očí do očí. Když slíbíš, že nezdrhneš, tak tě z toho likérníku pustím.“

Rejstřík kývl a fascinovaně sledoval, jak ze tmy za prvním krysákem vystupuje i druhý, následovaný párem modrorůžových králic. Kdesi v dáli za nimi cosi popiskovalo, poskakovalo a pošťuchovalo se. Králice to občas velmi mateřsky odkázaly do příslušných mezí.

„Nelíbí se nám, co se s námi děje,“ pronesl krysák a otevřel dvířka likérníku, aby se havran mohl usadit na podlaze naproti němu. „To si nikdo a nic nesmí dovolit.“

„Jak jsme si tu krásně žili,“ vmísil se do rozhovoru druhý krysák. „Ale od té doby, co přibyl nový vězeň a Koba ztratil pendrek, dějí se tu podivné věci. Jediné, co bych považoval za přínos, je, že jsme poznali naše životní lásky. Ale pak už to byl děs běs.“

Králice, které při tomto vyznání zrůžověly radostí, přikývly, a zapískaly cosi výchovného směrem za sebe.

„Pořád to s námi někam smýká,“ stěžovali si krysáci unisono. „Napřed naše drahé zmizely a objevily se narvané do nějaké piksly, kde je muchlala cizí ženská a nějaký pošuk nad nimi mával retrobaterkou. To jsme si naše holky modrorůžové museli vyzvednout z meziprostorové kapsy. Jako klokani! Víte, jak to tam houpe? Víte, jak se pak furt bleje z toho houpání???“

Nedali Rejstříkovi šanci odpovědět a pokračovali. „Takže, když to příště přišlo, vlítli jsme tam první. Takový modrý poloscíplý chlápek s tykadly a taky se chtěl muckat s našima holkama! No nesežrali byste ho vzteky? Sežrali!  A nenechali nás, do háje!

A pak… pak naše holky namalovali! Celou noc strávily dvojrozměrné! Víte, jak dlouho jim trvalo, než se zase ztrojrozměrnily? A od té doby… no, nebudeme to rozebírat, ale trochu to s tím ztrojrozměrňováním přehnaly. Víte, my máme rádi dobře živené ženské, ale co je moc…  “

Králice pohoršeně zafrflaly nosy a krysáci radši změnili téma.

„A takové hnusy musely vidět!  Metrosexuál! Napřed v tom metru čůral a bůhví co měl v plánu potom! Chtěl našim holkám přišít nějaké bambulky nebo kuličky nebo kouličky nebo co… no, když jsme s ním skončili, tak měl opravdu dvě kouličky na cvrnkaní do důlku navíc, ale to, co viděly… víte, co to je, když ženská najednou začne remcat cosi o závislosti kvality vztahu na velikosti? Dyť jste nám je naprosto zkazili!

Fintit se začaly, labutěnku na ouška si naaranžovaly… no, slušelo jim to, jéžišmárjá, těm to slušelo,… a pak se ocitneme někde na nějakým blbým letišti pod psiskem, kterým bychom si normálně vyleštili galoše, ale tam to nešlo, protože nás měly popadnout nezvladatelné pudy, bohajeho, takové intimity na veřejnosti, co si teď o nás všichni myslí!

Holky se plížej po nocích, když přitáhnou domů, smrděj kouřem a blábolej něco o magii, nebo z nich odkapává bůhvíco, jak se couraly jako coury po nějakém trámu, a my abychom je prali, ždímali a sušili. A to prej v koupelně byly, ale jen jako dekorace pro nějakou semetriku, cipís! Copak takhle se mohou chovat matky od rodin? Lítat po parku, prolízat křoví a strašit milence?“

Rejstřík se bezděčně přikrčil, neboť vytušil, co bude následovat.

„A pak přišlo to nejhorší! Nějaká kytka si je dovolila rozdělit! No rozpůlit pár, kdo to kdy slyšel? K čemu je bačkůrka bez druhé do páru? Ale ne, jedna musela viset na větvi a strašit Tonku a ta druhá… ani nemluv, víš, co nám dalo práce ji najít? Teď jen doufám, že tohle  byl jejich poslední potrhlý kousek. Je potřeba je zarazit, než provedou něco horšího!

Koukej s tím něco udělat!“

Během dlouhé krysáčí obžaloby seděl Rejstřík schlípleji a schlípleji, jako kdyby ho poznání drtilo čím dál víc. Jako někdo, kdo přiznává svou vinu. Jako někdo, kdo si je vědom, že něco příšerně zvoral, ale napravit to už nemůže. Jako někdo totálně zoufalý. Přesto se pokusil o chabou obranu: „Proč si myslíte, že s tím můžu něco udělat?“

„Protože víme, kdo jsi,“ ozvalo se čtyřhlasně. „A že tedy můžeš. Že se tedy můžeš pokusit.“

„To mohu,“ krákl tichounce Rejstřík. „Ale nejspíš to nedokážu. Jsem ochoten za své selhání, i když to za své selhání považuji pouze částečně, zaplatit. Co pro vás mohu udělat?“

V dáli se ozvaly tóny vídeňského valčíku.

„Šmarjá, už zase něco!“ zakvíleli krysáci a odběhli. Za chvíli byli zpátky s kupodivu radostným výrazem.

„Nevi za rohem křísí Kobu,“ sdělili Rejstříkovi. „Ten chlap má na dozorce vůbec slabé nervy. Poslouchat za rohem cizí lamentace, to jo, ale nenechat si počůrat martensky, na to nestačí. A hned se kácí. Slyšeli všechno, a jestli mají v hlavě něco jiného než použité stelivo pro kočky, budeš mít co vysvětlovat. To ti moc nepřejeme, takže víc toho snad požadovat nebudeme. Snad jen…“ otočili se k dámám a nabídli jim rámě „… hlídání. A pěkně až do rána.“

„Mléko ohřát na osmatřicet stupňů, mrkev nastrouhat na nejjemnějším skleněném struhadle, pohádku Vařila králička kašičku, do postýlek v osm a žádné ponocování!  Jo, k snídani opravdovou kašičku!“ ucedily směrem k havranovi králice a přijaly rámě. „Maminky a tatínkové se jdou bavit. A možná i množit.“

Rejstřík potlačil zakvílení a hrůzou zbělel. „Děti cizích rodičů jsou nejlepší antikoncepce,“ šeptl, ale vzmužil se, nabral obvyklou barvu a odhodlaně vykročil do tmy dělat chůvu.

 

***28

Varování:  poznáte Kobovy výslechové metody. Nic pro slabé povahy.

Rejstřík se připotácel do kantýny až kolem poledního, velmi nevrlý a nemluvný. Zhnuseně se otřásl, když mu Simona nabídla mrkvový salát, objednal si dvojitou černou kávu a se spoustou kosmetických ubrousků zmizel na toaletách. Měl proč. Jeho pocuchané peří pokrývaly jakési cákance nápadně podobné krupičné kaši.

„Vlítnem tam a všechno z něho vymlátíme,“ hrnul se za Rejstříkem Koba, kterému konečně Nevi vysvětlil to málo, co pochopil z rozhovoru Rejstříka s krysáky. „Když za to všechno může on, musí to tu dát zase zpátky do pořádku.“

„Brzdi, splašený Kobo, brzdi,“ mírnila ho Simona. „Jsou chvíle, kdy je lepší nechat chlapa na pokoji, a havrana taky. Počkej, až si dopije kafíčko, a pak mu koupíme něco sladkého. Ano, bude lepší jít na něj sladce a mile.“

Koba chtěl cosi namítnout, ale z přípravny to úžasně zavonělo a obsluha kavárny přinesla plný tác rakviček, věnečků, indiánků, špiček a rolád. A tak místo přemýšlení o výběru výslechových metod vhodných pro havrana se věnoval výběru daleko příjemnějšímu.

Poté, co se havran dostal do své obvyklé podoby i nálady, Simona opatrně začala: „Víš, Rejstříčku, poslouchat za rohem se nemá, ale stejně občas nejde nějaké věci přeslechnout. Například, že jsi velmi důležitý muž, chci říci havran.“

Rejstřík se potěšeně načepýřil, když vtom do Simonina diplomatického proslovu vpadl Koba s ladností obrněného transportéru vjíždějícího do foyeru Národního divadla.

„Zkrátka, ty zmr… zmr… zmrzlino, vysyp, co jsi zač, a honem. Anebo nesyp a koukej to tady dát do pořádku.  Nebo…“ zakroutil strašlivě očima a položil věneček na rakvičku.

Havran si dovolil ušklíbnutí, a to neměl dělat. Koba už ho držel v hrsti a vybíral si, kde začne se škubáním peří. „Vezmeme to od začátku. Můj pendrek pryč, moje boty pryč, můj velitel pryč, králičí bačkůrky tady, drzí krysáci tady, Simona tady, Nevi nic neví, ale ty víš všechno. Tak to vysyp. Co jsi vlastně zač? A proč nám to děláš?“ zařval nakonec a strčil havranovi zobák do šlehačky na rakvičce.

„Kobo, to stačí!“ mírnili ho dvojhlasně Nevi a Simona.

„Ano, to stačí! Stalo se mi toho až moc na tři životy! Chci vědět, kdo mi to dělá a proč! A on mi to poví!“ zařval Koba a plácl Rejstříkovi věneček na hlavu.

„Ano, to stačí!“ krákl havran a klovl Kobu do palce tak, až Koba zaječel, pustil havrana a strčil palec do pusy. „Do šlehačky a fondánu mě nikdo namáčet nebude! “

„Rejstříčku,“ pravila něžně Simona a začala havrana jemně otírat vlhčeným ubrouskem, „on sice nemá vychování, ale má pravdu. Děje se tu něco divného s námi se všemi a ty jsi vždycky u toho. A když chceš, věci se dějí jinak, tak, jak si to přeješ ty. Můžeš nám prosímtě vysvětlit, proč?“

Nevi neřekl nic, ale přistoupil k Restříkovi a prosebně na něj hleděl.

„Tak dobře, že jste to vy dva, tak vám to povím. Jsem totiž Inspirátor.“

*** 29

Koba, Simona a Nevi vyvalili oči tak, že by jim je mohl klackem urazit.

„Co je to Inspirátor, Rejstříku?“

„Jak bych vám to řekl…“

„Vezmi to od začátku,“ doporučil Nevi.

„Tak jo. Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi…“

„Kujva, Rejstříku, až tak od začátku ne!“

„Dobře. Na počátku bylo slovo,…“

„Kujva, k věci!“

„Vždyť ano. Na počátku bylo slovo, ze slov vznikl příběh a jeho předivo spřádal spisovatel. A když nevěděl spisovatel kudy kam, přišel čas Inspirátora. Toho, který radí, který inspiruje, který přináší dobré nápady a rozmlouvá ty špatné. Problém je v tom, že může jen radit a inspirovat, ale nedokáže zakazovat. Když má spisovatel blbé nápady a tvrdou palici…“

„Co to blábolíš? Jaký spisovatel? Jaký příběh? A co to má společného s námi?“

„Je mi líto, Nevi. Asi mi to neuvěříš, ale je to čistá pravda. Vy všichni jste literární postavy a vaše osudy má v rukách váš duchovní otec spisovatel. Anebo, v tvém případě, Simono, tvá duchovní matka.“

Havran zmlkl a příliš se nevrtěl, aby si jeho přátelé mohli srovnat v hlavě, co jim právě řekl. Bylo vidět, že Koba s tím má mimořádný problém, protože si něco takového odmítá připustit. Simoně se zablesklo v oku a začala polohlasně nadávat – bylo jasné, komu. A Nevi se zeptal rovnou: „Kde ho najdu? Má mi co vysvětlovat!“

„To budeme muset vypadnout z vězení!“ zareagoval Koba. „A to nebude vůbec jednoduché. Ale já mám plán. Na Kobu se můžete spolehnout za všech okolností!“

Pokračování povídky se dočtete příští pátek 23. 7.



  1. sport

    Legendární Milan Nový dostal k sedmdesátinám vlastní knihu, křtil ji Jaromír Jágr

  2. zprávy

    Psí útulek Bouchalka představuje Sorbona, chcete ho?

  3. sport

    Kladenští volejbalisté se zahraničními posilami cílí v nadcházející sezoně na top čtyřku

  4. sport

    Hokejbalové drama i bitka. Kladno doma těsně porazilo Dobřany

  5. sport

    Fotbalové Kladno zvládlo další přestřelku, tři body veze z Rakovníka

  6. zprávy

    Psí útulek Bouchalka představuje Slávka, chcete ho?

  7. foto

    Na Sletišti se konal šestý ročník Seniorského pětiboje

  8. zprávy

    Nové přístrojové vybavení zaplatila kladenské nemocnici místní teplárna

  9. sport

    Fotbalové Kladno odstartovalo nevyrovnanými výkony, potvrdí v sobotu lepšící se formu?

  10. sport

    Tým Miners do 13 let vyhrál na turnaji ve Frýdku-Místku všechny zápasy

  11. pozvánka

    Ve Sládečkově vlastivědném muzeu je k vidění známková tvorba Cyrila Boudy

  12. foto

    Střední škola designu a řemesel Kladno se zapojila do akce „UKLIĎME SVĚT“

  13. foto

    V Buštěhradě byl den otevřených dveří ve sluneční elektrárně

  14. krimi

    V Kladně jsou poctiví nálezci horkým zbožím

  15. krimi

    V Kladně kradl recidivista potraviny, teď mu hrozí tři roky žaláře

  16. krimi

    V Libušíně napáchal zloděj na novostavbě škodu 60 tisíc

  17. zprávy

    V Kladně a Slaném se natáčel seriál Ochránce

  18. pozvánka

    Sbor dobrovolných hasičů z Hřebče zve na požární útok

  19. pozvánka

    Ve Slaném budou rožnit býka, vyhlásí sportovce roku a uspořádají mistrovství v boulderingu

  20. krimi

    Mladík usedl za volant i přes zákaz řízení, nyní mu hrozí vězení