Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: A nezapomeň 2

Čtvrtek, 26. září 2019 07:20

V první části povídky Radmily Tomšů se Halka, dívka ze samoty, seznámí s mladým hudebníkem. Zamiluje se, možná až příliš. Věnuje tomu mladíkovi to nejcennější, co má. Dar, který plní lidská přání.

Kapela Age vyletěla téměř raketově. Na dalším koncertu byl klub skoro vyprodaný, na příštím už bylo přímo nabito a následující už probíhal ve velkém kulturním sále. Zúčastnil se ho každý, kdo v místní hudební branži něco znamenal, bary a kluby se nesl jeden hlas, že skupina na sobě sakra zapracovala.

Památný první koncert ve velkém sále Halka nikdy nezapomene. David se klepal trémou. Ještě před pár týdny zpíval před publikem, které o něj v podstatě ani nestálo, a teď najednou slyšel až do šatny šum davu, který se scházel pod vyvýšeným pódiem. Všechno bylo víceméně improvizované, na tak velký sál neměli ani aparaturu, i tu si museli vypůjčit. Také ostatní členové kapely měli rozklepaná kolena. Přišli snad všichni, kteří ve městě kdy drželi nějaký hudební nástroj v ruce. Davidovi bylo jasné, že budou čekat na každý falešný tón, na každé skřípnutí zvuku, jen aby mohli mávnout rukou a říct – cha, takových už tu bylo, rychlokvašky, přijďte se podívat do klubu k nám, my tam hrajem už patnáct let a pořád máme vyprodáno, co jednou velký sál, až dokážete co, co my, holenkové…

Pak přiběhl do šatny pořadatel, že je čas jít na jeviště. Křídově bledý David uchopil svoji otřískanou kytaru a gestem, které je provázelo celou dobu, co spolu hráli, se navzájem vyprovodili na scénu. Halka šla s nimi, zůstala stát v zákulisí, pěsti přitisknuté na ústa. Zvládnou to?

Tréma, která svírala Davida jak železná obruč, se rozpustila ve chvíli, kdy se naklonil k mikrofonu. Uchopil kytaru v navyklém gestu, nadechl se, uvolněně se usmál na Petra vlevo za klávesami, pokynul Mikymu za bubny a spustili.

Během první písničky utichl šum a ruch v sále, ustal cinkot sklenic. Staří otřískaní rockeři, mladé dívky, nohatí puberťáci i náhodní návštěvníci, všichni při první písni ztichli a zůstali ve zkoprnělém úžasu. Zpěvákův hlas hladil barvou i témbrem, souzněl s duší každého a rozechvíval dávno zapomenuté pocity. Charisma stékalo do hlediště a pomalu, líně jako med vyplnilo každičkou volnou skulinku. Publikum mělo pocit neskutečna. Něčeho, o čem vždycky snili a co je konečně nadosah.

David dozpíval první píseň a vyděšeně se rozhlédl pod sebe. Tak totální ticho nebylo ani v tom zapadlém baru, co se to proboha děje? Nestačil ani domyslet, když vtom se strhl lomoz tak obrovský, že ho úlek donutil o pár kroků ustoupit. Už tehdy je nechtěli z podia pustit, a tak to teď bylo na každém koncertu.

Ozývali se pořadatelé, kalendář akcí se plnil. Zájem projevili z různých hudebních rádií, první deska byla vydána během pár týdnů. Vyletěla jak kometa, okamžitě zmizela z pultů prodejen. Počty stažení na Youtube začaly dosahovat čísel, která zaujala i v zahraničí. Už dávno David neučil češtinu. Všichni se věnovali hudbě naplno.

Další a další sály. Halka už si ani nepamatovala, zda v tomto městě už byli nebo ne.

Ne všichni udrželi tempo. Během prvních měsíců se skupina proměnila. Bubeník Miky odešel sám, kytarista Bob, civilním povoláním chirurg, se po dlouhém rozhodování vrátil naplno k původní profesi. Nejhorší rozchod byl s basákem Tonym, který si dělal nárok na jméno kapely. Petr nakonec přišel s nápadem, že před Age předstrčí Ap‘ – ale s apostrofem, hele, jasný? Vzniklo tedy nové uskupení Ap’age. Z původní kapely zůstali sice jen tři, ale neměli problém s doplněním. Hlásila se jim spousta muzikantů. Když se David zamyslel nad událostmi posledních měsíců, nevěřil svému štěstí. Kalendář měli naplněný na půl roku dopředu, jejich manažer jim domlouval vystoupení a šňůry po celé republice, chystali se i na Slovensko a do Polska.

Žili sen úspěšné rockové kapely a nejen David, ale i Halka zářila štěstím. Ráda by se s někým podělila o své tajemství, ale věděla, že by to nebyl dobrý nápad. Stejně by tomu nikdo nevěřil a ještě by ji nařkli, že se chce na Davidově slávě přiživit. Už takhle na ni někteří kluci z kapely – zvlášť ti noví – koukají skrz prsty. Mají ji za stihačku, myslí si, že nedá Davidovi vydechnout ze žárlivosti, či co. Kdyby tak věděli…

„Tak co ten tvůj učitýlek?“

„Babi, dávno neučí, už jsem ti to říkala několikrát. Zpívá s kapelou, mají obrovský úspěch. Od soboty jsou na turné v Polsku.“

„V Polsku… no to je fakt obrovský úspěch,“ brblala Amálie. „Ale já tě varovala.“

Halka sebou škubla.

„Nejsem hloupá, děvenko. Mám televizi i rádio. Dokonce i ten váš internét, víš.“

„Babi!“ Halka zrozpačitěla.

„Nedávno mi Matyášek ukazoval nějaká vídea na jůtůbů nebo kde. Prý mají spousty palců a já nevím čeho ještě. Je rozhodnuto, děvče, nemá smysl, abych ti říkala něco víc. Teď už je to jen na vás dvou.“

„Babi… když jsi s tím začala…“ Halka si přisedla a přitulila se ke staré ženě. „Babi, jak dlouho ten dar vydrží, ale jako opravdu, víš… myslíš, že napořád?“

Kostnaté prsty se zabořily dívce do vlasů. „Děvenko, to ti říct nedokážu. Dala jsi ho z lásky a on ho s láskou přijal. Jedině proto kouzlo zafungovalo. Dokud se budete milovat, bude trvat i dar. Tak je psáno. Jak jsem říkala, je to jen na vás.“

„Babi, a té praprapra… víš, té od Slavkova, jak dlouho jim to vydrželo?“

Stará žena se usmála. „Pokud vím, tak minimálně celou tu dlouhou bitvu.“

„Babi!“

„Nevím, Halinko. Hodně záleží na tom, jaká formulace byla vyslovena. Pokud ti jde o to, jak dlouho spolu ti dva byli, tak celý život. Ale tehdy to ani jinak nešlo, tehdy nebylo manželství jen cár papíru. Co Bůh spojil…“ Stará žena pokývala hlavou. „Víš, každá hůl má dva konce. Umění je držet ten správný.“

„Skvělý, lásko. Haly i stadiony jsou natřískaný. Super, koncerty jsou boží.“

Halka seděla u Skype a přihlouple se usmívala. David na obrazovce vypadal úžasně. Dobře udělala, že mu pomohla. Ap’age brázdili koncertní pódia už třetím rokem. Drželi se na špici, šlapali na paty nejlepším. Už dávno nejezdila všude s Davidem. Dodělala školu a měla své práce až nad hlavu. Samozřejmě, jak mohla, nenechala si jejich vystoupení ujít.

Život byl nádherný. Jedna z volných sobot se zablýskla zlatými prstýnky a stoly v barvě champagne. Ten den prožila jak na obláčku. Netušila, jak moc ji může bavit zařizovat vlastní domov. Bavilo ji kombinovat barvy, materiály. Jejich byt obdivoval každý, kdo k nim přišel na návštěvu. Milovala příchody domů. Milovala svoji práci. Milovala Davida. Život prostě neměl chybu.

Ten den zrovna pila odpolední kávu na lodžii, když zavibroval telefon. Neznámé číslo. Většinou je nezvedala, ale tentokrát, kdoví proč, tlačítko zmáčkla.

„Prosím?“

„Tvůj David se tahá s blonckou od bubeníka,“ zašeptal chraplavý hlas.

„Cože? Nerozumím vám, co jste říkal?“

„Patří ti to, ty náno hloupá…“ ozvalo se ještě a pak už telefon ztichl.

Halka zírala na mobil jak uhranutá. Slyšela dobře? Bloncka? Jako Kristina? A David? Ne… to není pravda. Někdo závidí a jen prudí. Nic víc v tom není. Odložila telefon a snažila se na rozhovor vůbec nemyslet.

Večerní dvojka vína už jí ale nechutnala.

„Dneska byli lidi nějaký divný,“ sděloval přes Skype rozhořčený David. „Asi bylo příliš horko nebo co. Začínali jsme hrát už v sedum, bylo ještě vedro. Seřvu pořadatele, taky si mohli přečíst předpověď počasí, sakra.“

Halka seděla před obrazovkou a jen nasucho polykala.

„Hej, proč nic neříkáš?“

„No, asi máš pravdu, Davide,“ vypravila ze sebe.

„Je ti něco?“

„Taky vedro, lásko. Zítra to bude určitě lepší, uvidíš.“

Obrazovka potemněla. Halka seděla, žaludek sevřený. Doufala, že výpadek opravdu zavinilo to dnešní vedro. Ale že by tomu věřila, to se říct nedá.

Předtucha se vyplnila. Ap’age koncertní šnůru s vypětím všech sil dokončili, nicméně fotky skupiny plnily přední stránky bulvárních tisků z úplně jiných důvodů, než před časem. Jen zápal novinářům zůstal. Možná byl i větší, vždycky se dá víc trhnout na špatných zprávách než na těch dobrých, to je staré známé heslo všech senzacechtivých plátků. Přední strany denně přinášely zprávy o pádu skupiny. V článcích nic moc nebylo, zato titulky byly výmluvné:

AP’AGE NA CESTĚ DO PEKEL!

AP’AGE OPĚT NEDOKÁZALI PŘESVĚDČIT PUBLIKUM!

AP’AGE NA VELKÉM TURNÉ POZBÝVAJÍ DECH!

ZTRÁCÍ SLAVNÝ ZPĚVÁK SVÉ KOUZLO?

David, který se vrátil z nevydařeného turné, byl úplně jiný David, než jakého Halka dosud znala. Vzteklý, hádavý, svádějící vinu na všechny kolem. Halku bolelo srdce, když ho viděla, jak se trápí. Vždyť ho pořád tak milovala, tak jak je možné, že dar už nepůsobí?

Omlouvala dlouho všechny jeho výstřelky.

Pozdní příchody domů. Určitě byl jen u kamarádů, namlouvala si.

Nevraživost. Nemá to nyní lehké, říkala si, když mají koncertů tak málo!

Pití. Za to můžou basák a bubeník. Co mají co odcházet, právě teď?

Pak ji uhodil. Když upadla, řval, ať nehraje divadlo a okamžitě vstane, nebo že chytí druhou, aby měla proč se po tý zasraný zemi válet.

Vstala. Brečela vzteky a studem.

Jak znovu napřáhl ruku, udělala automaticky obranné gesto, a tentokrát se na zemi válel on. Než se stačil řvoucí a zalykající se vztekem a zlobou vyhrabat nahoru, popadla kabelku, klíče od bytu mrskla směrem po té karikatuře, která kdysi byla Davidem, a zmizela ve tmě.

Konec druhé části. Pokračování příští týden.

Autor: Radmila Tomšů