Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Hubnutí s Edenem? Procházka rajskou zahradou!

Sobota, 22. srpna 2020 09:00

Myslíte si, že pracovat v agentuře na hubnutí je ráje na zemi? V povídce Kateřiny Vágnerové zjistíte, že to může být úplně jinak.

                                                                                         

Sedíš na úvodním školení a jsi otrávená. Jo, holka, máš cos chtěla. Tedy trochu jsem tě popichoval, to uznávám, ale hlavní myšlenky byly rozhodně tvé. To bylo pořád – bolí mě záda, otravný pacienti nevědí, co by si navymýšleli, noční směny jsou nekonečný a vrchní sestra je protivná ježibaba. Tak teď hezky poslouchej ty kecy a mysli na slíbený prachy, co si vyděláš.

Já vím, bylas celá šťastná, když tě přijali do poradny zdravého životního stylu Eden. Heslo Božská těla jedině od nás ti znělo úžasně. Che, teď je to krapet méně skvělé.

„Pracovat musíte neustále,” recituje lektor. „Na ulici, na procházce se psem, při nákupu. Každá žena, kterou potkáte, každá vaše kamarádka je potenciální klientkou. Pouze je musíte správně motivovat. Upozornit, že jejich váha a křivky nejsou tak ideální, jak by mohly být a jak by si zasloužily. A vy že jste tím, který jim pomůže vysněné míry získat.“ Ten chlápek vás hypnotizuje pohledem hada. Docela se bavím. Mohl bych se od něj učit.

Napadá tě, že je to nejlepší způsob, jak přijít o kamarádku. Bravo. Vždycky jsem tě považoval za chytrou holku. Taky jsem se musel snažit, abych tě oblbnul a dostal z nemocnice.

„Samozřejmě,“ přejede lektor pohledem skupinu sedících mladých žen, „některé z vás budou muset nejprve zapracovat na sobě.“

Zdá se ti, že se dívá přímo na tebe. V davu éterických bytostí, které mají pětačtyřicet kilo i v kožichu, si připadáš tlustá. Podívejme se pravdě do očí. JSI tlustá. Hele nebreč, řeknu to jinak – máš trochu nadváhu… Dobře, přestaň bulet, nazvěme tvou postavu krev a mlíko. Prostě pořádný prsa, boky a zadek. Z toho už neslevím, ale věř mi, chlapům se to líbí. A vůbec, můžeš si skoro sama za to, že ses ocitla mezi těmahle vychrtlýma nádherama.

Posloucháš dál a v duchu se ošíváš.

„Mluvte jasně. Řeč trénujte s pomocí videa, abyste se ujistily, že dojem je takový, o jaký se pokoušíte.“

To jako vážně? Zrcadlo by nestačilo?

„Nejprve získejte důvěru. Na každém se najde něco, co je možno pochválit, ať už jde o užitečnou práci, zajímavého koníčka nebo dokonale vyžehlené vlasy.“

Tohle ti připadá docela fajn, na pacienty v nemocnici jsi vždycky byla milá. Jenže…

„Pak klientku zneklidněte špatnými výsledky úvodního měření, výborným údajem je takzvaný skutečný věk. Pokud vyjde vyšší než věk biologický, a on vyjde, je každý náchylnější ke spolupráci.“

Aha, takže nejdřív důvěru a pak ťafnout, jasně. Doufám, že se ti to líbí. Ne? Ale, ale, copak?

„Směřujte jednání k OKAMŽITÉMU podpisu dlouhodobé smlouvy a VŽDY ihned vyberte co nejvyšší zálohu, v optimálním případě si nechte zaplatit celou částku. Na argument – ale já nemám u sebe dost peněz, odpovídejte – můžete platit kartou. Terminály máme ve všech pobočkách.“

Jasně, o peníze jde až v první řadě. V tomhle taky nemáš praxi. V hlavě počítáš, kolik vlastně vychází cena za konzultaci. Ušetřím ti práci. Je to okolo dvanácti stovek za hodinu. Docela pálka, řek bych. Jo, maj to v malíku.

„Veďte klientku k vyrovnanému a pestrému jídelníčku a pravidelnému pohybu. Upozorňujte na výhody naší nabídky diet a cvičení s našimi trenéry.“

Konečně začneš spokojeně přikyvovat. O zdravém životním stylu leccos víš, i když řídit se tím nezvládáš. Pak se zarazíš. NAŠE nabídka diet? NAŠI trenéři? To už ti zní trochu jako manipulace. Za to budou muset zaplatit další peníze, ne? Máš pravdu děvče, je to manipulace. Ale tak vymakaná, že ji musím obdivovat. Hlavně přístup – vše pro vaše dobro.

 

Na školení navazuje praktický trénink na pobočce.

„Jsem nová klientka, přišla jsem na úvodní setkání, které jsem na webu našla jako bezplatné. Vaším úkolem je využít ho k uzavření roční smlouvy,“ instruuje tě šéfová. Pozdvihne obočí nad tvým vyděšeným výrazem a ustoupí: „Dobře, alespoň půlroční.“

Pak si tě kriticky prohlédne.

„Nepoužívejte ve svém oblékání oranžovou. Barvy podporující důvěru jsou jemná růžová, zelená nebo světle modrá.“

Nakrabatíš čelo. Oranžovou máš ráda, připadá ti veselá. Ale nakonec, růžová je taky pěkná, přesvědčíš sama sebe a raději začneš rozebírat výsledky úvodního měření, které ti šéfová přinesla. Snažíš se být co nejpreciznější.

„Špatně, úplně špatně,“ okřikne tě. „Čísla jsou naprosto nepodstatná. Máte si získat mou důvěru. Takže přestaňte zírat do papírů a dívejte se na mě. Jemně nakloňte hlavu k rameni na znamení, že posloucháte. Kopírujte mé pohyby. Souhlaste se vším, co říkám, oceňte mou snahu něco pro sebe udělat. V okamžiku, kdy již mou důvěru máte, nenásilně upozorněte na zdravotní rizika, která s sebou nese vyšší hmotnost. Pokud není až tak velká, soustřeďte se na viscerální tuk. Ten může být v podstatě vždycky nižší…“

 

Pootevřenými dveřmi kradmo sleduješ lovení rybiček v praxi. Po šéfčině masáži vyplouvá z přijímací místnosti jedna za druhou. Boubelatá mamina s batoletem v náručí, tlustá herdekbaba, které zhubnutí opravdu neuškodí, i elegantní podnikatelka, která má podle tebe kil tak akorát. Všechny omámeně a bez protestů platí zálohy na roční smlouvu. Podnikatelka ji zaplatí celou.

Teď je řada na tobě. S první klientkou ti to moc nejde. Zakoktáváš se, na polovinu věcí zapomeneš. Žena odchází zvesela. Absolvovala měření zdarma a prohlásí, že smlouvu si promyslí.

„Ta už nepřijde,“ zavrtí hlavou zkušenější kolegyně.

Podruhé je to o fous lepší – půlroční smlouva. Šéfová tě stejně nepochválí. „Byla by klidně zaplatila celý rok. Stačilo ji lépe motivovat.“

„Ale ona neměla moc peněz. Našetřila si, aby manžel nevěděl. Byla i tak celá vyděšená, že se dozví, kolik nám zaplatila,“ namítáš.

„Buď bude mít peníze ona, nebo vy. Když si to uvědomíte, volba je jasná,“ utře tě.

Vzpurně zvedneš bradu a pomyslíš si, že na tohle nepřistoupíš. Ty to budeš dělat správně. Skoro ti fandím.

 

Uběhly dva měsíce a nejraději bys odešla. Je ti tady z toho špatně a díky snaze být na lidi hodná, ani plat není nic moc. Jenže jsi tvrdohlavá a nerada přiznáváš, že jsi udělala chybu.

A světe div se, mně to vadí! Ptáš se proč? Zdá se ti, že zdejší manýry by se mi mohly zamlouvat? Pleteš se, zlato, tohle je moc i na mě. Ti pokrytečtí svatoušci mi neskutečně lezou na nervy. Taky nerad přiznávám své omyly, ale tohle omyl byl. V tomhle tě nechat nemůžu, takovej hajzl zas nejsem. Dostal jsem tě sem, dostanu tě i ven. Nejraději ještě před koncem zkušební doby. Ale budu muset zapojit SVOU schopnost manipulace. Nejdřív zapůsobím na tvou šéfku.

„Slečno Lichá,“ zve si tě na kobereček. Kritickým pohledem přejede tvou postavu od hlavy k patě. „Zdá se mi, že jste stále ještě příliš nezhubla. Zkoušela jste naši keto dietu?“

Rozmrzele zavrtíš hlavou.

„Pak není divu, že vypadáte, jak vypadáte. A vaše pracovní výsledky nejsou o mnoho lepší. Ono to souvisí, víte? Dokud neshodíte alespoň patnáct kilogramů, budete s klienty komunikovat pouze telefonicky.“

Jen stěží se ovládneš, abys nepráskla dveřmi. Telefonuješ z hloubi duše nerada.

 

Na řadě jsou tvé éterické kolegyně.

„To je strašné,“ říká ta nejéteričtější té o dva vlasy silnější. „Minulý týden jsem zhubla jen půl kila.“

Zhubnout kilo, nejspíš zprůhlední, snažíš přesvědčit sama sebe, ale na náladě ti to nepřidá.

„Půjdeš s námi do fitka?“ ptají se dvojhlasem. Zuřivě zavrtíš hlavou. Nesnášíš pocení v tělocvičně.

„Vážně by ti to prospělo,“ snaží se tě přemluvit. Tentokrát si prásknutí dveřmi neodpustíš. Ale to je všechno. Pořád ještě kousek chybí. Co dál? Už vím. Není nad osvědčené metody.

 

Druhý den přicházíš do kanceláře jako obvykle první a na stole uvidíš jablko. Když jsi včera odcházela, ještě tam nebylo. Vztekle si pomyslíš, že ho tady cestou z fitka nechaly tvé kolegyně, aby ti naznačily, čím se máš od teď živit.

Potměšile se pochechtávám. To je přece nesmysl. Vzpomeň si na školení – ovoce nepatří mezi potraviny, které by se měly pojídat ve větším množství. To není dáreček od kolegyněk. Ne, ani od šéfky ne. Jenže tobě vztek zatemnil mozek a mrskneš tím překrásným jablíčkem do zásuvky. Do prdele, s tebou je práce.

Uplyne týden, než na něj znovu narazíš. Koukáš trochu nechápavě. Vypadá pořád jako čerstvě utržené a voní skvostně. Něco ti matně připomene a konečně podlehneš pokušení. Zakousneš se a pusu ti zaplaví šťavnatá chuť.

Někdo zaklepe. Překvapeně zvedneš hlavu. Klientky teď nemáš a kolegyně neklepou. Vybrebtneš: „Dále,“ a dveře se zaskřípnutím otevírají. Dovnitř vchází vysoký štíhlý muž s tmavými vlasy. Fakt výstavní jedinec a vyloženě tvůj typ. Přece vím, co nabídnout. A znáš ho dobře, jen jsi pozapomněla.

Málem ti zaskočí a rychle polkneš. Pokusíš se nenápadně odložit jablko na stůl, ale netrefíš se. Padá a kutálí se po podlaze, až se mu zarazí o botu.

Oba jablko sledujete pohledem, ale pak se zadíváte na sebe. Shýbne se, oči stále upřené do tvých, a zvedne ho. Zakousne se přesně do místa, kde ještě před pár vteřinami byly tvé zuby a pak si labužnicky olízne ret. Krása.

Usměje se na tebe.

„Ahoj Evo, jak se máš? Pamatuješ si na mě? Já jsem Adam.“

Bereš ho za ruku a je vymalováno. Nezapomeň poslat výpověď poštou.

Spokojeně si zamnu ruce. Zase jsem to dokázal. Už nebudeš Lichá. Vždyť přece dávno víš, že odejít z ráje není zas tak špatné.

Autor: Kateřina Vágnerová