S dary, které jsme dostali do vínku, je potřeba zacházet velmi opatrně. To zjistí i hlavní hrdinka povídky Radmily Tomšů.

Štěstí i prokletí, moc i bezmoc, to je tvůj dar.
Použij ho opatrně a citlivě, neproměň přednost v selhání.
A nezapomeň, máš jen jeden pokus.

Halka se prodírala davem, hledala východ. V sále bylo dusno, vzduch ztěžklý kouřem. Do nosu jí vnikla sladká vůně, zjevně se tu kouřilo i něco jiného, než jenom tabák. Hudba nestála za nic, zbytečně vyhozené peníze za lístek. Karla se jí ztratila hned na začátku, zapadla do pogujícího davu před pódiem a zběsile se tam svíjela spolu s ostatními. Provinční „rockové hvězdy“, ušklíbla se Halka v duchu. Kvílející kytary a dunivé bubny, občas lehce mimo rytmus, zpěvák spíš křičel, než zpíval. Prý legendy až z krajského města!

 Co by tak asi tady mohla víc chtít. Kdysi se tu prý pořádaly taneční zábavy, diskotéky, fungovali i místní ochotníci. Teď jeviště bývalého kulturního domu zapadá prachem. Pak přijedou „umělci“, které už jinam ani nezvou a místní se můžou zbláznit radostí. Staré dobré fláky v podání utahané kapely, to je to poslední, co dneska potřebovala. Proč jen to Karle slibovala? Proklouzla davem a ještě, než se protáhla křídly lítaček, škodolibě mrkla směrem k pódiu. Dunivý zvuk se změnil v ostré rycnutí, šlapka prorazila rezonanční blánu basového bubnu a palička z bubeníkovy ruky vyletěla daleko do davu. Zvuk kapely se zadrhl a začal se rozpadat. Hudebníci však byli ostřílení borci a vyřazení bubnu je nemohlo zastavit. Píseň zakolísala, ale bubeník se rychle vzpamatoval, novou paličkou začal třískat do činelů větší silou a šťastný dav se opět rozvlnil.

Sedla si na lavičku nedaleko kulturáku a zhluboka se nadýchla. Vlahý jarní vzduch voněl bylinkami. Má čekat na Karlu nebo jít sama? Jak dlouho ještě vůbec bude ten virvál trvat? Opřela se, natáhla nohy a vrazila ruce do kapes bundy. Počká. Z tmavého kouta parčíku sledovala osvětlená okna velké hranaté budovy, za kterými tušila zmítající se dav. Hudba vyhřezávala otevřenými okny ven. Ani takhle zdálky se jí nelíbila.

„Nemáš na lístek?“ přisedl si vedle ní mladík v tmavé maskáčové bundě.

„Co je ti po tom?“ odsekla. „Nezeptal ses, jestli si můžeš přisednout,“ dodala štiplavě.

„Nezeptal, ale jiná lavička v dohledu není. Přece bys nenechala upracovanýho staříka stát,“ zažertoval.

„Vtipný,“ začala se vztekle zdvihat.

„Počkej, nechtěl jsem tě vyhnat. Překvapilo mě, že tu někdo sedí, nic víc. Šel jsem si zakouřit, než to skončí, pak už nebude čas.“

„Ty jsi od nich?“ kývla s despektem bradou k rozzářeným oknům.

„Jo, ale jen tahám bedny. Taková malá výpomoc kámošovi. Jinak já jsem David, ahoj,“ napřáhl ruku.

„První se představuje dáma,“ setřela ho Halka. Mladík se polekaně stáhl, najednou jí ho bylo líto. Podala mu tedy ruku také: „Halka. Jo, tak, jak to slyšíš, Halka. Ne Hanka, prostě a jednoduše Halka.“

„Promiň,“ ulehčeně si oddechl David. „Halka, hele, víš, že neznám žádnou holku, co by se jmenovala jako ty? Halka… krásný jméno, hele, že jo?“

Tentokrát seděla v sále dobrovolně a ráda.

Z Davida se vyklubal příjemný společník. Na lavičce si sice moc nepopovídali, koncert obstarožní kapely zanedlouho skončil, ale domluvili se na schůzce ve městě a nezůstali při jedné. Mladík znal v městečku kdekoho, protáhl ji restauracemi i nočními kluby a Halka měla pocit, že snad konečně začíná žít.

David se až divil, jak neznalá a nezkušená v těchto věcech jeho nová známost je. Vyložila mu, že na střední škole bydlela na internátě a na víkendy jezdila domů, na samotu dole v kraji. Teď na vysoké to dělá stejně. Doma je práce až nad hlavu, je jich v chalupě plno, rodiče, babička, sourozenci, mají spoustu zvířat a tak je každá ruka dobrá. Na nějaké chození za zábavou nezbýval čas. David nad tím jen kroutil hlavou. Halka byla tak jiná, než ostatní dívky, které znal. Právě tou jinakostí ho přitahovala.

Až na několikáté schůzce se jí svěřil, že i on má svoji kapelu. Že se snaží prorazit, ale nějak se jim nevede. Podle jeho mínění je to zabedněností publika a zaprodaností médií. V žádném rádiu jejich singl nepřijali, přitom nahrávka stála spoustu peněz, na další hned tak mít nebudou. A jsou fakt dobří, tvrdil.

Koncert jeho skupiny Age se konal v malém klubu. Sálek, několik stolů se židlemi a pár, skutečně jen pár diváků. Zřejmě známí a kamarádi kapely, usoudila. Ze svého místa měla dobrý přehled a jasně viděla, že hudba, linoucí se z improvizovaného pódia, nikoho moc nebaví. Nepřipadala jí špatná, ale i ona měla pocit, že muzice něco schází. Jiskra, esprit, cosi, co by lidi zaujalo, aby zvedli hlavu od mobilů, přestali se bavit mezi sebou a začali vnímat, co vlastně ti kluci hrají.

„Tak jak se ti to líbilo?“ ptal se David nedočkavě, ještě ani nevyšli z klubu.

„Kdo píše tu muziku?“ zeptala se.

„Já. Občas Martin, každej něco. Tak líbilo se ti to nebo ne?“

„Líbilo,“ zalhala. „Moc. Určitě prorazíte, věřím vám.“

V životě necítila větší štěstí. Byla zamilovaná. Svět byl úžasný, každý den s Davidem byl jako blýskavý korálek, rozsvěcující šňůru běžných šedavých dní. Odpočítávala hodiny do příštího setkání a David na tom nebyl jinak.

Jezdil za ní, kdykoliv měl volno. Poznal její rodiče. Maminku, po které Halka podědila nádherně zelené oči, i tmavého, zachmuřeného otce. Halčini bráškové ho milovali, uměl s nimi blbnout jako malý kluk. Babička v něm však vzbuzovala obavy. Vysoká, vzpřímená, pergamenová kůže na rukou, vždy v dlouhých tmavých šatech. Přísné oči, co mu jako dva nebozezy projely až do útrob. Byly stejně zelené jako oči Halky a její matky, ale zdaleka ne tak přívětivé. Jak mohl, stařeně se vyhnul.

Dnes to ale nebylo možné. Slavila narozeniny, David vůbec netušil, kolikáté. Podle těch očí by jí mohlo být klidně i sto.

„Ten David, jak to s ním máš?“ zeptala se skřípavě Amálie.

„Jak to myslíš, babi?“ opáčila Halka. „Máme se rádi. Moc.“

„Co dělá?“ pokračovala stařena ve výslechu.

„Je učitel, babi.“

„Učitel?“ podivila se Amálie. „Co učí?“

„Češtinu a hudební výchovu. Umí super zpívat, má i kapelu. Jen by potřebovali trochu víc štěstí nebo co. Víš babi, já jsem přemýšlela, že bych mu mohla…“

„Halko!“ vyděsila se stařena. „Na to zapomeň! Nesmíš dar použít marnotratně!“

„To si ho mám schovávat jako vy? Ty jsi svůj zatím nevyužila. Na co ti potom ale je? Má sloužit lidem, ne? Tak jsi mi to říkala, když jsi mi o něm pověděla poprvé. Kdy ho použila mamka, no? Taky nikdy. Třeba jsme všichni mohli být dávno někde jinde, než tady na samotách,“ pohodila hlavou. „Možná jsme mohli být bohatí, bydlet ve městě…“

„Nerouhej se! Tady jsme v bezpečí. Tady můžeme využít i naše ostatní nadání, není tu kolem tolik zvědavých očí. Ve městě by sis to určitě dovolit nemohla!“

„Je jiná doba babi. Já si sama rozhodnu, kdy ho použiju.“

„Nedělej to, Halko!“ Amálie se neovládla a vztyčila se nad sedící dívku jako velká tmavá skála. „Může to přinést i neštěstí či zmar, když dar použiješ pro špatný účel. Neriskuj, holka hloupá!“

„Nebudu se nikoho dovolovat!“ Halka vyskočila od stolu, prosmýkla se kolem stařeny a zmizela ve dveřích.

„Halko, holčičko,“ sedla si Amálie zdrceně zpátky na židli. „Holčičko moje,“ zašeptala znovu. Sepjala nešťastně ruce. Tenhle rozhovor se jí opravdu nepovedl. Příště na to bude muset jít jinak.

„Kdy máte další koncert?“ zeptala se Halka, jakmile se otevřely dveře bytu. „Chtěla bych jít s tebou, minule se mi to docela líbilo.“

„Vážně?“ David popadl dívku do náruče a pevně ji stiskl. „Já mám takovou radost, Halíku! Myslel jsem si, že to říkáš jen tak, víš. Abys mě potěšila. Ale teď, teď mám radost obrovskou, skutečně, Hali se líbí moje hudba, jupí,“ dělal na Halku radostná gesta. „Ale nejdřív hrajem až tak za měsíc, častějc nás do klubu nepozvou,“ zesmutněl nakonec.

„Nevadí, lásko. Aspoň budu mít víc času.“

„Víc času? Ty na moje koncerty potřebuješ víc času? A to jako na co?“ Rozverný David znovu popadl dívku do náručí. „Nachystat se? Hele, tak já ti pomůžu, jo? Hele, první pomoc!“ zvedl Halku do náručí a napodobujíc zvuk sanitky, běhal s ní po pokoji.

„Pusť mě, blázne, slyšíš,“ Halka se smála na celé kolo.

Pustil ji přesně ve chvíli, kdy stál nad zastlaným gaučem. Další výbuch smíchu už utlumily naducané polštáře.

…ze stínů noří se jak ze skály vlak

ze všech tvých smutků zůstává pak

jen svíce co na cestu tiše svítí nám

sežehlá hvězda tam v nitru tvých bran…

Halka hleděla na zpěváka, poslouchala text písničky a usilovně přemýšlela. Má, nemá… Je tak krásný, tak bezbranný, když stojí na pódiu. Oči zavřené a výraz jak při milování. Hudba je jeho láska, miluje ji možná víc než mě, uvědomila si se zachvěním.

Co se stane, až mu dá svůj dar? Babička ji varovala, měla by ho použít, jen když není zbytí. Pro záchranu života, pro přežití rodu, pro případ nenadálé potřeby, pro, pro, pro… Těch pro bylo hodně, ale ještě víc bylo proti. Neměla bys, nemůžeš, nesmíš. Dát ho můžeš jen člověku, kterého z plna srdce miluješ. Musíš si být jistá, že je to oboustranné, jinak fungovat nebude. Rozvažuj, děvče, rozvažuj. V posledních dnech neslyšela nic jiného.

Dar by měl splnit adresátovi jeho největší přání. Způsob, jak se to stane, neznala. Fungovat by měl, dokud jsou ti dva spolu. Prapraprababička z matčiny strany prý takhle zachránila svého muže z válečné vřavy. Také jí bránili, ale ona se nenechala zviklat. Utekla, tajně, našla ho na poslední chvíli a jen díky obdarování prošli bojištěm nezraněni a vrátili se zpátky. Jako jedni z mála přežili bez úhony bitvu u Slavkova. Jenže dnes už jsme přece někde jinde!

Halka doufá, že její dar dokáže Davidovi pomoci v hudební kariéře. Že ho dostane na výsluní, že bude konečně uznávaný tak, jak by si to dle jejího mínění zasloužil. Chce mu dodat ten štipeček štěstí, ten kousíček jiskry, šmrncu, toho neviditelného čehosi, co dělá z běžných smrtelníků hvězdy. Zatají dech.

Zpěvák na pódiu se opět chopí mikrofonu. Kytarová předehra, do pomalé melodie se postupně přidávají ostatní nástroje. David se nadechuje k prvním slovům balady.

Teď! Halka se soustředí. Zavře oči. Zapátrá v mysli, soustředí se na vidinu zavřené truhly, přepásané kovovým pásem s velkým lesklým zámkem.

Z vůle mé.

Z vůle mé, Halky Stirbové.

Z vůle mé dávám ti dar, Davide, lásko moje.

Dávám tvé hudbě křídla.

Užij dar ve svůj prospěch, Davide.

„Staň se,“ vydechla polohlasem.

Otevřela oči, ale znovu je rychle zavřela. Spánky jí projela prudká bolest, za víčky se roztříštila světelná kola. Zamotala se jí hlava, sesunula se do židle.

„Halíku, miláčku, prober se!“

S námahou rozloupla víčka. David klečel u ní. Seděla na zemi v rohu, ale už se cítila mnohem líp.

„Co je ti, lásko? Přiběhla pro mne Linda, ale musím zpátky, už budeš v pořádku? Hali, dneska nám to hraje jak nikdy, máme ohromný úspěch. Musím letět na přídavek, ale pak hned budu u tebe,“ chrlil David na omámenou Halku jako kulomet. Ještě ji v letu stihnul políbit na tvář, kývnutím poděkoval Lindě a byl pryč. Hnal se zpátky na pódium, kde zažil něco, co ještě nikdy před tím. Nadšené publikum. Sice početně nevelké, ale nadšené.

Potlesk, dupání a hvízdot.

Ano, dneska jim to hrálo jako ještě nikdy před tím.

Konec první části. Pokračování příští týden.

Autor: Radmila Tomšů