Situaci, kterou ve své povídce popisuje Irena Moravcová, zná snad opravdu každý. Jak je to ale doopravdy, to jen tak někdo neví.

Evy se zmocnil již dobře známý tísnivý pocit. Polkla a srdnatě se vydala mezi regály. Boty si dříve kupovala ráda, ovšem před pár lety se to pro ni stalo bezmála noční můrou. Najednou totiž nemohla sehnat správnou velikost. Přitom neměla nijak atypickou nohu, vysoký nárt, šest prstů – nic podobného…

Přehlédla vystavené zboží. Polovina byla hnědá či ušmudlaně šedá, design jak pro velmi konzervativní sedmdesátnice, druhá půlka by naopak svou barevností a výrazným zdobením mohla imponovat cirkusovým umělkyním. Většina bot byla navíc obdařena podpatky, na nichž by se méně zkušený jedinec přizabil při prvním kroku.

V tu chvíli k Evě došla prodavačka a úslužně se tázala, jak může pomoci.

„Máte nějaké normální dámské polobotky v osmatřicítce? Ideálně černé. Bez podpatku.“

Prodavačka zrozpačitěla. „Podpatky jsou velmi módní. Všichni je chtějí!“

„Všichni evidentně ne.“

Slečna se snažila a v příští půlhodině přinesla snad deset různých modelů – černé, přinejhorším tmavě šedé, pouze s minimálními podpatky.

Eva zkoušela jedny boty po druhých a propadala dobře známému zoufalství. Některé nesnesitelně tlačily, stejný model ve vyšším čísle byl beznadějně velký. Do dalších polobotek se jí noha nevešla na šířku. Jiné ukrutně dřely na patě… Zkrátka jako obvykle.

Nakonec se malomyslně vydala uličkou mezi sportovní obuví. Kéž by sehnala aspoň tenisky! Vždyť do těch starých už teče.

Po chvíli se za ní ozvalo tiché, zjevně však významné zakašlání.

Otočila se.

Mezi regály stál obtloustlý mužík neurčitého věku. Z jeho špatně padnoucího, staromódního obleku čpěl pach naftalínu, majestátní pleš lemoval zbyteček tmavých vlasů, měl povislé tváře a výrazný předkus, zpoza brýlí s kostěnými obroučkami sledoval Evu lehce vypoulenýma očima.

„Mladá paní,“ oslovil ji laskavě, „všiml jsem si, že máte jisté… ehm, problémy.“ Lehce kývl směrem k vystaveným botám.

Nechtěla být nezdvořilá, ovšem vybavovat se s ním nemínila. „Trochu.“

„Trochu? Ale no tak! Už vás chvilenku pozoruji. Tohle nejsou běžné potíže, mladá paní. Mohl bych vám pomoci.“

„Prosím?“

„Jsem…“ rozhlédl se, jakoby se chtěl ujistit, že ho nikdo jiný neuslyší, pak se naklonil o trochu blíž. „Odeklínač.“ Znělo to dramaticky.

Napadlo ji, jestli neutekl z nějaké léčebny. Asi by ho neměla provokovat. „Odeklínač?“

S významně zvednutým obočím a patřičnou dávkou hrdosti přikývl.

Eva se kolem něj snažila nenápadně prosmýknout, a jelikož jej prve zahlédla mezi regály ve společnosti znuděného uhrovitého mladíka, napadlo ji odvést pozornost změnou tématu: „Sháníte boty, ehm… se synem?“ V duchu si pomyslela, že žena, která by byla s tímhle individuem ochotná plodit děti, by musela být buď zfetovaná, šílená anebo opravdu totálně zoufalá.

„To není můj syn, to je můj učedník,“ odvětil bohorovně. „Každý z nás nějakého má. Učedníka. Přidělují nám je podle pořadníku.“

Uvažovala, zda raději nevyrozumět prodavačku, ať zavolá ochranku.

„Nepochybně se chcete zeptat, zda je nás odeklínačů víc,“ pokračoval se šibalským úsměvem. „Samozřejmě. Nicméně držíme se raději ve skrytosti. Máme velice důležité poslání. Proto si také musíme cvičit následovníky,“ spiklenecky na Evu mrkl. „Chápete, že?“

Nechápala vůbec nic a přemýšlela, nemá-li začít volat o pomoc. Anebo prostě utéct.

„Vy se mne bojíte?“ tázal se trochu ublíženě – něco z jejích vnitřních pochodů se jí zřejmě muselo odrazit ve výrazu tváře. „Ale to nemusíte! Propánajána, mladá paní, to nesmíte! Jsem tu, abych pomáhal, ne abych škodil. Mé poslání je pomáhat! Zbavovat lidi kleteb, které se jich drží jak hovno košile, promiňte mi tu vulgaritu.“

„Kleteb?“

„Přesně! Proč sháníte boty s takovými obtížemi, co myslíte? Visí nad vámi kletba! Boty jsou oblíbeným cílem rozličných prokletí,“ poznamenal s dramaticky vztyčeným ukazovákem. „Proto tak často tlačí a jsou nepohodlné. To jste nevěděla, viďte? Jednou jsem měl dokonce klientku, která musela na každé noze nosit dvanáct náplastí. Dvanáct! Jen považte!“

Evě připadalo nejvhodnější mlčet.

„Ale já vám pomůžu,“ pousmál se a ještě trochu víc při tom vypoulil oči. „Nebudu za to ani nic chtít jako někteří jiní – žádné nepředložené sliby, nic podobného. Dokonce k tomu nebudu potřebovat ani žádné takové ty serepetičky jako někteří, co s sebou tahají spoustu zbytečného haraburdí, jen aby udělali dojem. Nu to víte, někteří nejsou tak dobří jako já,“ pousmál se s neskrývanou samolibostí. „I když tohle je jenom slaboučká kletbička. To dáme brzy do pořádku. Nebojte se! Boty, to je moje specializace,“ dodal zálibně a namířil klobáskovitě vyhlížejícím palcem dolů, aby ukázal na své perfektně vyleštěné kožené holínky. Ještě jednou se usmál, přivřel levé oko v jakési nepodařené nápodobě mrknutí, a potom – prostě zmizel.

Eva stála mezi regály jako opařená. Pomyslela si, že už má nejspíš halucinace z hladu a nervového vypětí.

„Tady jste!“ přivítala ji prodavačka, když se doplouhala zpátky k regálu se sezónní obuví. „Našla jsem ve skladu ještě jedny osmatřicítky, chcete je vyzkoušet?“

Eva rezignovaně otevřela krabici.

Vykoukly na ni elegantní černé polobotky. Když je obula, cítila se v nich pohodlně jako v bačkorách. Nevěřila svému štěstí! V tichém úžasu se otočila k místu, kde před chvílí potkala toho divného člověka.

Anebo se jí to jen zdálo? Mužík i pubescent, který jej doprovázel, byli pryč.

Boty samozřejmě koupila. O týden později sehnala bez sebemenších potíží ještě tenisky a krásné kozačky. Nejspíš to opravdu byla kletba. V tom případě měla štěstí, že potkala odeklínače!

Když o rok později reklamovala už šesté boty pro neadekvátně brzy prochozené podrážky, zoufale si pomyslela, jestli ji zase někdo neproklel. O tom, že se skutečně setkala s člověkem, který uměl odstraňovat kletby, dávno nepochybovala, a tak se upnula k myšlence, že by jí ten podivný chlapík mohl pomoci i tentokrát.

Jak se však ukázalo, najít odeklínače nebylo nic jednoduchého. Během následujících tří týdnů navštívila snad všechny obchody s obuví ve městě. Říkal, že boty jsou jeho specializace, proto předpokládala, že na něj narazí nejspíš tam. Předstírala, že se dívá na nové modely, vybírá, občas dokonce něco vyzkoušela, aby jí prodavačky daly pokoj. Ve skutečnosti se však rozhlížela po ostatních zákaznících a doufala, že mezi nimi zahlédne toho, koho hledá.

Nakonec ho docela nečekaně potkala v kavárně, kam se uchýlila pro kofeinovou vzpruhu poté, co prozkoumala blízké nákupní centrum. Tentokrát byl sám, bez učedníka, ale splést si ho s nikým nemohla: bříško, pleš, povislé tváře, tentýž obstarožní, naftalínem čpící oblek, tytéž brýle s kostěnými obroučkami. Seděl s novinami u jednoho ze stolků, před sebou napůl vypité espreso.

Byla tak ráda, že ho konečně našla! Bez váhání přistoupila k jeho stolku a zeptala se, zda si může přisednout.

„Jejdanánku! To jste vy,“ pousmál se a odložil noviny. „Ale jistě, jistě, račte! Co vaše botky? Všechno v pořádku?“

„Právě, že ne!“ Objednala si cappuccino a vylíčila mu, jaké trable s obuví musela řešit v posledním roce. „Nevydrží ani celou sezónu, v podrážkách jsou hned díry,“ stěžovala si. „Naposledy jsem reklamovala tenisky už po šesti týdnech. A to byly značkové!“

„Opravdu hrůza,“ přitakal tónem, jakým se kondoluje pozůstalým na pohřbu.

„Navíc mi tu reklamaci ani neuznali. Boty prý nebyly používané k tomu, k čemu jsou určené.“

„A jakpak jste je používala?“ tázal se zvědavě.

„Chodila jsem v nich.“

Zatvářil se pohoršeně. „Ale tak se přeci boty používají! Už celá staletí. I když,“ zarazil se, „lidi jsou dneska schopni přijít v mikině tam, kde by měli mít smoking, tak proč ne tenisky do rakve…“

Málem jí zaskočilo. „Bojím se, že je za tím zase nějaká kletba. Pomůžete mi, viďte.“

Pohlédl na ni přes šálek s kávou, kterou právě dopíjel. „To bohužel nepůjde.“

„Proč ne? Vy už neodeklínáte? Šel jste do penze?“

„Penze? Paninko! My umíráme ve službě, v boji! Jenže tohle…“

„Budete za to něco chtít?“

„Žádné odměny, žádné sliby, žádné zbytečné serepetičky, pamatujete?“ připomenul laskavým otcovským tónem.

„Tak proč ne?!“ Odeklínač byl její jediná naděje. Tak dlouho ho hledala! A on řekne, že jí nepomůže? Co má teď dělat? Chodit si pro boty do obchodu jako do půjčovny?

Poplácal ji po předloktí svými klobáskám podobnými prsty. „Je mi líto, ale na tohle jsem bohužel i já krátký. Není to totiž kletba, ale prachsprosté šizení – materiálu, výrobních postupů, zkrátka všeho. Rozmáhá se to i ve dříve solidních firmách.“

S těmi slovy se zvedl, oblékl si obnošený baloňák, na hlavu narazil pomačkaný černý baret a zamířil k východu. Podpatky jeho holínek na dlaždicích hlasitě klapaly.

Autor: Irena Moravcová

</