S florbalem sice začínal v Praze, ale už 17 let je úzce spjat s tím kladenským. Radek Šikola jako hráč zažil dva postupy do nejvyšší soutěže, kde to však vždy byla pro Kanonýry jen roční epizoda. Později psal články na klubové stránky, jako redaktor spolupracoval s Českým florbalem a měl i kritický pohled na předchozí kladenské restarty. Tomu, který začal před rokem po příchodu trenéra a sportovního ředitele Jan Pazdery, však plně věří. „Honza mi nastínil koncepci a já pochopil, že to bude opravdový restart, než že by se jen o něm mluvilo.“ A tak chtěl být Šikola jeho součástí. Proto když kouč sháněl pro A-tým nového vedoucího mužstva, došlo rychle k vzájemné dohodě.

Radku, jak jste vlastně objevil kladenský florbal?

Hrál jsem v Praze za klub, který se později spojil se Spartou. Ale když mi bylo patnáct, tak jsme se přestěhovali do Žiliny u Kladna. Já zrovna nastupoval na střední na Kladně a chtěl jsem s městem spojit i florbalový život. V té době tu byl Maják Kladno, který na tom byl ve městě nejlépe, tak jsem to tam zkusil a začal hrát s juniory 2. ligu.

Kdy jste nakoukl do A-týmu?

Velký florbal začal na Kladně v roce 2006, když se spojil Maják s Potápěči. Hráli jsme třetí nejvyšší soutěž a měli za cíl postoupit. Bylo mi osmnáct a tehdy se do áčka prosadil. Hned první rok se nám postup skutečně podařil a tato původní parta pak zažila i první postup do nejvyšší soutěže, který přišel v roce 2010. Tím to tehdy vygradovalo.

Jenže za rok jste byli zpátky.

Nahoru dolů. Přirozeně to v té předchozí sezoně směřovalo k tomu, že by se mělo postoupit. Ale už jsme nebyli dlouhodobě připravení na působení v nejvyšší soutěži. Honil se postup, jenže chyběla koncepce, co nastane pak. Dobře, postoupíme, ale už jsme nevěděli, jak se budeme chovat v nejvyšší soutěži. To se bohužel řešilo až po postupu.

Je to častý osud ročních „návštěvníků“ nejvyšší soutěže. Nebylo to i tím, že si ta vaše parta prostě „jen“ splnila sen?

Tak to bylo. Hodně hráčů sice bylo v mém věku, jenže zároveň půlka týmu byla starších. Splnili jsme si postup, zahráli si s Tatranem, Vítkovicemi, ale cítil jsem, že si to jdeme spíš užít a jen to zkusit. Podle toho to taky vypadalo. U toho druhého postupu v roce 2013 to bylo trošku jiné, tam už byly řeči, že se tam chceme udržet, že tam budeme hrát dlouhodobě. Jenže bylo to naprosto vzdálené realitě superligy, aby to opravdu mohlo vyjít. Velkou koncepci to nemělo, nebyli jsme na tu nejvyšší soutěž připravení.

Vy jste navíc po postupu v klubu skončil. Proč?

Postoupil jsem jako nehrající kapitán. Takže jsem si řekl, že bych v té nejvyšší soutěži toho moc nepřevedl. Proto jsem přestoupil do Králova Dvora, což byla třetí nejvyšší soutěž. Chtěl jsem si tam zahrát na nějaké solidní úrovni s větším „icetimem“. Ale hned na začátku jsem si urval koleno a následně můj větší florbal skončil. Pak jsem se po roce vrátil na Kladno, hrál jsem už ale jen za béčko, céčko.

Dění v klubu jste i tak pečlivě sledoval, že?

Zprvu jen pasivně, ovšem měl jsem informace od celého áčka, které jsem samozřejmě kompletně znal. Po čase jsem začal psát články pro klubový web a zase měl informace od hráčů už z trošku jiné pozice. Přišlo mi, že i ten tým sám cítil, že to není ono. Že se postoupilo, že se přivedli tři čtyři hráči, ale chybělo tam to, co je v klubu cítit teď.

Tedy větší nadšení, profesionalita. I proto jsem prý naskočil v průběhu sezony do pozice vedoucího mužstva, neboť jste chtěl být součástí restartu. Je to tak?

Je. V předchozí době jsem počínání okolo A-týmu kritizoval, i tak jsem se vyjadřoval do médií. Vedení s mým názorem sice nesouhlasilo, ale já to tak cítil. Před sezonou jsem pak mluvil s Honzou Pazderou a ptal se ho, jestli se nebojí vstupu do tohoto prostředí. On mi ale nastínil koncepci a já pochopil, že to bude opravdovější restart, než že by se o něm zase jen mluvilo. Od začátku jeho působení se to potvrzovalo, až pak Honza sháněl nového vedoucího mužstva. Já jsem – zejména kvůli rodině – nepočítal, že bych se do vrcholnějšího florbalu vracel. Ale nabídka mě zaujala a po válečné poradě doma jsem na to kývl. A jsem za to rád, protože jsem zase měl z florbalu radost.

Co vlastně takový vedoucí mužstva dělá?

On je asi trošku rozdíl mezi tím být vedoucí družstva kdekoliv jinde a být vedoucím družstva pod Honzou Pazderou.

Nás samozřejmě zajímá ta druhá varianta.

Já hned na začátku řekl Honzovi, že od něj chci jasně slyšet, co ode mě očekává a to budu dělat. On mi to skutečně sepsal a já zajišťuji veškerý potřebný servis. Starám se o zápisy o utkání, o instalaci kamer pro Honzovy potřeby. Jsem rovněž kustod, aby hráči měli nafasované veškeré vybavení, aby jim nic nechybělo, zkrátka abychom nikde na cestách nevypadali jako pitomci. Zařizuji občerstvení do šatny, pitný režim. Na venkovní zápasy zajišťuji dopravu, případně v play off i ubytování. Dělám vše pro to, aby se hráči mohli starat pouze o florbal. A aby to nemusel řešit Honza a i on se soustředil jen na hru.

Kolik času vám to zabere?

Těžko se to přesně vyčísluje. Někdy tomu věnuji půlden, někdy hodinku, někdy nic. Ale můžu říct, že to není zase tak malá časová zátěž, zvlášť když k tomu přidáte venkovní výjezdy. Rodinu to hodně omezovalo, což jsem původně nechtěl. Ale měl jsme od ní podporu. A přiznám, že kdyby na střídačce nebyl Honza Pazdera, tak bych to asi nedělal. I když je pro mnohé svérázný člověk a trenér, tak mně jeho styl práce vyhovuje, protože vím, co mám očekávat. Líbí se mi jeho zápal. A díky tomu rovněž vím, že i když já tomu něco obětuji, má to smysl a není to čas vynaložený pro nic.

Probírá s vámi na střídačce i hru?

Já se vždycky považoval v taktických věcech za průměrného. Zato Honza je chodící florbalová encyklopedie. Takže je zvyklý si tyto věci řídit sám, a proto se obklopuje lidmi, kteří mu odcloní záležitosti, které jsou s florbalem spjaty, ale přímo se netýkají jeho práce. Proto jsem tam já jako vedoucí mužstva či Honza Pechr jako kondiční trenér. Honza se tak může věnovat pouze florbalové stránce. Jen jednou se stalo, když byl sudími ve čtvrtfinále proti Jaroměři vyloučen na tribunu, tak vzdáleně mými ústy na střídačce promlouval. Občas florbalové věci řešíme mimo trénink, zápas. Povídáme si, ale že bych mu byl při utkání v taktických záležitostech k ruce, tak to ne.

Zmínil jste nedohrané čtvrtfinále s Jaroměří. Jak vnímáte zvláštní konec sezony?

V první chvíli jsem viděl jen ten vynaložený čas, který přišel vniveč. Ale když jsem se nad tím zamýšlel s odstupem, tak on vniveč nepřišel. Ten restart Kanonýrů byl tak obrovský, že už jenom to, že jsme tuto sezonu pod Honzou absolvovali, byla skvělá příprava do budoucna. Kdyby se postoupilo letos, tak by to třeba příští rok nemuselo být v nejvyšší soutěži tak skvělé, jako by to mohlo být v následujícím roce. Když to zjednoduším, je to svým způsobem prodloužená letní příprava. Ovšem ten konec samozřejmě byl frustrující.

Budete u týmu pokračovat?

V ten první moment jsem vůbec nechtěl. Těšil jsem se do superligy jednak kvůli prestiži, jednak že odpadnou tři čtvrtiny cestování, protože tam je to samá Praha či kluby jako Boleslav, Liberec. Proto jsem byl přesvědčený, že bych toho nechal, že jsem z toho podivného konce znechucený. Ale rozmyslel jsem si to. I když nejsme s Honzou oficiálně domluvení na mém pokračování, on se chová tak, jako bych pokračoval. Takže pokračuji (úsměv). A přiznám, že i mě v tuto chvíli spíš láká pokračovat.

Tak jeden Šikola, váš otec Petr, který je teď v klubu generálním manažerem, už pod jeden postup jako jako vedoucí mužstva podepsaný je.

To je taky jedna z motivací, abych se nemusel doma stydět. Bylo by fajn to mít jako táta.

Navíc taky vedoucí mužstva musí určitě zařídit postupovou oslavu, ne?

To je pravda, v tom bych klukům poradil. Než aby tam přišel nějaký zelenáč, který neví, jak se slaví postup, tak to raději vezmu.

Autor: Robert Sára