Central soutěž Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
Tepo Volejbal Kladno Kanonýři Kladno ČSAD KLADNO Jaroš
  • SAMK
  • Předplatné do divadla
  • Labyrint

Povídka Kladenských listů: Konference v Opavě

Neděle, 2. srpna 2020 09:30

Na ulicích Opavy se objeví podivné černé hvězdy. Jaké to bude mít důsledky se dozvíme v povídce Ireny Moravcové

Léto toho roku začalo jako každé jiné.

Jenže pak se na různých, hlavně starších budovách ve městě začalo objevovat neobvyklé znamení: osmicípá černá hvězda se špicemi ostrými jako havraní zobáky. Poprvé si jí Walter všiml na oprýskaném barokním domě, který byl i v dnešní moderní době honosně nazýván Blücherův palác – byť knížatům toho rodu už dávno nepatřil a k paláci měl svou zanedbaností na míle daleko.

Černé hvězdy Waltra děsily. Bál se jich jako všeho, co bylo nové či neobvyklé, co narušovalo běžný život. Snažil se svůj strach potlačovat, podobně jako se pokoušel ignorovat i ostatní fobie a noční můry, které ho čas od času sužovaly. Dařilo se mu to se střídavým úspěchem.

 

Opavské ulice měl nejraději po ránu. Zvlášť v létě, kdy bylo slunečno, ale dosud ne horko, vzduch byl ještě svěží a všechno čerstvé. Měl své rituály, které každodenně dodržoval a které mu dodávaly pocit bezpečí: dopoledne trávil pozorováním kolemjdoucích na lavičce před nově opravenou budovou Slezského zemského muzea anebo poblíž rušné zastávky autobusů a trolejbusů u divadla na Horním náměstí, pouze středu, pátek a sobotu bylo jeho cílem Dolní náměstí, neboť v těch dnech se zde konal trh. Sledovat trhovce a jejich zákazníky mu připadalo nesmírně zajímavé. Občas navíc někomu něco spadlo, a když byl Walter dostatečně pohotový, podařilo se mu to sebrat. Nejlepší ze všeho bylo drobné ovoce. Také ho bavilo dívat se na lidi a snažit se odhadnout, kam asi mají namířeno. Třeba ten upocený čtyřicátník v klobouku zřejmě chvátal na nádraží. Kam asi jede? Možná na dovolenou k moři. Walter u moře nikdy nebyl, ale nelitoval. Stejně neuměl plavat. Ostatně, voda byla dobrá k pití a občas trochu k mytí, ale proč se v ní čvachtat jako kachna?

Jelikož toho dne nebyl trh, zamířil k muzeu. Vybral si jednu z laviček a zahájil své oblíbené pozorování kolemjdoucích. U fontány s vysoko stříkajícím vodotryskem postávala zamyšlená dívka, která cosi ťukala do mobilu. Walter takovým přístrojům nerozuměl, žádný nepotřeboval. Vlastně byl rád, že telefonovat nemusí, nepříjemné pocity v něm vzbuzovala i pouhá představa rozhovoru s někým, koho nevidí. Po chvíli kolem prošel muž, o němž by Walterův kamarád – přezdívalo se mu Kantor – určitě prohlásil, že je patologicky obézní. Chlápek se spíš valil, než šel, nicméně i tak vrhl po oné slečně podobný pohled, jakým se dívá dravec na kuřátko. Waltrovi nevěnoval žádnou pozornost. Na to byl ovšem Walter zvyklý: pro většinu zdejších obyvatel jako by byl neviditelný. Ačkoli občas přece jen narazil na dobrou duši, která mu dala něco k jídlu. Zvlášť v zimě se to víc než hodilo.

U schodů do muzea se zastavil štíhlý mladík, v pravici napěchovanou koženou aktovku, světlé vlasy zastřižené tak nakrátko, že Walter chvíli pochyboval, zda vůbec nějaké má. Přestože bylo poměrně teplo, měl na sobě sako, rolák, precizně vyžehlené kalhoty a vyleštěné kožené polobotky, vše v antracitově černé. To Waltrovi imponovalo, černá byla jeho oblíbená. Mezi všemi barvami ji považoval za nejdůstojnější.

Mladý muž vypadal trochu zmateně. „Dobrý den, prosím vás…“ slyšel ho Walter oslovit naondulovanou penzistku, která v parku každodenně venčila svého milovaného jorkšírka. Ve skutečnosti byl ten roztomilý pejsek uječená potvora, zvlášť na Waltera štěkal se zvláštním potěšením.

„Prosím vás, kde je tady zámek?“

„Zamek?“ vykulila oči důchodkyně, zatímco její miláček zmerčil Waltera a jal se ho ze všech sil oštěkávat. „My tu na městě žadny zamek nemame.“

Mladík se zamračil. „Támhleta ulice,“ mávl rukou vpravo, „se jmenuje Zámecký okruh. To absolutně nemá logiku, aby tu byla ulice jménem Zámecký okruh a žádný zámek tu nestál. Musí tady být!“

Walter věděl, že zámek býval jen kousek odtud, mezi muzeem a dnešní budovou Mendlova gymnázia. Opavský zámek – nijak velká ani architektonicky hodnotná stavba to prý nebyla – ovšem zbourali před více než sto lety. Předpokládal, že to zjevně cizímu návštěvníkovi majitelka uštěkaného podvraťáka vysvětlí, nicméně ta jen pokrčila rameny.

„Tak to vam nepovim. Ale šak vite, jak je to v tydle republice. Fura věci postavenych na hlavu.“

„Mohla byste mi, prosím, alespoň poradit,“ pokračoval mladý muž v černém, „kde je ulice Na Rybníčku? Koná se tam vědecká konference, v budově univerzity,“ vysvětloval důležitě.

Usmála se, nepochybně ráda, že může být konečně užitečná. „Tak to bude v byvalej Armě! To vam hnedka povim, kaj to je!“

 

Vědecká konference? To Waltra zaujalo. Když mladík penzistce poděkoval a rozloučil se, rozhodl se, že se nenápadně vydá za ním. Vrtalo mu hlavou, že tu nikde nezahlédl víc podobných vědců. Pak ho napadlo, že ti ostatní nejspíš nebloumali po městě, ale jeli od nádraží trolejbusem. Walter se jim nedivil. Sám by jezdil trolejbusem tuze rád. Jenže pokaždé, když se pokusil nastoupit, ho řidič bez milosti vyhodil.

Držel se několik kroků za mladíkem v černém. Ten si ho vůbec nevšímal. Pak náhle škobrtl, zakopl, a jak upadl, otevřela se mu aktovka. Papíry, jimiž byla napěchovaná, se rozletěly na všechny strany. Vzápětí se na všechny strany rozletěla i mužova sprostá slova. Waltrovi to nedalo, aby se nepřikradl o něco blíž. Přepadla jej zvědavost, co na těch lejstrech, která mladík urychleně sbíral, vlastně stojí. Jeden z papírů měl přímo před sebou. Byl hustě popsaný, značky, písmena a číslice se Walterovi před očima kroutily jako červíci. Stačilo se však chvíli soustředit a všechno začalo dávat smysl. Tohle byla matematika! Dokonce vysoká matematika. Výpočty. Vždyť to přece znal… Více se však začíst nestačil.

„Odprejskni!“ osopil se na něj vědec. Další pozornost mu nevěnoval a rychle sbíral své papíry. Ukládal je do aktovky tak něžně, jako kdyby šlo o jeho milovaného, draze opečovávaného jedináčka.

 

Odpoledne seděl Walter na lavičce naproti starému obchodnímu domu Breda. Byl to architektonický skvost, kdysi chlouba města. Jenže doba jeho slávy dávno minula, už roky byl zavřený a pomalu chátral. I na téhle stavbě se skvěla černá osmicípá hvězda. A pořádně veliká, nalepená přes celou, před nějakou dobou zaslepenou výlohu v přízemí.

Po chvíli se k němu přidal Kantor, jeho jediný kamarád. „Jak se ti daří, příteli?“ zachraplal svým hrdelním hlasem.

„Už jsi to viděl?“ mávl směrem k hvězdě na výloze obchodního domu.

Kantor přisvědčil.

„Jsou i jinde. Přiznám, že mě to znepokojuje.“

„S tím si nedělej starosti,“ uklidňoval ho kamarád. „Koukni támhle!“ Upozornil Waltra na plakát, na němž stálo velkými písmeny: Landscape Festival Opava 2016.

„Landes Cape…“ začal pomalu číst. „Festival venkovské peleríny? Co si ti lidi dneska nevymyslí!“

Kantor se rozesmál. „Ale jdi s tou němčinou, to je anglicky: lendskejp. Krajina.“

Vždycky věděl, že je Kantor vzdělanec. Jazyků uměl nejméně pět. „A jak s tím souvisejí ty hvězdy?“

„Jsou součástí toho festivalu. Nějaká umělecká performánc či tak něco.“

„Umělecká performánc?“ protáhl nedůvěřivě. „A proč to visí i na staré poště? Té, co je zavřená a prohánějí se v ní jen myši. Proč by to dávali zrovna tam a ne třeba na divadlo, okolo kterého denně projde spousta lidí? To nemá logiku. Umělci přece chtějí být vidět.“

„Umělcům do hlav nevidíš,“ konstatoval Kantor. „Lidem to prý přijde zajímavé. Vlastně už to tu bylo. Takovéhle hvězdy na domech. Vypadaly dočista stejně.“ Koukl na přítele, snad zvědavý, co na to poví.

Zamračil se. „To si nepamatuju.“

„Zhruba v době, kdy ses přistěhoval.“

„Aha.“ Dřív žil jinde, ale z té doby mu zůstaly jen matné střípky vzpomínek. Nyní byla jeho domovem Opava. „Víš, že se dneska na univerzitě koná nějaká konference?“ změnil téma.

Kantor byl o místním dění zpravidla informovaný velmi dobře. Ani dnes Waltra nezklamal. „V bývalé Armě,“ přitakal. „Sjeli se sem matematikové z celé republiky. Snad i nějací Poláci a Němci, jak jsem slyšel. Zkoušel jsem se dostat dovnitř, ale nepodařilo se mi prosmýknout.“

Že jde o matematickou konferenci, Waltrovi došlo už ráno. Sledoval onoho mladíka v černém – z bezpečné vzdálenosti samozřejmě – až k budově univerzity. Čím více se blížili, tím byl vědec nervóznější. Něco si potichu opakoval, několikrát se zastavil, aby překontroloval papíry v aktovce, jednou dokonce vytáhl tužku a cosi do nich připsal. Nejspíš další výpočty. I Walter by se byl do jednacího sálu rád podíval, lákalo ho vidět, jak takové vědecké zasedání vypadá. Jenže neuspěl podobně jako Kantor. Ochranka byla nemilosrdná.

 

Blížil se večer. Letní večery ve městě měl Walter také velmi rád. Vzduch byl vlahý, podvečerní slunce se měkce odráželo od listí na stromech, předzahrádky restaurací hlučely přátelským hovorem a cinkáním sklenic

S Kantorem se rozloučil před pár hodinami. Kamarád plánoval přespat kdesi na sídlišti v Kateřinkách, on však raději nocoval tam, kde byl zvyklý. Domluvili se, že se sejdou ráno v parčíku nad bývalým mlýnským náhonem.

Pomalu končil svou tradiční večerní procházku středem města, když v tom na jedné z předzahrádek zahlédl známého z dnešního rána. Mladý matematik měl před sebou hustě popsaný zápisník a štamprli s čirou tekutinou – nejspíš ne první. U stolku seděl ještě jiný muž, ulíznutý blonďák v modré košili, snad jeden z jeho kolegů matematiků.

„Tak už si z toho nic nedělej, Josefe,“ konejšil mladíka v černém.

„Tobě se to mluví, Martine,“ odfrkl nabroušeně Josef. „Tvůj refe-referát měl úspěch! Tleskali ti. Zato já…“ těžce vzdychl a obrátil do sebe štamprli. Pak mávl na servírku, aby mu přinesla ještě jednu velkou vodku. „Mně se jen smáli! Smá-smáli se mi, chápeš?! Dokonce i starý profe-profesor Lípa se pochechtával. Přitom jsem si jistý – jistý, chápeš – že moje výpočty jsou správné. Strá-strávil jsem na tom dva roky. Dva roky života, chápeš?!“ Korunoval svou otázku druhou vodkou.

„Josefe, z toho se přece nestřílí,“ uklidňoval ho Martin. „Prostě jsi přišel s… ehm… zvláštní teorií, kterou tvoji kolegové nepřijali. To se stává i jinačím esům, než jsme my, mladí doktorandi.“

„Ale já se nesplet!!! Nikde jsem ne-ne-neudělal chybu! Ověř-ověřoval jsem to moc-mockrát. Moje teorie je správná. Sprá-správná, chápeš!“ Josef uhodil do stolu, až prázdná štamprle nadskočila. „Hnedka ti to do-dokážu, dívej. Sleduj! Sleduj!“ Nalistoval v zápisníku čistou stránku a zuřivě začal něco psát.

Walter ho pozoroval s mnohem větším zájmem než Josefův spolusedící, byť vzhledem k tomu, že se držel v nenápadné vzdálenosti, neměl tak dobrý výhled jako on. Situaci ovšem usnadňovalo, že si mladý vědec tiše přeříkával, co píše. Walterovi to dávalo docela smysl. Vlastně se mu ten výpočet zdál určitým způsobem povědomý.

„Josefe,“ položil Martin kolegovi ruku na rameno v konejšivém gestu. „Tohle je… povím ti to jako kamarád kamarádovi: je to nesmysl. Někdy se sice říká, že matematika je magie, ale to je jenom hloupé přirovnání. Magie neexistuje! Je to něco naprosto iracionálního. Takové pitomosti výpočtem dokázat nemůžeš. Ať už bys byl sebegeniálnější. Prostě se s tím smiř.“

Mladík v černém jeho ruku setřásl. „Ničemu nero-nerozumíš!“ prskl. „Ne-ne-nechápu, proč s tebou ztrá-ztrácím čas. Jak se jme-jmenuje ta ulice, kde máme uby-ubytování? Ryb-Rybičková?“

„Rybářská.“

Josef vstal, vztekle hodil na stůl tři stovky, a když si všiml, že hned vedle bankovek stojí plná štamprle, obrátil ji do sebe na ex.

Walter se přistihl, že mu do jisté míry závidí.

Pocítil nutkání počítat.

A taky si, alespoň trochu, loknout vodky…

 

Následující ráno bylo podobně slunečné jako to včerejší. Podle domluvy s Kantorem se sešli v parčíku u řeky, tam, kde do ní ústil starý mlýnský náhon.

Na jindy poklidném místě bylo ovšem i přes časnou ranní hodinu nebývale rušno.

„Co se tu děje?“ zeptal se Walter znepokojeně. U bývalého náhonu byla spousta lidí – v uniformách i bez nich. Okolí ohraničovala červeno-bílá policejní páska, za ní se rádoby nenápadně potloukalo několik čumilů.

Kantor už byl na místě nějakou dobu a jako obvykle perfektně informován: „Našli tam mrtvolu.“

Waltrovi přeběhl mráz po zádech. „Mrtvolu?!“

„Prý nějakého mladého chlapíka. Slyšel jsem, jak se o tom baví policajti. Podle všeho byl opilý, spadl na Rybářské do náhonu a utopil se. No a tím náhonem docestoval až sem. Semestr skončil, studenti mají volno, skoro denně jsou na tahu. Tenhle to holt nezvládnul.“

Walter se nenápadně pokusil dostat blíž. Naštěstí si ho nikdo nevšímal.

Utopeného zrovna nakládali pohřebáci. Než uzavřeli černý pytel, Walter zahlédl umrlcovu tvář a na okamžik skoro přestal dýchat. Byl to Josef, ten matematik!

 

Z děsivého nálezu v náhonu byl Walter otřesený. Třetího dne poté si nicméně všiml, že zmizely ony znepokojivé osmicípé černé hvězdy rozmístěné na různých starých budovách ve městě. To mu spravilo náladu. Ačkoli totiž Kantor tvrdil, že jsou součást jakéhosi městského festivalu, Waltra zneklidňovat nepřestávaly.

Následujícího rána se vydal do parku u muzea. Jako obvykle touto dobou tam byla i penzistka s uštěkaným jorkšírkem. Walter se rozhodl psíka ignorovat a v klidu se uvelebil na své oblíbené lavičce. Po chvíli vedle něj dosedl Kantor.

„Jak jde dnes život, příteli?“ tázal se žoviálně.

„Ale docela dobře,“ odvětil. „Ty zatracené hvězdy jsou pryč. Přiznám, že se mi ulevilo. Podívej,“ ukázal vzápětí. „Toho jsem tu ještě neviděl.“

Po chodníku si vykračoval mladý havran, jeho černé peří dostávalo na sluníčku téměř modrofialový nádech.

Walter seskočil z lavičky, aby si jej mohl lépe prohlédnout.

„Odprejskni!“ zakrákoral opeřenec.

Walter zkoprněl. Tohle mu bylo povědomé! Vykulil na cizího havrana své korálkům podobné oči a zaklapal zobákem na prázdno.

„Vždyť… Vy jste Josef!“ vyhrkl.

Mladý havran smutně sklopil hlavu.

Kantor roztáhl křídla a snesl se vedle nich.

„Tomu neuvěříš!“ obrátil se k němu Walter a rozrušeně při tom přeskakoval z jedné nohy na druhou. „To je ten matematik! Ten, co se utopil v náhonu!“

Josef si je ostražitě přeměřoval pohledem.

„Hm, ano,“ přitakal Kantor. Zdálo se, že ho to nepřekvapilo.

Waltrovi v tu chvíli proběhl hlavou sled podivných vzpomínek. Skoro se mu zježilo peří. „Kantore,“ hlesl, „znamená to… znamená to, že i my jsme dřív byli… že jsme byli lidmi?“

„Nakonec sis přece vzpomněl,“ potřásl hlavou kamarád.

„Taky jsem byl matematik!“ Znovu rozčileně poskočil. Všechny ty exponenciální funkce, koeficienty, integrály, kvartické rovnice… „Můj ty smutku!“ vydechl. „Já jsem to počítal stejně jako vy,“ obrátil se na Josefa. „Ten výpočet, kvůli kterému se vám na konferenci smáli.“

„Taky jste se utopil?“ tázal se tiše mladý havran.

„Ne.“ Najednou to věděl. Jako kdyby se rozhrnula opona. „Spadla mi na hlavu cihla.“

„Proto sis nic nepamatoval,“ dodal Kantor. „Možná jsi tak byl šťastnější.“

„Nějak to souvisí s těmi černými hvězdami,“ zamrkal Walter v náhlém uvědomění si.

Josef přitakal. „Označují slabá místa mezi jednotlivými časovými vrstvami naší skutečnosti. Vlastně jsou to takové membrány – do značné míry proměnné, proto se ta znamení objeví a později zase zmizí.“

„Dá se to propočítat pomocí vcelku jednoduché kombinatoriky!“ zamával křídly Walter. „Zpracoval jsem to s poměrně slušnou přesností.“

„Samozřejmě, variace s opakováním,“ kývl Josef. „Kdybychom náš výpočet dovedli do konce, jsem si jistý, že by se ty membrány prolomily nebo přinejmenším naštíply. Potom by bylo možné nahlížet do minulosti a patrně i do budoucnosti. Jen si to představte!“

„Jenže svět musí být v rovnováze, přátelé,“ zachraplal Kantor. „A tohle by tu rovnováhu narušilo. Fatálně.“

„Proto jsme museli my dva umřít?“ vyměnil si Walter pohled s Josefem.

„Proto jsme museli umřít všichni tři,“ opravil ho Kantor. „Já jsem to taky počítal, co jste mysleli? Slabá místa mezi jednotlivými časovými vrstvami. Krásná myšlenka – ale tuze nebezpečná! Ovšem těmi výpočty jsme zároveň rozproudili zrcadlovou binární magii čísel a tím ukotvili svou životní esenci na energetických atraktorech tohohle města.“ Šibalsky na ně mrkl. „Matematiků se totiž tak lehce zbavit nelze, pánové!“

Autor: Irena Moravcová