V první části povídky Kateřiny Vágnerové jsme si přečetli, jak mladá malířka Jadwiga přijala neodolatelnou nabídku majitele Divadla divů, aby se stalo jeho výhradní výtvarnicí. Jak se asi bude dívce v divadle dařit?

Jadwiga natřela plátno šedavou barvou a do ještě vlhkého základu začala přidávat modrou a zelenou pro mořské vlny a bílou pro pěnu, která je zdobila. Otřela si zpocené čelo a rozmazala si na něm už třetí šmouhu. Malovat kulisy bylo současně jednoduché i těžké. Jednoduché v tom, že to byla spíš mechanická práce, těžké, protože namalovat tak velké plochy bylo podstatně fyzicky náročnější, než byla zvyklá. Cítila, jak ji bolí svaly, o kterých ani nevěděla, že je má. Uvědomila si, jaký má hlad a žízeň. Zase se do malování ponořila tak hluboko, že se zapomněla najíst.

Rozhlédla se. Malířská dílna byla nejspíš nejlépe vybavenou místností v celém divadle. Spousta ostatních prostor byla zamčená. Sklady, říkal pan Laucký a varoval ji, aby se do žádného z nich nepokoušela vniknout. Jeviště a prostory pro diváky si prohlédnout směla. A bylo opravdu na co se dívat. Modrým sametem čalouněná křesla v hledišti byla jak elegantní, tak pohodlná, pozoruhodně tvarovaný lustr dokázal zářit chvíli jako slunce, chvíli jako shluk pohasínajících hvězd. Těžká opona, pokrytá tajemnými ornament se zlehka spouštěla na hedvábně lesklá prkna jeviště. Pan Laucký jí všechno předváděl s neskrývanou pýchou. Bylo vidět, že své divadlo miluje.

Přemýšlela, kdy skončí divadelní prázdniny. Cítila se trochu osamělá. Měla tolik práce, že neměla čas… vlastně ani chuť někam chodit. Hm, nejspíš už dobré dva měsíce kromě svého zaměstnavatele nespatřila ani živáčka. Co někomu zavolat? Jenže komu? S otcem se nepohodla, stejně jako se svou sestrou, přátel měla pramálo a žádný z nich nebyl nijak zvlášť blízký. Navíc, telefonovala nerada. Raději s lidmi mluvila tváří v tvář. Stejně neměla čas. Malování ji pohlcovalo. Ale přece jen by si ráda s někým promluvila…

O nohu se jí otřel Chopin a vyčítavě mňoukl.

„Dobře, já vím, že jsi tady se mnou ty, ale je ti přece jasné, jak to myslím.“

Kocour zamňoukal mnohem důrazněji a žďuchl jí hlavičkou do nohy.

„Chceš říct, že je čas na večeři? Trochu brzy, ne? Jsou teprve čtyři a já mám ještě práci.“

„Mňáááu.“

„Svačinu nedostaneš, Chopine, kočky nepotřebují pět jídel denně.“

Mňoukání se pomalu proměňovalo ve vřískání.

„No dobře, ale jenom proto, že mám žízeň a vlastně bych taky mohla něco sníst. Dostaneš malinkou svačinku a dáš mi pokoj, ano? Já pak budu ještě chvilku pracovat.“

Rozhodla se nechat malování kulis a dokončit portrét. Vlastně ne portrét, na Lauckého přání ztvárnila celou postavu. „Potřebuji, abyste ho namalovala v kostýmu, jasné?“ vysvětloval už při prvním setkání.

Chybělo už jen pár detailů a na tuto práci se vždycky těšila. Odměna za celodenní dřinu. Tvář muže znala přece dokonale. Včetně důlku na bradě a nosu, který namalovala trochu křivý přesně z toho důvodu, z jakého nechávali perští tkalci koberců na svých kouzelných výtvorech jednu malou chybu – aby se bohové nezlobili, protože jen oni mohou stvořit dokonalost.

Díval se otevřenými dveřmi na dívku ponořenou do práce. Z obrazu před ní se usmívala tvář, kterou viděl v galerii. Ano, přikývl si pro sebe. Vybral jsem dobře. Už to nebude dlouho trvat. Je jako živý. Otráveně pohlédl na kocoura, který se mu otřel o nohy a nechal na tmavě šedých nohavicích závěj zrzavých chlupů. Přestáváš mě bavit, pomyslel si a nevybíravě kocoura odstrčil.

„Jadwigo?“ řekl polohlasem. Škubla sebou a na obleku muže na obraze se objevila drobná šmouha. Znechuceně sykla a opatrně ji setřela.

„Polekal jste mě, pane Laucký.“

„Omlouvám se, to jsem nechtěl. Přišel jsem se podívat, jak pokračujete. Vidím, že jste téměř skončila. Řekl bych, že je na čase začít zkoušet. Konečně se seznámíte s místním osazenstvem, jak jste si přála.“

„Všechny kulisy ještě nemám. Ani kostýmy,“ namítla, ale dychtivost v hlase zakrýt nedokázala.

„Nevadí, zatím to stačí. Zbytek doděláte v průběhu zkoušení.“

Došel ke zdi a spokojeně si prohlédl už hotové obrazy.

„Potřebuji dvě podoby té dívky z vašeho portrétu,” vysvětloval jí, když se hned na začátku domlouvali, co všechno bude potřeba vytvořit. „V mé hře jde o střet dvou sester. Dobré a zlé, řekněme, avšak toto mé vyjádření není zcela přesné. Protože v každém je kus dobra i zla.“

„V té ženě na portrétu nic dobrého není.“

„Určitě ano. Jsem přesvědčen, že v každém je. A vůbec nepochybuji, že tak talentovaná malířka jako vy dokáže tu kladnou stránku objevit.“

Mračila se tehdy, ovšem když si teď obrazy prohlížel, bylo mu jasné, že dosáhl svého. Před sebou viděl dvě stránky jedné mince. Vášeň a vypočítavost s měděnými vlasy, nevinnost a pokoru v plavé podobě. Spokojeně přikývl.

Z přemýšlení ho vytrhl její hlas.

„Opravdu je váš… jak se vlastně jmenuje ten herec, o kterém jste mluvil? Opravdu je tak podobný… jemu?“ Kývla bradou k obrazu.

„Neobyčejně podobný. A jmenuje se…“ Odkašlal si. „Černý. Jmenuje se Černý. Zítra ho přivedu.“

Probudil ji hluk linoucí se odněkud zdola. Zmateně se podívala na budík. Osm. Zatraceně. Zaspala! Po dvou měsících usilovné práce není divu. Jenže co ten rámus? Chopin podrážděně zamňoukal.

„Nevíš, co se děje? Zní to jako hlasy. Ale zas tak pozdě není. Už jsi slyšel o divadle, kde by se zkoušelo od osmi? Myslela jsem, že herci jsou noční ptáčata. Půjdeme se podívat?“

Chopin měl na věc jiný názor. Jeho rozhodně více zajímala miska s jídlem. Jadwiga si snídani odpustila, co nejrychleji se umyla a oblékla a zamířila ze svého podkrovního minibytu dolů do divadla. Otevřela dveře do místnosti, kterou pan Laucký označoval jako rekvizitárnu, přestože byla téměř prázdná. Změť hlasů, které se na ni vyhrnuly, ji skoro ohlušila. Když divadlem bloumala v těch osamělých měsících, neuměla si představit, kolik se sem může vejít lidí. Okamžitě se na ni upřely pohledy většiny přítomných a než se stačila vzpamatovat, rukou jí s vervou potřásali dva statní muži. Ucouvla, jenže oni se nenechali vyvést z míry.

„Vy ste slečna Jadwiga, že jo? Já jsem ňákej Jarda, kulisák.“

„A já Pepa,“ dodal ten druhý.

Zamrkala.

„Vy jste dvojčata?“

„Ale néé. Jenom sme si podobný. Prostě dokonalý prototypy kulisáků, že jo?“

Kývla.

„Ale no tak, nevyděste ji,“ napomenula je mateřsky vypadající žena s šedivými vlasy a také se představila: „Já jsem Marie, mám na starosti rekvizity.“

Za ní se přiloudala elegantně vyhlížející tmavovláska v přiléhavých džínách a obrovském modrobílém svetru. Vcelku předvídatelně oznámila: „Ester, mojí parketou, zálibou a velkou láskou je garderoba.“

Jadwize šla hlava kolem, ale to nebylo zdaleka všechno. Pohled jí padl na skupinku v rohu, která vypadala jako motorkářský gang. Tiše se zeptala Marie: „Ti k nám taky patří?“

„Ale, děvenko. To jsou přece naši herci!“

Jadwiga vykulila oči.

„Herci? V takovém oblečení?“

„To mají z posledního kusu. Budeš jim muset navrhnout něco lepšího, pokud se ti takhle nelíbí,“ smála se Ester.

„To vždycky chodí v tom, co zrovna hrají?“

„Jenom, když si myslí, že jim kostým sekne.“

Herci ze souboru byli právě tak sebestřední, jak si představovala.

„Takže vy jste naše nová výtvarnice? Doufám, že šaty, které jste nám navrhla, budou něco extra. Kůže už mě nebaví. Teo říkal, že jste talentovaná, tak doufám, že má pravdu,“ pronesla povýšeně jedna z hereček, která se nenamáhala představit. Jako ostatně nikdo z nich. Jadwiga se zlomyslně rozhodla, že pro ni namaluje kostým v ostře fialové, který jí přidá nejméně dvacet let, nahlas však odpověděla s dokonale zahranou úctou: „Jistě, madam.“

Za jejími zády se otevřely jedny z dveří, které byly zatím pokaždé zamčené. Ohlédla se. Vešel pan Laucký a za ním… Zatajila dech. Bylo úplně neskutečné, jak dokonale se muž podobal představě, kterou ztvárnila na portrétu. Konečky tmavých vlasů se mu měkce kroutily na vysokém límci, náznak strniště temnil bradu a veselé jiskřičky poletovaly v tmavých očích. Dokonce už na sobě měl i kostým. V cylindru a úzkém, dlouhém kabátci vypadal skvěle. Snad se nebude chovat stejně pitomě jako ostatní herci.

„Jak… jak se jmenujete?“ vypravila ze sebe.

„Můžete mi říkat Davide,“ představil se a podal jí ruku. Jeho dlaň byla pevná a teplá, tak proč ucítila mrazení až do kořínku vlasů? Dawid. Okamžitě jí hlavou projel význam toho jména – miláček, milovaný. Měla jsem to vědět, pomyslela si. Jak jinak by se mohl jmenovat? Dala se do smíchu. Zaplavila ji euforie, jako vysoká mořská vlna.

Než však stačila cokoli říct, do místnosti sebevědomě vplula štíhlá žena, hlavu ověnčenou korunou zářivě měděných vlasů. Jadwiga ohromeně pustila Davidovu ruku a vypravila ze sebe: „Danuto? Co ty tady děláš?“

Znepokojeně sledoval, jak Danuta sjela Jadwigu pohrdavým pohledem, vzala Davida za loket a zamířila mezi ostatní herce. Měl pocit, že muž odchází poměrně neochotně, ovšem jistý si nebyl.

„Proč jste mi neřekl, že u vás hraje moje sestra?“ vyjela na něj Jadwiga nečekaně ostře.

„Nemohl jsem tušit, že jste příbuzné. Její příjmení se s vaším neshoduje. Patrně si zvolila umělecký pseudonym.“

„Máme jiného otce, takže se nejmenujeme stejně,“ zašeptala, jako by se omlouvala, za to, jak křičela. Rukama si zajela do vlasů a zatáhla tak prudce, že to muselo bolet. „Stejně tomu nerozumím. Nikdy nechtěla být herečka… tedy profesionální herečka. Na druhou stranu, hrát role v životě, hrát si s lidmi, jí šlo odjakživa dokonale,“ prohlásila s opravdovou trpkostí v hlase. „Kde se vzala tady? Pitomá náhoda! Takové věci se přece nestávají. Jenomže mně ano. Já mám smůlu úplně pokaždé. Právě když…“ upřeně pozorovala Davida. Teodor se díval, jak se k němu Danuta naklonila a něco mu zašeptala do ucha. Viděl i to, jak Jadwiga stiskla rty tak pevně, až zbělely. Zatraceně, tohle se vážně nehodí, zaklel. Kdyby věděl, že jsou sestry, byl by pro dvojroli ve své hře vybral někoho jiného. Už se stalo, nějak se to zvládne. Zatleskal.

„Tak, dámy a pánové. Pojďme do zkušebny, dáme si čtenou zkoušku. Texty doufám všichni máte.“ Sklouzl pohledem z herecké části souboru na ostatní. „Vy se zatím můžete důkladně seznámit s naší výtvarnicí. Vysvětlete jí, co a jak. Víte, na čem jsme se domluvili.“

Odcházel s přesvědčením, že všechno bude v pořádku, protože jednotně halasili něco ve smyslu – jasně, šéfe – a pokyvovali hlavami. Přesně tak, jak se osazenstvo divadla má chovat, když jim režisér a ředitel v jedné osobě udělí volno. Zdálo se, že jsou rádi, že ještě chvíli mohou jen tak klábosit a nic nedělat. Zářili spokojeností. Jen Jadwiga vypadala ztraceně – jako štěně, které nevzali na procházku.

Konec druhé části. Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Kateřina Vágnerová