Povídka Radmily Tomšů začala zvesela – mladým manželům se podařilo koupit jejich vysněný dům.  Jenže brzy se začínají dít podivné věci. Daniela objevila v zastrčeném pokojíku starý deník a kočka Rozmarýna přišla o ocas! Co se bude dít dále? O tom se dočteme dnes.

Listopad není příjemný měsíc, přemýšlela Daniela v rychlé chůzi. Brzo tma, sychravo, vítr, nemám ho ráda, přemítala v duchu. Ještě že už brzo budou Vánoce. Dumala nad výzdobou, když vtom periferně zahlédla pohyb. Míjel ji muž, lehce pokynul hlavou a cosi řekl. V Daniele hrklo. Ten klobouk a plášť… Otočila se. Nikde nikdo. Opravdu ho viděla? Přitiskla víčka k sobě, zamrkala a přidala do kroku. Listopad a ona ještě začne mít vidiny. Hrozná kombinace. Brr.

Když ho potkala podruhé, nebyla tma ani nefičel vítr. Sobota byla jako stvořená na procházku, ale Petr byl zas na basketbale a děvčatům se ven nechtělo. Nakonec mávla rukou a vyběhla sama. Chtěla si projít aspoň kousek okolí, v létě na to nebyl čas.

A pak ho spatřila. Černá silueta už zdálky přitahovala pohled. Otočila se a odbočila mezi domy. Popošla pár kroků a najednou stál před ní. Naznačil úklonu hlavy a prstem se dotknul krempy širáku.

„Dobrý den,“ vypravila ze sebe Daniela, hrdlo stažené.

„… vzít s sebou,“ zaslechla, když ji muž míjel.

„Cože?“ otočila se zděšeně, ale zahlédla už jen plášť, mizící mezi ploty domů.

Zůstala stát jak opařená. Vzpomněla si na sešit s černými deskami a žaludek se jí zhoupnul. Otočila se. Domů málem utíkala.

Zavřela se v ložnici, vytáhla sešit, schovaný v posledním čísle Marianne. Má, nemá… nedalo jí to a otevřela jej.

…poslední, co bych chtěla. Bojím se. Po vsi se povídá, že mlýn je prokletý. Babské povídačky, říkal MLP. Prý tomu nemám věřit, sousedi jen závidí, že jsme koupili dům tak lacino. Je ale pravda, že nikdo nechce říct (rozmazáno), jen stará Duráčková mi pošeptala, abych dávala pozor na děti. Pozor na děti! Vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Neměla jsem na to stěhování přistoupit, byt v městě nám úplně stačil…

Daniela horečně otáčela listy sešitu a snažila se najít nějaké další informace. Většina toho, co četla, jí připadalo jako bludy nešťastné ženy, která se na vesnici přistěhovala jen kvůli manželovi. Pak vytřeštila oči.

Včera jsme přišli o psa. MLP nechal otevřené dveře a průvan je zabouchl. Alina bohužel byla zrovna na cestě dovnitř a (rozpité fleky) už není.

V Daniele by se krve nedořezal. Rozmarýna! Může to být náhoda, že dveře, které zabouchne průvan, amputují kočce ocas? Tytéž dveře, které před lety tak moc skříply psa, až to nepřežil? Otočila dalších pár listů, slepených k sobě. Snažila se je rozlepit, ale bez úspěchu. Zalistovala dál.

… nebyl čas. Před pár dny Marika spadla ze schodů. Od té doby je v nemocnici, ale už je při vědomí a doktor říkal, že snad bude i chodit… Už týden prosím MLP, abychom dům prodali. Nechce o tom ani slyšet, prý je konečně v domě, který si vždycky vysnil. Že se tu já necítím vůbec dobře, ho nezajímá a…

„Mami! Mami!“ Dětský křik ji vymrštil ze sedačky.

„Esterka vypadla z okna!“ Viki se zalykala hrůzou.

Daniela ze schodů sjela jak blesk. „Z jakého okna proboha?“ vyletěla rovnou ze dveří ven. Na záhoně pod okny leželo bezvládné tělíčko. „Panebože, Ester,“ sklonila se nad dítětem, srdce bušící. „Telefon, Viki, honem,“ křičela bezhlavě a snažila se poznat, jestli dcerka dýchá. Podle pokynů dispečinku přiložila prsty na krk dítěte a projela jí obrovská úleva. Tep, sice slaboučký, ale přece jenom tep… Nahlásila to do telefonu, paní na druhém konci ji nabádala, ať zkontroluje dýchání a jinak ať s dcerkou nehýbá, že pomoc už je na cestě. Za chvíli už slyšela spásný zvuk motoru a najednou bylo všude kolem plno lidí. Odstrčili ji stranou a vzápětí seděla vzadu v sanitce, dívala se na ten křídově bledý obličejík orámovaný tmavými vlasy a zalykala se strachem a bezmocí.

Petr přijel do nemocnice téměř ve stejnou chvíli jako sanitka.

„Cos proboha dělala, jak jsi ji hlídala?“ byla jeho první slova.

„Já…“ nedokázala Daniela ze sebe vypravit kloudnou větu. „Já byla nahoře v ložnici… holky se dívaly dole na televizi… vždyť jí nejsou tři roky… vůbec nechápu, co dělala v pokojíku na okně… já…“

„A kde je Viki?“

„Viki je… Viki…“ Daniela už se viditelně třásla.

„Pane, tohle nemůžete,“ objevila se ve dveřích mladá žena v bílém oblečení. „Nevidíte, že je paní v šoku? A vy jí ještě přidáváte. Nebojte se, malá se z toho dostane. Má zlomená dvě žebra a pohmožděné plíce, měla vyražený dech, omdlela. Je potlučená, ale není to nic fatálního. Žádný pneumotorax, naštěstí. Necháme si ji tu pár dní na oddělení, než se to dýchání trochu spraví, abychom ji měli pod dohledem. Teď sepíšeme papíry a potom se na ni můžete podívat, bude už na pokoji.“

„Mami,“ zašeptala Ester, když se k ní konečně dostali. „Mami, já nechtěla, ale on tam byl za oknem takový krásný pejsek… chtěla jsem se jen podívat,“ začaly se jí zavírat oči.

„Teď bude celou noc spát, nemá smysl, abyste tu zůstávali. Jestli chcete, přijďte zas zítra ráno,“ ozvala se sestra, která stála za nimi. „Nebojte se, tady je o ni dobře postaráno,“ dodala chlácholivě.

Petr šlapal na plyn, motor auta řval a auto se smýkalo v zatáčkách. Daniela se křečovitě držela dveří. Viki, kde je Viki, kde je Viki, opakovala si pořád dokola. Nemohla si vzpomenout, jestli se domluvily, že Viki počká doma, nebo jestli jela taky v sanitce… ale kde by se pak ztratila, určitě je doma. Najednou ji prudký náraz hodil kupředu, pásy se jí zařízly hluboko do ramene a zpětný náraz ji vrátil zpátky do sedačky.

„Do prdele, debil jeden, co tu dělá, kretén!“ řval nepříčetně Petr. Šlapal na pedály, točil volantem, ale už nebyl pánem situace. Daniela měla pocit, že čas zpomalil. Viděla, jak se auto otáčí v hodinách a horečně přemýšlela, zda má nohy skrčit pod sebe nebo se jimi pevně zapřít. Nakonec nestihla to ani to, auto se natočilo zadkem k příkopu a pozadu skočilo do pole. Zastavilo pár metrů od silnice a motor zhasl.

Vylezli ven, rozklepaní, vyděšení.

„Já ho určitě sejmul, vola!“ Petr se hnal k silnici, Daniela v závěsu za ním.

„Prohledáme škarpu, určitě tu musí být, viděl jsem ho, nemůžem ho tu nechat, krucinál to je pech dneska, fakt!“

Hledali dlouho, ale nenašli nikoho. Ani mrtvého, ani zraněného. Podívali se bezradně na sebe.

„Koho jsi vlastně viděl?“

„Chlapa! Debila, co se tu promenáduje v tmavým oblečení, aby se nechal zajet, blbec jeden! Určitě zdrhl, když viděl, co způsobil. Ježíš, to bylo štěstí, že jsem se mu vyhnul, to se mi ulevilo!“

„Jak vypadal?“ optala se Daniela nesměle znovu.

„No dyť ti říkám, černej kabát, černej klobouk, debil, víc jsem si nestihl všimnout, byl najednou přímo před autem… Teda ale koukej, jaký jsme měli štěstí, vylítli jsme na pole mezi dvěma břízama! Napálit to do nich, je po nás!“

„Petře, jak se dostaneme domů? Co auto?“

„Autu by nemělo nic být, hele. Zkusím ho nastartovat, když trochu zatlačíme, támhle je výjezd z pole…“

Za chvíli projížděli brankou k domu.

Byl celý temný, jen nahoře v dětském pokojíku, svítilo slabé světlo.

„Viki!“ vletěla Daniela dovnitř.

„Mami! Co je s Esterkou,“ skočila jí do náruče uplakaná Viktorie. „Já jsem se tu sama tak bála!“

„Prosím tě,“ Petr už byl opět nad věcí. „Čeho by ses tady bála? Vždyť jsi tu přece doma!“

„Právě,“ šeptla Daniela. „Právě…“

Nedalo jí to a večer, když už Viki tvrdě spala a Petr se zavřel do koupelny, vytáhla černý sešit a namátkou ho otevřela.

… auto do šrotu. Bylo to velké štěstí, že jel kolem pan Petráček. Nebýt (rozmazané písmo), asi by to nedopadlo dobře. MLP byl skřípnutý vevnitř a sám by se ven nedostal. Doktor říkal, že by noc asi nepřežil, ta ztráta krve a zima… Vůbec na to nemůžu myslet. Prý mu kdosi skočil do cesty, neví, jestli srna nebo člověk…

Daniela zaklapla sešit a s hrůzou se na něj dívala.

Je to možné?

Co se to tu sakra kolem děje?

Konec druhé části

Autor: Radmila Tomšů