Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • Škola E. Beneš Kladno
  • Práce ve Slaném
  • Leoš Stránský

Povídka Kladenských listů: Za oponou 4

Čtvrtek, 31. října 2019 07:10

V minulé části se Jadwiga sblížila s Davidem. Se svou sestrou se ovšem pořád ještě nesnáší. Jak budou jejich vzájemné vztahy pokračovat si přečteme dnes.

V posledních dnech byla až bláznivě šťastná. Pod rukama jí závratnou rychlostí vznikaly další a další návrhy nábytku, drapérií, roztodivných sošek i bohatě zdobených kostýmů. Nejkrásnější části dne byly chvíle, kdy se za ní David zastavoval v ateliéru a celé hodiny sledoval, jak její doteky štětce mění šedé plátno v zahradní altán nebo břečťanem porostlou zeď.

„Jsi čarodějka,“ řekl jednou. „Opravdu zázračně nadaná. Nejlepší na světě.“

Ta slova ji blažila, a i když samozřejmě dobře věděla, že jsou celé tisíce talentovanějších, teď bylo důležité, co si myslí on. Byla by za ně dala všechno. Jen jedno zatím ochotná udělat nebyla – jít se podívat na zkoušku. Nemohla, pořád ještě nemohla sledovat hru, ve které bude David milovat Danutu, ať už v její plavé nebo zářivě rezavé podobě. Musela připustit, že v okamžiku, kdy má její sestra na sobě světlou paruku, vypadá milejší a laskavější, ale ani to ji neobměkčilo. Nechtěla s ní mluvit, jen zpovzdálí sledovala, jak se baví s ostatními herci, jak je, na rozdíl od nich, laskavá k Ester a jak trpělivě snáší nekonečné Mariino opečovávání. Musela připustit, že ona sama tak trpělivá nebyla a před tou bezbřehou mateřskostí prchala, jak jen mohla.

„Promluv si s Danutou,“ poprosil ji David potichu. A ona najednou nedokázala odmítnout.

„Ať přijde na večeři. Sama. Nechci, abys byl u toho,“ povzdechla si.

O něco později do kuchyně vklouzla štíhlá postava. Pohybovala se s daleko menší samozřejmostí, než u ní Jadwiga byla zvyklá.

„Jsi jiná,“ poznamenala s pohledem upřeným na sestřinu světlou hlavu. „Vypadáš mile, a to je divné. Nikdy jsi nebývala milá.“

„Nikdy? Ani když jsme byly malé holky? Pamatuješ, jak jsme jednou postavily na pláži ten obrovský hrad? Ty jsi byla odjakživa výtvarně nadaná, takže měl spoustu věžiček a ornamentů.“

Jadwize nad tou vzpomínkou zajiskřily oči.

„A ty jsi vymyslela příběh, že jsme dvě zakleté princezny a že nás přijede zachránit krásný princ. Vlastně dva princové. Ten tvůj měl mít bílého koně, já chtěla černého. Bylo to hezké… Jenže potom ten hrad spláchl příliv. Proč jsi mě nikdy neměla ráda?“

„Záviděla jsem ti.“

Jadwiga vykulila oči.

„Záviděla? Co jsi mi TY mohla závidět? Vždycky jsi byla hezčí, zářivější, všechno jsi uměla líp. Všichni tě milovali a o mě nikdo ani okem nezavadil.“

Danuta se ušklíbla. Tak nějak smutně. Její povýšenost někam zmizela.

„Jsem přece starší. To byl jediný důvod, proč jsem byla ve většině věcí šikovnější. Až na malování. Tam jsem ti nesahala ani po kotníky. Pane bože, měla jsem takový vztek, že jsi v něm tak dobrá. Víš, že jsi? Víš to přece?“

Nejistě přikývla.

„A taky není pravda, že mě všichni milovali. Maminka tě měla o hodně radši než mě. Když ses narodila, děsně jsem na tebe žárlila. Nejspíš jsem z toho nikdy nevyrostla.“

Jadwiga ze sebe vypravila: „Jenže maminka už není.“

„Ne.“

Dívaly se na sebe, slzy v očích a pak se objaly, konečně schopné pro matku společně plakat.

„Opravdu jsi jiná,“ utřela si Jadwiga ubrečené oči. „Byla bych přísahala, že v tobě není ani kousek dobrého.“

„V každém je, tohle bys už měla vědět. Jsme poskládaní jako mozaika, z drobných kousků. Světlých i tmavých.“

„Něco takového říkal i pan Laucký. Skoro se mi zdá, že měl pravdu.“

„Ach, pan Laucký,“ pronesla Danuta s nepochopitelnou záští v hlase. Tónem, který se k její proměněné osobnosti vůbec nehodil.

„Nemáš ho ráda?“ zeptala se překvapeně.

„Kdo už miluje svého otrokáře? Nikdo ho nemá rád.“

Jadwiga zírala.

„Myslela jsem, že ho všichni milují. Marie, Ester, ostatní herci…“

„Ech ti… ti možná, ale já, druhá… a David, my ho rozhodně rádi nemáme. Ty nevíš, jak se k nám chová, když u toho nejsi. Dost už. Nechci o něm mluvit.“

„A o Zbigniewovi mluvit chceš?“

„Ach jo, to taky nechci, jenomže nejspíš budu muset, že?“ Podívala se na Jadwigu se zoufalstvím v průzračných očích. Ta neúprosně přikývla. Musela slyšet, co jí sestra řekne. Musela pochopit, aby mohla odpustit.

Danuta svěsila ramena. „Nejsem na to pyšná. Ani trochu ne. Ale… já se opravdu zamilovala. Hluboce. Na celý život. Teď to přece dokážeš pochopit, ne? Teď, když jsi potkala Davida.“

Jadwiga neochotně přikývla. Ale…

„Tak proč jsi tady? Proč nejsi s ním?“

„Kvůli tobě, přece. Jen na chvilku. Až se vrátíš domů, uvidíš mě po Zbigniewově boku.“

„Jenže já přece musím zůstat v Praze! David by nikdy neodešel do malého města kamsi na pobřeží Baltu. Nemůžu odejít!“

„Ale měla bys, Jadvišo, rozhodně bys měla.“

David stál u malé kuchyňské linky a obratně šlehal vajíčka v misce. Jadwiga, lokty na stole a bradu v dlaních, ho spokojeně pozorovala. Bylo to tak… domácké. Ještě nikdy pro ni žádný mužský nevařil. Vždycky to byla ona, kdo se staral o všechny kolem. Ať už otce po maminčině smrti, nebo Zbigniewa. Jak nekonečně příjemné bylo vyzkoušet si to i obráceně.

„Neměl by ses připravovat na zítřejší premiéru? Nemáš trému?“ zeptala se, když už seděli u večeře.

„Možná trochu. Ale neznám lepší způsob, jak se zbavit nervozity, než strávit večer s tebou.“

Strávit večer s tebou. Ta slova se jí najednou zdála významná. Myslel tím??? Nebyla si jistá. Raději sklopila oči a soustředila se na omeletu. Na jazyku cítila chuť másla, na kterém ji smažil, nádech vanilky, brusinkový džem…

„Chutná?“

„Hm.“

„Dneska jsi nemluvná. Děje se něco?“

„Nevím,“ pokrčila bezmocně rameny, protože opravdu nevěděla.

Natáhl ruku a setřel stopu džemu, která jí zůstala na rtech. Slízl si ho z prstu, zaváhal a s náhlým rozhodnutím v očích ji pohladil po vlasech. Opřela mu tvář do dlaně a zavřela oči.

„Já nevím, zda mohu. Zda mi dovolíš…“ ozval se Davidův hebký hlas.

„Můžeš. Dovolím. Chci!“

Bříška drsných prstů počítají řasy a zkoumají tvar úst. Pootevře je a dovolí si zkusit, jak jeho kůže chutná. Po vanilce. Musí se tomu smát.

První dotyk rtů je opatrný jako když tě ptáče pohladí křídlem. Ten další ji naplní závratí, krev v hlavě hučí jako moře při bouřce.

Dotek dlaní na ňadrech, vůně jeho vlasů. Jsou cítit po jarním dešti. Hlas, který laská duši. Vnímá ho všemi smysly, jen oči chybí. Pevně je svírá, srdce zběsile uhání, aby se na jednu závratnou chvíli zastavilo.

Když se na ni později díval, opřený o loket, tiše pronesl: „Doufám, že mi promineš, ale já opravdu nemohl jinak. Nemůžu tě nemilovat. Všechno co mám, jsi mi dala ty.“

Co by mu měla odpouštět? Že ji naplnil svou láskou? Že ji udělal šťastnou? Nechápala. Tak se jenom usmála a přitáhla ho k sobě. Jeho dech jí ukolébal do spánku. Když se probudila, byl pryč. Pomyslela si, že se šel připravovat na dnešní premiéru, a přesto cítila trochu smutku nad tím, že nezůstal do rána.

Konec čtvrté části. Pokračování příští čtvrtek

Autor: Kateřina Vágnerová