Central Kladno heckl.cz heckl.cz Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
Tepo Volejbal Kladno Kanonýři Kladno ČSAD KLADNO Jaroš
  • SAMK
  • Předplatné do divadla
  • Labyrint Kladno

Povídka Kladenských listů: Drž tu hlavu dole I.

Pátek, 7. srpna 2020 07:45

Povídka Kateřiny Vágnerové se točí kolem golfu. Že netušíte, jak to na takovém golfovém hřišti chodí? To nevadí, hlavní hrdinka povídky o tom taky nemá ani ponětí.

„…propněte ruce, přeneste váhu, zalomte zápěstí, nezvedejte hlavu, boky by se měly pohybovat směrem k cíli…“

Blanka se snažila poslouchat, jenže ji rozptylovaly trenérovy rádoby nenápadné doteky. Tu poopravil postavení boků, tam upozornil na povolené paže a příliš široký postoj – všechno velmi názorně! Zatraceně, ať na mě nesahá, pomyslela si, ale pak se opět soustředila na správné provedení příkazů.

Nelibost ji přešla po první povedené ráně.

„To nebylo špatné,“ poznamenal trenér. „Takže ještě jednou a snažte se udržet oči na míči.“

„Golf je skvělá hra,“ usoudila nakonec a byla vděčná náhodě, díky které na internetu narazila na článek – Golf, sport gentlemanů.

„Gentlemanů, jo?“ brblala si tenkrát pod nosem. „Já měla za to, že je pro snoby. Jako vlastně skoro všichni od nás z práce. No jo, když ajťáci obecně sportu moc neholdují. Ale trocha pohybu mi určitě neuškodí,“ zasmála se, narovnala si bolavá záda a pokračovala ve čtení. Článek ji nakonec zaujal. Nabídl přesně to, co po rozvodu  potřebovala – něco úplně jiného, než kdy podnikala se svým bývalým. Jako alternativu zvažovala kurz létání, ale usoudila, že tolik adrenalinu zase nepotřebuje. Jenom takovou menší změnu, do které se pustí i za cenu, že se bude muset úplně sama, bez manželovy pomoci, začít seznamovat s cizími lidmi. Nejsem malá, je mi sedmadvacet, přesvědčovala sama sebe, jenže marná sláva, v neznámém prostředí, mimo bezpečný svět virtuální reality, se odjakživa cítila nejistě.

Naštěstí, trénink je prostě trénink a trenér je placený za to, že se svým žákům věnuje, takže se věnuje zodpovědně. Tedy… možná až moc zodpovědně, ale díky endorfinům, které jí právě kolovaly v krvi, na nechtěné doteky přestala myslet.

Při pohledu na cvičnou louku – ne, musí tomu říkat správným golfovým termínem – na driving range posetý stovkami odpálených míčků, jen zářila. Snažila se najít ty své. Ignorovala značné množství bílých skvrn roztroušených jen pár metrů od odpaliště a zadívala se do dálky. Někde kolem cedule s číslem sto ležel výsledek jejího dnešního nejpovedenějšího úderu! Úžasné!

Znovu se rozhlédla a přimhouřila oči. Ostře zelený, nízce střižený trávník připomínající plyšový koberec, dlouhé stíny okolních stromů a bílé flíčky, měnící louku na kropenaté drozdí vajíčko. Perfektní kompozice. Sáhla do tašky a vytáhla předmět, od kterého se málokdy vzdalovala na více než pět metrů – svou oblíbenou zrcadlovku. Klekla si, aby získala co nejlepší záběr. Nízké slunce vykreslovalo sebemenší nerovnost a míčky zabírané z bezprostřední blízkosti se měnily v tajemné předměty zanechané zde mimozemšťany.

S umazanými koleny, ale plná euforie, zamířila do restaurace golfového klubu, aby si za odměnu dala kávu a pohár se šlehačkou. Uvelebila se u okna a koukala, co se děje kolem. Polovina osazenstva vypadala, že se dobře zná, vesele, rozhořčeně i pobaveně řešila své dnešní výkony, současnou politickou situaci nebo prostě život. Nenápadně je sledovala a bavila se odhadováním, kdo se s kým přátelí, kdo koho miluje a kdo koho nesnáší.

Roztržitě okukovala golfovou módu – hm, takovou skládanou sukni bych si pořídit mohla a to proužkaté tričko je taky moc hezké. Ale pokud budu chtít u golfu zůstat, nejdřív bych si měla koupit hole. Možná pro začátek nějaké z druhé ruky? Než zjistím, jestli mě tahle záležitost opravdu baví? Budou mít něco takového? Koho se mám zeptat? Možná v recepci nebo vedle v obchůdku, kde nějaké hole i oblečení zahlédla.

Ze zamyšlení ji vytrhl mohutný muž s nazrzlými vlasy, který se zastavil u jejího stolku a přátelsky prohodil: „Vy jste tady nová, že?“

Chtěla ho odbýt, na seznamování s cizími suverény neměla náladu. Jenže takové věci jí moc nešly. Pro útěchu se přesvědčila, že udržet ho ve správných mezích snad zvládne a pochytit nějaké ty znalosti by nemuselo být marné, a tak zdvořile odpověděla: „Ano, měla jsem dnes první trénink.“

„A povedl se vám nějaký odpal? Opravdu povedl?“

Zajiskřilo jí v očích, když si vzpomněla na těch pár hezkých ran, a už s úsměvem přikývla.

„Tak to už tomu propadnete. Víte, golf je jak buráky. Dáte jednu dobrou ránu a budete chtít další. A co teprve až se dostanete na hřiště. Tam teprve poznáte, co ve vás vězí. Driving je jako chodit do práce, abyste si vydělala peníze. Hřiště, to je luxusní dovolená, co si za ně pořídíte. Často poněkud adrenalinová záležitost. Jako když jedete na safari a za každým křovím potkáte lva. Nesežere vás, ale určitě nezůstanete v klidu,“ zasmál se a čišela z něj živelná radost. „Mimochodem, mé jméno je Marek Trojan.“

„Blanka Kolářová,“ odpověděla, teď už úplně zaujatá, a souhlasně přikývla na jeho tázavý pohled. „Posaďte se, mám tu volno.“

Nelitovala. Po dvou hodinách měla pocit, že ho zná celé věky. A že o golfu ví mnohonásobně víc než ráno. Z Trojana jen sršela energie – mluvil, rozhazoval rukama, smál se a zase mluvil.

„Abyste rozuměla, paní Kolářová, golfu se dá propadnout strašně snadno. Golf není sport. Golf je životní náplň. Když jdete na turnaj, nesoupeříte s ostatními, soupeříte sama se sebou, bojujete proti hřišti, proti přírodě, proti všehomíru. A když vyhrajete – nad sebou, nad jamkou, nad tím zpropadeným míčkem – je to naprosto dokonalý pocit, kterému se nic nevyrovná.“

„Trenér říkal, že na hřiště mě vezme až po pátém tréninku. Že nejprve musím zvládnout základy, abych nezdržovala ostatní,“ zamrzelo ji.

Mávl nad tím rukou.

„Pokud chcete, někdy vás vezmu do Červeného Mlýna. To je takové pěkné hřišťátko, kde si může zahrát každý. Ono teda není nic moc, ale pro pocit ze hry na začátek stačí.“

Zarazila se, vždyť se vlastně neznali. Odpověděla trochu neurčitě, ale Trojana z dobrého rozmaru nevyvedla. Pokrčil rameny a pokračoval v chrlení zábavných historek. Uvolnila se. Marek, jak mu začala říkat o další hodinu později, byl opravdu fajn. Poradil jí s výběrem holí, doporučil správné boty, nabádal ji, aby nezapomněla na nepromokavou bundu – golf se hraje za každého počasí, víme? – zkrátka byl nejen zábavný ale také mimořádně užitečný.

Trochu ji rozladil až na závěr, kdy se utrhl na mladinkou číšnici, která mu špatně spočítala útratu.

„Káča pitomá,“ zavrčel, když dívka odešla. „Tohle jí neprojde. Na číšníky si dávám pozor. Okradou tě raz dva.“

„Třeba se vážně spletla,“ nechtěla si Blanka kazit příjemný den. „A vůbec, vždyť šlo jen o pár korun. Přece si na ni nebudeš stěžovat.“

Zavrtěl hlavou, ale podíval se na číšnici tak nevraživě, že znervózněla, uklouzla na hladkých dlaždicích a rozbila si koleno. Blance jí bylo líto, ale nakonec, třeba je vážně chtěla okrást.

 

Marek se na golfu stal jejím stálým společníkem. Oceňovala jeho dobrou náladu, bavily ji kuriózní golfové historky, které dával k dobru, a líbilo se jí, že všechno co dělal, dělal s vervou. Se stejnou velkorysostí rozdával úsměvy, drobné lichotky i pozvání na kávu. Byl prostě živel. Častokrát úplně cítila, jak kolem něho vzduch jiskří energií.

Pozorně sledoval její trénink a pak ji zamračeně nabádal: „Je naprosto neprofesionální, jak na tebe trenér sahá. Nevšiml jsem si, že by to dělal mužským. Měla by sis stěžovat.“

„To snad není nutné, stejně už mám domluvených jen pár hodin.“

Nesouhlasně nakrčil čelo, ale pak se rozzářil: „Tak se na něj vykašli. Klidně tě budu trénovat sám a ještě ušetříš.“

„Neblázni. To přece nejde,“ odmítla, protože jí připadalo hloupé ho zneužívat.

Jenže o týden později si trenér utrhl kolenní vaz. Jeho úraz znamenal dlouhodobý výpadek a ona chtěla úspěšně zvládnout zkoušky, po kterých bude konečně moci na hřiště. Takže Markovu nabídku nakonec přijala. K její neskonalé vděčnosti na ni při trénování nesahal.

Byla opravdu ráda, že udržuje jejich vztah jen na kamarádské bázi, i když občas jí to vrtalo hlavou – nelíbí se mu? Nebo s někým chodí? Že není ženatý, si zjistila, stačilo se nenápadně zeptat v klubovně.

 

Po první hře usoudila, že měl Marek pravdu. Trénink na drivingu se s tím, co prožívala na hřišti, nedal srovnat. A postupem času její nadšení vzrůstalo. Trápila se, bavila, vztekala nad zkaženými údery, radovala z těch dobrých a fotila a fotila. Zadumané záběry v zachmuřeném odpoledni, mlhu, která se ještě povalovala na greenech při časné ranní hře, míček visící na hraně jamky a desítky dalších snímků. Nikdy předtím si neuměla představit, jak krásné může takové hřiště být.

Golf se stal běžnou součástí jejích víkendů a nejčastěji je trávila s Markem – pohybem od jamky k jamce, pojídáním dobrot v klubové restauraci i podrobným rozborem každé jednotlivé rány. U toho posledního se trochu nudila, ale když to Marka baví… Za leccos mu vděčila a navíc, pomalu, ale jistě, ho přestávala považovat jen za kamaráda. A pravdou bylo, že když si všiml, že ho přestává vnímat, převedl řeč na kulturu nebo cestování. Občas dokonce na její práci.

„Prosím tě, jak se může taková hezká holka živit jako ajťačka?“

Tento stále dokola omílaný názor ji tak podráždil, že přehlédla i jeho lichotku.

„Tím myslíš co? Že ženské jsou na techniku tupé? Mě náhodou matika a fyzika bavila od základky. A k programování mě dostala kámoška z gymplu. Té to pálilo víc než všem klukům ze třídy dohromady. Studovaly jsme pak spolu na matfyzu. A obě máme lepší práci než mnozí spolužáci.“

Rychle vycouval.

„Tak jsem to fakt nemyslel. Já jen, že ajťáci bývají často dost divný.“

Už s dobrou náladou připustila.

„Někteří ano, ale holky jsou vesměs docela normální.“

Konec první části

Autor: Kateřina Vágnerová