Ve čtvrté části povídky Radmily Tomšů se dozvíme něco více o tom, jak to vypadá v záhrobí a na jaký problém Šimon (a nejen on) narazil.

*** PÁTEK ***

Samozřejmě, že hned v další smsce mi to Šíma otloukl o hlavu.

‚Vždyť jsem ti psal už dopoledne, tak proč se čílíš až takhle v noci?‘ kontroval jsem, když mě zavibrování mobilu vzbudilo. Vůbec mi přitom nedošlo, že wifina už zase roztáhla chapadla o kus dál.

‚Dřív jsem nemohl, hráli jsme fotbal,‘ zněla odpověď. Zíral jsem na displej a připadal si už jako opravdový blázen.

‚Fotbal? Jak proboha můžou hrát duše fotbal? To tam máte i duše míčů nebo jak si to mám představit? Ty mi lžeš, že jo. Ty mi celou dobu lžeš!‘ obvinil jsem mrtvého kamaráda. Kdyby mě nevzbudil chvilku poté, co jsem usnul, tak bych asi tak ostrý nebyl, ale takhle mi bylo všechno jedno.

‚Nelžu. Tady se lhát nedá,‘ zněla odpověď.

To mě zaujalo.

‚Fakt? Nedá? To jako poznáte, že někdo lže?‘

‚Ne, tady prostě lež nedokážeš říct. Víš, jak se říká, že lež špiní duši? Tak to je pravda. Tady v podsvětí je přesně poznat, jak je na tom kdo s pravdou. A samozřejmě nejen s pravdou. Všechny špatný věci na tobě ulpí a duši ti ušpiní. Čistě bílého jsem tu ještě nepotkal nikoho. I slavná Matka Tereza je lehce ušmudlaná. Každý jsme ušpiněný, někdo méně, jiný víc. Ale je tu taky spousta temných těžkých duší. Ona ta špína totiž duši nejen zabarví, ale i zatěžká, víš.‘

Ležel jsem v posteli a snažil si to představit. Smutnou pláň, po které se potulují miliony a miliony duší v různých odstínech šedé barvy, ty tmavé v sobě jen ztěžka převalují své hříchy z minulosti. Sobectví, nenávist, závist, pýchu, lži, krádeže… Ta představa nebyla vůbec příjemná.

‚Třeba Pelé,‘ pípla další zpráva. ‚Jeho duch je takovej – dejme tomu – světle šedej. Zato George Best… To byl asi svýho času ostrej hoch. Jak jsme si odpoledne čutali, tak jsem si rozdílu v barvě všiml i já, to nejde nevidět. Ale míče, ty tu nemáme. My si tu z dlouhé chvíle čutáme jen tak, jen jako, víš…‘

Deprese ze smutné představy mě rázem přešla. Můj kamarád si čutá fiktivním míčem s Pelém? A to má být smutné? Představa, s kolika slavnými lidmi se tam Šíma může potkat, mě nadzvedla. Přitom chce pořád pryč. Jak to vlastně myslel s těmi anděly?

‚Jestli tě můžu varovat, moc se na světě neušpiň. Tuhle sem přišla tak tmavá duše, že se sotva valila. Ale peníz, ten měla. Kdoví, kdo to byl. Víš, kolik z nás by se s ním bývalo mohlo dostat na druhý břeh? Jenže on si ten svůj drobák chránil a nikomu nedovolil, aby se ho dotkl a mohl tak na prám nastoupit s ním.‘

‚To jde? Pokračuj,‘ pobízel jsem Šímu, když se mobil odmlčel. Vzrušeně jsem seděl na posteli a představivost pracovala na plné obrátky. Takhle to je! Kolik duší naráz se dokáže dotknout jednoho penízku? Kolik andělů špičky jehly? Zdá se, že asi docela dost…

‚Nakonec dobře, že byl takovej krkoun,‘ pokračoval Šíma ve svém výkladu. ‚Představ si, nasedli, a Choran – ten, co se u vás jmenuje kdoví proč Cháron – vyjel. To víš, že jsme všichni závistivě zírali, jak se ta těžká koule veze tam, kam my nemůžem. Jenže najednou prám začal nabírat vodu a i s duší zmizel v řece a to byl konec pohádky. Krkouna už nikdo nikdy neviděl.‘

‚A loď? Co budete dělat? Má to vůbec cenu, hledat ještě ty drobáky, když je loď fuč?‘

‚Co by. Loď se objevila zas u břehu i s Choranem. Těm dvěma se nemůže na řece nic stát. Takže až tu jednou budeš, tmavý s sebou raděj na prám neber.‘

Přistihnul jsem se, že stále zírám do zhasnutého mobilu. Až tu jednou budeš… brrr, otřásl jsem se. Zalehl jsem, přetáhl peřinu přes hlavu a snažil se myslet na něco úplně jinýho, mnohem příjemnějšího. Na jednu krásnou chytrou mladou dívku.

*** sobota ***

Sobotní ráno bylo už dávno za horama, když jsem se probral. Mobil na stole blikal urputnou snahou předat mi došlou zprávu co nejdříve. Odstrčil jsem ho od sebe. Neměl jsem na nic náladu. Vůbec jsem netušil, jak dál. Drobných jsem měl plnou hrst, včera odpoledne jsem se ponořil do hlubin knihovny a vyhledal zastrčenou krabičku s prastarými poklady. Maturitní stužka, klipsa ukradená spolužačce Janě, kterou jsem tajně miloval, uhlík z posledního skautského ohně, propiska, co jsem s ní psal maturitní písemky… a celý pytlík drobáků, které jsem posbíral na maturitním plese. A taky fotka, na které se, oblečeni v černých kvádrech, držíme s Šimonem kolem ramen, zubíme se do objektivu a vyřváváme Per aspera ad astra, což bylo naše maturitní heslo. Jak vtipné, neotřelé a světácké nám tehdy připadalo!

Pytlík s drobnými ležel na nočním stolku hned vedle mobilu, zarputile blikajícího i poté, co jsem se vrátil z koupelny. Vzdychl jsem a vzal přístroj do ruky.

Petra? Zatrnulo mi. Co mi tak asi chce?

‚V pondělí uložíme urnu do hrobu. Pozvala jsem pár nejbližších kamarádů. Prosím, přijď taky. V 15,00 hodin před vchodem u hřbitova. Ale ne tam, kde je kremační síň. Hrob máme na starém hřbitově, kterému se říká Na kalvárii. Petra.‘

Tak, a problém je vyřešen. Anebo ne?

Zavolal jsem kámošům, sbalil bágl a vypadl z bytu. Potřeboval jsem přijít na jiný myšlenky a neděle na chatě u přehrady mi přišla jako nejlepší věc, co pro sebe můžu v tuhle chvíli udělat.

*** pondělí ***

Jestli všechno přežiju bez toho, že by mě vyrazili z práce, měl bych šéfovi ruce líbat. Ve tři, kdy bych jindy ještě dávno hákoval v práci, jsem už přešlapoval před hřbitovem. Nebyl jsem sám. Hlouček nejvěrnějších Šímových kamarádů čítal cirka šest osob. Většinou jsme se znali už dlouhé roky, s některými dokonce už od školky. Měl jsem strašný cukání jim všechno povědět, ale nějaký vnitřní hlas mi v tom bránil.

Tlumeně jsme si vykládali o všem možném a snažili se nemyslet na to, co přijde. Vyplývalo to z naší křečovité snahy udržet hovor co nejdále od důvodu, proč jsme se tu všichni sešli. Zrovna jsem vyprávěl historku, jak mě o víkendu na chatě vyděsila skupinka houbařů, když jsem zjistil, že mě nikdo neposlouchá a všichni mi zaraženě zírají přes rameno k silnici. Otočil jsem se a zíral taky. Z taxíku vystupovala Petra, v rukou tmavou urnu. Za ní se z auta vynesla – jinak se to ani popsat nedá – matinka. Opět celá v černém, závojíček, klobouk protknutý jehlou, zakončenou černou růží. Náhodný kolemjdoucí by měl v otázce vdovy těžkou volbu. Sjel jsem nenápadně pohledem po našem hloučku a ujistil se, že dress kód žádný předepsaný nebyl – vesměs jsme byli všichni v tmavých džínách a různobarevných bundách, fraky nebo kvádra nevidět.

Matinka nás za to taky sjela sžíravým pohledem a napnula plachty směrem do hloubi hřbitova. Přešel jsem k Petře a nastavil ruce. S úlevou mi do nich vložila těžkou nádobu. Černý tmavý mramor studil. Ze zlatého štítku vystupovalo jméno a data.

„Ta urna přijde do hrobu, nebo kam?“ zeptal jsem se tiše. V kapse bundy mě tížily drobáky, ale jak je vpravit dovnitř, aby si toho nikdo nevšiml, to jsem zatím nevymyslel.

„Bude umístěná u paty pomníku na rodinném hrobu. Je tam… takové okénko…“ zachvěl se Petře hlas.

„Je krásná, mramorová,“ snažil jsem se udržet tok řeči.

„To je mramolit,“ odvětila nesoustředěně Petra. Šli jsme pomalu hřbitovem, vpředu před námi plula rozhodnými kroky černá postava.

„Toby, tak moc mi chybí! Já už fakt nevím, jak to vydržím.“

Pohlédl jsem na bledou tvář kamarádky a bodlo mě u srdce. Přehodil jsem urnu do levé ruky a pravou ji objal kolem ramen. Bylo mi jí strašně moc líto, ale vůbec jsem nevěděl, co dělat. Co říct holce, která přišla o chlapa, jehož milovala a teď si neví se životem rady?

„Petro?“ zkusil jsem ji přivést na jiné myšlenky, „dá se ta urna otevřít?“

„Cože?“ vyděsila se Petra.

„No… jestli by se třeba do ní dalo něco přidat…“, lezlo ze mne jak z chlupaté deky.

„Dá, ale… Přidat?“

Rozhlédl jsem se. Matinka už vpředu stála nad jedním z hrobů, ostatní, co šli před námi, k ní pomalu docházeli. Byli jsme s Petrou vzadu, poslední.

Teď, nebo nikdy.

„Petro, promiň, slíbil jsem to Šimonovi.“

Postavil jsem urnu na zem, bleskově sundal víko, otočil víčkem vnitřního obalu, sáhnul do kapsy a do prachu v nádobě vhodil hrst drobných. Zavření trvalo ještě kratší dobu než otevření a už jsem zas stál vedle Petry, urnu v ruce. Srdce mi bušilo jak o závod, zrychleně jsem dýchal. Dokázal jsem to!

„Cos to udělal, proboha?“ zděsila se Petra. „Co jsi to tam naházel? Vždyť to je… to je…“

„Petro, kde vězíš?“ ozval se náhle řezavý hlas. Matinka, čekající u hrobu, dokončila rozjímání a chystala se na velkou chvíli.

Petra polkla, šlehla po mě pohledem, vytrhla mi urnu a přidala do kroku. Pomalu jsem došel k pomníku, kde v dolní části zel široký otvor, uzavřený skleněnými dvířky. Dvě nádoby již za nimi stály. Matinka pomalu, teatrálně poklekla na pravé koleno, z kabelky vytáhla malinký klíček a odemkla zámeček. Zvolna otevřela skleněná křídla, poté namáhavě povstala, uhnula stranou a pokynula Petře. Ta, jako uhranutá, poklekla na stejné místo a vložila urnu do kolumbária. Naposled ji pohladila, dvířka zavřela a uzamkla. Vstala, klíček podala matince a sklonila hlavu.

„Děkuji vám všem, že jste se přišli naposled rozloučit s naším drahým Šimonem,“ spustila matinka. „Nyní, když víte, kde na věky spí, můžete sem kdykoliv přijít a…“ mluvila a mluvila a já se propadl do vlastních myšlenek.

Šímo, brácho, udělal jsem, co se dalo. Nevím, kolik těch zpropadených drobáků se mi tam podařilo hodit, ale snad to bude stačit. Pro tebe určitě a kolik dalších duší vezmeš s sebou přes vodu, už je jen na tobě. Jen doufám, že…

Rudy, který stál vedle mne, do mne nešetrně dloubl loktem. Zvedl jsem oči. Všichni na mne upřeně zírali.

„Byl jsi přece jeho nejlepší kamarád, ne?“ zaslechl jsem matinku.

Než jsem stačil cokoliv říct, odpověděla si sama.

„Byl. Tak se s ním za vás rozluč!“

Nedala mi na vybranou. Sevřel se mi krk, ale neměl jsem jinou možnost.

„Ehm…“ odkašlal jsem si. „Šimone, kamaráde. Prožili jsme toho spolu tolik… a je mi moc líto, že už to nikdy nezopakujeme. Každý prý je nahraditelný… ale to není pravda.“ Hlas se mi zachvěl, jak se mi sevřelo srdce. „Nikdo není nahraditelný. Život bez tebe je… bude prostě jiný. Mohl bych tu mluvit dlouho o tom, co jsme zažili, jaký jsi byl frajer a jednička, jak jsme se spolu smáli a taky vztekali… Šímo, ať jsi, kde jsi, všem nám moc chybíš. Víš, takových kamarádů, jako jsi byl ty, člověk za život moc nepotká. Nezapomeneme, nikdy.“

 Petra plakala naplno a kamarádi nějak zvláštně popotahovali a posmrkávali. I matinka stála tichá a pod závojíčkem rejdila kapesníčkem.  Já měl oči plné slz a v krku knedlík.

Nakonec to vyřešil Rudy. Odkašlal si, přešlápl a prohlásil: „Dámy a pánové, vím tady kousek dál o jedné útulné restauraci. Nemyslím tím hospodu hned u hřbitova, ale vyzkoušenou, kousek za rohem. Pojďte, mají tam výbornou kávu. A dělají tam nejlepší větrníky v okolí. Paní Brýdová, Petro – zvu vás. I vás ostatní, pojďte taky.“

Zlatý Rudy.

Slibovaná hospůdka byla sice až za třetím rohem, nicméně káva a větrníky byly bez přehánění skvělé. Po třetím zákusku a druhé irské kávě zjihla i Petry maminka a dokonce se s ní dalo i normálně mluvit.  Jak už to na karech bývá, nakonec jsme se docela dobře bavili.  Přesto jsem seděl jak na trní. Sem wifina nedosáhla a já byl zvědavý, zda jsem úkol, který mi Šíma ze záhrobí dal, splnil.

Konec čtvrté části.

Autor: Radmila Tomšů