Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • Škola E. Beneš Kladno
  • Práce ve Slaném
  • Leoš Stránský

Povídka Kladenských listů: Nezapomeň 3

Čtvrtek, 3. října 2019 08:00

Když člověk získá něco příliš snadno, bere to jako samozřejmost. Halčin přítel Davis vůbec netuší, čemu vděčí za svůj úspěch. Nejen díky této nevědomosti vzácný dar zahodí. V poslední části povídky Radmily Tomšů se Halka až příliš trpce poučí, že babička měla pravdu – s dary se nemá plýtvat.

Ležela v posteli, stočená do klubíčka, otřásala se vzlyky. Ani nevěděla, jak dojela domů. Pamatovala si jen, že celá rozklepaná nasedala do auta před domem. Řídila jak ve snách, řadila automaticky, města projížděla jak náměsíčná. Do schodů vyběhla, aniž by vypnula motor nebo zavřela dveře auta, chtěla být sama, sama, sama.

Vrzla podlaha. Pomalé, stařecké kroky.

„Proč, babičko, proč?“ Halka ani neotočila hlavu, dobře věděla, kdo za ní přišel.

„Holčičko moje,“ přisedla si Amálie na postel. „Sláva a peníze změní každého. Málokoho k lepšímu, bohužel. David to nedokázal.“

„Ale vždyť měl všechno! Dostal všechno, co chtěl, dělal hudbu, krásnou… proč dar najednou nefunguje?“

„Víš, holčičko, on dostal všechno zadarmo. Ty jsi mu dodala charisma, jiskru, probudila jsi ten mihotavý záblesk talentu, který mají mnozí, ale málokteří ho dokážou uvést do života. A on ho poté jen užíval, ale dál svůj talent nepěstoval. Nezkoumal, odkud se vzal, co je najednou jinak, proč najednou jeho hudba funguje. Bral to jako samozřejmost, jako housku na krámě. Tobě nemusím povídat, jak to u slavných lidí chodí. Kolik se na ně nalepí vyžírků, darmošlapů a muzikantských lidušek. David neodolal. Svou lásku k tobě rozmělnil na drobné a ty rozhazuje po hrstech…“

„Já bych s ním ale byla, i kdyby nebyl slavný zpěvák, babi, já jen chtěla…“

„Ano, myslela jsi to dobře. Jenže na tyhle dary musí být dva, jinak nefungují. Já vím, ty mi řekneš, že to David nemohl tušit. Jenže kdyby se snažil, tak by po takové dlouhé době i bez tvého daru už dokázal být tím, co si tehdy přál. Ale on jenom bral. Plnými hrstmi. Jako malé dítě. Víš, jedno staré přísloví říká ‚Člověče, střez se svých splněných přání.‘ Jakmile něco dostaneš zadarmo, nebudeš si toho nikdy cenit tolik jako toho, co si sama tvrdě odpracuješ. To přece znáš. Teď už jsi ale doma. Tady ti nikdo ubližovat nebude, neboj se.“

Stará paní pohladila nešťastnou Halku, přikryla ji peřinou, pohladila jí spánky, lehkým gestem přejela přes tvář.

Napjaté rysy se zklidnily, dech se utišil a Halka po dlouhých měsících konečně klidně a tvrdě usnula.

„Škoda, že jsem tvou babičku nikdy nepoznal,“ prohlásil Adam, když poprvé přijel s Halkou na návštěvu k jejím rodičům. Prohlížel si fotografie, zarámované a pověšené na zdi velkého pokoje. „Má takový vědoucí pohled,“ pokračoval. „Musela to být velmi zajímavá žena, ta tvoje babička.“

„Jmenovala se Amálie. Milovala jsem ji. Víš, ona působila hrozně přísně, ale přitom byla moc hodná. Kdykoliv jsem potřebovala, tak tu byla, jenom pro mě. Mohla jsem jí říct cokoliv, tolik toho věděla… Uměla mě utěšit.“ Otřela neviditelný prach z rámů. „Pokaždé mi dokázala dobře poradit. Jen kdybych já taky vždycky poslechla,“ zasteskla si.

„Tak bys pak ale nebyla ty,“ zasmál se Adam.

„Máte pravdu, Adame,“ vmísila se do hovoru Halčina matka. S radostí sledovala svoji dceru, která po dlouhých letech vypadala konečně zase šťastně. Rozvod s tím „kytáristou“ – Marika nebyla schopná jeho jméno ani vyslovit – se táhl dlouho. Kdyby tehdy Halka svolila, aby se aspoň jednou jejich jednání u právníků mohla zúčastnit buď ona, nebo Amálie… ale kdepak. Tvrdá palice, to se v našem rodu prostě dědí, s tím nic nenaděláme, povzdechla si. Hlavně, že už je ta odporná doba pryč a Halka se už zase směje.

Víkend uběhl jako voda, ale přišly další. Halka s Adamem jezdili na samotu často. Adam si jejich stavení zamiloval. Spolu s Halčiným otcem věnoval volný čas buď opravám domu, nebo rybaření v řece za ním. Tedy samozřejmě i Halce, jinak by zanedlouho nejezdili na víkendy ve třech. Malá Lukrécie byla rozkošná a hrdý tatínek každému zdůrazňoval, že smaragdově zelené oči má malá jak po mámě, tak i po bábě a prabábě.

Ten pátek, co z auta vystoupila jen Halka s Lukrécií, si bude Marika pamatovat do smrti.

 „Holky, kde jste nechaly tátu?“ zavolala tehdy bezelstně. „Snad jste ho nevysadily v hospodě?“

„Táta má chřipku, babi, musel do nemocnice,“ oznamovala okamžitě šestiletá Lukrécie. „Ale zas brzo přijde, neboj,“ ujišťovala hned babičku, když viděla, jak ta zůstala strnule stát.

„Opravdu?“ obrátila se Marika na Halku.

„Ano,“ zamrkala Halka na matku, zatímco vykládala tašky.

Marice však stačil jeden pohled na propadlou tvář své dcery, aby věděla, že je zle. Zavolala na manžela, aby vzal malou a šli se k sousedům podívat, co dělají ovečky a koníci. Jakmile byl vzduch čistý, obrátila se na dceru.

„Tak povídej, co se děje.“

„Mami, Adam … Adam má…“ Halce se oči zalily slzami.

Marika chytila dceru za ruce.

„Halinko, co je?“

Halka ztěžka polkla. „Leukémie, mami. Akutní forma. Nedávají mu ani půl roku.“

Marika zůstala jako opařená. „Hali! To je strašné!“ Vyskočila a začala pobíhat po pokoji. „Musíme něco udělat!“

„Mami, doktoři zkouší kde co…“

„Doktoři ať si dělají, co chtějí. Víš co? Použiješ dar! Ten určitě pomůže. Vždycky pomohl. Prapraprabába takhle vytáhla svého muže z bitevního pole, tak pomůžeš i…“ Marika se zarazila.

Halka seděla, z očí jí tekly ohromné horké slzy.

„Hali?“

„Já… mami… tehdy David…“

„Ta hudba,“ pochopila matka. „Panebože… Co budeme dělat? Co ti přesně řekli? Není žádná naděje?“

Halka se nadechla a spustila. Před dcerkou se musela držet, teď si konečně mohla ulevit. Mluvila a mluvila, a když cvakly dveře a dědeček s vnučkou se vrátili z výpravy za zvířátky, balvan na srdci sice zůstával, ale už aspoň neplakala.

„Musíme něco vymyslet.“

„Není co, mami. Tu šanci jsem zahodila už dávno.“

„I já mám ten dar. Lukrécie taky, i když to ještě neví. Ještě to nikdo nikdy nezkoušel, ale třeba by to šlo předat nejen mezi milenci…“

„Mami, dobře víš, že tak to nejde. Babička nás přece varovala. Musí tam být vztah. Láska. Taková, co se z ní zalykáš, co kvůli ní nemůžeš spát. Kdo ví, jestli to jinak vůbec funguje…“

Marika seděla, bradu podepřenou dlaněmi. Hleděla na dceru a usilovně přemýšlela. Horoucí láska, kterou se zalykáš. Není těch okamžiků v životě mnoho, ale i ona je zažila. Ještě dnes se jí sevře srdce, když si vzpomene.

 „Au, to bolí,“ ozvala se tiše Lukrécie. Halka sebou trhla a pustila dětskou ručku. Vytáhla další kapesník. Slzy jí kanuly tiše, obrovská bolest svírala hrdlo. I svět plakal, na otevřený hrob se snášel drobný déšť.

Sledovala, jak rakev mizí v zemi, jako ve snu vzala lopatku, kterou jí někdo strčil do ruky, a hodila do otevřeného jícnu hrstku hlíny. Uslyšela tupý úder, hlavou jí problesklo, že je škoda těch krásných růží, které se pod nánosem zeminy začínaly ztrácet.

„Pojď, máme jít,“ zaslechla znovu dceru. Poodešla od hrobu, kondolence přijímala jako ve snách.

Takhle to nemělo být, všechno je to moje vina, bušilo jí ve spáncích. To já, svým neuváženým chováním… kdybych mohla všechno změnit, kdybych tehdy nebyla tak hloupá!

Za loket ji vzala pevná ruka.

„Kar je domluvený v hospodě tady hned vedle,“ uslyšela. „Zaslouží si to.“

Šla jako loutka, mechanicky, hrdlo sevřené hořkostí.

Odložila si černý plášť i klobouk, vkročila do sálu. Stoly do podkovy, příbuzní tlumeně hovořící.

Posadila se mezi ně, snažila se potlačovat slzy, ale mysl se jí pořád navracela zpět, do nemocnice. Na chvíli, kdy poznala, že to Adam vzdal. Vyprávěla mu zrovna, jak byly o víkendu s Lukrécií v zoologické zahradě, když zjistila, že ji neposlouchá. Sledoval kapačku, která trpělivě odměřovala tekutinu, proudící do jeho žíly.

„Zase mi bude strašně špatně… Je mi líto, že vás tu nechám s malou samotné. Tak málo času jsme na sebe měli a já jak blázen pořád jen lítal do práce. Měl jsem kašlat na peníze. Vždyť já ani neviděl Luky první krůček. První zub jsi taky našla ty.“

„Jdi ty, blázínku,“ donutila se říct. „To přece každá máma… první zub…“

Odvrátil hlavu, Halce se sevřelo hrdlo.

 „Odpočiň si. Prospi se. Určitě bude líp. Léky zaberou, uvidíš.“

Na postel padl stín.

„Mami?“¨

„Měla jsem nějaké řízení ve městě, tak mě napadlo, že se s tebou svezu domů. Co Adam?“

„Není to dobré. Přidali mu další kapačky, jde to rychleji, než čekali,“ začaly téct Halce slzy.

Marika si přitáhla židli a posadila se u lůžka vedle Halky. Objala dceru kolem ramen a něžně ji k sobě přitiskla. Halka, držící Adama za ruku, si položila hlavu na její rameno, ticho v pokoji rušil jen slabý šum přístrojů. Chvíli, kdy se to všechno seběhlo, si Halka doteď nedokázala vybavit. Slyšela se jen, jak křičí a pak chvatně pobíhající personál. Vyvedli ji z pokoje na chodbu a až po šíleně dlouhé době za ní přišel lékař a sdělil jí tu strašnou zprávu.

Hleděla na něj vytřeštěnýma očima a v hlavě jí pulsovala dvě slova.

Staň se…

Nedokázala zůstat na karu. Vstala, zapotácela se. Přiskočila k ní sousedka, podepřela ji, soustrastně se na ni podívala.

„Chceš odvézt domů, Halko? Toník tě odveze. Luky necháme přespat u nás, hrají si tam s Miládkou. Zítra ti ji dovedeme. Vyspíš se, snad bude líp. Chce to čas…“

Stoupala po schodišti, přehrabovala se v kabelce, nemohla najít klíče. Stála nerozhodně přede dveřmi, přemýšlela, zda má vše vysypat na zem, nebo se vrátit, když vtom klaply dveře bytu.

„Pojď dovnitř, miláčku,“ uslyšela známý hlas. Srdce jí poskočilo. Vzhlédla.

„Adame?“

„Pustili mne, představ si to, všechny hodnoty se vrací do normálu… Doktoři říkali, že je to snad zázrak… Nechtěl jsem tě na pohřbu ještě víc rozrušit, medvídku. Ani bych to dlouhé stání ještě nevydržel, mám nohy jak z gumy.“ Objal Halku a přitiskl ji k sobě. „Je mi strašně líto, že maminka dostala infarkt zrovna, když byla na návštěvě u mne. Vyčítám si, že ji rozrušilo, jak jsem vypadal. Moc mě to mrzí.“

Políbila ho. „Lásko, ty za to přece nemůžeš…“

Mami… ještě jsem ti nepoděkovala.

Vím, co jsi udělala. Nechtěla jsem to takhle, věř mi, ale rozumím ti. Když vidím malou Lukrécii, myslím, že bych pro ni udělala totéž. Využila jsi svůj dar mnohem lépe než já… i když jsi tušila, jak velká bude cena. I já budu platit… Navěky budu žít s pocitem, že jsem svou hloupostí zavinila tvou smrt.

Miluju tě, mami. Moc mi chybíš a chybět budeš.

Děkuju.

Autor: Radmila Tomšů