V minulé části potkal autobusák dívku. Jak bude příběh pokračovat, se dočtete v dnešním pokračování povídky od Kateřiny Vágnerové.

Byl nedočkavý a měl volno. Proto Hedviku přemluvil, aby se sešli už odpoledne.

„Půjdeme na procházku, pokud chceš,“ slíbil.

„Do Podprůhonu? Mám to tam ráda.“

Sice moc nechápal, co má ráda na čtvrti, ve které se polovina domků rozpadá a druhá se tváří umělecky, protože v nich bydlí rádoby malíři a sochaři, věděl ovšem, kdy má být zticha. Takže jen rezignovaně poslouchal, jak je tahle čtvrť „malebná, pitoreskní, kuriózní, groteskní…“ a usilovně se snažil vypadat, že ví, o čem je řeč. Hlavně, že ji mohl držet za ruku a nechat své prsty, které mu připadaly neohrabané a přespříliš mohutné, aby zkoumaly její, daleko drobnější. Odpolední slunce dloužilo své paprsky a pozlacovalo žloutnoucí listí na zahrádkách. Obloha nad šedavými střechami byla hluboce modrá. Vzduchem poletovalo babí léto. Vzduch voněl podzimem. Bylo mu nádherně.

„Proč jsi chtěla zrovna sem?“ zeptal se nakonec.

„Líbí se mi tu. A chodím sem i z výzkumných důvodů, kvůli diplomce. Tady bydlí… tedy mohly by bydlet různé pohádkové bytosti, nemyslíš? Podprůhon je bizarní čtvrť, hodily by se sem. Takže courám uličkami a přemýšlím, co o nich napsat.“

Vzpomněl si, co ho napadalo, když její poznámky četl.

„Víš, mi připadá… no jako, kdo se dneska zajímá o pohádky? Jak jsi přišla zrovna na takový téma?“

„Protože je… fascinující. Tebe nikdy nenapadlo, když ti máma večer četla o dracích, princeznách, čertech, vodnících nebo hejkalech, čím by se mohly podobné bytosti zabývat dneska?“

To zabolelo.

„Ne. Mně máma nikdy nečetla. Jaksi to nestihla. Jediný, co zvládla, bylo uchlastat se k smrti, takže jsem skončil v děcáku,“ odsekl a pak polkl. Nejraději by se propadl. Nikdy o svém dětství nemluvil, věděl, že na lidi jako je on, se většina těch „normálních“ dívá skrz prsty. Jenže teď mu to uklouzlo, ani nevěděl jak.

Hedvika nebyla většina.

„Promiň, to mě mrzí.“ Přitáhla si k obličeji jeho dlaň a otřela se o ni: „Jaké ty máš ruce… Velké a plné bezpečí. Líbí se mi. Vsadila bych se, že si na tebe jen tak někdo netroufne.“

Vydechl a znovu mu bylo lehko. „Málokdy,“ připustil.

Hedvika se zase rozšvitořila a poskakovala jako rozverná pěnkava. Vyprávěla, co všechno ještě plánuje do diplomky napsat, a že už se těší, jak bude děti učit hledat zázraky ukryté v knížkách. Jednoznačně byla daleko vzdělanější než on, ale zdálo se, že ji to ani v nejmenším nevyvádí z míry. Překypovala energií a dobrou náladou. Když došli na vrcholek dlouhých schodů prudce spadajících někam do hlubin, vyběhla na zídku, která je lemovala.

Pevně ji chytil za ruku a pokusil se stáhnout zpátky. „Neblázni, pojď dolů!“

Vrtěla hlavou, chichotala se a cupitala po zaobleném vrcholu zdi. Rychle sbíhal po schodech, sotva jí stačil, jeho paže na rozdíl od nohou stoupala a stále svírala tu její. Až najednou udělal další krok a hebké dívčí prsty vyklouzly z jeho zpocených.

„Hedviko, zastav!“

Neposlechla. Běžela po zídce pořád dopředu, jako by nebyla na úzké hraně kus nad zemí, znovu mu připomněla chmýří z pampelišky. Hlavu zvrácenou, zíral napůl vyděšeně a napůl okouzleně, jak poletuje nad šedivými cihlami… Doběhla na konec zdi, nyní už dobrých pět metrů vysoko. Na nerovnosti jí uklouzla noha. Zavrávorala. Rukama se pokusila získat zpět ztracenou rovnováhu. Řítil se po schodech, v marné snaze ji dole chytit do náruče. Bylo mu předem jasné, že nemá šanci to stihnout. Vteřiny jako by se měnily v hodiny, čas se zpomalil a ona padala dolů, už zase to pampeliškové chmýří, lehounce se snášela, oblak vlasů prosvícený sluncem připomínal svatozář, až nakonec, po nekonečně dlouhé době, dopadla zlehka na zem. Stála bez hnutí, nepatrně se chvěla a tázavě se dívala na jeho vytřeštěný obličej.

Tak co? jako by říkal její výraz.

„Nic se ti nestalo!“ vypravil ze sebe a pevně ji chytil do náruče. Nechápal, jak je to možné, ale najednou věděl s naprostou jistotou, že tuhle dívku chce chránit před vším zlým, co ji může na světě potkat.

„Šla bys ke mně domů?“ zeptal se roztřeseně. Sám nevěděl, kde vzal tu odvahu, vždyť se znali dva dny! Normálně by si nic podobného netroufl, jenže teď nebylo nic normální.

Zamyšleně se na něj podívala a pak přikývla. „Možná to bude užitečné, po tom, co se teď stalo.“

Užitečné??? Takové slovo opravdu nečekal. A to ještě netušil, co se bude dít dál.

První šok přišel před vchodem do domu. Martin byl na bydlení v architektonicky uznávaných věžácích pyšný. Konečně něco, čím mohl zapůsobit. Byl celý šťastný, že se mu podařilo zapamatovat si celkem dost informací z toho kvanta, kterým ho zahrnula Karlova žena.

„Byly postavený v padesátejch letech, ale přirovnávaj je k mrakodrapům v Chicagu. Použili už tenkrát speciální vytápění, podlahový v kombinaci se stěnovým. A tohle domovní znamení,“ ukázal na skoro metrovou keramickou veverku, „navrhla výtvarnice Marta Jirásková.“

„Já vím,“ usmála se na něj. „Jmenuje se Eliška.“

Znejistěl.

„Myslel jsem, že Marta.“

„Ne ta výtvarnice, veverka se jmenuje Eliška. Viď, Eliško?“

Veverka švihla ocáskem a přikývla. Martin si promnul oči. Tohle přece nemůže být pravda! Jako ve snách se nechal odvést do vlastního bytu. To, že Hedvika ví, kam jít, a že na otevření dveří nepotřebuje klíč, už ani nevnímal.

V malé kuchyňce mu uvařila kávu, uvážlivě přidala tři kostky cukru a pak se posadila proti němu.

Bezmyšlenkovitě usrkl a otřásl se.

„Já nesladím!“

„Dneska ano. Budeš to ještě potřebovat.“

Neměl sílu se hádat, nejspíš měla pravdu.

„Ptal ses, proč píšu diplomku o pohádkových bytostech. To je jednoduché. Protože jsou, protože je znám, protože jsem jedna z nich. Jsem víla.“

Tupě zíral. Spí, určitě spí. Je to jenom sen!

„Věděl jsem, že se mi zdáš. Mně se takový krásný holky nestávaj. Teda, ne že by se mi stávaly nějak často ty ošklivý, ale krásný a víly, ty už vůbec ne. Ale hezky se mi zdáš.“

Zatřásl hlavou v marné snaze se probudit.

Hedvika k němu přišla a pohladila ho po tváři.

„Nespíš, ani trochu nespíš. Jsem opravdová. Sáhni si.“

Nedokázal to. V hlavě se mu zatmělo a s posledním zábleskem vědomí cítil, jak se Hedvika snaží zabránit tomu, aby se sesunul ze židle. Poprvé v životě omdlel. Bylo toho na něj prostě moc.

Člověk si zvykne na všechno. I na vílu, která mu z ničeho nic vpadne do života. Netrvalo to ani týden a už se nedivil ničemu. A líbilo se mu to.

Trávili spolu spoustu času. Když měl volno, toulali se ulicemi nebo příměstskými lesíky, když měl směnu, vysedávala na předním sedadle autobusu, nakláněla se k němu a mluvila a mluvila. O škole, o tom, jak byla s rodiči o prázdninách u moře, že ji jako malou brali do cirkusu, že tatínek čaroděj umí báječně vyprávět komické historky a maminka péct pohádkově dobré buchty, že společně jezdí na kole a rádi objevují neznámé cesty, že… Ještě štěstí, že byl řidič opravdu zkušený a i přes neutuchající proud slov a slovíček dokázal pozorně sledovat silnici, nezapomenout zastavit na žádné zastávce, počkat, až vystoupí máma s kočárkem i stará babička o berlích. Bylo to hektické, ale skvělé. Život ho bavil.

Měsíc od jejich prvního setkání měl odpolední, Hedvika se uhnízdila na svém oblíbeném místě, nečekaně málomluvná a neklidná. Venku se pomalu šeřilo a padal lezavý déšť. Stěrače šustily. Byl definitivně podzim.

„Děje se něco?“ zeptal se.

Rezignovaně mu ukázala hubeného muže s ucouranými, špinavě blond vlasy, který seděl na zadním sedadle. „To je Lukáš. Lukáš Potůček, rozdělovský vodník. Dělá v aquaparku.“

Vyděsil se. „V aquaparku? Proboha.“

„Klid,“ natáhla se a prstem mu přejela po odhaleném předloktí. „Dělá tam plavčíka. Nikdo nedokáže vydržet pod vodou déle než on, když je potřeba. Už zachránil tři lidi.“

„Neměl by je vodník spíš topit?“

„To víš, inovace,“ ušklíbla se. „Kdo má pořád shánět hrnečky s pokličkami.“

Na příští zastávce trpělivě počkal, až starší dáma s pečlivě naondulovanými vlasy vyhrabe z peněženky drobné, jednu korunu za druhou. Zdálo se mu, že při tom přebíhá pohledem od něj na Hedviku a zase zpátky. Když se konečně usadila a mohli jet dál, Hedvika špitla: „To je Drahomíra, bludička. Dělá uvaděčku v divadle. Ty baterky, co jimi svítí opozdilcům pod nohy, se jí moc zamlouvají.“

Zamračil se. „Nějak moc si mě prohlížela.“

„Není sama.“

„Kdo ještě?“ zneklidněl.

„Ten černovlasý muž s knírkem, v šedém obleku. Čert Albert.“

To ho zaujalo. „Takovej elegán? Neměl by bejt umouněnej? Co dělá?“

„Prodává krbová kamna.“

No jo, co jinýho, vzpomněl si. Něco podobnýho měla ve svý diplomové práci. Už v lepším rozmaru se zeptal: „Hejkal by nebyl?“

„Ten zrzavý vazoun hned za prostředními dveřmi. Učitel tělocviku na gymnáziu.“

„Takže chceš říct, že mám čirou náhodou polovinu busu obsazenou pohádkovejma bytostma?“

„Sotva náhodou. Řekla bych, že se to rozkřiklo. Kamil byl dneska za Lukášem, tak si tě přišli okouknout.“

„Kamil?“

„Ten bezdomovec – strašidlo, co jsme ho potkali hned první večer. U nás se všechno hned rozkecá, víš. My jsme malá komunita.“ Neklidně si prohrábla vlasy. „Vadí ti to?“ Zaváhal a pak usoudil, že vlastně ani moc ne. Uvědomoval si, že chce Hedviku celou. Nejenom ji, ale všechno, její svět, její přátele, její rodinu.

Tento objev ho dovedl o několik dní později k žádosti, která ho samotného překvapila.

„Hedviko, víš, možná, teda, jako… není už čas, abych se potkal s vašima?“

K jeho údivu vypadala vylekaně.

„To myslíš vážně?“

Nejistě odpověděl: „Já vím, že to není obvyklý, aby se chlap nějak moc hnal seznámit se s rodičema svojí holky, ale já bych teda chtěl, abys věděla, že to s tebou myslím vážně.“

„To já přece vím,“ probleskly jí očima hvězdičky, jenže hned zhasly, jako by tam nikdy nebyly. „Ale… já ti lhala, Martine.“

Lhala? V čem mu lhala? Není víla? Stydí se za něj? Nechce ho s rodiči seznámit? Jasně, určitě se bojí, co budou říkat. Vobyčejnej autobusák, žádnej vodník nebo čert. To jim asi nepůjde pod fousy.

Zběsilou smršť jeho myšlenek přerušil neklidný Hedvičin hlas.

„Žádné rodiče nemám. Tedy, nějaké určitě mám, jenže o nich nevím. Odložili mě. Jsme si vlastně dost podobní, že? Zlobíš se?“

„Ale…“ zalapal po dechu, „vždyť jsi vykládala, jak tě brali do cirkusu, jak jste byli na dovolené u moře, jak jste –“

„Mám jednu dobrou kamarádku. Ne vílu nebo bludičku, normální holku. Spolužačku ze základky. Od ní vím, jak taková rodina má fungovat. Nelhala jsem ti v tom, že jsme semknutá komunita. Vždycky jsem měla kde bydlet. Chvilku u Drahomíry, to je ta bludička, chvilku u Lukášových rodičů, ti jsou moc fajn, chvilku zase onde. Jenom jsem nikdy neměla svou vlastní rodinu. Nikoho, kdo by tady byl jenom pro mě. Ty chápeš, jak moc mi to chybí, viď? Jsi jeden z mála, kdo tomu může porozumět.“

Chápal dokonale.

„Vezmeš si mě?“ vypadla z něho otázka, o které by ještě před týdnem přísahal, že ji hned tak z pusy nevypustí, ale teď se mu zdála logická. Doufal v kýžené ano, ale nedočkal se ho.

„Já nevím.“

„Nevíš? Právě jsi řekla…“

„Když… ono to není tak jednoduché. Ještě jsem ti neprozradila všechno. Víla se může vdát, proč ne. Jenom… jenom nesmí mít dítě.“

Tohle ho zaskočilo.

„Proč ne, prosím tě?“

„Protože je to život za život. Za život dítěte dám svůj.“

„To jako že umřeš?“ zajíkl se.

„Ne hned, jenom… už nebudu nesmrtelná.“

„Taky nejsem.“

Když viděla, jak se tváří, pokusila se mu to vysvětlit.

„Zestárnu. Budu mít vrásky. Zešedivím. Nebudu se ti líbit!!!“

„Tak ono to snad nějakej čásek bude trvat, ne? Taky nebudu mládnout.“ Jemně ji k sobě přitáhl a políbil. Pak ho něco napadlo. „Ale kouzelný bytosti přece maj děti.“

„To je jiné. Pokud si bludička vezme čaroděje nebo víla vodníka, je všechno v pořádku. Pak děti mít mohou.“

Všechno se v něm sevřelo. „A chtěla bys? Chtěla bys raděj vodníka než mě? Třeba Lukáše? Říkalas, že jsi u nich bydlela.“

Zavrtěla hlavou a přitiskla se k němu. „Je pro mě jako můj starší brácha, já chci tebe, jenže je nespravedlivé chtít po tobě, abys neměl dítě.“

Ulevilo se mu. Hladil ji po jemných, měkkých vlasech a tiše řekl: „Mně se budeš líbit pořád, ať bude, co bude. Ale… pokud ti na tom záleží, tak nemusíme mít děti za každou cenu.“ Už když to říkal, cítil, že se něčeho nesmírně důležitého vzdává. Protože o rodině snil, už jako malý věděl, jak moc mu chybí. Už tehdy si přísahal, že až on bude mít děti, nikdy je neopustí. Bude je brát do kina a kupovat jim zmrzlinu každičký den v týdnu. Teď, když měly nebýt, toužil po nich, až to bolelo.

Pak hodil ty myšlenky za hlavu. Hedvika byla důležitější.

„Vezmi si mě. Ty jsi ta, na které záleží, bez dětí se obejdem.“

Svatba byla malá a krásná. Na Hedviku se přišla podívat celá řada známých. Sám pro sebe si je odříkal – rusalka Magdaléna, bludička Drahomíra, vodník Lukáš, hejkal Robert s atletickou postavou a silným hlasem, čert Michal, strašidlo Kamil… Martin tam měl jen Karla a jeho ženu. Pochopil, že spolu s Hedvikou vyženil celou velkou pohádkovou rodinu. Byl šťastný. Ten, kdo říká, že svatba už vyšla z módy, netuší, jak dokonalé je objímat svou vlastní ženu. Políbil její pihovatý nosík a rychle zahnal myšlenku na zlatovlasou dcerku, která by jí byla podobná. Hedvika mu stačí, samozřejmě, že stačí.

Tohle si opakoval často. Už celých pět let. Přesto měl pocit, že se v poslední době něco změnilo. Jako kdyby byl jejich vztah ještě pevnější, milování vroucnější a sladší. Několik slov, která k němu přilétla před pár týdny, těsně před tím, než se propadl do spánku, ho znovu a znovu omamovala.

„Miluji tě, víš. Miluji tě víc než svůj život,“ zašeptala tehdy.

„Jsem doma, miláčku!“ zahlaholil. „Nic jsem nezapomněl a koupil jsem ti karamelový magnum. Hezky to voní. Doufám, že to bude brzy hotový. A co vlastně máme navaříno?“

„Lečo, bude hotové za minutku, ty hladovče.“

„Hm, možná bych si dal malinký předkrm.“ Přitáhl ji k sobě a začal ochutnávat krásně tvarované rty.

„Počkej, vždyť se mi to připálí,“ vysmekla se, zamíchala směs v rendlíku a začala vybalovat nákup. Uložila mléko a šunku do ledničky a pak otevřela láhev okurek. Štíhlými prsty jednu vylovila a netrpělivě se do ní zakousla. Udiveně ji pozoroval, magnum v ruce. Zasmála se, vzala mu ho z prstů, roztrhla obal a zabořila zuby do čokoládové polevy. Zůstal na ni zírat.

„Tohle ti dohromady opravdu chutná?“

„No co, jsem těhotná,“ vysvětlila, jako by se nechumelilo. A taky že se nechumelilo. Bylo mimořádně horké září.

Autor: Kateřina Vágnerová