Mikuláš v Centralu Základní umělecká škola Základní umělecká škola Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO Vodárny Dobrovolnické centrum
  • SAMK
  • Divadlo Lampion
  • Strachcross

Povídka Kladenských listů: Malá toskánská hra 2

Čtvrtek, 29. Srpen 2019 07:45

Minulý týden jsme se v povídce Kateřiny Vágnerové seznámili s mladou dvojicí, která se na dovolené v Toskánsku dostala trochu jinam, než původně chtěla. Dneska si přečteme, jaké důsledky bude jejich „drobný“ omyl mít.

„Můžeš mi říct, kde máš to svoje jezero?“

Bezmocně pokrčila rameny. Slunce pražilo, cítila, jak se jí v žlábku mezi ňadry začínají tvořit první kapičky potu. Stáli na malém prašném parkovišti. Kolem nikdo, kromě štěbetajících ptáků bylo ticho.

„Jsi úplně nemožná. Zase jsi to zadala špatně!“

„Já se vážně snažila.“

„To je nám platné, jako…“

Pohled se mu zasekl o omšelou cedulku – Via Cava San Cornachinno. Dal se do smíchu.

„Víš co? Vlastně jsi trasu zadala naprosto správně, tedy, pro mě správně. Chtěl jsem vidět etruské památky. A toto je co?“

„Jak to mám vědět?“

„Mohla bys, určitě to máš v tom svém průvodci napsané. Toto je zahloubená cesta –

typická etruská památka. Jdeme.“

Ozval se smích. Máš pravdu, hochu, bylo to zadáno velmi, velmi správně. Tak jen běžte.

Nebyla nadšená ani náhodou, ale když už to zase tak zmotala, šla odevzdaně za ním. Došli k ústí cesty. Vanul z ní chlad. Nejistě nakoukla dovnitř a zastavila se. Nedokázala udělat ani o krok víc. Stěny vysekané do tufové skály byly snad pět metrů vysoké, mezi nimi ulička tak na rozpětí paží.

„Pojď, proč stojíš?“ popadl ji za ruku a vtáhl dovnitř.

Stěny ji sevřely. Úzký proužek oblohy vysoko nad nimi zastiňovaly stromy rostoucí na horní hraně. Slunce zmizelo. Zvuk kroků zněl hluše.

„Kam to vede?“ zašeptala.

„Nemám ponětí,“ zasmál se. „Většina těchto cest spojovala etruská města nebo mířila na nekropole.“

„Hřbitovy???“

„Svým způsobem. Řady hrobek vysekaných do skály. A protože byl pro Etrusky posmrtný život sakra důležitý, vybavovali je spoustou luxusních předmětů. To aby mrtvým na onom světě nic nescházelo.“

Zamrazilo ji.

„Doufám, že tahle vede k nějakýmu městu, ne k těm hrobkám. Jak může být dlouhá, co myslíš? Nevrátíme se radši?“

„Neblázni, většinou se zachovalo jen pár set metrů, maximálně kilometr.“

Kilometr. Čtvrt hodiny klidnou chůzí. Čtvrt hodiny není tak dlouho, že? Navíc, tahle může být kratší. Určitě bude kratší, když nepatří k těm známým. Určitě bude kratší!!! Toužila se dát do běhu, ať už dopředu nebo zpátky, jenže Jindřich si cestu vychutnával.

„Cítíš ta staletí kolem? Úplně vidím, jak tady před nějakými pár tisíci let šli staří Etruskové. Vedli dobytek na trh, nesli koše plné oliv… Nebo doprovázeli nebožtíka na jeho poslední pouti. Umíš si to představit?“

Zachvěla se, Fantazie jí fungovala až příliš dobře. Téměř jako by slyšela podivný smích rozléhající se uzounkou stezkou. Zoufale zatěkala očima dopředu, kde cesta mizela v šeru. Čekala, kdy se vynoří řada ponurých postav nesoucích mrtvolu, na tvářích hrůzné masky. Co by dělala, kdyby se objevili? Vzhlédla. Dokázala by vyšplhat po hladkých, skoro kolmých stěnách? Těžko, na skále nebyly žádné výstupky.

Proč, proboha, vysekali takovou hlubokou, těsnou stezku? Vždyť je to nebezpečné! Kdyby se přihnala žhavá stěna z ohně, spálí nás na uhel… Ne, na oheň je tady moc vlhko, ale kdyby sem svedli nějaký potok, příval by nás smetl docela spolehlivě.

Seshora uslyšela šramot. Polkla. Někdo tam číhá! Cítila, že je to past. Kilometr dlouhá past, ze které není úniku.

Jindřich dál sugestivně vyprávěl o pohřebních zvyklostech Etrusků… Zarazila ho.

„Pojď pryč!“ Hlas se jí chvěl hysterií, chytla ho za ruku a táhla za sebou.

„Ale…“ bránil se, jenže mu to nebylo nic platné. Panika v dívce probudila nečekanou sílu. Pevně doufala, že cesta za nejbližším ohbím skončí. Za zatáčkou však následovalo další a pak další.

„Nikdy se ven nedostanem!“

Konečně! Za snad desátou zákrutou uviděla pruh světla, který ostře bodal jako šíp. Vydechla úlevou. Stezka je vyvedla pod skalní stěnu ozářenou prudkým sluncem. Zaclonila si oslněné oči a snažila se rozpoznat, kde vlastně jsou.

„Vítejte, moji mladí přátelé. Dneska jsem vás tady nečekal,“ uslyšela povědomý hlas. „Domníval jsem se, že jste se jeli koupat.“

„Opravdu příjemné překvapení, moji milí,“ halasil profesor. „Nebyl jsem si jist, že budete mít zájem přijet. Ovšem, když už jste se tady ocitli, rád vám ukáži to nejlepší, co je zde k vidění.“ Máchl rukou ke sluncem rozpálené stěně, ve které se černala řada otvorů.

„Já do žádný hnusný díry nepolezu,“ protestovala česky. „Potmě se bojím, vždyť víš, co se mnou udělalo, když jsme byli v katakombách a oni zhasli, aby nám ukázali, jaká je tam tma.“

„Ale no tak, Simonko,“ šeptal Jindřich mazlivě.

Profesor si jich nevšímal a zaníceně vykládal.

„Etruskové stavěli svá obydlí z pomíjivých materiálů, které nepřekonaly věky, zato hrobky… jsou něco zcela jiného. Za většinu informací o Etruscích vděčíme právě jejich hrobům.“ Chytl dívku pod paží a pomalu kráčel k zejícím tlamám. Bezmocně se ohlédla po Jindřichovi. Chlácholivě ji poplácal po rameni a ukázal na profesora: „Podívej, má baterku.“

Simona s hlubokým povzdechem podlehla a nechala se vtáhnout do první z hrobek.

Po kamenných stěnách a klenutém stropu kmital kužel světla a profesorův hlas se dutě rozléhal.

„Podstatu etruského náboženství tvořily především rituální praktiky spojené s živými oběťmi. Ještě teplá játra obětovaných tvorů byla využívána k věštění.“

V náhlé nevolnosti si přitiskla ruku na ústa, ale profesor pokračoval: „To je známo už dávno. Ovšem podle mých nejnovějších výzkumů – jste první, komu o nich vyprávím, toho si považujte – sloužily k věštění i oči obětí. Vždyť jaká část těla mohla lépe ‚vidět‘ než právě oči.“

To už bylo nejspíš moc i na Jindřicha a pokusil se odvést řeč.

„Četl jsem, že stěny hrobek byly bohatě zdobené malbami.“

„Fresky byly objeveny v jiných nalezištích,“ vysvětlil profesor. „Ale tady jsem našel něco mnohem pozoruhodnějšího. Podívejte se, slečno Simono,“ uchopil dívku za zápěstí a zamířil do rohu. Ve světle baterky se cosi zalesklo. Vynořila se zvláštní tvář – ve skutečnosti spíš maska, ovšem maska skutečně překrásná. Blýskala se, oči vypadaly moudře a ústa se smála. Simonu naprosto okouzlila. Zapomněla na strach. Poprvé v životě pochopila, co všichni vidí na pradávných artefaktech.

„To je zlaté? A co to vlastně je?“

„Hle, etruský démon!“ oznámil profesor s vítězoslávou v hlase. „Ovšem, musím vás zklamat, ten kov je pouze bronz. Leč i tak znamená mimořádný nález. Zatím o něm neví nikdo! Objevil jsem ho před pár dny. Tady, v hrobce považované většinou badatelů za naprosto nezajímavou.“ Oči se mu leskly stejně jako démonova tvář.

Neodolala a přejela ukazovákem zlaté rty.

„Au!“ vyjekla. Rychle si strčila prst do pusy a na jazyku ucítila pachuť krve.

„Co zas děláš!? Proč na to saháš?“ vybafl Jindřich. Než se stačila ohradit, ozval se profesor.

„Opatrně, má milá. Je třeba být pozorný při zkoumání neznámého. Na druhou stranu, podle mého názoru, jste si právě vyzkoušela jeden z dávných etruských rituálů. Nebolí to příliš?“

Zavrtěla hlavou, ranka byla opravdu nepatrná. Vlastně se spíš lekla, než že by cítila opravdovou bolest.

Správně jsi to navlékl. Teď ještě ten mladík.

„Rituál?“ Jindřich vypadal zaujatě.

„Och ano. Podle mého šlo o jakýsi test. O to, zda jste hodni stát se vyvoleným. Nechcete si ho rovněž vyzkoušet?“

Jindřich přikývl a váhavě přejel prstem přes démonovu tvář. Z nepatrného ucuknutí Simona poznala, že i on se pořezal.

„Tak a teď mohou dávní Etruskové rozhodnout, kdo z vás dvou má mocnější krev,“ ušklíbl se profesor.

Nadšený profesorův výklad pokračoval i u večeře, hojně zapíjené skvělým toskánským červeným. Seděli na terase s výhledem do širokého údolí, nad sebou hrozny vína visícího z bujně zarostlé pergoly. Kolem se snášela noc.

„Věštby byly součástí běžného života Etrusků. Podle nich určovali, kde založit svá města anebo kdy má dojít k sňatku či početí potomků…

…Etruskové cítili stálou přítomnost bohů i temných démonů, kteří bez přestání dohlíželi na celou jejich existenci. Tito byli všemocní…

…Démoni byli svým způsobem mocnější než sami bohové, přinejmenším ve vztahu k lidem. Protože to byli oni, kdo je neustále pozorovali, byli to oni, kdo sčítali jejich hříchy, kdo je odváděli do podsvětí.“

Už by toho mohl nechat, pomyslela si mrzutě a zazívala. Omluvně koukla na Jindřicha. Nechtěla, aby byl naštvaný, že přestává profesora vnímat. Ale i on vypadal unaveně, měl nepřítomný, skelný pohled.

Muž se na ně pozorně podíval.

„Ach, promiňte mi, dnešní den byl převelice úmorný, viďte? A já se vždy dám strhnout, když dojde na oblast mého zájmu. Nevadí, moji milí, běžte se uložit, zítra je taky den.“

Probrala se s pocitem chladu a nepohodlí. Jako by byla úplně jinde než ve své posteli. Takový divný sen. Otevřela oči doširoka a s hrůzou si uvědomila, že to není jen zdání.

Ležela na drsné kamenné desce, která ji studila do zad, ruce i nohy do široka roztažené a pevně připoutané. Byla nahá.

Zaječela a zazmítala se. Odpovědí jí byl jen smích, který okamžitě poznala. Profesor!

Panebože, kde je Jindřich?

Pootočila hlavu. To, co viděla, by jí za jiných okolností možná mohlo připadat fascinující. Teď ji to děsilo. V matné záři čoudících pochodní vystupovaly ze tmy stěny pokryté bohatými freskami. Tváře na nich, zdánlivě přátelské, se v mihotavém světle výsměšně kroutily.

„Kde to jsem? Kde je Jindřich? Hned mě pusťte!“ Hlas jí pomalu stoupal výš a výš, aby se zlomil přesně v okamžiku, kdy se jí dotkly dlouhé, štíhlé prsty.

„Ale no tak, moje drahá, nač ten křik. Všechno si vysvětlíme. Jste stále v mém domě, přesněji, pod ním. Nelíbí se vám zde? Tolik jste odpoledne toužila po troše barev na stěnách. Teď vám je dopřeju… na chvíli.“

V náhlé vzpurnosti prohlásila, že to byl Jindřich, ne ona, kdo mluvil o freskách, jenže on jí dlaní mazlivě přejel po tváři a něžně zavřel strachem se chvějící víčka.

„Na tom nezáleží. Vaše oči stejně uvidí něco docela jiného. Netěší vás to? Vaše oči, má drahá, vaše oči mi ukáží, jak kdysi slavní Etruskové žili. Já, jenom já jediný na světě, budu vědět o Etruscích vše. Budu velmi slavný.“

Není až směšné, jak snadno nám uvěřil? Bláhovec, leč vskutku zábavný.

Velebný profesorův hlas, který ji děsil, pomalu směřoval k šepotu. Šepotu, ještě daleko hrozivějšímu.

„Ne ovšem hned, moje drahá, nejprve vás musím připravit.“

Ruka z jejího obličeje zmizela. Prudce otevřela oči. Nad sebou uviděla obrys nože, který se k ní pomalu blížil.

Zavřeštěla.

„Ne, ještě ne, máte pravdu, má drahá, máme čas. Jen jsem vám ho chtěl ukázat. Zatím…“

V jejím zorném poli se objevila profesorova tvář, teď ne přátelská, jakou se zdála být dřív. Znetvořil ji horečnatý výraz. Oči žhnuly podivnou vášní. Ukázal jí malou misku, kterou držel v dlaních.

„Víte, co v ní je? Krev, moje drahá. Má vlastní krev. I já musím přinášet oběti.“

Namočil do misky  ukazovák a začal jí po těle kreslit podivné ornamenty. Dlouhými tahy obkroužil ňadra, prudkými krátkými zamířil ke klínu. Na kůži cítila škrábnutí nehtem. Pokusila se ucuknout, jenže pouta držela pevně. Jediné, čeho dosáhla, byla ostrá bolest v ramenou.

Divoce se zasmál. „Ne, pouta neuvolníš. Myslíš, že neumím svou oběť správně připoutat? Počkej, musíš ještě ochutnat. Ochutnat mou krev dřív, než já ochutnám tu tvou.“

Znovu si namočil v misce prst a téměř láskyplně jí s ním přejel rty. Pevně je sevřela. Rozzlobil se a začal být nemilosrdný. Druhou rukou jí stiskl bradu a naklonil misku. Cítila pramínek tekutiny, který jí vnikl do úst, a kovovou pachuť krve na jazyku.

Zvedl se jí žaludek a hlavou prolétla myšlenka, co by udělal, kdyby ho pozvracela. Málem se začala hystericky smát, jenže profesor už misku odložil a znovu vzal do ruky ten podivný nůž. Ucítila ostrou bolest, když nesmiřitelnými tahy protínal její kůži. Neřezal hluboko, jen opatrně obkresloval nožem linie, které předtím nakreslil. Hrůza ji ochromila tak, že už nedokázala křičet. Cítila, jak jí z mělkých šrámů vytéká krev. Bezmocně sledovala jeho fascinovaný výraz.

Přiblížil potřísněný prst k ústům a s pohledem upřeným na ni ho olízl.

„Ty jsi ochutnala mne a já tebe.“

Znovu ji pohladil po tváři a skoro zasněně pronesl: „Přišel čas na další krok.“

S děsem pohlédla na nástroj, který vzal do ruky. Podobal se mělké lžíci s ostrou hranou.

Tím mi nejspíš vydloubne oči. Vyjekla. Přála si omdlít, přála si, aby se s Jindřichem nikdy nevydali na dovolenou, přála si, aby to skončilo. Zkusila stisknout víčka, ale nevydržela tu nejistotu. Znovu je do široka rozevřela a strnule sledovala podivné pohyby, které profesor prováděl. Nejspíš to bude součást toho rituálu, napadlo ji s náhlou jasnozřivostí a současně se podivila, jak je možné, že vůbec dokáže udržet souvislou myšlenku. V okamžiku, kdy se na stěně objevil nestvůrný stín, který se plíživě blížil, však zapomněla i své jméno. Profesor nejspíš přivolal něco strašlivého.

„Žuch!“ ozvalo se najednou a k jejímu úžasu se profesor sesunul k zemi.

„Jindřichu?!“ vydechla a vytřeštěně sledovala svého přítele v krátkých nočních kalhotách, jehož vítězný škleb se při pohledu na ni proměnil ve zhrozený.

„Proboha, jsi v pořádku?“

„Budu, když mě rozvážeš.“

„Jasně, promiň.“

Na zemi se cosi pohnulo.

„Do prdele, počkej, on se asi probírá. Musím ho svázat. Sakra, nemám čím!“

Zacloumala provazy. „Tímhle! Nůž tu taky někde je! A rychle ho znovu majzni. Fakt sebou mele.“

Nakonec to zvládli. On přeřezal její pouta, ona pomstychtivě praštila profesora po hlavě a společně mu co nejpevněji svázali ruce a nohy. Ústa ne, což se ukázalo trochu chyba poté, co se konečně probral.

„Co jste to provedli?“ hulákal na ně. „Teď je všechno ztracené. Etruští démoni mne proklejí! A do minulosti už neuvidím.“ Nenávistně si je měřil. „A to jsem si myslel, že jsem díky své anketě vybral ty nejlepší objekty…“

Měla toho tak akorát. „Pojď pryč! Nahoře zavoláme poldy. A doktora! Ono to docela bolí. Taky je mi zima.“ Zachvěla se, svá zranění a nahotu si připomenula teprve teď, když hladina adrenalinu klesla. Pocítila smrtelnou únavu.

Napůl omámená nechala Jindřicha, aby ji odvedl nahoru, nemotorně ošetřil krvácející šrámy a zabalil do měkounké deky. Jen matně slyšela, jak přivolává policii a lékaře.

Najednou ji napadlo. „Kde ses tam dole vlastně vzal? Myslela jsem, že se postaral i o tebe.“

„Nejspíš to měl v úmyslu. Asi nás něčím omámil, jenomže mně se udělalo zle a vyhodil jsem celou večeři. Takže jsem se probral dřív, než čekal.“

„To je dobře, jsi prostě nejlepší,“ špitla a oči se jí zavíraly. Teď už bude všechno v pořádku, pomyslila si ještě.

A někde jinde, nebo možná právě tady, nakrčil jeden z dávných etruských démonů to, čemu bychom u lidí řekli nos.

„Škoda ho,“ vyslal myšlenku ke svému druhovi. „Byl zábavný a vydržel nám dlouho.“

„Jsou i jiní, vždyť víš,“ odpověděl druhý z démonů a zálibně pohlédl na lůžko, kde se nad půvabnou, i když trochu pobledlou dívkou, skláněl vysoký plavovlasý muž. „Zájem o nás je svádivý. Snadno ho podchytit.“

Menší z démonů pokrčil čímsi jako rameny. „Dobrá tedy. Hra číslo tisíc sto padesát tři právě začíná.“

Simoně zrůžověly tváře a oči se jí zaleskly. Únava zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Posadila se. Její pohyby byly živější, hlas ráznější než kdykoli dřív.

„Víš, Jindřichu, byla to sice příšerná zkušenost, ale vlastně mi Etruskové začali připadat opravdovsky zajímaví. Myslím, že by bylo fajn, zjistit o nich víc. Co bys řekl tomu, se tady ještě porozhlédnout a trochu je prozkoumat?“

Autor: Kateřina Vágnerová



  1. info z radnice

    Setkání s občany: Sdělte radním, jaké změny chcete v okolí Bajkalu

  2. krimi

    Sprejer v centru Kladna počmáral fasády, auto i informační cedule

  3. info z radnice

    Lávka přes Dřetovický potok získala prestižní Českou cenu za architekturu

  4. zprávy

    Nepodceňujte výměnu pneumatik, brzdná dráha na letních je o čtvrtinu delší

  5. video

    VIDEO: Studenti ze školy E. Beneše oslavili 17. listopad volejbalovým turnajem

  6. krimi

    Pokud zatajíte nález, dopouštíte se trestného činu

  7. info z radnice

    Slovo primátora Jiránka k 30 letům svobody na Kladně

  8. pozvánka

    Na co se můžete tento týden těšit v kladenském kině Hutník

  9. zprávy

    Na Kladensku žije přes 1600 Dobrých andělů

  10. sport

    Rytíři sťali kohouty a po výhře v Olomouci se posouvají na desáté místo

  11. foto

    FOTO: Ve Slaném tančili klienti dětských domovů

  12. krimi

    Pražák nechtěl v Kladně platit za kávu, proto ji ukradl

  13. sport

    Soukupovi sudoměrický asfalt sednul, hattrickem nasměroval Rysy k vítězství

  14. sport

    Vítězná série pokračuje. Kanonýři v těžkém zápase pokořili silné Znojmo

  15. sport

    Orli ovládli středočeské derby a Příbram porazili ve třech setech

  16. sport

    Tečku za podzimní částí udělala porážka. Fotbalisté Kladna ztratili ve Štětí

  17. foto

    FOTO: Ve vědecké knihovně byl koncert Merty a křtila se kniha Kladenská sametová

  18. info z radnice

    Jaké opravy, rekonstrukce a investice do komunikací jsou v plánu na rok 2020

  19. sport

    Kanonýři získali slovenského reprezentanta Šefčíka. Kariéru naopak přerušil Netrefa

  20. foto

    FOTO: O zisku tří bodů rozhodla jediná branka! Denis Godla zapsal proti Zlínu první nulu