Central soutěž Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
Tepo Volejbal Kladno Kanonýři Kladno ČSAD KLADNO Jaroš
  • SAMK
  • Předplatné do divadla
  • Labyrint

Povídka Kladenských listů: Blíženec

Sobota, 1. srpna 2020 10:00

V povídce Zbyňka Moravce si přečtete o tom, že mít svého blížence může občas být i komplikace.

                                 

Byla již tma, když v osmém patře na Kurského ulici zašramotily klíče v zámku. Dveře vpustily do dvoupokojového bytu světlo z chodby a unavený muž vklouzl dovnitř. V úzké předsíni si ani nerozsvítil, jen se zul, pohodil aktovku na botník a shodil ze sebe bundu. Tomáš nepotřeboval dávat vydělávat energetickým společnostem, a tak si rozžhnul jen zářivku nad kuchyňskou linkou. Nacpal do mikrovlnky zmraženou pizzu, a v bledém světle přelétl očima obálky dopisů, které vylovil ze schránky. S nespokojeným mlasknutím je pohodil na stůl. Nezdržoval se převlékáním a rovnou přešel do obývacího pokoje. Zapnul televizi a blikající namodralé světlo ozářilo obývák.

Tak, teď si jen zajít pro pivo, nechat doběhnout pizzu a už se bude moci pohodlně usadit v křesle. Když se však otočil, uvědomil si, že něco v pokoji není v pořádku. V nestálém televizním světle zahlédl nezvyklý tvar u stěny s knihovnou. Zamračil se a ťukl na vypínač. Úsporná žárovka vypustila do pokoje mdlé oranžové světlo.  Skutečně, u knihovny tiše stál stativ s kamerou. Co tam dělal? Tom přistoupil k přístroji a ještě jednou se rozhlédl po pokoji. Kromě kamery se stativem nebyla na svém místě i kniha se zlatým křížem. Válela se rozevřená na ošoupaném koberci. Tom opatrně přistoupil k objemnému svazku a zvedl Bibli z podlahy. Ještě jednou zabloudil očima do všech koutů obývacího pokoje. V televizi hlasitě řvala reklama na zubní pastu, v kuchyni hučela mikrovlnka a zrovna teď by potřeboval ticho. Otočil knihu s tím, že ji zavře, ale zarazil se. Mezi řádky se černila linka fixy. On si přece nikdy v knihách nezatrhával! Přelétl očima text a pak ještě jednou.

„Kain a Abel,“ zašeptal potichu a zamyšleně Bibli prolistoval a zavřel.

Dlouze hleděl kameře do objektivu, než se konečně pohnul. Zapnul ji a podíval se, zda je uvnitř disk. Mikrovlnka cinkla a odmlčela se. Prostor uvnitř kamery zel prázdnotou. Tomáš se nadechl, vrátil knihu do police a propátral stůl s psacími potřebami. Na desce se povaloval černý lihový fix.

Muž zašel do kuchyně, vytáhl ze stojanu na lince dlouhý nůž a potichu kráčel k ložnici. Zastavil se u přivřených dveří. Ze škvíry rýsující se u futer sálala neproniknutelná tma. Polkl, vtáhl nosem suchý vzduch a dveře otevřel. Zablokoval je nohou a rozsvítil. Úsporná žárovka na okamžik zaváhala a nakonec zalila neuklizený pokoj nevýrazným světlem. Neustlaná postel se krčila pod zataženým závěsem stejně jako ráno. Jedno křídlo skříně zůstalo otevřeno přesně tak, jak jej nechal. Tomáš vstoupil na černý dlouho nevysávaný koberec. Přišel k pootevřené skříni a pohlédl za druhé křídlo. Ne, nikdo tam nebyl. Mrkl pod postel, i za závěs a ještě jednou proběhl pohledem po celém pokoji. Na chvíli se zastavil i u vysokého zrcadla a pohlédl do své vyděšené a unavené tváře. Nechal rozsvíceno a opět se vrátil do chodby. Tentokrát zamířil do koupelny a na záchod. Ne, nic podezřelého. Jen ten obývák. Nechal rozsvíceno v celém bytě, vytáhl pizzu z mikrovlnky a usadil se před televizí.

Koukal na fotbal a pak ještě na film, ale celou tu dobu se neustále ohlížel přes rameno. Nedalo mu to a několikrát šel zkontrolovat, zda jsou dveře stále zamčené. Nakonec jej únava přemohla, vstal, všude zhasl, přesvědčil se snad po desáté, že má byt zajištěný na dva západy, svlékl se do spodního prádla a svalil na postel.

Hleděl do tmy obepínající jej jako pouta. Ležel schoulený s rukama u pusy. Okolo něj to hučelo, jako by jeho byt obtékalo nespočet potoků uzavřených do sítě rour a trubek. Do toho zaznívala série tupých úderů, která v pravidelném rytmu rezonovala celým jeho bytím. Vše jej uhoupávalo, uspávalo a uklidňovalo. A pak si uvědomil, že není sám. Krčil se ve tmě, neschopen pořádného pohybu a kousek od něj, nejen u něj, ale všude okolo něj kdosi byl! Někdo neznámý a přesto … blízký. Ten někdo jej neměl rád, vlastně jej bytostně nesnášel. Tomáš se začal dusit, nemohl se nadechnout, ani pohnout. Něco povolilo a on sebou konečně cukl a vtáhl životodárný vzduch do plic. Tlukot i hučení okolo zmizely, stejně jako nepříjemný pocit něčí přítomnosti. Zpocený se otočil na posteli a uvědomil si, že to vše byl jenom sen. Chvíli zhluboka dýchal, pátraje očima po stropě. Skrze závěsy protahovalo své prsty světlo pouličního osvětlení a on se z něj vděčně těšil.

Sedl si na posteli. „Zase ten sen,“ vydechl zmoženě a pak si všiml, že jeho byt není úplně zhasnutý…

Škvírou pod dveřmi se do ložnice linulo bledé nevýrazné světlo.

Tomáš nahmatal na nočním stolku mobil a vyťukal číslo policie. Zatím však nikam nevolal a jak nejtišeji dovedl, vstal. Přikradl se ke dveřím a mírně je pootevřel tak, aby viděl na chodbu. Všechna světla byla zhasnuta, jen z obýváku vycházela bledá záře. Dům byl tichý, nikde se nic nepohnulo. Že by zapomenul vypnout televizi? Ještě chvíli počkal, povrch telefonu mu v ruce zvlhl potem. Poslouchal, ale slyšel jen svůj dech a divoce bušící srdce. Konečně se odhodlal otevřít dveře a vykročit na chodbu. Podlaha jej do bosých nohou studila, ale alespoň našlapoval nehlučně. Přešel kuchyň a se zatajeným dechem nahlédl do obýváku. Do prázdného pokoje svítila jen televize. Tomáš sáhl na vypínač a vtom se zarazil. Na obrazovce nehrál žádný film, a už vůbec žádný z nastavených programů. Stál tam nahý muž s trikem přes hlavu oblečeným tak, aby mu zakrýval obličej. Chvíli Tomášovi trvalo, než si uvědomil, že je zapnuté video. Přehrávací sekvence však byla pozastavena, a tak tam nahý muž stál nehybně jako sloup. Tomáš pomalu přešel k ovladači a třesoucí se rukou vypnul pauzu. 

Muž na obrazovce se rozpohyboval, chvíli tiše houpal rukama dopředu a dozadu.

„Vrahu!“ zasyčel znenadání přidušeným, ale výrazným hlasem. To slovo šlehlo pokojem jako bič. Tomáš nadskočil leknutím.

Nahrávka skončila a obrazovku ovládl bílo šedý šum. Tomáš natáhl ruku a přetočil pásku na nahého muže se zahalenou hlavou. Snímek zastavil a pořádně si prohlédl prostředí, v němž neznámý stál. Očividně byla venku tma, neboť viděl jen stíny, vzadu byly vidět obrysy stěn, knihovny…, ale to je… Tomáš neartikulovaně vyhekl a prudce se otočil. Ano, stála tam. U knihovny se opět tyčil stativ s kamerou. Tomáš už neváhal ani vteřinu, palcem zmáčkl tlačítko telefonu a spěšně si jej přiložil k uchu. Zacouval ke stěně.

„Policie? Potřebuji pomoc! Mám v bytě zloděje nebo nějakého pošuka,“ vyrážel ze sebe stísněně. „Ano. Je to Kurského ulice 15, páté patro, mé jméno je Tomáš Řeha. Prosím, pospěšte si!“

Zavěsil a kmital očima po všech koutech pokoje. Na obrazovce stále svítil nahý muž s oblečením přes hlavu, u knihovny stála kamera. Ticho přehlušoval jen Tomášův zrychlený dech. Odlepil se od stěny. Věděl, že bude muset policisty vpustit dovnitř. Ale co když neznámý vetřelec čeká s nožem za rohem v kuchyni? Zacouval k psacímu stolu, zašmátral na desce stolu. Prsty se mu sevřely okolo chladné oceli nůžek. Byt čpěl tichem, až to Tomáše ohlušovalo. Opatrně vykročil ke kuchyni. Světlo televize ozařovalo siluetu linky, stolu, židlí. Nikde se nic nepohnulo. Když míjel zářící obrazovku, již déle s nervy nevydržel a do kuchyně doslova skočil. Nikdo jej tam nečekal, hrábl tedy po vypínači, rozsvítil a vběhl do předsíně, odemkl, prudce otevřel dveře, vykopl si boty ven a spěšně za sebou zabouchl. Klíči zamkl, nazul si boty. Když sbíhal schody dolů nevědomky hlasitě dupal. Konečně stál dole u dveří. Kdesi nahoře si někdo přivolal výtah. V Tomášovi hrklo. Co když to je ten pošuk! Zatímco se výtah sunul nahoru, před vchodem zastavilo policejní auto s vypnutým majákem. Vystoupili z něj dva muži v černém a Tomáš si oddychl.

***

„To je hrozné, Tome,“ připustil šéf a klesl do pohodlné kožené sedačky. „To se stát mi, tak nevím. A opravdu tam nikoho nenašli?“

Tomáš zavrtěl hlavou. „Ne, byt byl prázdný, ani zámek nebyl poškozený … vzali si to video, fix i Bibli a spoustu dalších věcí. Jsem z toho úplně… vyřízený.“

„Vrátíš se domů?“

„Ne, nechci tam už vkročit,… dokud toho parchanta nenajdou. To po mně nemůže nikdo chtít.“

„Podívej, přišel jsi dneska pozdě, práci za tebe nikdo neudělal,“ opírající se muž si olízl zaschlé rty. „Tak co kdybys zůstal v kanclu přes noc?“

„Jako že bych měl noční směnu?“

„Samozřejmě že ne,“ vedoucí se nuceně usmál. „Prostě bys tam mohl přespat, ostraha o tobě bude vědět. Objekt se z větší části na noc kóduje. Nikdo se za tebou nedostane. Je to tu snad i bezpečněji než na policii.“

Tomáš pohlédl na svého šéfa. „Opravdu, to je… dobrý nápad. Děkuji.“

„Tak domluveno, tady si na tebe… ten panchart… nepřijde.“

 

Venku se už dávno setmělo, když se Tomáš u notebooku protáhl a sáhl po hrnku s vychladlým čajem. Z práce byl již unavený, a tak si jen pročítal zprávy na internetu. Ne, tady mu nic nehrozí. Šéf mu skutečně vyšel vstříc mnoha směry. Nechal jej pracovat v kanceláři svého hlavního manažera, kde byl i pohodlný gauč. Místnost byla sledována kamerovým systémem, stejně jako stále rozsvícená chodba. Navíc mohl z této kanceláře kdykoliv spustit poplach. Nebylo se čeho bát. Třeba už ho zítra chytnou.

Znovu se mu před očima vybavil obraz nahého muže s oblečením přes hlavu. Otřásl se. Proč mu vlastně říkal „vrahu“? Ano, jednou nebo dvakrát se s někým popral, ale nikdy to neskončilo vážněji, než rozbitým nosem a omluvou. Leda, že by si jej s někým spletl. Snad.

Tomáš vypnul počítač, svlékl se jen do spodního prádla a jen tak pro jistotu prohlédl škvírou mezi okenními žaluziemi ulici koupající se v záři pouličního osvětlení. Natáhl se na gauč, mobil si položil k ruce na konferenční stolek. Chvíli sledoval světlo chodby. Mrknul poprvé, podruhé a pak se jeho mysl propadla do náručí spánku.

Nemohl si tedy všimnout zářivky na chodbě, která začala v pravidelných intervalech blikat.

Opět se mu zdál ten samý sen. Krčil se v temnotě s rukama u pusy, okolo duněl hukot tekoucí vody a do toho cosi tupě bušilo. Ten tlukot byl uklidňující, přinášející pokoj až slastný, ale opět zde nebyl sám. Cítil chladné doteky na zádech, jako by mu po nich přejížděly drobné prsty s jemnými nehty. Studené dotyky stoupaly výš po těle, nejprve k lopatkám, pak na ramena, až ke krku. Chtěl neznámého setřást, uhnout, ohnat se po něm! Ruce ani nohy jej ale neposlouchaly. Končetiny si pokojně hověly kdesi před ním. Ledové prsty se mu obtočily okolo hrdla a… stiskly. V tom okamžení se probudil, cuknul s sebou, otevřel oči a zhluboka se nadechl. Ležel nahý na zemi a hleděl do stropu neznámé místnosti. Krátkou chvíli trvalo, než si plně uvědomil, kde je a proč. V tom okamžení cvakl zámek dveří a než se stačil Tomáš alespoň posadit, vpadli dovnitř dva muži. Jeden rozsvítil a Tomáš v nich poznal hlídače z ostrahy. Oba dva se zarazili a vyjeveně klouzali pohledy po místnosti.

Tomáš od nich odpoutal oči a prohlédl si kancelář hlavního manažera. Záhy pochopil, proč oba muži tak zaskočeně zírali. Nábytek byl polepen papíry a na každém z nich se černalo naškrábané slovo „VRAH“, zrcadlo nad umyvadlem kdosi rozbil, stejně jako všechna okna. Notebook asi zůstal nějak zapnutý a Tomáš si s hrůzou uvědomil, že je na něm zastavená sekvence záznamu.

Zapomněl, že je nahý. Vstal, přešel ke stolu a jako uhranutý zmáčkl prstem mezerník. Obraz byl tmavý, neboť byl pořizován ve zhasnuté místnosti. I tak byla vidět silueta ramen a hlavy s trikem vyhrnutým přes obličej. „Vrahu,“ promluvil neznámý v obrazovce, a záznam webkamery se zastavil.

„Byl tady,“ zamumlal Tomáš a podíval se na oba zkoprnělé muže. „Byl tady!“ zařval zoufale a ani si neuvědomil, že šlape ve střepech.

***

Jiří G. si znovu prohlížel záznamy z kamer. Blikající zářivka nahrané sekvenci mu pravidelně ozařovala hladce oholený obličej. Zastavil video a přiblížil si siluetu nahého muže s trikem vyhrnutým přes obličej. Jiří již věděl, že muž se chystá rozbít zrcadlo a následně rozfláká i okna.

Dveře místnosti klaply a kdosi vstoupil.

„Pane,“ ozval se muž. „Zpráva z daktyloskopie z případu Řeha.“

„Dejte to na stůl,“ odfoukl muž a po krátkých sekvencích si dál pouštěl záznam. Zrcadlo se rozbilo a jeden střep vrhl světlo i do nitra místnosti. Nebylo to moc, ale stačilo to, aby si detektiv přiblížil více osvětlený gauč. Cosi zamručel a otočil se ke stolu. Rozsvítil a začetl se do zprávy.

„Hm,“ vydechl a zvedl sluchátko telefonu. Vyťukal několik čísel.

„Tady Jirka,“ ohlásil se a hned pokračoval. „Řeha je stále v nemocnici?“

Odpověď byla zřejmě stručná, neboť detektiv hned pokračoval. „Výborně. Stále jsou u něj dva chlapi? Skvěle… Ať ho k té posteli raději přivážou. …Ne nedělám si legraci. Otisky prstů jsou všude jen jeho, navíc jsem se koukal na záznam a jsem si na tuty jistý, že ten bugr způsobil on sám… Ano… Magor, přesně tak… Jo… Chtělo by to soudní propustku do cvokhausu… Jo… Je nebezpečný sobě i ostatním… Přesně. Tak se měj.“

Jiří G. zavěsil a znovu mrkl na zastavený záznam.

„Blázen.“

***

Kdosi mu jemně stiskl rameno. Tomáš otevřel unavené oči a několikrát zamrkal. Normálně by se protáhl a zabručel cosi o tom, kdo že jej to budí. Jenže už dlouhou dobu nebylo nic normální. Ruce i nohy mu k posteli poutaly pevné popruhy, takže mohl jen hledět do stropu, otáčet hlavou, povykovat, případně si slintat po bradě. Ano, na dopoledne a odpoledne jej odvazovali, ale i tak byl natolik unavený, že v podstatě celý den prospal. Nutili jej chodit, jíst, vyměšovat, ale on by to už nejraději zabalil. Co s takovým životem? Zavřel tedy oči nechtěl nikoho vidět. Bez tak jej jen chtějí vyhnat na procházku po pokoji.

„Pane Řeho,“ zacloumala jim opět měkká dlaň. Hlas nedokázal přiřadit k žádnému známému ošetřovateli anebo lékaři a proto na návštěvníka přece jen pohlédl. „Co chcete?“

„Jsem doktor Hercog, to jméno vám asi nic neřekne, ale jistou dobu již sleduji váš případ.“

„Úžasné,“ zašklebil se Tomáš a opět zavřel oči.

„Asi vám už ošetřující lékař sdělil,“ pokračoval doktor Hercog, „že v noci s sebou škubete, řvete a… tak dále.“

Tomáš mlčel. Už ho unavovalo poslouchat o své… poruše.

„Dneska v noci jsem s vámi hovořil,“ navázal nezvaný návštěvník.

„A?“ doktor Hercog nebyl první a asi nebude ani poslední, kdo se s ním během „toho“ stavu snažil nějak komunikovat.

„Asi už vám bylo sděleno, že během nočního probuzení jen špatně ovládáte hlavu, oči máte otevřené jen na štěrbinky, ale i tak působíte naprosto bdělým dojmem.“

„A?“ skutečně i o tomhle se s ním už doktoři podělili. Tyto poznatky mu byly stejně užitečné jako předpověď počasí.

„Také, a to nevím, jestli víte, vaše noční probuzení zasahuje různé elektronické přístroje.“

„Jak to myslíte?“ tohle Tomáš skutečně netušil.

„Světla zhasnou, nebo se rozsvítí, podobně třeba počítač či rádio.“

„Vážně?“

Doktor jen přikývl a zase pokračoval. „Abych navázal. Dneska v noci jsem s vámi mluvil a trošku jsem se posunul… dál.“

„Jak dál?“

„Budu k vám naprosto upřímný. Mluvil jsem s vámi ne jako s Tomášem Řehou.“

„To jako, že je ve mě někdo jiný, nebo jak to myslíte?“ Tomáš se zamračil a pohlédl do obrýleného obličeje.

„Mluvil jsem s vámi, jako s někým, koho jste vy, jako Tomáš Řeha, zabil.“

„Cože!“ vybuchl připoutaný muž. „Já nikoho nezabil, slyšíte, NEZABIL!“

„Uklidněte se, prosím,“ doktor Hercog ukázal Tomášovi obě své dlaně ve snaze ztišit bouři pacientova hněvu. „Máte pravdu. Nevíte a ani nemůžete vědět o tom, že jste někoho zabil.“

„Co tím chcete říct!?“ zařval Tomáš a silně trhl svými pouty.

Do pokoje nakoukl ošetřovatel. Doktor Hercog mu naznačil, že je vše dobré a opět osaměli.

„Vaše matka již zemřela, že?“

„Co sem pletete moji matku?“

„Víte, a teď budu jen reprodukovat to, co jsem se od vás dozvěděl v noci … takže tvrdil jste mi, že vy, jako Tomáš, jste zavraždil svého bratra…“

„To je absurdní, žádného sourozence nemám!“ přerušil jej Tomáš.

„Ne, to nemáte,“ souhlasil doktor. „Ale nechte mě domluvit.“ Pan Hercog se nadechl a pokračoval. „Ptal jsem se, kdy se to stalo a jak. Odpověděl, jste mi, že v dlouhé noci bez dne a… měl jste jej pozřít.“

„Zcela očividně jsem na správném místě,“ vydechl Tomáš vyčerpaně. „Ještě něco jste z mé choré hlavy vypáčil?“

„V noci nemáte jméno a toužíte žít i ve dne.“

„Krásné!“ neudržel se Tomáš. „Co s tím? Mám šanci se vyléčit?“

„Jsem přesvědčen, pane Řeho, že vůbec nejste nemocný.“

„Cože? Teď vám nerozumím.“

„Ještě jsem se s tím nesetkal, alespoň ne v tak silné formě,“ doktor Hercog si odkašlal. „Nicméně jsem přesvědčen o tom, že pocházíte z dvojčat. Patrně u vás došlo k syndromu mizejícího dvojčete, kdy váš bratr v raném stádiu zemřel a vy jste jej vstřebal do svého těla.“

„To je možné?“ zděsil se Tomáš.

Doktor Hercog přikývl a pokračoval. „Část z vašeho bratra ve vás možná stále přebývá, myslím tím fyzicky…“

„To myslíte, jako kusy jeho těla?“

„Ano, ale hlavně nějak přežilo i jeho vědomí. Protlouklo se s vámi životem a, nevím proč se zrovna teď, hlásí o život. Kupodivu umí to, co vy: používat různé přístroje, psát, číst, ale zároveň zřejmě neuvědoměle ovládá také mimosmyslové schopnosti, o kterých toho moc nevíme, třeba to s tou elektřinou …“

„Je to divné, pane doktore, čekal bych od vás nějakou hrozivou diagnózu, která se jen hemží latinskými výrazy, ale tohle?“

 „Máte pravdu, je to jen má hypotéza, ale … kdybych nebyl přesvědčen o tom, že na ní je něco pravdy, neobtěžoval bych vás.“

„No dobrá,“ Tomáš se kousl do rtu. „Možná máte pravdu, a co teď? Chce můj bratr žít, takže mě vytěsní nebo zabije? Anebo já jeho? Nebo je možné, že spolu budeme žít jako jedna rodina, on v noci a já ve dne? Promiňte, ale to je ujeté.“

„Domnívám se, že se zde dostáváme na úzký led etiky,“ odvětil Hercog opatrně. „Oba jste osobnosti a vlastně ani není jasné, kdo z vás se zmocnil vašeho těla. Počkejte, nerozčilujte se… jen mě nechte domluvit. Vždyť přece není úplně jisté, že jste svého bratra pohltil. Mohl to taky učinit on a vy jste pak jeho vědomí vytlačil…“

„Neříká mi snad vrahu?!“ bránil se důrazně Tomáš. „Toto je moje tělo, tedy já jsem prostě já a on vetřelec. Copak za to můžu, že umřel nedlouho po početí?“

„Ano, zajisté máte pravdu, ale chci jen říct, že by pro vás třeba mohlo být morálně hůře skousnutelné, kdybychom se pokusili například vašeho bratra znovu vytěsnit a… zabít.“

„Vždyť i on mě chce vytěsnit a zabít, nebo ne? Já se jen bráním.“

Doktor Hercog zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Kdyby vás zabil, zemřel by spolu s vámi. Navíc měl příležitost a neučinil tak. Vždyť ovládal vaše tělo.“

„Jaké jsou tedy možnosti?“

„Mohu vás doporučit na jednu zahraniční kliniku, kde mají jisté… metody, jak si poradit,“ doktor Hercog se rozpovídal o různých možnostech vytěsnění jiného ega, ale Tomáš za chvíli přestal poslouchat. Už nějakou dobu cítil tlak ve spáncích, nyní mu v nich začalo pulzovat bolestí. Nedokázal uchopit a pochopit žádné z mužových slov. Jednotlivé slabiky se propadaly do zvukovodu se stejným účinkem, jako by poslouchal bzučení mouchy. Jediné, čeho si s překvapením povšiml, bylo světlo na stropě, které se co chvíli rozsvěcovalo a zhasínalo. Nechápal proč, ale něco mu říkalo, že neposlušná zářivka je životně důležitá. Doktor Hercog to nezaznamenal, protože do místnosti proudila jasná sluneční záře. Drobné rádio na nočním stolku se zapnulo a muž v bílém plášti s sebou trhl. Pak se Tomáš propadl do temnoty. Okolo něj opět hučelo bezpočet vodních toků, prsty cítil u pusy, nohy krčil u hrudníku. Pravidelný tlukot mu dával pocit bezpečí. Ano nebyl sám, kdosi uvnitř za očními víčky jej stále zneklidňoval. Tahal jej k sobě jako by byl na špagátku a Tomáš… tomu vyšel vstříc. Za okamžik necítil své prsty, pak končetiny a nakonec i jeho divoce tlukoucí srdce, začalo kvapem zpomalovat. Umíral? Plul dál tou temnotou za oním neznámým bytím. A pak, když už neslyšel, neviděl a vůbec nic necítil, si uvědomil, že je u cíle. Jeho bratr jej objal.

***

Doktor Okrouhlík se ještě jednou podíval do papírů a pak vzhlédl k Tomáši Řehovi. Bývalý pacient převlíknut do civilního oblečení se usmíval. Hlavu držel mírně nakloněnou, ale jinak seděl rovně.

„Zdá se, pane Řeho, že vaše problémy již skutečně odezněly, snad jste byl jen přepracovaný, kdo ví. Dávejte si ale pozor na jakékoliv rozrušení. Jak vidíte, lidská psychika je velice křehká. “

„Máte naprostou pravdu, velmi křehká,“ přitakal Tomáš. „Odpočinul jsem si tu a již je všechno v pořádku.“

Stolní lampa z ničeho nic zablikala.

„Co s tím je?“ zamračil se doktor Okrouhlík a lampu zapnul a vypnul.

„Asi špatný kontakt,“ usmál se Tomáš, ale hned zvážněl. „Ještě než odejdu, mohu se zeptat na pana doktora Hercoga?“

Doktor Okrouhlík jen mávl rukou. „Zatím se z komatu neprobral. Není to s ním dobré. Mozková mrtvice… no, však jste ji taky prodělal.“

„Ano, já měl štěstí. Oproti jiným mi přetrvaly jen drobné následky,“ Tomáš si jemně nadzvedl nakloněnou hlavu. „Snad to ještě rozhýbu.“

„Přiznám se, že jsem ještě nezažil, aby lékař i pacient prodělali iktus ve stejnou chvíli v jednom pokoji tak říkajíc společně,“ zakroutil doktor Okrouhlík hlavou.

„Na světě se dějí různé věci,“ Tomáš Řeha ukázal na lampu, která opět zablikala. „Jako třeba ta vaše lampa.“

„Blbne to až teď,“ ucedil doktor Okrouhlík a opět lampu vypnul a zapnul. „Každopádně vy jste se z toho vylízal přímo náramně a po roce můžu konstatovat, že jste již plně zdráv. Tedy až na pár rehabilitací.“

„Děkuji vám za všechno, pane doktore, snad to budu moci někdy oplatit,“ Tomáš Řeha si sáhl do kapsy košile a vysoukal z ní sluneční brýle.

Doktor Okrouhlík odpoutal pohled od blikající lampy. „Každý úspěšně vyléčený pacient mi dělá život šťastnější,“ usmál se. „Nebudu vás již déle zdržovat. Na pravidelných kontrolách i medikamentech jsme se již domluvili, takže …,“ oba muži se postavili a potřásli si rukou.

„Nashledanou,“ doktor Okrouhlík roztáhl koutky úst v úsměvu.

„Sbohem,“ odvětil Tomáš Řeha a zakryl si oči černými skly slunečních brýlí. Ještě jednou se usmál, otočil se a vykročil bez ohlédnutí ke dveřím. Nakloněná hlava se mu mírně pohupovala.

Sotva se za bývalým pacientem zavřely dveře, doktor Okrouhlík opět klesl do křesla a rozsvítil a zhasnul lampu. Pak chvíli čekal. Drobná zářivka již nezablikala.

„Snad to byl skutečně jen nějaký špatný kontakt,“ pokrčil rameny. Zavřel složku Tomáše Řehy, zavolal sestru a nechal spis založit do kartotéky.

Nastal čas dát si oběd.

Autor: Zbyněk Moravec