Zahrada Kladno pečuje o mentálně hendikepované od roku 1992. Eva Bartošová je její ředitelkou už více než dvacet let. Jak roky plynuly, podařilo se jejímu týmu původní ústav izolující postižené od většinové společnosti přeměnit v téměř opravdový domov, který dává lidem s postižením šanci na plnohodnotný život. Právě o životě v Zahradě se nejen v souvislosti s blížícím se charitativním během Bartošová rozpovídala v obsáhlém rozhovoru.

Ačkoli se na Sletišti po dvanácti letech neuskuteční Běh naděje, Sportovní areály města Kladna v tradici charitativních běhů pokračují a také letos dají široké veřejnosti možnost pomáhat pohybem v rámci běhu Se Zahradou pro Zahradu. Výtěžek ze startovného a darů poputuje na konto kladenské Zahrady, jejíž klienti se běhu sami aktivně zúčastní.

Zahrada je krajský poskytovatel sociálních služeb se sídlem na Kladně. Od roku 1992 slouží mládeži a dospělým s mentálním hendikepem. V současnosti jejích služeb využívá na sto klientů, z nichž někteří žijí v chráněných bytech, jiní v domově pro osoby se zdravotním postižením v ulici Heleny Malířové a další docházejí v rámci denního či týdenního stacionáře nebo navštěvují sociálně terapeutické dílny. Posláním Zahrady je dát lidem s hendikepem šanci, aby i oni mohli žít podle svých představ. Sportovní vyžití je toho součástí. Nejen o něm hovořila v obsáhlém rozhovoru ředitelka Eva Bartošová.

Jaký vztah máte v Zahradě ke sportu?

Jelikož máme poměrně mladé klienty, snažíme se jim zajistit co největší množství aktivit, přičemž sport patří k těm nejoblíbenějším. Pro sportovní vyžití využíváme naše mladé pracovníky, kteří s klienty hrají fotbal, případně s nimi chodí běhat. Naši klienti se také účastní sportovních her pořádaných jinými poskytovateli sociálních služeb.

Dokonce máte i fotbalový tým…

A velmi dobrý! Loni byli na mezinárodním turnaji, vyhráli Seni Cup v Havlíčkově Brodě a kvalifikovali se na mezinárodní turnaj do Polska, kde byli čtvrtí.

A přesto si možná lidé myslí, že hendikep a sport nejdou dohromady.

A ve skutečnosti je to právě naopak. Sport je naprosto klíčový jednak pro rozvoj osobnosti našich klientů a jednak pro prezentaci jejich schopností a dovedností. Část veřejnosti si to nedovede dát dohromady a představuje si, že lidé v ústavu jsou zavření, nic nedělají, sedí a prakticky jen čekají, až dostanou najíst nebo jim pečovatelka obstará hygienu. Život u nás je pravým opakem těchto představ. Program máme velice pestrý a prakticky není dne, kdy bychom neměli nějakou aktivitu. Krom sportu se věnujeme také umělecké tvorbě. Máme tady divadelní spolky, které s klienty nacvičují různá představení a natáčejí filmy, takže naši klienti jezdí na různé festivaly, hrají divadlo a podobně.

Do konverzace se vložila vedoucí sociální pracovnice a zástupkyně ředitelky Alena Šimečková:

Ráda bych upřesnila, že máme klienty s různými stupni hendikepu. Někteří mají kombinaci mentálního i fyzického postižení, někdy velmi těžkého, přesto ze našich aktivit, a to i těch sportovních, opravdu nevynecháváme vůbec nikoho. Zdánlivě nechodící klientka může házet míčkem na cíl. Ruce má v pořádku. Hluchoněmé klientce zase nevysvětlíte slovy, co po ní chcete. Jdete, ukážete, pochopí. Zrakově postižené vodíme. Sama jsem s nimi dělala sportovní akci minulý týden, udělali jsme několik stanovišť zaměřených na přesnost, obratnost a podobně. Se všemi klienty a klientkami jsme se sportu věnovali celé odpoledne, přičemž jsme disciplíny uzpůsobili individuálním potřebám jednotlivců.

Pokračuje ředitelka Eva Bartošová:

Sport je pro nás ohromně důležitý, zejména ten kolektivní. Klienti se při něm naučí zásadám fair play, týmové hry, respektu k autoritě… To jsou věci, které jsou pro nás vcelku běžné, ale pro lidi s mentálním hendikepem je dobře, když si je pořád opakují. Například u fotbalu, který mají hodně rádi, je podstatné, aby si zvyknuli, že přihrávka je velmi důležitá. Že nejde jen o to přeběhnout celé hřiště a dát gól, ale že jich je na hřišti víc a že to je o týmové spolupráci.

S vašimi klienty se ostatně mohli kladenští sportovci už loni potkat na Běhu naděje. Jak tuto akci hodnotíte?

Naši klienti se roky účastnili Běhu pro Paraple v Praze, loni se poprvé organizovaně z iniciativy našich pracovnic účastnili kladenského Běhu naděje a byla to velmi povedená akce. Sama jsem se účastnila jako divačka a byla jsem až dojatá. Organizace běhu na mě udělala skvělý dojem a krásné bylo i nadšení všech zúčastněných, včetně diváků, kteří naším klientům fandili na doběhu. Bylo krásné pozorovat, jak jsou na sebe naši chlapci a děvčata pyšní, když doběhli. I proto jsem ráda, že spolupráce pokračuje dál a letošní běh bude koncipován tak, aby výtěžek pomohl našemu zařízení. Běh pro Paraple byl pěkný, ale v Praze je to takové anonymní. Tady v Kladně to pro nás bude mít mnohem větší rozměr. Na Sletiště už se moc těšíme a věříme, že skvělá atmosféra, která loňský Běh naděje provázela, bude letos při běhu Se Zahradou pro Zahradu ještě silnější.

Byla jste překvapená, že vás Sportovní areály s tímto projektem oslovily?

Ano, byla, a moc jim za to děkuji. Chtěla bych ale podotknout, že prostředky získané charitativní sbírkou jsou pro nás až ve druhé linii. Samozřejmě i na nás dopadla krize způsobená koronavirovou pandemií, takže je pro nás každá koruna nezanedbatelnou pomocí, mnohem víc si ale vážíme toho, že se akce můžeme aktivně zúčastnit a ukázat veřejnosti, kdo jsme a co děláme. Klienti se na akci moc těší, už teď trénují, předhánějí se a dohadují se, kdo bude nejlepší. Pohyb zahání různé smutky, trápení a deprese. U nás tomu není jinak. Jednak to pro naše klienty bude velký zážitek a jednak to bude prezentace našeho zařízení a vůbec všech aktivně žijících lidí s fyzickým či mentálním hendikepem.

Máte pocit, že takové akce jsou svým způsobem i osvětové pro většinovou společnost?

Myslím, že společnost se už posunula a hendikep není takové tabu jako dřív. Přesto si myslím, že každá akce, které se lidé s hendikepem účastní a mohou ukázat, co umí, má velký význam pro celou společnost. Jak pro zdravé jedince, kteří vidí, že s postižením se dá žít, tak i pro nás, protože hendikep nesmí být tabu. Nikdy nevíte, koho potká neštěstí. Člověka s hendikepem, který není samostatný, můžeme ve svém životě mít každý. I proto je dobře, že se takové akce dělají, těšíme se na to a jsme rádi, že nám Sportovní areály města Kladna tuto ohromnou příležitost dávají.

Myslíte si, i na základě zkušenosti z loňského Běhu naděje, že se vnímání hendikepovaných většinovou společnosti posouvá?

Myslím si, že vnímání hendikepovaných je dnes daleko lepší než pár desítek let dozadu. Pamatuji doby za totality, kdy tito lidé žili zavření v ústavech daleko za městy. To, že my sídlíme v centru Kladna, to je velká výjimka. Řada dalších zařízení dodnes sídlí někde v lesích mimo civilizaci, což byl účel, aby tito lidé nebyli vidět. Dnes už jsou k dispozici různé denní stacionáře, hendikepovaní se objevují v médiích… Už to nebudí takovou… Nemyslím si, že to byla averze, ale spíš ostych. Člověk neví, jak se k hendikepovanému chovat, ale myslím, že v tomto ohledu už se společnost posunula. A že už lidé jsou zvyklí, že postižení jedinci tu s námi žijí a dostávají se do povědomí. Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se chová k postiženým jedincům. To si myslím, že už je výrazně lepší, než to bylo v minulosti.

Přesto někteří poskytovatelé stále naráží na odpor veřejnosti, když chtějí rozšířit své zařízení…

Chápu, že někteří kolegové mají záporné zkušenosti. Byli poskytovatelé, kteří chtěli otevírat chráněné bydlení a naráželi na odpor obyvatel či samospráv, ale nám se to nikdy nestalo. V tomhle ohledu musím Kladeňákům poděkovat, protože máme po městě sedm bytů a musím říct, že to soužití v panelových domech je bez konfliktů.

Takže žádné problémy nemáte?

Co se zapojení našich klientů do života komunity týká, tak ne. Samozřejmě se neobejdeme bez občasných nepříjemností, ale to jsou spíš naše vnitřní potíže, kdy nám klient uteče nebo se ztratí. Nebo se chová nevhodně. Ale lidé to zpravidla pochopí, zavolají a třeba i s pomocí strážníků klienty dovedeme zpátky k nám. Určitě to není tak, že by někoho systematicky obtěžovali. Takové stížnosti nemáme.

Zástupkyně Alena Šimečková dodává:

Řekla bych, že při soužití s našimi klienty jde hlavně o komunikaci. Když něco zajišťujeme pro lidi s mentálním hendikepem, je potřeba, abychom vysvětlili situaci, popsali možná rizika a tak dále. A to se týká jak chráněného bydlení, tak třeba i wellness pobytů. Ano, naši klienti hodně cestují. Letos jsme tedy museli odložit dva zájezdy k moři na příští rok, takže budeme cestovat jenom po Česku, nicméně jak skupiny, tak i jednotlivci jezdí na rekreaci. Máme i páry, které spolu jezdí na wellness pobyty v doprovodu naší pracovnice a zatím jsme se nikde nesetkali s negativní zkušeností – jak ze strany poskytovatelů, tak ze strany ostatních hostů.

Na běhu Se Zahradou pro Zahradu budete prezentovat nejen po sportovní stránce. Co dalšího chcete lidem ukázat?

V Zahradě máme sociálně-terapeutickou dílnu, což je bezplatná služba v krásných nových prostorách, které se nám podařilo postavit z evropských prostředků. Máme celkem čtyři specifické dílny – keramickou, počítačovou, textilní a výtvarnou. A ty neslouží jen pro naše klienty, ale dochází tam i jiní občané města s nějakým hendikepem. Nemají za to sice žádné finanční prostředky, to je rozdíl oproti chráněné dílně, ale naučí se tam spoustu věcí. Dělají krásné výrobky, které pak prodáváme na nasmlouvaných místech. Naši klienti ročně zhotoví výrobky za přibližně 300 tisíc korun, což je hodně. Budeme rádi, když se budeme na Sletišti prezentovat i tímto způsobem a dáme možnost příchozím zakoupit si i nějakou hezkou věc od nás.

Za činnost v sociálně-terapeutické dílně sice klienti zaplaceno nedostávají, nicméně mnozí z nich chodí do práce, je to tak?

Ano, například v kavárně Bez konce pracují naši klienti a spolupráce funguje velmi dobře. Jsou tam zaměstnaní jako číšníci a servírky, pracují jako uklízeči v Divadle Lampion a uklízejí ve městě, pracují také v pekárně a prádelně jako dělníci. Jinak je naše klienty možné denně potkat v Kladně. Zrovna teď se třeba dvě holky šly posadit do kočičí kavárny. Na první pohled byste nepoznal, že žijí s hendikepem. Chodí ke kadeřníkovi, dobře se oblékají. Samozřejmě v jejich případě hovoříme o lidech se střední mírou postižení. Ti, kdo jsou postižení těžce, nebo mají vážné tělesné postižení, ty potkáte s našimi pracovníky. Jinak ale klienty běžně potkáte v divadle, v kině, na fotbale, na hokeji… Ten je moc baví, máme permanentky, jsme věrní fanoušci Rytířů.

Ve funkci ředitelky působíte 23 let. Co se za ty roky změnilo a co zůstává stejné?

Je znát, že Zahrada už není ústavem, ale téměř opravdovým domovem. Svou činnost zahájila v roce 1992, tehdy ještě jako Ústav sociální péče, ze kterého se klienti prakticky nedostali ven. Dnes mnoho z nich bydlí v chráněných bytech, chodí sami do města a pracují. To je ohromný posun. V rámci chráněného bydlení se nám podařilo osamostatnit i jedince, kteří od malička vyrůstali v ústavech a když k nám přišli, nikoho nenapadlo, že by mohli ústav opustit. Co se zdejšího pracovního kolektivu týká, musím říct, že tady máme velmi stabilní partu. Pracovníci tady dělají srdcem a personální změny bývají vynucené nanejvýš odchody na mateřskou nebo do důchodu.

Zdroj: SAMK