Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • Škola E. Beneš Kladno
  • SAMK
  • Práce ve Slaném

Povídka Kladenských listů: Andělé, jehly a desetníky I.

Neděle, 19. července 2020 09:00

Povídka Radmily Tomšů začne nevesele – v krematoriu. Jenže věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být.

*** středa ***

Vklouzl jsem do síně jako jeden z posledních. Hudba už hrála, místností znělo Hallelujah. Petra měla svůj vkus, a jestli výběr hudby zůstal na ní, máme se na co těšit. Sedl jsem si do poslední řady a sklonil hlavu. Kdyby to byl aspoň originál, ale paní, co zpívala za plentou, na tuhle písničku fakt neměla. Byl jsem v pokušení si zacpat uši, ale slušné vychování zvítězilo, tak jsem jen zaťal zuby.

Šimone, Šimone, pomyslel jsem si. Tohle jsem nečekal ani ve snu. Když mi Petra před pár dny volala, že jsi ve špitále, pomyslel jsem si něco o plašankách a její úzkostný hlas jsem se snažil shazovat nejapnýma vtípkama. Šimonovi se přece nemůže nic stát, ne? Vždycky byl první v partě, ten, na kterého bylo největší spolehnutí a ten, který nikdy, ale opravdu nikdy nezklamal. Taková blbost, jako pád z kola, že mu mohla ublížit? A teď sedím v obřadní síni krematoria, zírám na tmavou rakev se stříbrnými ozdobami zavalenou kyticemi a věnci a pálí mě oči.

Bože, ten chlap se ale vykecává… Petra říkala, že objednala tu nejdražší variantu, proslovy prý bude mít několik lidí, přišla i s nápadem, že bych já, jako kamarád, taky mohl… Ne, nemohl. Z duše nesnáším pohřby. Představa, že bych si měl stoupnout vedle té věci, ve které leží můj kamarád a říkat nějaké přihlouplé historky ze života, to ne, ani náhodou. Pokradmo jsem se rozhlédl a vytáhl mobil. No co, sedím sám v poslední řadě a potřebuju vědět, jestli se Moláček neozval… jen kouknu a hned to zas zavřu, slíbil jsem v duchu. Kdoví, jestli kamarádovi či sobě.

Vyhledávám wifi… kruci, to už mi zas došel kredit? ToNemateTrochuUctyKZesnulym? Málem jsem se uchechtl, naštěstí jsem se včas zarazil. Tyhle názvy wifin mě vždycky dostanou. Jako tehdy, v naší hospodě. Prej MyTadyZadnejNetNemameJoudo. No měli, jistěže měli, stačilo jen kliknout. Znovu jsem kouknul po okolí, přetáhl jsem prstem šipku na ToNemate… a kliknul. Mobil probliknul a byl jsem připojený. No vida. Pak že to nepůjde.

Najel jsem na poštu a začal rolovat stránky, když naskočila zpráva. Nedalo mi nekouknout.

‚Taky tě ty kecy tak nebaví?‘

Strnul jsem. Neznámé číslo. Nenápadně jsem schoval ruku s mobilem do klína a pokradmu se rozhlédl po smuteční síni. Kdo mě vyhmátl?

‚Nejradši bych pak šel k Joudovi s váma,‘ přistála mi obratem další zpráva.

Znovu jsem se rozhlédl, ale všichni viseli očima na chlápkovi v černém obleku, který sice Šimona v životě neviděl, ale mlel o něm už drahnou dobu. Pak mi najednou zablikala v hlavě výstražná žárovička a já strnul. K Joudovi? K JOUDOVI? Takhle jsme přece hospodě V zatáčce začali říkat my dva, Šimon a já! Právě podle tý wifiny! Nikdo jiný ten název nepoužívá!

Nenápadně jsem se vysunul z poslední řady a potichu zmizel za dveřmi do předsálí. Otřel jsem si čelo a zděšeně zíral na obě zprávy. Číslo 666999666. Co to je za pitomost? Přece…

‚Šimone?‘ odeslal jsem sondovací smsku. Třeba to byl všechno jen žert, taková ta super legrace, kdy na konci všichni vstanou, Šíma vyskočí z rakve a začnou třeba, co já vím, po sobě házet šlehačkovými dorty, prostě nějakej happening, jak je teď v módě, nebo je to nějaká televizní soutěž o největšího blba… Mobil mi v ruce zavrněl, přišla odpověď.

‚To je dost, že ti to došlo, draku,‘ smála se na mne i se smajlíkem.

‚Ty nejsi…‘ nedokázal jsem napsat ani v rakvi, ani mrtvý, tak jsem to poslal jen tak.

‚Jsem, vole, jasně že jsem. Tři dny ve špitále v šílený agónii, ještě, že už to skončilo. Teď jsem fakt zvědavej, co bude dál, a řeknu ti, jsem opravdu rád, že ses ozval. Už jsem to ani nečekal.‘

Zíral jsem na displej jako blázen a nechápal. Jak mi může mrtvý psát? Copak má v rakvi mobil nebo co?

‚Šímo, jsi to opravdu ty?‘ Na hloupější otázku jsem se nezmohl, ale vůbec jsem netušil, co bych mu asi měl napsat.

‚Už to tak bude, kámo. Abys mi věřil – Kulhavá Káča a Smrďa Rum.‘

Stáhnul se mi žaludek. Tohle znal fakt jen Šimon. Říkal tak dvěma kočkám mojí mámy, ta to nesnášela.

‚Co… prosím tě, kde vlastně jsi? Vidíš tunel? Nebo bílý světlo?‘ tahal jsem informace o posmrtným životě až z paty, nikdy mě toto téma neoslovovalo.

‚Kecy. Je tu tma, nemůžu se hejbat a ten chlap mele tak děsný krávoviny, že bych mu nejraděj rozbil hubu. Hele, nechceš mu ji rozbít za mě?‘

Představa, že bych nakráčel mezi pozůstalé a jen tak z ničeho nic tomu řečníkovi se smuteční vizáží jednu natáhl se slovy: „Šimon vám z rakve vzkazuje, že melete děsný krávoviny!“ mi roztáhla koutky úst do stran.

‚A ten zpěv! Jestli to jen trochu půjde, tu ženskou přijdu strašit, to se nedělá ani mrtvejm!‘ blikla další zpráva.

Proslovy už opravdu skončily a ze sálu se opět ozývaly varhany a táhlá žalostná píseň.

‚Hele, už jedu!‘ pípla mi další smska. Strnul jsem. Jestli se mi to všechno nezdá, tak budu první člověk na světě, který zjistí, jak je to doopravdy s životem po životě!

‚Držím palce,‘ odpověděl jsem automaticky. Pak jsem se málem rozesmál, takovou pitomost můžu napsat jenom já.

‚Už jsem zas v lednici, vole. Kdoví, kdy mě konečně zbaví těla.‘ Nestačil jsem ani dočíst, když do mě tvrdě rýpl loket Petřiny matky.

„Tobiáši! Není ti hanba? Prý Šimonův nejlepší kamarád! Pcha! Ani celé rozloučení s ním jsi nevydržel. Blbý mobil je ti přednější,“ drtila mezi zuby. „Vůbec jsi nepřišel Petře pokondolovat, to se nestydíš?“

Já vůl! Vůbec jsem nezaznamenal, že obřad už skončil a smuteční hosté vyšli do předsálí. Rozhlédl jsem se, abych Petru vyhledal, ale matinka mě vyvedla z omylu. „Už odjela. A nestojí ani o tebe, ani o žádné vaše kamarádíčky z mokré čtvrti. Kdyby s vámi Šimon nejezdil, mohl tady ještě být.  Já mu to říkala, ale marně, bohužel. Vrazi!“ zasyčela, odvrátila se ode mě a klestila si cestu davem. V černém kostýmku se závojíčkem vypadala jak plně oplachtěný trojstěžník.

Nebyl jsem u toho, když Šíma spadl z kola, tehdy jsem zrovna s partou jet nemohl. Prý to zezačátku ani nevypadalo zle, ale v nemocnici je rychle vyvedli z omylu. Páteř, slezina… Hlavně, že měl helmu. Prý kdyby ji neměl, byl mrtvý na místě. Nevím, co byla větší výhra, když už se to muselo stát. Postál jsem ještě chvíli před smuteční budovou a pak odešel domů. Do hospody s ostatními se mi nechtělo. Stejně jako nemusím pohřby, nemám rád ani kary. Ale hlavně mě trápilo pomyšlení na smsky, které jsem měl v mobilu.

Neblázním tak trochu?

Šel jsem domů a nalil si panáka. Pořádného. Jestli něco potřebuju, tak vylít si hlavu.

*** čtvrtek ***

Druhý den ráno jsem se probudil s pořádnou kocovinou. Což o to, rum byl kvalitní, ale množství víc než velké. První, co jsem udělal, bylo, že jsem hrábnul po mobilu a projel zprávy. Číslo začínající šestkami jsem nenašel. Oddechl jsem si. To byla včera spářka, když se mi zdála taková hloupost. Jak by asi tak mohl Šimon z rakve psát? Blbneš, kámo, blbneš, pomyslel jsem si a ztuha se dopotácel pod sprchu.

Ještě s mokrou hlavou jsem vyšel ven. Jindy jsem do práce jezdil na kole, ale dneska jsem chtěl jít pěšky. Doufal jsem, že pomalá procházka permoníky v mojí hlavě uchlácholí a oni přestanou bušit do kovadliny. Taky jsem se s rozhoupaným žaludkem na kolo moc necítil. Po pravdě, od Šimonova pádu jsem na kolo nesedl. Šimon… znovu se mi myšlenky stočily na ten podivný sen. Ta wifina… kruci, vždyť nakonec to můžu vzít kolem krematoria, je to jen o něco delší cesta než ta, kudy chodím normálně, a času mám habaděj. Až si prověřím, že takové připojení vůbec neexistuje, budu klidnější. Odhodlaně jsem vyrazil.

Kousek před krematoriem jsem zvolnil a sáhnul do kapsy pro mobil. Ve chvíli, když jsem se dostal na úroveň smutečních vrb, přístroj opět zavrněl. Ne jednou, ale několikrát. Pomalu, s obavami jsem přejel prstem přes displej. Číslo 666999666 na mě vesele svítilo, vedle zpráv už přečtených na mě mrkalo i několik neotevřených.

Kruci.

Kruci, kruci, kruci.

Tak ono se mi to nezdálo. Projel jsem zprávy, které už jsem znal, a začal otvírat ty nepřečtené. Byly tři.

‚Nudím se, šíleně se nudím!‘ zněl začátek první. ‚Nevadí mi ani tma ani zima, nic necítím, ale nemůžu se hnout z místa. Čučím na pitomý topoly a doufám, že tu nebudu hnít věčně. Ještě, že jsem se tehdy rozhodl pro kremaci! Čekat, než se rozpadnu v hrobě, to bych se unudil!‘

Rozhlédl jsem se kolem sebe a hledal topoly. Támhle, u té malé budovy. Tedy vlastně u márnice, jestli se tomu pořád říká stejně. Tam teď Šimon leží…

Klikl jsem na další obálku.

‚Jupí, už se zas vezu, už to doufám půjde rychle. Zbavím se těla a hurá do věčnosti.‘

Aha, tak už neleží v márnici. Koukl jsem na čas zprávy. Osm ráno, to jsem byl ještě pod sprchou, když ho… Jéžiš, to je hrozný pomyšlení!

Ťukl jsem na poslední zprávu.

‚Už nemám tělo! Jsem svobodný, jsem volný! Teda… Nejsem, musíme prej prvně všichni k jakýsi řece a přes tu se dostat dál. Až tam se pak vše rozhodne. Moc jsem to nepochopil, ale snad prej je v tom nějakej systém.‘

Tak Šíma to má už opravdu definitivně za sebou, pomyslel jsem si. Pomalu jsem šel ulicí, zamyšleně hleděl do mobilu, když vtom jsem ramenem o někoho zavadil.

„Pardon,“ ozval se nevrlý hlas.

„Pardon,“ zvedl jsem i já hlavu od mobilu, ale už jsem jen viděl záda v tmavé bundě. Zavrtěl jsem hlavou a koukl zpět na displej.

Nic. Prázdno. Číslo 666999666 opět zmizelo.

Rozhlédl jsem se. Od krematoria jsem byl už pěkný kus. Že se ztratila wifi, to mě nepřekvapilo. Přestože je veskrze zvláštní, má jako každá jiná jen omezený dosah. Jenže čísla a zprávy přece běžně nemizí.

Do práce jsem přišel s hlavou těžkou bláznivými starostmi. Celý den jsem dumal, co dál. Když se budu držet od kremačky dostatečně daleko, neměly by mi žádné zprávy chodit. Jenže já se znal. Nedokážu se držet stranou.

Na důkaz toho, že se znám opravdu dobře, jsem odpoledne už zas brousil kolem krematoria. Dokonce mobil zapípal už o několik ulic dřív, než předtím číslo zmizelo. Akční wifinka, jen co je pravda. Taková rozpínavá.

‚To je blázinec,‘ začal jsem číst první zprávu. ‚K řece jsem dorazil v pohodě, ale duší je tu jak v cestujících v tokijským metru. Ten týpek, co má převoz na druhou stranu, chce po každým nějaký drobný. Bez zaplacení se prej nikam nejede. Drobný, chápeš to? Copak dneska někdo dává nebožtíkům do rakve drobný? No nic, jdu to řešit.‘

Páni, tak ono opravdu existuje podsvětí? I Cháron? Sedl jsem si na lavičku, nastavil tvář slabému podzimnímu slunci a začal z paměti dolovat zbytky středoškolských vědomostí.  Jak ono to mělo být? Duše měla sejít do podsvětí, potom k nějaké řece – Styx? Acheron? Léthé? – a přes tu ji převezl převozník. Tedy pokud měla čím zaplatit, že. Proto se mrtvým kdysi pokládal do úst nebo na oči peníz. Ajajaj. Jestli tohle opravdu platí, tak bude před řekou sakra nával, peníze se mrtvým přestaly dávat už před hodně dlouhou dobou.

Otevřel jsem další zprávu.

‚Už jsem tu potkal spoustu známých lidí. Teda ne jako naše známý, ale tak všeobecně známý. Nedaleko třeba paří Freddie s Janis a Georgem Michaelem, kousek vedle stojí naštvaná Zsa Zsa Gabor, že ji nechtěj do vokálů. Ale jinak je tu šílenej zmatek, takhle jsem si posmrtnej klid teda nepředstavoval.‘

Vykulil jsem oči. Informace, že umřel George Michael, mě dočista minula.

‚Hlavně, že mi dali do rakve oblíbený kalhoty. Ale všechny drobáky z kapes mi Petra vyndala, krucinál. Nic jinýho převozník nebere, prej to má ve smlouvě zakázaný. Ale já beztak nic nemám. Hele, co kdybys mi zkusil hodit do urny pár kaček?  Klidně i starý deseťáky, nebo centy, to je úplně fuk, prostě cokoliv drobnýho. Třeba by to klaplo a já mohl dál!‘

Polkl jsem. Představa, že jdu za Petrou a vysvětluju jí, že nutně potřebuju hodit Šímovi do urny pár korun, mě vyděsila. Což Petru bych možná ještě i nějak ukecal, ale co s matinkou? Lepila se na Petru vždycky, Šimon měl co dělat, aby uhájil hrad, jak říkával. Teď určitě využila situace a pevně se u Petry zabarikádovala.

‚Šímo, neblbni, jak to mám asi udělat?‘ poslal jsem zpátky rozpačitou odpověď. ‚A vůbec, když nic nemáš, jak je možný, že se mnou komunikuješ?‘

Odpovědi jsem se ten večer nedočkal. Zatáhlo se, začalo poprchávat a já se zbaběle utekl schovat před studeným větrem domů. Mně totiž ještě není jedno, když je někde tma a zima.

Konec první části.

Autor: Radmila Tomšů