Minule jsme se dočetli o tom, jak se Jadwiga seznámila nejen s hercem Davidem, který opravdu vypadá úplně stejně, jako muž, kterého malovala. Ke své velké nelibosti ale potkala mezi herci potkala i někoho, koho by opravdu nečekala – svou sestru. Jak se budou vztahy mezi všemi zúčastněnými vyvíjet dále?

„Chtěla jsem se na tu zkoušku dívat. No dobře, já vím, co bys chtěl říct, že jsem se chtěla dívat na NĚJ. Pan Laucký mě tam nepustil,“ stěžovala si kocourovi, který se jí labužnicky protahoval na klíně a blahosklonně dovolil, aby mu hladila zrzavé bříško. Prsty projížděla hebkou srst a pokračovala ve svém monologu.

„Kde se tady vzala? Myslela jsem, že se vdá a pořídí si hejno dětí. Vždycky mi všechno sebrala, víš. Hračky, když jsme byly malé, sladkosti, šátek, co mi dala maminka k narozeninám a o kterém neomaleně tvrdila, že je její. Nakonec i Zbigniewa. A potom s ním nejspíš udělala to, co s tím šátkem. Odhodila ho, jakmile ji přestal bavit.“ V rozrušení zatahala za jemné chloupky a Chopin po ní sekl packou, jako by chtěl říct – přestaň se chovat dětinsky.

„No, já vím, máš pravdu. Ale já přece odešla kvůli ní. Ona si vzala Zbigniewa a já se nechtěla dívat na to, jak si spolu šťastně žijou. Měl mě rád, abys věděl!“ Kocour se zadíval s jistými pochybnostmi.

„A měl! Než potkal ji. Než se na něho podívala, mávla těma svýma loknama a úplně ho zpitoměla. A teď… když jsem potkala někoho, koho jsem si vysnila, tak se zase objeví. Sebere mi ho dřív, než si vůbec všimne, že existuju.“

Kocour usoudil, že svěřování už bylo dost a dal jí jasně najevo, že by se hodila večeře. Bleskovým tempem vyprázdnil misku a pak dovolil, aby ho vzala do náruče a sešla dolů do divadla. Váhavě vzala za kliku dveří, za kterými na konci zkoušky všichni zmizeli. Zavřeno! Přitiskla ucho na hladké dřevo, jenže neslyšela ani hlásek.

„Je tam druhý východ,“ ozvalo se jí za zády. Škubla sebou. Dva kroky od ní stál pan Laucký, jako obvykle uhlazený a dokonale oblečený, v kravatě se mu blýskala spona osázená drobnými brilianty. Polekaně ho sledovala. Byl příliš blízko a ona dělala něco, co nejspíš neměla. Chopin v jejím náručí zasyčel. Laucký se na ně oba upřeně díval a pak konečně poodstoupil.

„Už šli všichni domů. Pokračovat budeme zítra.“ Chvíli ji zkoumavě pozoroval a pak se zeptal: „Proč nemáte ráda svou sestru? Vypadá jako milá dívka. A velmi krásná dívka.“

„Jistě,“ odsekla. „Takový názor na ni mají všichni. Přinejmenším všichni muži!“

Pobaveně se zasmál.

„Ach tak, tak my žárlíme!“

Vztekle pohodila hlavou.

„Mám proč,“ sevřela kocoura pevněji. Podrážděně se jí vykroutil, usadil se u dveří a začal si uhlazovat pocuchaný kožíšek.

Laucký přivřel oči. „Když to říkáte… No nic, máte sepsáno, co chcete nakoupit? Myslím, že potřebujete doplnit zásoby.“

S povděkem přijala změnu tématu, z kapsy džínů vytáhla pokrčený papír se seznamem potravin na následující týden a podala mu ho. Letmo ho zkontroloval, pečlivě poskládal a vložil do kapsy obleku. Takto to dělali už od začátku. I proto nemusela z divadla vůbec odcházet. Bylo to… pohodlné.

„Neměla byste zkoušet ty dveře,“ napomenul ji ještě, pohled svých bezbarvých očí upřený do jejích šedomodrých. V navenek lehce pronesené poznámce zazněla hrozba. Cestou ven přišlápl Chopinovi packu. Kocour zakvílel, ale muž se ani neotočil a zabouchl za sebou dveře.

Potřeboval, aby Jadwiga namalovala ještě další kulisy a taky návrhy rekvizit. Ve fundusu sice byla spousta předmětů, ale ne zrovna ty správné. Rozhodl se přizvat Marii, která měla praktický přístup k problémům, i Ester, která měla vkus.

„Potřebujeme elegantní salon plný až mírně výstředních předmětů. Bude se pořádat odpolední svačina v lepší společnosti. Co budeme potřebovat za rekvizity, co myslíte, Marie?“

„Nejspíš nějaké mísy s ovocem. Hrozny vína, broskve, jablka. Dále křišťálové poháry a karafy s vínem. Nějaké drobné občerstvení. Tác s okurkovými chlebíčky třeba.“

„Ten tác musí být stříbrný. Bohatě dekorovaný. Taky ještě potřebujeme vázu s květinami. Řekla bych, že by byly vhodné pivoňky. Bílé, rozhodně zářivě bílé,“ dodala Ester. „Stěny by měly být potaženy látkovými tapetami… myslím, že sytě modrými, taková barva by ladila jak s kostýmy Danuty, tak oblečením Davida. A budeme potřebovat nábytek – alespoň jednu pohovku a křesla, nějaké stolky…“

Teodor spokojeně přikývl. Porada úspěšně pokračovala. Pro Jadwigu dodal: „Připomínám, že hra se odehrává ve druhé polovině 19. století. V té době se projevil značný vliv historizujících prvků. Všechno bylo nesmírně okázalé a přezdobené. Nezapomeňte dostatečně vykreslit na svých návrzích detaily, aby se v dílnách měli čeho chytnout.“

Oči jí zazářily zaujatým nadšením.

„Musí být opravdu šikovní. Zatím jsem rekvizit namalovala jen pár, ale všechny vyrobili úplně úžasně. Kde vlastně máte dílny? Strašně ráda bych viděla, jak postupují.“

„Všechno objednávám až na Slovensku. Tam opravdu nebudete mít čas jet,“ odbyl ji nekompromisně a ulevilo se mu, když nenaléhala. Ovšem, nebylo divu. Přece to má pod kontrolou.

Když dívka odešla, podíval se na ty dvě.

„Rád bych, aby se tady cítila dobře. Takže se s ní koukejte spřátelit. Zajímejte se o ni. Samozřejmě, nemluvte o ničem, o čem nemáte.“

Přikývly naprosto totožně, jako dvě loutky, kterým zatahal za provázky.

Zarputile sekala na prkýnku cibuli a zelí. Pootevřenými dveřmi pronikaly hlasy. Nedokázala pochopit, proč je nezavře, vždyť klapotem velkého nože se usilovně snažila přehlušit všechny zvuky, které zdola doléhaly. Současně se však pokoušela zachytit JEHO hlas. Jenže mnohem častěji poznávala pronikavý Danutin.

Chvilku napjatě poslouchala, snažila se rozeznat slova, ale pak zabouchla dveře, rázně zamíchala škvařící se slaninu a nasypala na ni cibuli. Nepůjde tam! Nechce vidět ani kousek zkoušky. Posledně se dívala přesně pět minut. Ani o vteřinu déle nedokázala sledovat, s jakým okouzlením David pozoruje její sestru. Vyběhla z hlediště tak prudce, že vrazila do Marie, která na ni chápavě pohlédla: „Má to v roli. Nemiluje ji doopravdy.“ Jenže Jadwiga Danutu znala. Dobře věděla, jak na muže působí. Vedle její jiskřivé krásy působila ona sama jako vybledlá fotografie. Vedle Danuty nikdy neměla šanci.

Zaklapla dveře. Ne, tohle už poslouchat nebude. Pustila si hlasitou hudbu a zuřivě pokračovala v přípravě oběda. Slíbila Marii s Ester, že jim dneska uvaří něco typicky polského.

Vaření považovala odjakživa za náramně uklidňující činnost. Myšlenky jí volně pluly hlavou jako tresky nad mořským dnem a napětí mizelo. Prozpěvovala si se Simonem a Garfunkelem a kontrolovala hrnce. Když se ozvalo zaklepání, usmála se. Jsou tady a ona už má téměř hotovo.

„Pojďte dál, milé dámy.”

„Tady něco překrásně voní,“ ozval se hluboký hlas. Strnula uprostřed pohybu a upřeně zírala na tmavovlasého muže, vcházejícího se samozřejmostí člověka, který je zde téměř doma. Na sobě měl pořád ještě kostým, jen si odložil kabát a cylindr, takže od zářivě bílé košile s vysokým límcem se odrážela jeho snědá pleť a černé vlasy.

„Doufám, že nevadí, že jsem se taky pozval. Děvčata říkala, že vaříte něco echt polského. Prý bigos. Ten já rád. Můžu vám pomoct? Prostřu, ano?“

Než se stačila vzpamatovat, vytahoval už David ze skříně talíře a příbory a rozkládal je na stole. Pohyby měl rychlé, účelné, ovšem současně tak nějak veselé. Na pult postavil láhev červeného vína, které si původně nevšimla. „Dáte si? Něco jsem přinesl, abyste neřekla, že vás chci jen vyjíst a ničím to neoplatit.“

„Kde je Marie s Ester?“ zmohla se konečně na slovo.

„Přijdou později, ještě domlouvají něco s Lauckým.“ Obratnými prsty vytáhl zátku a nalil do skleniček jantarově zlaté víno. Jednu jí podal a druhou si s ní lehce přiťukl. „Tak na co si připijeme?“

„Na tykání?“ navrhla nejistě. Sama nevěděla, kde vzala tu odvahu. Snad díky pocitu, že ho dokonale zná. Někomu, kdo byl tak podobný jejímu obrazu, prostě nemohla vykat. „Já jsem Jadwiga.“

„Máte, vlastně máš opravdu příliš krásné jméno na to, abych ti říkal slečno Grodská,“ přejel mu po tváři úsměv. „Víš, že jeho český ekvivalent – Hedvika – znamená vítězka?“

Přikývla. „Vím. Maminka byla Češka, takže mi o tom povídala. Jen se obávám, že ten význam u mě moc nesedí. Málokdy vyhrávám.“

Nesouhlasně zavrtěl hlavou, pak se znovu usmál.

„Maminka pochází z Čech? Proto umíte s Danutou tak dobře česky?“

Připomínka sestry ji rozladila a dokonale zrušila okouzlení, které se jí zmocňovalo.

„Pocházela. Už nežije. Danuta nepřijde?“ zavrčela.

Pokrčil rameny. „Měla pocit, že by tady nebyla vítána.“ Natáhl se a téměř se dotkl jejího ramene. Na poslední chvíli ruku stáhl. „Víš, Jadwigo, myslím, že byste si měly vyříkat, co mezi sebou máte. Ona není tak špatná, jak si ty myslíš.“

„Je krásná.“

„To není trestné. A potom, možná je hezká, ale nemá tvůj pozoruhodný talent. Tvé obrazy jsou opravdu jedinečné.“

Nevěděla, zda má být ráda nebo nerada, že právě v té chvíli přišly Marie s Ester. Nejspíš ráda, protože potřebovala čas, aby se vzpamatovala z toho, že poprvé v životě vyšla ve srovnání se svou sestrou jako vítěz.

Chopin, který celé dopoledne prospal v křesle, se konečně probudil a šel se podívat, co to na plotně tak vábivě voní. Do cesty se mu připletla Ester a on do ní vrazil, jako by ji neviděl. Sedl si na zadek a udiveně potřásal hlavou.

„Ty ještě napůl spíš,“ smála se Jadwiga. „Pojď se seznámit, máme návštěvu.“

Kocour byl nejspíš opravdu rozespalý. Většinou si náramně užíval obdiv, který vzbuzoval, teď se tvářil, jako by nevnímal, jak mu Ester s Marií čechrají kožíšek a vrkají nad ním. Zareagoval, až když k němu ruku natáhl David. Nahrbil hřbet a zasyčel.

„Nejspíš žárlí,“ usoudila Marie. Jadwize se to nezdálo, ale pak musela začít rozdělovat jídlo a kocoura, který kamsi zmizel, pustila z hlavy.

Oběd byl nakonec příjemný, přestože Ester nedokázala mluvit o ničem jiném než o oblékání – namalovala bys mi něco obzvlášť hezkého na sebe? Naše krejčová je šikovná, ušije všechno, jenomže nemá žádnou fantazii – a Marie byla tak mateřská, až byla chvílemi únavná. Zato David všechny bavil zábavnými historkami ze zkoušek.

„Myslela jsem, že připravujete drama, ne komedii,“ zajíkala se Jadwiga smíchy. Už se ani nepamatovala, kdy se tak dobře bavila. A David se na ni podíval tak, jako by Danutu nikdy nepotkal.

Když ten večer usínala, předoucího Chopina schouleného pod rukou, usmívala se.

Sledoval pozorně vztah, který se rozvíjel mezi Jadwigou a hlavní hereckou hvězdou svého divadla. Sbližovali se sice poznenáhlu, avšak velmi úspěšně. Byl navýsost spokojený. Další dílek k pohodě mladé výtvarnice.

Rozhodně už nepřipustím, aby se opakoval Helenin případ, pomyslel si. Aby se nehnula z divadla, už jsem zařídil, teď se ještě postarat, aby zlatou klícku, do které jsem ji zavřel, ani náhodou neviděla, ptáčátko moje. Pokud bude šťastná, nepozná nic. Vlastně jsem lidumil, no ne?

„Zůstaň tady ještě,“ přikázal po zkoušce Davidovi.

„Pane?“

„Jak pokračuješ s Jadwigou?“

Mladý muž se zamračil. Z očí mu zmizely veselé jiskřičky a už se netvářil ani trochu, že by mohl odpustit všechny hříchy světa.

„No?!“ opakoval Teodor důrazněji.

„Mám ji rád,“ vypravil David přes sevřené rty.

„Na tebe jsem se neptal. Zajímá mě ona.“

„Nevím!“

„Tak se starej, abys věděl.“

Vražedný pohled zpod hustého obočí ho zanechal zcela klidným. Dobře věděl, že on je tím, kdo má navrch. Ušklíbl se. „Mimochodem, bylo by taky na čase, aby se smířila se svou sestrou. Koukej to zařídit. A teď zmiz. Pro dnešek tě už nechci vidět.“

Byl si plně vědomý své moci, takže nad tichým zašeptáním plným jedu – však se ještě ukáže – jen mávl rukou.

Konec třetí části.  Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Kateřina Vágnerová