V minulé části jsme se dozvěděli, že věci jsou úplně jiné, než se zdály. Nic není opravdu a všechno a všichni jsou jenom namalovaní. A Jadwiga zjistí, že se stala vězněm, který nemůže ze své zlaté klece uprchnout. Najde nějaké východisko?

Měla pocit, že je to jenom zlý sen. Copak je možné v dnešní době, uprostřed velkoměsta, někoho věznit? Vždyť je všude kolem plno lidí! Někomu to okamžitě řekne a bude volná. Jenže brzy pochopila, že to zdaleka není tak snadné. Odejít nedokázala, na metr od dveří se vždycky zastavila a pak už nezvládla ani krok. V době, kdy se hrálo a budova byla plná diváků, ji Laucký pokaždé přišel zamknout. Telefon a počítač jí zabavil.

„Nezkoušej si je namalovat, jak víš, stejně tady není připojení na internet a opravdu nevěřím, že by sis dokázala nakreslit předplacenou SIM kartu. No a i kdyby se ti to povedlo, nezhmotnil bych je. Doufám, že si uvědomuješ, že skutečné je vždycky jen to, co právě chci. Ale netrap se,” dodal s vlídností, za kterou ho toužila praštit. „Pokud se budeš chovat slušně, možná tě časem vezmu i do ZOO. Zatím se postarám, abys nemluvila s nikým nevhodným. Jen tak pro jistotu, drahoušku, samozřejmě si nemyslím, že bys chtěla někoho oslovit,“ oznámil jí s potměšilým úsměvem.

Uvědomila si, že vlastně nikdo netuší, kde v Praze bydlí. Vůbec nikdo. Proč nikomu neřekla, kam odchází? Už tehdy jí ovlivnil, aby to neudělala? Nejspíš ano. Takže pokud bude Laucký chtít, opravdu zůstane uvězněná celá léta. Možná až do smrti.

Ze zoufalství se upnula na Davida i obě poloviny své sestry, vděčná za to, že alespoň někoho jí Laucký povolil. Jak slíbil, staral se, aby byla alespoň zčásti spokojená. Naučila se mít Danutu znovu ráda. Uvědomila si, že někde uvnitř věděla, jaká opravdu je, protože jinak by ji – je – nedokázala namalovat tak dokonale. Dokonce i zrzavá, protivnější polovina bývala zábavná. Jadwiga začala oceňovat její cynický smysl pro černý humor.

Ponořila se i do malování. Vytvářela nejenom to, co bylo potřeba pro divadlo, ostatně toho zase tak moc nebylo, novou hru Laucký teprve vybíral, malovala sny. Ve svých obrazech byla svobodná.

Nic to však neměnilo na touze odejít. Od okamžiku kdy věděla, že nemůže, přestala část kouzla fungovat. Ta, která způsobovala, že jí její vězení nevadilo. Ani v Davidově náruči se necítila volná a on to poznal. Po jednom z milování, během kterého se zoufale pokoušela alespoň na chvíli zapomenout, se posadil, opřel o pelest postele a zadumaně se na ni podíval.

„Takhle už to dál nejde, viď? Danuta má pravdu. Moje láska ti nevynahradí to, že jsi zavřená. Máš pravdu. Zasloužíš si někoho, kdo opravdu existuje.“

„Nikdo takový není,“ brečela už zase jako malá. „Já; jsem prostě k ničemu, mě může milovat jenom iluze.“

Pevně ji objal.

„Takovým nesmyslům ti věřit nedovolím. Není to pravda, jasné? Vrať se domů a někdo tam někde bude na tebe čekat. Někdo lepší než já. Myslím, že sem nepatříš. Měla bys žít v krajině s vůní moře a křikem racků.“

Zabořila mu obličej do hrudi a zašeptala.

„Jenže já nedokážu odejít, to přece víš. Ne, když mi to Laucký nedovolí.“

Vážně přikývl.

„Ano, já vím. A napadá mě jediná možnost, jak si s tím poradit. Musíme ho zabít.“

„Ty ses zbláznil,“ vydechla.

O dva dny později, dva dny, během kterých žila jako automat, chodila, mluvila, dokonce i cosi malovala, jen s Davidem se odmítala znovu setkat, přišla do jejího bytu Danuta. Přesněji řečeno, Danutino horší já. Odhodila na zem klobouk zdobený péry a květinami, potřásla uvolněnými vlasy, vyskočila na stůl a začala klátit nohou. Důvěrně známá klackovitost, kterou skutečná Danuta opustila už v patnácti, vypadala navlečená do krajek a sametu směšně. Jadwiga se naježila. Jenže to vlastně byla dobrá reakce po dnech, kdy měla hlavu plnou beztvaré vaty. V hlase jí zavibrovalo podráždění.

„Proč vlastně chodíte pořád v kostýmech? Viděla jsem tam… v tom skladišti spoustu různého oblečení. Nemůžete se převlíknout do něčeho normálního?“

Danuta pokrčila rameny.

„Můžem, jenomže… nejlíp se cítíme v tom, v čem jsi nás namalovala. Jen neradi se toho vzdáváme.“ Po chvíli pokračovala: „Má pravdu, víš! Myslím Davida. Musíme Lauckého zabít.“

Ohromila ji samozřejmost, s jakou její „sestra“ mluví o vraždě. Bránila se: „Copak můžem jen tak? To nedokážu.“

„Nemusíš, stačí, když využiješ svůj malířský talent. O ostatní se postaráme my tři.“

„Ale,“ zajíkla se, „když Laucký zemře, tak co bude s vámi?“

„Coby?“ pohodila Danuta hlavou. „Budem zase placatý a bude nám líp. Ani on, ani já a ani má lepší polovina už pokračovat nechceme. To není život, to je otroctví. A pak – já ve skutečnosti nezemřu. Pořád budu žít doma v Polsku.“

„Ale co Ester, Marie a ostatní? Ti taky souhlasí?“

„Ti ve skutečnosti neexistují. Opravdu jsou to jenom loutky. Vždyť víš, ani Chopin je nevidí.“

„A vás se bojí,“ pochopila Jadwiga.

Danuta se ušklíbla.

„Jo, my totiž jsme vlastně taková strašidla. A myslím, že už strašíme přesčas.“

„A David?“ zeptala se Jadwiga konečně na to, co ji zajímalo nejvíc. „Proč to chce udělat on?“

Danuta se na ni chvíli dívala s láskou a pochopením v očích. Pak řekla s něžností, kterou u ní Jadwiga neslyšela léta: „Miluje tě. A ty jeho ne tak docela. Nejvíce ze všeho si přeje, abys byla šťastná.“ Pohladila Jadwigu po tváři. „Vrať se domů, Jadvišo. Skutečná Danuta se cítí přesně tak, jak ti říkalo mé lepší já. Má tě ráda, jen to neumí dát najevo. My jsme ona. My víme. Musíš jí dovolit, abyste si byly znovu blízké. Jadvišo, já tě o to prosím…“

Dívka odmítavě zavrtěla hlavou. „Já tohle prostě udělat nemůžu. Já… zkusím to po svém.“

Říkala si, že řešení je nabíledni. Laucký přece potřebuje její obrazy. Pokud si dá podmínku, že malovat bude, jen když ji pustí ven, určitě podlehne. A s tím, s tím by mohla žít. Přesvědčí ho, aby se nebál, že mu uteče. Vysvětlí, jak moc ji práce pro Divadlo divů baví. Že když jí dá volnost, zůstane. Vždyť tady má Davida i obě Danuty a nekonečné množství snů, které pro něj ztvární. Teď, když ví co a jak, bude malovat ještě lépe.

Zamračeně se na ni podíval.

„Tohle jsem už jednou zkusil. S Helenou. Ne, podruhé ne.“

„Když mě nepustíte ven, nenamaluju už ani puntík na zdi!“ dupla si nohou.

Zasmál se.

„Uvidíme, kdo vydrží déle. Jsem zvědavý, co budeš celé dny dělat.“

Měl pravdu. Nedomyslela to. Od okamžiku, kdy se Lauckému pokusila vyhrožovat, byla sama. Nikde nikdo. Kolem ticho, jen vzdálený šum života venku. Života, ke kterému nemohla. Nedokázala otevřít okno, ani se přiblížit ke dveřím. Během představení sice slýchala halas zdola – nadšené hlasy diváků a hukot příboje, občas zaslechla i Davida nebo Danutu, ale nikdo nepřišel.

Když se nehrálo, bloudila prázdným divadlem. Hlavou se jí míhaly desítky živých výjevů, jen je přenést na plátno. Prsty ji svrběly touhou malovat. Kroky zněly na koberci hluše, na jevišti v mrtvolném tichu kolem hlučně klapaly. Sem a tam. Nachodila celé kilometry, v patách Chopina se vztyčeným ocáskem. Občas se choval spíše jako pes. Dny se dloužily k nepřečkání A nejhorší byly noci. Tmavé, tiché a nekonečné. Jen Chopinovo předení jí pomáhalo alespoň na pár hodin usnout. Jak dlouho ještě, než Laucký povolí?

Myslel si, že bude stačit týden, aby dostala rozum. Jenže už uplynuly skoro tři a ona pořád vzdorovala. Dostával vztek. Bylo potřeba začít pracovat na nové hře. Váhal, zda nemá plně ovládnout její mysl, aby ji donutil poslechnout. Jenomže i to si vyzkoušel u Heleny. A zpod jejího štětce pak vycházely bezbarvé nákresy, které nedokázal oživit. Ne, Jadwiga musí malovat při plném vědomí. I kdyby to mělo být ze strachu nebo ze zoufalství.

S přimhouřenýma očima sledoval, jak sedí v křesle a bezmyšlenkovitě hladí svého otravného kocoura.

„Pojď sem,” nařídil a ona poslechla. Tohle byla ta jednodušší část. Chytil ji za paže a prudce s ní zatřásl. „Už toho bylo dost! Právě mě to přestalo bavit. Budeš malovat, i kdybych tě k tomu měl přimět násilím.“ Zarýval prsty do jejích rukou se spokojeným vědomím, že po nich zůstanou modřiny. Připomínka toho, že nemá smysl vzdorovat. V očích se jí objevil strach, ale dál vzpurně vrtěla hlavou. Přirazil ji ke zdi a přitlačil se k ní celým tělem. Z několika centimetrů na ni syčel: „Donutím tě, jasné? Ruce potřebuješ, ale jsou jiné části těla, se kterými si mohu pohrát.“

Snažila se uvolnit, jenže byl silnější. Cítil, jak v něm začíná vzrůstat vzrušení. Jednou rukou jí svíral zápěstí, druhou si přidržel její bradu a začal se dobývat do úst. Bála se. Teď už se opravdu bála. Opojné!

Najednou uslyšel zavřísknutí a pak ucítil prudkou bolest. Ta zrzavá bestie se mu vyškrábala na záda a sekla mu drápy do obličeje. Ucítil pramínek krve, stékající po tváři, a zběsilý vztek. Odstrčil Jadwigu a chytil kocoura za kůži na krku. Zvíře sebou zmítalo a marně se snažilo znovu ho drápnout. Mám tě dost, mrcho, pomyslel si a podařilo se mu druhou rukou chytit kocourovu hlavu. Bolest z kousnutí zahnala poslední zbytky zábran. Prudce škubl, ozvalo se křupnutí páteře a tělo v jeho ruce ochablo.

Štítivě ho odhodil a začal hledat něco, čím by si ošetřil utržené rány. Všechno se odehrálo tak rychle, že se Jadwiga vzpamatovala teprve teď. Vrhla se na něj a začala mu bušit pěstmi do hrudi.

„Ty vrahu. Já tě zabiju!“

Znovu ji přirazil ke zdi. Jeho krev se jí rozmazala po tváři.

„Tak aby bylo jasno, holčičko. Každý čin má své důsledky. Kdybys nebyla vzpurná, nic z toho by se nestalo. Takže teď koukej začít malovat, protože jinak dokončíme, s čím jsme předtím začali.“

Pustil ji a zvedl mrtvolku ležící na zemi.

„Tohle odnesu, vyhodím do popelnice, tady by zasmrádl.“ Sledoval, jak se její zoufalý pohled mění v nenávist. Bezmocnou nenávist, protože už ji zase ovládal – nedokázala se na něj znovu vhrnout, i kdyby tisíckrát chtěla. Správně. Snad konečně pochopila, že proti němu nezmůže zhola nic.

„Můžeš si ho namalovat,“ pronesl ještě s pohledem na bezvládné tělo, které mu viselo z ruky. „Pokud budeš poslouchat, tak ti ho oživím.“

Ležela a brečela tak dlouho, až už neměla sílu pokračovat. Teplé tělíčko, které ji vždycky dokázalo utěšit, tady nebylo. Kolem bylo naprosté ticho. Chybělo jí nejen předení, ale dokonce i otravné chrápání, které se ozývalo pokaždé, když Chopin usnul obzvlášť pevně.

Každý čin má své důsledky, hřměla jí v uších Lauckého slova jako příboj za bouřlivé noci.

Zabila jsem ho. Můžu za to já.

Každý čin má své důsledky!

Promiň, Chopine, promiň!

KAŽDÝ ČIN MÁ SVÉ DŮSLEDKY!!!

Zvedla hlavu v náhlém rozhodnutí.

Teodor byl navýsost spokojený. Jadwiga znovu začala malovat. Byla tišší než dřív, ale to bylo v pořádku, samozřejmě pochopila, kdo je tady pánem. Bylo načase. Danuty ho přesvědčily, že skalnaté pobřeží, kde probíhalo jejich setkání, by vypadalo působivěji doplněné pitoreskně tvarovanými balvany. Měly pravdu, jenže do příští reprízy už chyběl jen jeden den a ty dvě se chovaly naprosto tupě. Ne a ne sehrát strategickou scénu na příkré stezce s dostatečnou přesvědčivostí.

„Pane Laucký, já vážně nevím, jak na to,“ kňourala ta plavovlasá. Byla k nesnesení. Zrzavá s ní sice cloumala poměrně přesvědčivě, ovšem na úplně špatném místě.

Nakonec nevydržel, vyskočil na jeviště a šel to těm dvěma kozám ukázat. Jen koutkem oka zahlédl na horní hraně skály Davida, který tam vůbec neměl být. Trhl sebou, před obřím kamenem, který se na něj seshora valil, už ale uskočit nedokázal.

Procházela prostorem a nevěřícně se rozhlížela. Tak ono neexistovalo opravdu vůbec, ale vůbec nic? Zmizely sametem obložené stěny se zlacenými světly, měkounká sedadla a koberec pod nohama, zmizelo i jeviště z vyhlazeného ořechového dřeva a divukrásný lustr. Kolem byly jen špinavé zdi, ze kterých na zem odpadávala omítka. Vyhnula se pohledu na tělo zpola zakryté mohutnou kulisou a pootevřenými dveřmi vešla do skladiště. Zadívala se na velké plátno s namalovaným hledištěm i na ostatní obrazy. Byli tady všichni. Přivřela oči. Najednou se jí zazdálo, že zahlédla Esteřino šibalské ušklíbnutí a Mariino shovívavé zavrtění hlavou. Bylo by možné, že nějaký kousek života v nich zbyl? Že budou tak trochu existovat i bez Lauckého moci?

Vytáhla plátno, na kterém byl David a postavila ho vedle obou podob Danuty.

„Udělala jsem to, protože jste si to přáli. A aby už nemohl nikomu nikdy ublížit,“ řekla mu. Pak se obrátila na Danuty: „Doufám, že moje sestra je opravdu jako vy dvě, protože pokud ano, můžu se vrátit domů.“ Byla by přísahala, že přikývli.

Zavřela skladiště, vyšla nahoru po schodech a rozhlédla se po holých stěnách svého bytu. I tady zmizelo všechno kromě věcí, které si přinesla. Měla sbaleno. Mohla odejít. Vzala kufr, otevřela dveře a poprvé po dlouhých měsících vyšla ven. Dokázala to. Byla volná. Po tváři se jí koulely slzy, ale neohlédla se.

ZPRÁVA Z PRAŽSKÉHO DENÍKU

V Divadle divů došlo k podivnému neštěstí patrně doplněnému loupeží. Zmizelo téměř veškeré vybavení a majitel divadla, Teodor Laucký, byl nalezen mrtev s rozbitou hlavou. Policie se sice domnívá, že jeho smrt byla způsobena nešťastnou náhodou, Laucký ležel pod jednou z kulis, ovšem pátrá po svědcích, kteří by mohli poskytnout více informací…

Seděla na pobřeží, zachumlaná do huňatého svetru a malovala. Vzpomínala na Davida a slova, která jí řekl na rozloučenou: „Netrap se pro mě. Nakonec, vlastně vůbec neexistuju. Pamatuješ? Jsem jenom tvůj sen.“

Zapadající slunce napůl zakrývaly temné mraky, které po okrajích rudly červánky, foukal vítr. Ruce jí zábly, takhle brzo na jaře nebyl Balt nejpřívětivějším mořem, ale zase se cítila téměř šťastná. Slanost vzduchu a křik racků se vstřebávaly do plátna. Moře na něm ožívalo a vlnilo se podobně jako to skutečné. Měl pravdu, patřila sem.

„Jadvišo!“ vyrušilo ji volání. „Ještě jsi nezmrzla? Nesu ti horký čaj.“ Po pláži přicházela Danuta a vesele mávala. Nebyla však sama. Spolu s ní přicházel neznámý vysoký muž. Proti nízkým paprskům viděla jen jeho obrys.

Vstala, celá ztuhlá zimou a protáhla se. Muž přišel blíž a natáhl k ní ruku. Ve tváři se mu zablýskl úsměv.

„Já jsem Jacek, Danutin spolužák. Celá léta mi básnila o vás a vašem malování. A má pravdu, vaše obrazy jsou opravdu fascinující.“

Sevřel v dlani její zkřehlé prsty a Jadwigou projelo nečekané teplo. Podívala se mu do očí a usmála se.

„Jadwiga. Ráda vás poznávám.“

Autor: Kateřina Vágnerová