Povídka Radmily Tomšů je tak trochu hororová. Mohla by vám posloužit jako varování. Nekupujte příliš levné domy!

Daniela přehodila tašku z ruky do ruky, posunula řemen kabelky výš na rameno a pokračovala v chůzi. Hrozen chodců, kteří spolu s ní vystoupili na malém nádraží provinčního městečka, se pomalu rozpadal. Ve chvíli, kdy odbočila na úzkou silničku, vedoucí k pár domkům se starodávným názvem Hamry, už šla sama. Když se na jaře přistěhovali, vítala každou možnost projít se po práci pod vysokými korunami stromů, lemujícími rozbitou cestu. Omamnou vůni květů však brzy vystřídala zelená clona listů a než se nadála, léto bylo pryč a nad hlavou jí šustily už jen holé větve. Teď začátkem listopadu by raději jezdila autem, ale to je už týden v servisu a ještě nějakou chvíli tam pobude. Nikdy si o sobě nemyslela, že je bojácná, jenže tmavá kroutící se silnička, povrzávající kmeny stromů a temné hučení nedaleké říčky jí na klidu nepřidávaly. Oddechla si, když prošla poslední zatáčkou a před sebou uviděla teplým světlem zářící dům. S radostným zachvěním přidala do kroku.

Okno v pokojíku je zas špinavé, povzdechla si, když otvírala branku a pohlédla nahoru. Už ho myla několikrát, ale pokaždé se po pár dnech znovu potáhlo zvláštní špínou. Konzistencí jí připomínala mastný tuk či saze. Povlak nebyl jednolitý, vedly přes něj čisté pruhy, a ať použila jakýkoliv mycí prostředek, zmizel vždy jen na pár dní. Otevřela dveře a na všechny starosti s oknem rázem zapomněla.

„Mamí, mamí, ona mi sebrala pastelky a já musela vymalovat jablíčka modrou barvou,“ pověsila se na Danielu okamžitě mladší Esterka.

„Kecá, mami, jen jsem jí je ořezávala,“ snesla se ze schodů blazeovaně starší Viktorie.

„Holky, nechte mě vydechnout,“ odložila Daniela nákup. „Kde máte tátu?“

„Jel na basket, mami, je středa,“ připomněla jí Viktorie. Pak významně dodala: „Mělas být doma už ve čtyři!“

„Táta čekal, ale pak mu volal strejda Břeťa, že už chybí jen on, tak nás tu nechal samotné a odjel!“ přihlásila se honem o slovo Esterka. „Říkal, že až se vrátí, tak tě roztrhne jak hada! Že tě neroztrhne, mami, že ne?“ zachvěl se jí hlásek.

Daniela obě dcery objala. „Holky moje, nestihla jsem vlak. Tátovi jsem volala, ale telefon mi nebral, asi byl v autě, nebo v tělocvičně. Ale už jsem u vás. Tak co dobrého si dáme k večeři?“

Seděla s knihou v mohutném ušáku, ostrůvek měkkého světla zaléval stolek s naskládanými knížkami, hrnkem voňavého čaje a svíčkou, rozpustile mihotající plamínkem. Obě děvčata už dávno spala. Zasnila se. V duchu už viděla jarní zahradu. Měla s ní velké plány. Některé staré stromy bude třeba skácet, už jsou nebezpečné svému okolí, ale ty ostatní nechají stát. Nechce mít zahradu s anglickým trávníkem, chce…

 Zvedla hlavu. Už zase. Ten hrozný škrábavý zvuk ji rozčiloval.

“Rozmarýno, nech toho!“

Tříbarevná kočka, sedící na širokém parapetu přestala škrábat po okenní tabuli a otočila se k Daniele. Pak se ale odvrátila a pokračovala ve svém díle.

„Rozi, to je strašný zvuk,“ přistoupila Daniela ke kočce a vzala ji do náručí. Ta se okamžitě přitulila a začala se ženě otírat o tváře.

Daniela ji bezmyšlenkovitě hladila. Hleděla přitom z okna. Marně hledala, k čemu se asi tak chtěla Rozmarýna proškrábat. V kalném měsíčním světle – pár lamp, které v Hamrech byly, stálo notný kus od jejich domu – viděla jen lehce se mihotající větve. Od řeky, jako téměř každý večer, začala natahovat prsty mlha. Svíjela se pod keři, obtékala kmeny stromů a pomalu se plížila k domu.

Vtom se z příjezdové cesty ozval zvuk motoru a reflektory přijíždějícího auta tmu a mlhu rázem zahnaly. Po chvíli světlo zhaslo a motor utichl. To už Daniela stála ve dveřích a šťastně se usmívala na vysokého štíhlého muže.

„Prý mě roztrhneš jak hada,“ stihla říct jen chvilku předtím, než ji popadl do náruče.

***

„Ne mami, fakt nepřijedu. Potřebuju nahoře uklidit. Abyste měli kde na Vánoce přespat. Zbývají mi už jen horní pokoje. Budu ráda, když Petr s holkama pojede sám. Však vy si to užijete i beze mne,“ mluvila Daniela do telefonu. Slunce na jasně modré obloze svítilo o sto šest. Nádherný podzimní den, pomyslela si. Jak stvořený na výlet. Nebo na úklid, ušklíbla se v duchu. Odložila mobil, otevřela okna i dveře, aby do domu vpustila čerstvý vzduch, otočila se a rozběhla po schodech nahoru do podkroví.

Svůj nový domov hledali hodně dlouho. Přesná představa a k tomu nepoměrná výše financí na bankovním kontě je vražedná kombinace. Tolik domů prošli… když si na to vzpomene, ještě teď má husí kůži. Pak na ně najednou vyskočil inzerát napsaný snad přímo pro ně. Dům ve výborné dojezdové vzdálenosti od města, téměř na samotě. Bývalý mlýn, s rozhlehlým pozemkem, spoustou pokojů… a s cenou, na kterou nevěřícně zírali. Petr dokonce volal do realitní agentury, aby si tu částku ověřil. Když jeli na první prohlídku, tlouklo Daniele srdce až v krku. Poté, co stanuli před starou brankou s umně se kroutícími kovanými lístky, měla co dělat, aby se ke stavení nerozběhla. Pocit, že je doma, byl neuvěřitelně silný.

Samozřejmě, že prošli dům od sklepa až po půdu. Ano, byl trochu zašlý, byl i zvláštně zařízený, s kuchyní a ložnicí v přízemí a s obývacím pokojem v patře, ale všechno byla jen otázka času a ochoty na vylepšení domu zapracovat. Petrův bratr, majitel stavební firmy, proklepal dům skrznaskrz. Prověřil zdi, krov, střechu, topení, elektrické vedení, odpady, přívod vody a pak na Petra souhlasně kývnul. To už seděli v tom nešikovně umístěném obývacím pokoji a Petr se se zástupkyní realitky dohadoval na posledních úpravách ve smlouvě.

„Proč je dům tak levný?“ zeptala se Daniela šeptem Petrova bratra. „Není něco špatně?“

„Nemyslím si,“ odpověděl Robert též šeptem. „Část domu je přestavěná nově, jako by se kus před časem zřítil, či co. Nicméně celkově drží pohromadě dobře, vše je pevně navázané. Statika je v pohodě. V podstatě stačí vymalovat, uklidit a můžete bydlet. Ale zahrada vám dá zabrat, je zarostlá až běda.“

„Dům před časem vyhořel,“ vmísila se jim do hovoru realitní agentka. „Zaslechla jsem vás, promiňte,“ omlouvala se, když uviděla vyděšené pohledy.

„Je to už hodně dlouho, co se to stalo,“ prohrabovala papíry. „Po požáru ho důkladně opravili a ještě pár let tu pak žili. Můj klient jej koupil až před dvěma lety. Jeho paní bohužel nedávno zemřela a on se okamžitě odstěhoval. Chce se domu zbavit co nejdřív, proto tak nízká cena. Měli jste štěstí, že jste zavolali hned, jak inzerát vyšel. Chvíli po vás volalo několik dalších zájemců, pokud dům nevezmete, mám na jeho prohlídku pořadník. Ale jestli si plácneme, bude to nejrychlejší prodej domu v mém profesním životě,“ usmála se na Petra.

Samozřejmě, že si plácli. Byli by hloupí, kdyby dům za takovou cenu nekoupili. Ještě dlouho pak stáli na zahradě a kochali se pohledem na svůj nově nabytý majetek.

***

Otevřela dveře a vydechla. Poslední. Ještě tenhle jeden a bude mít hotovo. Poslední, zastrčený pokojík v horním patře, hned vedle bývalého obýváku, z kterého teď byl luxusně velký pokoj pro obě dcery. Tady bude šatna, rozhodla se. Holky už teď mají hory oblečení, a jak je zná, bude se to s věkem ještě stupňovat.

Stěny byly čerstvě vybílené, porůznu stálo rozstrkáno pár kusů starého nábytku. Nechtěla ho vyhodit rovnou, měla slabost pro starší věci. Uprosila Petra, ať nábytek zatím ponechá na místě, že jej prohlédne a rozhodne se, co upotřebí. Teď ale v duchu viděla šatnu plně vybavenou vysokými skříněmi s posuvnými dveřmi, systémem přihrádek a tyčových závěsů. Staré věci musí pryč, rozhodla. Rázně popadla nejbližší šuplík a zatáhla. Potměšilá zásuvka vyletěla a nejen, že ji udeřila do holeně, ale ještě rozsypala svůj obsah po celé místnůstce. Daniela zasakrovala a začala sbírat papíry ze země. Zběžně je prohlížela a rovnou házela do připraveného pytle na odpad. Staré fotky, vysvědčení, účtenky, ale i rozpadlé knížky, almanachy, kalendáře… vše zažloutlé, vydávající svědectví o čase, jenž už dávno uplynul. Zarazila se. Není to škoda, všechno vyhodit? Ale co, vždyť to zatím může dát na půdu a až bude někdy chuť, mohou vše s děvčaty projít a roztřídit. Do pytle letěly další knížky, noviny, fotoalbum… šuple za šupletem neochotně vydávalo svůj léty nastřádaný obsah.

Třetí pytel byl už skoro plný, když Daniela otevřela poslední skříň. Do nosu jí pronikl nepříjemný zápach kouře. Tohle půjde rovnou do popelnice, pomyslela si. Nač proboha někdo schovával starý kabát? Kožené boty, další, s popraskanou kůží… vytahovala jeden artefakt za druhým. Najednou měla pocit, jako by se v místnosti ochladilo. Pach kouře zesílil. Přece se nezačnu bát, zasmála se v duchu. Hrábla až dozadu do skříně a vytáhla docela velký kožený tlumok. Nakrčila nos. Byl ztvrdlý špínou, začouzený až běda. Už už jej házela do pytle, když vtom dole v domě práskly dveře, až se dům otřásl. Daniela sebou úlekem škubla a srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Zaslechla táhlé žalostné zakvílení Rozmarýny. Zvuk proletěl domem a zmizel. Zlověstné ticho vyděsilo Danielu ještě víc.

„Rozmarýno! Rozi! Kočičko, kde jsi?!

Pustila batoh a rychle seběhla ze schodů dolů do přízemí.

Opět seděla v ostrůvku, vytvořeném měkkým světlem. Oči uplakané, v náručí nehybnou kočku. Ještěže jsou ti sousedi tak hodní, pomyslela si. Potřebuje auto, jednoznačně. Takhle to dál nejde, rozbíhaly se jí myšlenky všemi směry. Museli si pomyslet, že jsem blázen, usmála se v duchu, poprvé od chvíle, kdy uslyšela tu děsivou ránu.

Přiletěla k nim špinavá, zakrvácená, v rukou ječící rozježenou Rozmarýnu, které z pahýlu ocasu cákala krev. Soused neváhal, popadl deku, kočku do ní bleskurychlým pohybem zamotal, vytáhl auto a už frčeli na veterinu. Naštěstí sloužila mladá doktorka, která okamžitě pochopila situaci, vyděšenou kočku obratem ruky zvážila, natáhla stříkačku a za chvíli už Rozmarýna klidně spala.

To bylo štěstí v neštěstí, pohladila Daniela hebký kožíšek. Rukou dojela až k obvazu, kterým končil pahýlek ocasu. Dvacet třicet centimetrů a na místě ocásku byla hlava, otřásla se hrůzou. Ne, na to teď nebude myslet. Znovu se otřásla, zimou, vyčerpáním, kdo ví.

Poprvé od doby, kdy se do domu nastěhovali, se v něm cítila nesvá.

Popadla kočku, zhasla lampu a vystoupala po schodech do patra.

Poprvé od doby, kdy se do domu nastěhovali, se v ložnici zamkla.

***

„Průvan,“ pronesl už asi podesáté Petr. „Otevřeš okna i dveře dokořán a pak se divíš. Musíš dveře vždycky zaháčkovat, od toho tam háček přece je.“

„Ale…“

„Kdybys je zaháčkovala, jak říkáš, tak se nemohly zabouchnout. Uznej prosím tě chybu a už to neřeš. Kočka to bez kousku ocasu v klidu přežije a ty si dáš aspoň příště pozor, ne?“

Nesnášela jeho káravý tón, který měl ve zvyku nasazovat, když se jí něco nepodařilo. V duchu pořád viděla, jak přichází od branky a zastrkuje hák do očka na dveřích. Přece není blázen! Zavrtěla hlavou a zvedla se.

„No dobře. Jak myslíš. Rozmarýny je mi opravdu líto, ale naštěstí přišla jen o ocásek. Jdu dodělat ten pokoj nahoře, všechny krámy poletí bez milosti do popelnice. Jde z nich na mě hrůza, fakt že jo.“

„Jdi ty, jsou to jen věci,“ zasmál se Petr. „Ty tě neukousnou, neboj se nic. Jestli teda nechceš pomoct, my jdeme na chvojí. Vrátíme se asi za hodinu. Nebo možná za dvě, ano?“

Pomalu stoupala po schodech. Prvotní nadšení z úklidu vyprchalo, do šatny se jí opravdu nechtělo. Tady to smrdí, nakrčila nos, když otevřela dveře. Zrak jí padl na batoh a po páteři jí přeběhly mrazivé prsty. Okamžitě půjde z domu. Minimálně do popelnice, ale raději ho snad odnese až do kontejneru na návsi. Fuj. Štítivě ho popadla. Vysmekl se jí z ruky a s kovovým zachřestěním upadl zpátky na podlahu. Přičichla si k prstům. Ten smrad… co jí to jenom připomíná? S tímhle pachem se už setkala, a není to tak dávno. Znovu uchopila batoh. Při pádu se otevřel a vysypal se z něho plecháč a zohýbaný příbor. Proto tolik smrdí! Je vyuzený táborovými ohni. Nejspíš tu bydleli nějací ortodoxní trampové, oddechla si s úlevou. Shrnula všechny věci do plastového pytle a s mnohem lepší náladou otevřela zapáchající skříň. Vyhodí i zbytek věcí. Petr skříň rozštípe, udělají si táborák a ona bude mít konečně klid.

Sáhla dovnitř.

Později si říkala, že měli skříň spálit i s obsahem.

 Sešit, který vytáhla, měl linkované stránky popsané drobným písmem. Černé silné desky byly zprohýbané. Zběžně do něj nakoukla, a málem už putoval do pytle, když se jí zrak zastavil na jednom z řádků.

Okno se stále nedaří umýt. Myslím, že (nečitelná změť písmen) měl pravdu, když nás před koupí domu varoval. MLP však tvrdí, že to bylo nejlepší, co jsme mohli udělat. Já si po posledních týdnech už tak jistá nejsem.

Daniela se zamyslela. Okno se stále nedaří umýt… jí se přece taky nedaří umýt jedno z oken. Vzala sešit a přešla do dívčího pokoje. Odhrnula záclonu na okně v zadním štítě domu a sáhla na okenní tabuli. Předevčírem ji myla… a už je to tam zas. Mastný filtr, přerušovaný úzkými čistými proužky. Přičichla k prstům. Ten pach – to je přece pach z vedlejší šatny, pach spáleniště a ještě čehosi navíc… Bude muset zjistit, kdyže měl dům vyhořet. Přece není možné, aby to přetrvávalo tolik let! Promluví si s Petrem. Ale hlavně si prvně pročte ten deník, nebo co to našla.

***

Sešit byl nejenom zprohýbaný. Listy byly různě poslepované, místy se písmo rozpíjelo ve velkých flecích. Daniela seděla na Viktorčině posteli a s námahou luštila další odstavec.

Včera jsem ho zase potkala. Bojím se jeho očí, jsou zlé. Jakmile v dálce vidím černý kabát a klobouk, snažím se jít jakoukoliv jinou cestou, jen abych ho nemusela potkat. Jenže stejně jde nakonec vždycky proti mně. Usmívá se, ale oči má pichlavé. Mine mne, naznačí úklonu a něco zamumlá. Zdravím ho, samozřejmě že ho zdravím, ale mám u toho docela špatný pocit. Včera jsem se opravdu soustředila na to, co bude říkat, a zaslechla jsem jen, ať něco vrátím. Nechápu, co myslel. Doufám, že (rozpitá skvrna).

Klaply dveře, do domu vtrhl dětský smích a Daniela rychle seběhla o patro níž. Zastrčila sešit mezi svoje časopisy. Srdce jí bušilo. Přece nedělám nic špatného, utěšovala se. Nechci Petra děsit. I když on by se mi spíš vysmál, že si hraju na detektiva. Pohodila hlavou a šla se přivítat se zbytkem rodiny. Petr s děvčaty dotáhl chvojí plnou náruč. Ze sklepa přinesli přepravku s květy, které sušili celé léto a zbytek víkendu vyráběli věnce na rodinné hroby. Esterku i Viki výroba opravdu bavila, takže hodiny ubíhaly ve smíchu a hlaholu. Na černé desky už si ani nevzpomněla.

Konec první části

Autor: Radmila Tomšů