Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Cesta do pravěku

Čtvrtek, 5. září 2019 07:20

Někdy se vydáváme na cesty do dalekých krajin, někdy, jako v krátké povídce Dagmar Lachmanové, ještě mnohem dál.

Pamatujete si ten film Karla Zemana? Když jsem ho jako malá holka viděla, strašně jsem chtěla nasednout do loďky a plout s těmi kluky. Snila jsem o tom, jak potkávám pravěké lidi, mamuty, dinosaury, živé trilobity.

I dnes občas proti proudu času vyplouvám. Jen ta řeka nevede do pravěku planety, ale do mého vlastního pravěku.

Jednoho krásného dne opět nasedám jako háček do kánoe, a se mnou nastupuje s pádlem v ruce můj spolehlivý zadák. Před cestou se s námi loučí mladý muž s malým synkem a těhotnou manželkou. Zamávají a my odrážíme od břehu. Poplujeme proti proudu, takže to moc rychle nepůjde. Maximálně deset let denně. Těším se. Vím, že první den bude pohodový. Čeká nás poměrně klidná, ale zajímavá plavba jen s jedním, zato velmi nebezpečným jezem. Pamatuji si, že nám jeho překonání dá hodně práce. Že se téměř cvakneme, poztrácíme pár nedůležitých drobností, ale že to zvládneme…

K večeru se na palubě objeví pasažér. Ten dospělý mladý táta, můj syn, který se s námi ráno loučil. Teď nám ale jeho postpubertální křeče lehce rozkymácí loď. Nic vážného se však nestane. První den a prvních deset let máme za sebou. Na noc se utáboříme a spíme pod širákem, s pohledem na miliony hvězd nad námi.

Když se však ráno probudím, nebe je pošmourné, poprchává, věci máme vlhké a můj skvělý zadák je pryč. Na prahu dalšího dne jsem sama s otráveným teenagerem. Musím si přesednout dozadu, hezky rychle se naučit pádlovat za dva a řídit loď bez pořádného háčka. Chlapec se vpředu snaží, ale do chlapa má daleko. Plujeme pomalu. Sice nám občas nějaký mužský nabídne pomoc, ale ukazuje se, že je to spíš ke škodě než k užitku. Se synem se nakonec nějak sehrajeme a dokážeme vyvinout docela slušnou rychlost. Do večera urazíme něco přes sedm let.

Táboření na břehu je fajn, ale pohodu nám pokazí vlezlý nechutný opilec, který se k nám, kdoví proč, chce přidat. Usíná se nám hodně těžko a moc špatně spíme.

Nové ráno nám to ale všechno vynahradí. Roztrhanými mraky začíná vykukovat sluníčko, pobuda přes noc téměř vystřízlivěl a kupodivu se zdá, že si ho můj malý chlapec docela oblíbil. Vyplouváme. Sleduji, jak se z protivného individua během dopoledne pomalu stává příjemný muž. Dokonce se ukazuje jako vážně dobrý zadák. Takže si můžu odpočinout, natáhnout nohy na příď a chvíli se opalovat. Ale ne moc dlouho. Malý chlapeček začíná trošku zlobit. Plácá maličkým pádlíčkem do vody a to nás poněkud brzdí. Beru si kloučka dopředu na klín, abych ho zabavila, a své pádlo pokládám do lodi. Můžu si to dovolit. Ten sympatický zadák, kluk, kterého miluju a táta mého syna, je vážně borec. Zkušeně kormidluje, zabírá pravidelně pádlem a do večera máme za sebou celých deset let.

Večer uspím naše batole a dlouho sedíme v objetí, v teple jednoho spacáku zezadu a malého ohýnku zepředu. Před usnutím se polibkem rozloučím s naším malým miminkem. Vím, že zítra se toho opět hodně změní.

Vstáváme do nádherného nového dne. Češu si vlasy, které mi přes noc narostly až téměř do pasu. Je mi lehce, na starost mám jen sebe a své občas rozhoupané pocity. Sedáme do lodi a vyjíždíme opravdu rychle. Jsme dokonale sehraná posádka. Odpoledne ale potkáváme dvě bachraté pramice s našimi spolužáky z gymplu. Je na nich fakt sranda. Rozloučíme se a nalodíme každý ke svým kamarádům. Po chvíli mi ta druhá pramice zmizí z očí, ale je to jedno. Večer mi při vystupování na břeh pomáhají hned několikery chlapecké ruce. Mám za sebou dalších deset let.

Ráno se probouzím a rodiče mne popohánějí:

“Honem se sbal, máme před sebou dlouhý den. Musíme ujet tak šestnáct, sedmnáct let.” Balíme stan a všechny věci do loďáku a sedáme si do pohodlného člunu. Mamka dopředu, taťka dozadu k malému motorku. Startujeme. Já a moje mladší sestra sedíme uprostřed. Je to legrace. Nejprve se dobře bavíme, ale postupně se začínáme škorpit. Později, někdy po odpolední svačině, jsem najednou na své lavičce sama. Zdá se mi, že se loď i máma s tátou zvětšili. A nějak mně neudrží nožičky, musím si lehnout. Mávám ručičkama a směju se na dva obličeje, které se nade mnou naklání.

A pak jsem konečně u cíle. Plavu v teplém vlídném moři, cumlám si paleček a kolem slyším uklidňující tlukot milujícího srdce.

Autor: Dagmar Lachmanová