Teplárna Kladno Central Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Tepo Volejbal Kladno Kanonýři Kladno Jaroš
  • SAMK
  • Divadlo
  • Labyrint Kladno

Manažer Šikola: Nestačí, aby lidi táhli za jeden provaz, musí taky táhnout stejným směrem

Pátek, 22. listopadu 2019 07:10

Je to deset let, co jako vedoucí mužstva zažil první kladenský postup mezi elitu. Zažil i ten druhý a teď doufá, že bude součástí i toho čtvrtého, snad definitivního. Jen tentokrát už v jiné roli. Z někdejšího florbalového nadšence-amatéra, který na zápasy jezdil kvůli svému synovi, se Petr Šikola proměnil v ryzího profesionála. Od 1. listopadu je z něj totiž nový generální manažer Kanonýrů. Co rozhodlo o tom, že přijal nabídku od předsedy oddílu Zdeňka Jiráka? Jaký je sám sportovec a jak se z něj stal diplomat v Rumunsku? I o tom mluvil v rozhovoru.

Petra Šikola (Foto: KL)

Mimochodem teď vedoucího mužstva A-týmu dělá váš syn Radek, takže předpokládám, že právě on vás před lety přivedl k florbalu.
Je to tak! Byla druhá polovina 90. let a já ten sport vůbec neznal. Syn se s ním dostal do kontaktu při tělocviku a pak se přihlásil do oddílu v pražských Modřanech, kde jsme tehdy bydleli. Vnímal jsem, že florbal kluky ohromně baví, protože je to týmový sport, který se podobá hokeji. A časem si florbal získal i mě. Přestěhovali jsme se zpátky na rodnou hroudu na Kladensko, šli se ukázat na trénink do zdejšího klubu a tam po Radkovi hned sáhli. Nastupoval za starší žáky, dorost a já s ním začal jezdit na turnaje, takže jsem byl rodič-řidič-fanoušek.

Zkusil jste si florbal i vy?
To ne. Jedině na chatě na trávě. Ale jednou okolo roku 2010 se nám povedlo uspořádat velký vánoční turnaj pro hobíky. V každém týmu mohl být maximálně jeden registrovaný hráč a přihlásilo se 32 celků. My jsme sestavili rodinný tým. Nazvali jsme to italsky Squadra Šikola a hrál tam Radek, můj bratr, jeho kluci a já.

Vím, že rád běháte.
Já mám kladný vztah ke sportu, jen žádný neumím pořádně. Už záhy v dětství jsem zjistil, že nejsem na sporty šikovný…

… navzdory svému příjmení.
Zvlášť mi nejdou sporty, kde je potřeba souhra, šikovnost. Vždy si vybavím legendární výrok našeho tělocvikáře pana Sklenáře na kladenském gymnáziu, který při jedné hodině prohlásil: „Šikolo, basket není ragby.“ A tak jsem se jako teenager věnoval posilování. Byla to doba, kdy Arnold přišel s těmi svými Conany. A jelikož jsem chtěl sportovat, nebyl šikovný, tak jsem „pumpoval“ železo. Až později jsem přidal aerobní aktivity jako běh, kolo. Takže jsem aktivní, nicméně rekreační sportovec.

Účastníte se i závodů?
V minulosti jsem běžel Běchovice, zaběhl i dva půlmaratony s časem lehce přes dvě hodiny.

Vidíte. Jak jste zvládl na Běchovicích obávaný Hrdlořezák?
Jelikož jsem trénoval na Sýkořici, kde jsme mívali chatu, tak mě nějaké kopečky nepřekvapí. Ale teď už běhám je kvůli kondici, abych moc nechátral. Ovšem tchán Zdeněk Landa patřil do party, která vyhrála první kladenský titul (v roce 1959 pod vedením legendárního trenéra Vlastimila Sýkory). Hokej hrál i jeho syn, tedy můj švagr, Marek Landa. Hokejistou je také manželčin bratranec Zdeněk Vojta. Můj otec se pro změnu věnoval triatlonu. Když se to hnutí v Československu rozjíždělo, byl velkým propagátorem a pomáhal organizovat závody. Takže naše rodina je z obou stran sportu nakloněna.

Ke Kanonýrům přicházíte z pojišťovací americké společnosti Marsh, ale ještě před tím jste patnáct let pracoval jako diplomat na ministerstvu zahraničí. Jak jste se k této profesi dostal?
Byl jsem ve třetím ročníku gymnázia, když ve třídě koloval oběžník, kdo by chtěl studovat v zahraničí. A mě upoutaly diplomatické služby. Ty šly studovat jen v Moskvě, takže čtvrtý ročník střední školy jsem už dokončil v Jevíčku, což byla přípravka pro studium v zahraničí. Měl jsem spolužáky, kteří šli rovněž do Ruska, jiní na polygrafii do Německa či měli zájem o námořní povolání v Polsku. Byla tam dívka, která zase šla studovat zahradnictví do Bulharska, kluk, který mířil na architekturu do Jugoslávie. Odmaturoval jsem a pak odjel do Moskvy, kde jsem pět let studoval. Po vojně jsem nastoupil na ministerstvu, kde jsem strávil patnáct let a během té doby absolvoval dva čtyřleté pobyty na velvyslanectví v Bukurešti.

Kdy?
Tu první ještě za starého režimu a podruhé jsem tam byl v letech 1992 až 1996, kdy obě země hledaly společnou cestu do Evropy. Panovaly mezi námi dobré bilaterální vztahy.

Zajímá mě ta první štace. Rumunsko bylo zemí diktátora Ceaușescua, což i člověka ze socialistického Československa muselo překvapovat, ne?
Ano, některým věcem jsme se divili, i když jsme byli z podobného socialistického režimu. Když jsem byl na vojně, tak nastoupil Gorbačov, začala perestrojka a je paradoxní, že v tehdejším rigidním Rumunsku, byla sovětská ambasáda zdrojem svobodnějších a neobvyklých informací. Já byl do Rumunska vyslaný, protože jsem se na něj ve studiu specializoval – měl jsem rumunštinu, francouzštinu. A na ministerstvu jsem pracoval v rumunském referátu. Dodnes ve mně zůstaly vzpomínky a pořád sleduji, co se tam děje i sportovní výsledky.

Florbal se tam ovšem neprosadil.

 K tomu asi nedojde. Nechci, aby to vyznělo moc pejorativně, ale tam se kouká víc na to, aby se člověk sportem uživil. Proto jdou hodně po fotbalu.

Zdeněk Jirák, předseda Kanonýrů, říkal, že jste přijal roli generální manažera, protože u vás rozhodlo srdce. Že jste měl finančně lukrativnější nabídky.
Já z ministerstva odešel na přelomu tisíciletí, když bylo jasné, že byť je zahraniční služba zajímavá, tak je to pořád státní správa a v byznysu jsou výdělky lepší. Kamarád mě zlákal do americké firmy Marsh, kde jsem strávil osmnáct let. Během té doby jsem se začal věnovat florbalu víc než jen jako rodič. Zdeněk Jirák mě zlákal na pozici vedoucího mužstva u A-týmu, protože říkal, že když s klukem všude jezdím, tak ať rovnou dělám vedoucího. A když už jsem tam seděl na zápasech, tak jsem vždy něco napsal i pro Kladenský deník. To jsem vydržel čtyři sezony. Během té doby jsem ale získal hlubší vztah k florbalu. Na počátku tohoto léta jsem u společnosti Marsh skončil a hledal nové uplatnění. A jako už relativně zabezpečený člověk jsem při hledání kladl důraz na to, aby mě ta práce naplňovala. Uvažoval jsem o školství, protože mám postgraduální studium na VŠE. A najednou se moje hledání ideálně střetlo s hledáním Zdeňka, který potřeboval člověka na funkci generálního manažera.

Jaký by generální manažer ve sportovním klubu měl být?
V jednom z posledních dílů populárního seriálu Lajna zaznělo, že „bafuňář nemůže milovat, bafuňář musí být svině.“ Tak to by neodpovídalo mé povaze, protože já byl vždycky spíš smíšek. Jsem člověk konsensuální, který hledá dohodu, a to bude u Kanonýrů důležité. Ta role generálního manažera bývá různá – někdy je to člověk v úplném čele sportovní organizace. U nás je to člověk, který stojí na stejné úrovni jako sportovní ředitel Honza Pazdera. Musíme úzce spolupracovat a tady by se mohly uplatnit mé buňky na hledání dohod.

A taky společně zažít postup, ne?
Ano, klub ho má zase vytyčený jako cíl. Povedlo se to už třikrát, ale vždy to byla jednosezonní záležitost. Takže jedna věc je se tam dostat a jedna věc je se udržet. A každý z nás může pro úspěch klubu udělat své. Nestačí, aby lidi táhli za jeden provaz, musí taky táhnout stejným směrem.

Zároveň klub není jen A-tým, ale díky mládeži je největším sportovním oddílem v Kladně.
A na to jsem hrdý. Chceme dostávat děti ke sportu a tím předcházet nežádoucím jevům, se kterými by se mohly setkat. Florbal před časem získal obrovskou popularitu a já se setkal s názorem, že „krade“ děti jiným sportům. Ta věc už naštěstí utichla. Podívejte – v kladenské porodnici se rodí ročně okolo tisícovky dětí, loni nastoupilo osm set prvňáků do zdejších škol, což je obrovská zásobárna pro všechny kladenské sporty. Jde jen o to je dobře oslovit pro sport. Ale kladenský florbal je v tomto na dobré cestě.

Takže proč by se děti měly stát právě Kanonýry?
Každé sportování je dobré, ale florbal je týmový sport a pěstuje týmového ducha. A i když se hráč neprosadí na hvězdné úrovni, tak z něj – pevně věřím – u nás vyroste dobrý člověk, o což se náš trenérský tým pokusí. Ideální je, když si florbal dítě najde samo. A my jeho i rodiče zveme do přátelského prostředí, kde se snažíme držet partu. A být jednou velkou rodinou.

Autor: Robert Sára