Teplárna Kladno Teplárna Kladno Roebels Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Froštýnské pole

Sobota, 29. srpna 2020 10:00

Povídka Zbyňka Moravce nám ukazuje, jaké důsledky pro současnost může mít to, co stalo v minulosti.                                   

Současnost

„Tak tady to máme.“ Dva muži stanuli nad úhledně vykopanou čtvercovou jámou.

„To je sektor F13?“ Jiří Mikulášek pracoval na archeologickém výzkumu od začátku, ale okrajové partie této strany znal méně.

„Přesně. Za chvíli odjíždím do Brna, v pondělí nebudu. Byl bych rád, kdyby sis vzal tu F13 na starosti, konkrétně tam ten objekt, vidíš ho?“

„Kde?“

„Je to trošku zašlapané.“ Vedoucí výzkumu, jemuž se přezdívalo Miky, seskočil dolů. „Tady, vidíš ten barevný rozdíl? V tomhle místě má hlína žlutou barvu, objekt je ta tmavá skvrna.“

„Jasně, takový obdélník.“

„Výborně. Hádám, že jsme stále na hřbitově, takže asi hrob. Podle velikosti snad dětský.“ Miky se vydrápal zpět k Jirkovi. „I když na druhou stranu, vedle v E13 jsme našli jen nohy dospělého jedince.“

„A kde ten hřbitov končil?“

„Asi hned tady vedle toho objektu. Je tam systém kůlových jamek, zřejmě pozůstatek po vyplétaném plotu.“

„Stejně zvláštní, že po městě nezbylo vůbec nic.“

„Třicetiletá válka byla holt bestie. Froystadt zapálili jedni, pak druzí, pobořili hradby, hlad, zima, nemoci, no a tak to dopadlo.“ Archeolog se rozhlédl okolo po Froštýnském poli. „Nicméně něco zůstalo: Nový Froštýn, vaše ves.“

„Děkuji pěkně! Takže mám vyřešit jen ten objekt?“

„Jo, vyber výplň, pokud tam bude kostra, vypreparuj ji, však to znáš. Domluv se pak s Pavlem, ať to vyfotí a nakreslí. A jestli ti zbude čas, můžeš vybrat ty kůlovky.“

Jirka přikývl a vedoucí se otočil k odchodu, hned se ale zarazil. „Ještě něco. Myslíš, že bych tě mohl poprosit o jednu drobnost? Odjíždím a beru si větší auto, takže nálezy z týdne budu muset nechat v maringotce. Jsi spolehlivý, bydlíš nedaleko, mohl by ses sem, prosím, o víkendu mrknout a zkontrolovat, jestli je vše v pořádku? Pavel má klíče, řeknu mu, ať ti je pro jistotu nechá.“

„Jasně, není problém.“

„Perfektní, díky moc!“

***

Froystadt

Léta Páně 1617

„Máme ho, rychtářu!“

„Bohu díky!“ odfoukl starší muž. „Vrátimť se, Václavě,“ řekl trhovci, jemuž kontroloval závaží, a už pospíchal s menším nahrbeným obecním slouhou přes náměstí.

„Držíte ho v šerhovně na rathúzi?“

„Tak, rychtářu.“

„Kde se ten holomek skryl?“

„Rychtářu, tvoje Anka ho ve stodole natrefila.“

„Herr Gott, okrvavil ji?“

„Nic ji byl nezrobil.“

„Chvála Tobě Pane,“ rychtář se pokřižoval. „Svrab a neštovice naň!“

Na radnici, jediné zděné budově mimo kostel, bylo rušno jak v trhový den. Rychtář se musel přes sousedy dovnitř doslova procpat. Konečně stanul před zarostlým, svázaným, zbitým mužem.

„Matysi! Ty bestie, mluv, pročs mordoval?!“

Klečící vězeň jen zvedl od ran opuchlý obličej a nehezky se usmál.

„Chtěl unést Anku, tvou Aničku!“ syčel řezník Juráš. Vypadal, že by byl schopen spoutaného muže na místě rozčtvrtit. Rychtář se nedivil. Zabitá Marika u něj žila na bytě a zlí jazykové po městě trousili, že mu byla bližší než manželka.

„Panenka Maria zasáhla a Aničku fedrovala,“ ozval se jiný hlas.

Matys si odplivl. „Hovno! Mělť jsem tej dievce kudlou břuch otevříť, až by z ní drobce lezly, jak Marice.“

„Drž pysk!“ křikl kdosi.

Ale to už vězně tvrdě udeřil rychtář. Matys narazil hlavou o prkennou podlahu. „Zvyjebený povrheli,“ ulevil si.

„Zvyjebený povrheli?“ Matys se vydrápal na kolena a vyplivl krev. „Zajdete! Do jednoho pojdete, jako padúch po pravici Páně.“

Tvrdý kopanec do hrudi jej opět poslal k zemi.

„Neber si do huby svaté jméno, pankharte.“

„Jest to strigoň, uhraně nás!“

„Zavřete mu tlamu!“

„Vyrvěte jazyk!“

„Budeš viseť, jak ten padúch, leč s provazem pod bradú.“

Matys si ale nedal pokoj: „Všici zajdete jako děcka při mraze, příndou muži s famfry…“

Jurášova tvrdá rána pěstí do spánku poslala vězně do bezvědomí.

„Žebrota sprostá…“

„Kdeže žebrota, rychtářu! Pekelník jest to, pekelník!“

„Mordoval pro svoje čáry!“

„Dost, vzchopte se!“ křikl purkmistr Jůza. Právě dorazil a vývoj situace se mu pranic nelíbil. „Jest to pomatenec, slyšíte, pomatenec!“

„Jůzo, vím, že se ten poklínač vyptával po domech i šencích, zda Marika pannou jest,“ Juráš zrudl hněvem. „Proč by …“

„Juráši, zhanobiť ju chtěl. Bránila se, slyšíš, bránila a on ju …“

„Jest to nigromant a musí hořeť!“

„Juráši, ne! Bude viseť.“

„Napíšu do Příbora pro kata,“ přidal se k Jůzovi rychtář.

„Purkmistře, rychtářu,“ do hovoru se vložil písař Andrys. „Z Příbora jest dluoha cesta und wir können nicht warten. Kat žadati bude ouplatu a navíc …“

„Co navíc?“

„Svolejmež radu, purkmistře. Prokonzultírujeme to.“

***

Jirka slezl do výkopu a klekl si k jasně ohraničenému tmavému obdélníku. Preparoval tady již několik hrobů, a tak tušil, jak byli pohřbení lidé orientováni a kde mohl mít zemřelý hlavu. Špachtlí začal odloupávat hlínu v místech, kde předpokládal nohy. Záhy skutečně narazil na jednu z dlouhých kostí. Obral ji od hlíny a nechal se jejím okrově hnědým povrchem vést. Čím víc obnažoval silnou stehenní kost, tím víc ztrácel pojem o čase. Nechal sluneční paprsky dopadat nejprve na jednu končetinu, pak na druhou, následně pánev…

„Polední pauza!“ ohlásil technik Pavel.

„Jo, jo.“

„Jinak, měl by sis tu vykopanou hlínu vynést a překopat, ať se nezašlape.“

„Jo, jasně.“

Víc nic.

Už dávno přešel na jemnější nářadí a teď milimetr po milimetru odhaloval propletenec kostí hrudního koše.

„Jirko, hromadí se ti tady ta hlína.“ Po kolikáté mu to už Pavel řekl? Nevěděl a bylo mu to jedno. Nevěnoval muži žádnou pozornost. Až když mu hlavní technik položil ruku na rameno, zmateně vzhlédl.

„Slyšels mě? Vnímáš?“

„Co?“

„Tu hlínu. Už jí tady máš moc. Děláš to výborně, je dobré, že jsi tak zapálený, ale vždyť se ti to už sype zpátky na skelet.“

„Jo, jasně.“ Jirka naplnil několik kýblů, ale v mysli se tenkým hrotem úzké špachtle dál obíral kostmi hrudního koše. Pomalu schnoucí hladký povrch mrtvého těla jej vábil k další práci.

„Tady má ruce, ale zdá se, že nemá lebku,“ sděloval Pavel, zatímco Jirka bezmyšlenkovitě plnil poslední kýbl. „To bychom ještě dneska mohli stihnout fotnout.“

„Hm.“

Konečně byla hlína pryč a krátce na to i Pavel. Jirka se sklonil nad zemřelého. Plochým hrotem jemně probíral jednotlivé obratle, zvýrazňoval žebra a hladil dlouhé kosti obou paží. Smetáčkem zbavoval obnažený skelet drobků hlíny, když tu se nad výkopem opět vztyčil hlavní technik.

„Jirko, vidíš, kde probíhá hrobová jáma? Vyber to až tam, k té hraně.“

Nereagoval.

„Slyšíš mě? Co je s tebou, člověče?“

Nic.

„Jirko!“

Pavel seskočil dolů a zatřásl mladíkovým ramenem.

„Co… co je?“

„Mluvil jsem na tebe, slyšels mě?“

„Co?“

„Je pátek, už toho máš asi dost. Měl sis dát tu pauzu!“

„Hm.“

„Pusť mě k tomu a odnášej, co vykopu.“

Pavel pracoval rychle a méně opatrně. Část skeletu opět pokryly drobky hlíny. Jirka poslušně a bez řečí vynášel zeminu. Před očima mu stále tancoval pavouk žeber, oblé, lehce zteřelé obratle, hladké dlouhé kosti…

„Fakt mu chybí hlava a spodek nohou. Asi tu jsou ještě jiné výkopy, které toho mrtváka porušily.“ Pavel se postavil a pozorně si prohlížel výsledek společné práce.

 „Necháme to Mikymu, ten má větší hlavu.“

Jirka se zatím opět sklonil ke skeletu, vzal špachtli, štěteček a pokračoval v práci.

„Dobře, ještě to dočisti a já to fotnu. Ostatně zítra je sobota, ať to je v pondělí nachystané na kreslení.“

Pavel odešel, Jirka dál tiše pracoval.

„Už to máš dobré, dej tam, prosím tě, trasírku… Jirko! Hej Jirko… Slyšíš mě!?“ Opět musel seskočit do výkopu a mladíkem zatřást. „Budu fotit, uhni!“

„Jo, aha.“

Technik si ještě skelet spěšně ometl, zaškrábl motyčkou povrch okolo a už si na plochu pokládal trasírku a štítky s různými čísly. Za chvíli bylo po všem.

„Padla,“ oznámil Pavel. „Miky říkal, že ti mám dát klíče od maringotky. Prý se sem mrkneš o víkendu, ale já ti radím, odpočiň si. Jsi fakt úplně mimo.“

„Hm.“ Jirka se zase sklonil nad skelet.

„Jirko!“ Pavel okamžitě sáhl Jirkovi na rameno. „Je konec! Jde se domů! Pokračujeme až v pondělí! Vem nářadí, já zatím zakryju mrtváka.“

Poslechl. Uklidil nářadí do boudy, napil se a letmo si uvědomil, že na ploše už je jen on a Pavel. Zamkl a opřel se o plechovou stěnu boudy. Před očima mu defilovaly křivky žeber, výstupky obratlů, hladký povrch lopatek…

„Tady jsou ty klíče. Pomož mi ještě srovnat oplocení.“

„To abych si vzal baterku,“ prohodil Jirka a vykročil za Pavlem.

„Vždyť to máš domů kousek, světlo bude ještě několik hodin.“

„To je pravda.“

Technik po mladíkovi loupl nedůvěřivým pohledem.

„Dej se do pořádku, Jirko, nebo si začnu myslet, že ti už tady z toho hrabe.“

„Hm.“ Druhé žebro musí ještě pořádně omést, hrudní kost se sesunula doleva, bude ji třeba vrátit zpátky na obratle…

„Díky a hezký víkend.“

„Tobě taky,“ zamumlal Jirka a nechal svůj pohled netečně rozpíjet o Pavlova záda. Hlavní technik nastoupil do auta, mávl ještě na pozdrav a odjel.

Jirka počkal, až auto zmizí v zatáčce. Obrátil se s tím, že se hned vrátí do výkopu, ale hlavou mu proběhla vzpomínka na baterku. Polní cestou došel k silnici, stačilo překonat nevelkou terénní vlnu a už vstoupil mezi těch několik stavení Nového Froštýna. Doma se příliš nezdržoval. Pozdravil otce, vzal svítilnu a s tím, že bude ještě pracovat na výzkumu, opět zamířil ven.

***

Usadili se v horní místnosti. Tam se obyčejně scházela městská rada, vážená cechovní společenství nebo přijímali vzácní hosté. Byli tu jen oni tři: purkmistr, rychtář a písař Andrys. Ten se hned ujal slova: „Buoh ví, že Matys zamordoval Mariku jako úlitbu ďáblu. Nechť i my s naším omezeným ouradkem muožeme dosvědčiti, že …“

„Andrysi, darmo tak dlúze mluviť. Víme, že prolil krev.“

Purkmistr se zamračil. „S tím ďáblem važ slova, Andrysi.“

„Viem, Jůzo. Inkvizica. Kdo by si to chtěl na hřbet pověsiť? Ale nyní nás žádný páter neposlúchá. Jest všem známo, že Matys má nás všecky v nevážnosti, Božímu řádu se vysmívá a v hubě má jen své čáry.“

„A taky ví, co se má přitrefiť,“ doplnil jej rychtář.

„Tak, rychtářu!“

„Zabil Mariku. Uděláme súd, pošleme pro kata do Příbora…“

„Jůzo,“ Andrys chvíli váhal. „Antworte mir, co se přitrefí s Matysem, až pod šibenicú viseti bude?“

„Scípne, coby?“

„Sicher, ale což pak s mrtvolú.“

„Na mrchovišti shnije.“

„Tak. Juž chápete? Matys spřeženec ďábla, přivandrovalec kdoví odkud, ten, kterýžto se při truňku byl vychloubal, že nad ním smrt moci nemá, odejde jen do domu svojiho pána, tedy ďábla, a opět se vrátí. Zle se nám povede.“

„Revenant,“ vydechl Jůza a zbledl.

„Co tedy robiť?“

„Ďábla muože přemoci jen Buoh Všemohúcí. Dle mého úradku dobré by bylo u kostela jej zahrabat, na kraj krchova. Tam při pozvihování moc Pána našeho Ježíše Krista vezme mu všecku pekelnú sílu.“

„Farářu se to libiť nebude.“

„Páter Šebastian jest u biskupa… a kaplana opijme, vyhrabávať už ho nebudú.“

„To ho pak ale nemůže kat odpraviť, lidi ve městě ho na krchově chtít nebudú.“

„Už jsem všecko prošpekuloval. Po svaté Anně sem byl přicestoval ten milicius, voják, Niklin, měšťan z Brna, pamatujete?“

„Vyptával se, duom kúpit chtěl, vím.“

„Tak poslúchejte…“

 

Když Niklin vstoupil, rychtář, purkmistr i písař Andrys seděli za stolem, každý se skleněnou číší naplněnou vínem. Naproti nim stál osamocený keramický pohár. Byl určen pro něj, ale muž o nádobu jen zavadil pohledem. Bez vyzvání se posadil.

„Suhlasíš tedy s tú… robotú?“

„Přísáhám při Bohu všemohoucejmu,“ Niklin se zhluboka nadechl, „že bych ho třebas i rukama udávil, kdybyste mi neřekli…“

Purkmistr zvedl ruku. „Tišeji, tišeji. Co tedy, štimuje ti to?“

„Ano!“

„Staniž se tak tuto noc.“

Niklin jen přikývl.

„Diese Nacht,“ zopakoval Andrys. „Svědčiti ti budeme, žes ho zabil při útěku, ist es alles klar?“

Niklin znovu přikývl.

„Jdi tedy.“

Konec první části

Autor: Zbyněk Moravec