ROYAL Fitness SAMK Měsíčník Kladno
ČSAD KLADNO Nad Kladnem Klapod
  • Nad Kladnem
  • SAMK
  • SOU a SOŠ Kladno

Povídka Kladenských listů: Malá toskánská hra 1

Čtvrtek, 22. srpna 2019 07:15

Co všechno se může přihodit, když se vydáte na dovolenou do slunného Toskánska si můžete přečíst v povídce Kateřiny Vágnerové.

„Tak a je to.“

Simona spokojeně doťukala poslední údaj. Ještě uložit. Jakže to má udělat? Aha, tady. Hotovo?

Oči pozorně sledovaly vybranou trasu. Plzeň – Mnichov – Innsbruck – Bolzano… Ano, téměř vše je v pořádku. Jen konec bude potřeba pozměnit. Tak, ještě uložit.

Program letní dovolené byl připravený. Zatoužila po pochvale.

„Můžu ti ukázat, co jsem naplánovala?“

„Co říkáš?“ Mladý muž přerušil práci a nepřítomně vzhlédl od své obrazovky. „Ani ne, nechám se překvapit. Určitě jsi to vymyslela výborně. Jenom, prosím, nahraj do navigace aspoň cestu tam, ať zase nebloudíme. Napsala sis správně adresu?“

Uraženě ohrnula ret. Jindřich jí bude ještě za dvacet let předhazovat, jak zabloudili, když ji vzal do Vídně. Trochu zazmatkovala, to je toho! Je přece úplně nepřirozené držet mapu v opačném směru, než jedete, takže není divu, že řekla doprava, místo doleva. Naštěstí ji naučil používat googlemaps. Prý doufá, že to pomůže.

Měl pravdu, jako vždycky. Bylo daleko lepší naplánovat trasu předem, když na ni nespěchal a nekřičel. A možná je dobře, že se nechtěl podívat, protože všechny její plány by se mu líbit nemusely. Podle něho je válení se u moře ztráta času, o nákupech ani nemluvě. On by pořád jenom coural po nějakých kostelech nebo jiných zříceninách. Nejspíš proto, že programuje ty své počítačové hry, co jsou všechny o samých rytířích, dracích a jiných příšerách.

Samozřejmě mu chtěla udělat radost, navíc obdivovala, jaký je chytrý a co všechno ví, ale… památky ji k uzoufání nudily. Fakt je, zamyslela se, že pokaždé když nějaké ty jeho pamětihodnosti přežije, on ji pak rozmazluje a koupí pro ni něco parádního na sebe.

Narovnala si bolavá záda. Nic nešlo podle plánu. Kdo mohl tušit, že se mezi Trentem a Veronou tolik zdrží? Plouhali se těch pár desítek kilometrů celé hodiny.

„Tady je zácpa vždycky,“ poučoval Jindřich.

„A to víš odkud?!“

„To ví přece každý.“

„A proč jsi mi to neřekl? Vyjeli bysme dřív. Takhle už máme tři hodiny zpoždění!“

„Měla ses zeptat,“ zavrčel, ale pak se uklidnil. „Dobře, zastavíme na nějaké benzínce, dáme si pořádnou italskou kávu, trochu se protáhneme a pojedeme dál. Teď už by nikde žádná větší zácpa být neměla. S trochou štěstí dojedeme za světla. Kdyby něco, zavoláme, že jsme se zdrželi.“

S úlevou se na něho podívala. Byl prostě báječný. Všechno bral s nadhledem, zvládal veškeré krizové situace a navíc… Navíc byl TAK hezký. Světlé vlasy se mu nedbale vlnily kolem obličeje, z opálené tváře na ni blýskly bílé zuby. Natáhla se k němu a políbila ho na tvář.

„Já tě vážně miluju. Ale… kafe na benzínce? Myslíš, že bude k pití?“

„V Itálii? Tady mají skvělou kávu všude, to ví přece každý.“

Měl pravdu. Ve všem. Káva byla úžasná a další cesta už probíhala hladce. Nadšeně pozorovala okolní krajinu. Byla přesně tak toskánská, jak si Toskánsko představovala. Na oblých svazích s pruhy cypřišových alejí se v šikmých paprscích podvečerního slunce dloužily stíny, na vrcholcích kopců vyrůstala kamenná městečka, silnice se klikatila jako meandry říčky…

Zarazila se. Nepřejeli odbočku? Pamatovala si, že někde na jih od Sienny musí uhnout doprava. Zkontrolovala navigaci, ale všechno bylo v pořádku, po hlavní silnici měli jet ještě osm kilometrů.

Spokojené oči sledovaly pohyb auta krajinou. Skvělé, všechno jde podle plánu.

Slunce se dotklo obzoru a Simona se polekaně podívala na hodinky – půl osmé. Podle dohody měli dojet nejpozději v osm.

„Nechceš jim zavolat? To nestihnem.“

„Nezmatkuj, pár minut sem, pár minut tam, tady se to tak nebere. Posledně jsme se zdrželi daleko víc a nikdo z toho nedělal problém.“

Překvapeně se na něj pootočila.

„Ty už jsi v Toskánsku byl? Tos neříkal.“

„Před pár lety, s jednou kamarádkou.“

Zkousla si ret. S kamarádkou… Říká s kamarádkou, ale určitě myslí s přítelkyní. Chápala, že není první, se kterou chodí. Byl o deset let starší a celá století zkušenější. Nemělo by jí to vadit, jenže stejně vadilo. Raději se zase soustředila na cestu.

Slunce úplně zapadlo. Začalo se rychle šeřit. Projeli malebnou vesničkou a navigace je nasměrovala na úzkou prašnou silničku stoupající prudce vzhůru. V houstnoucí tmě nebylo poznat, kam vede, reflektory ozařovaly jen šedavé listí okolních stromů. Zdálo se, že projíždějí olivovým hájem. Pak stromy zhoustly v les a kromě kotoučů prachu vířících ve světle auta nebylo vidět vůbec nic. Simona znervózněla. Měla neodbytný pocit, že je z křoví někdo sleduje.

„Víš určitě, že jedem správně? Už jsme tam dávno měli být.“

„Ty jsi zadávala trasu,“ odsekl.

Raději už nic neříkala.

Konečně se vynořili z houštin a na svahu před sebou zahlédli obrys domu, jehož okna přívětivě zářila do okolí. Ulevilo se jí.

„Doufám, že je to ono.“

„Snad.“

Dorazili ke stavení a zastavili. Vystoupili a nadechli se teplého, sladce vonícího vzduchu.

„Tady je tak nádherně,“ vypískla a přitiskla se k němu, po celé té únavné cestě náhle plná nadšení. Konečně jsou tady. V Toskánsku. V zemi plné vůní, vína, dobrého jídla, přátelských lidí… Hlavou se jí míhala slova z průvodce. Musela, prostě musela dostat svoji první toskánskou pusu. Jindřich se nenechal přemlouvat a pustil se do líbání s vervou, která omamovala. Šepotavý smích nevnímala.

Vyrušilo je až klapnutí dveří.

„Cosa vuoi?“ ozvalo se za nimi.

„Buona sera, signore. Siamo proprio qui e Castello Di Seggianno?“

„Ty umíš italsky? O čem se bavíte?“ vykulila oči.

„Trochu. Prý, co tady děláme, tak jsem se zeptal, jestli jsme správně v Seggianu.“

Muž přistoupil blíž. Proti oknu se promítl jeho ostrý profil. Začalo se na ně valit rychlé italské staccato. A ukázalo se, že Jindřich opravdu umí italsky jen trochu, protože nejistě požádal, zda by muž mohl raději mluvit anglicky. Naštěstí mu vyhověl. Simona byla ráda, angličtinu zvládala docela slušně. V tom luxusním pražském butiku, kde pracovala, si ji na turistech pilovala den co den.

„Seggiano? To jste zcela jinde! Seggiano je odsud hezkých pár desítek kilometrů. Copak jste si nepovšimli nápisu dole ve vsi? Jmenuje se San Valentino. Toto jméno vám však pravděpodobně nic neříká. Ovšem na protějším svahu, jen pár kilometrů vzdušnou čarou, najdete Sorano, které už byste znát mohli. Drazí přátelé, vítejte v kraji Etrusků.“

Zaujatě zkoumala mapu v tabletu. Protože byli úplně jinde, než plánovala, musela vymyslet náhradní program.

Vlastně všechno dopadlo líp, než se dalo čekat, pomyslela si. Samozřejmě jenom díky Jindřichovi, protože ten si dokázal jejich hostitele omotat kolem prstu. Jak se ukázalo, pan Alessandro Monti, jak se jmenoval, byl profesor historie nebo archeolog nebo tak něco. Přesně to nepochopila, Jindřich nejspíš ano. Nebo alespoň dokázal předstírat, že je v obraze. Dokonce zajásal, že pana Montiho zná, tedy ne osobně, jenom nějaké jeho články, protože ho Etruskové zajímají. Prý snad vyplnil i nějakou anketu, kterou profesor, jak se ho rozhodla oslovovat, použil pro svůj výzkum.

Muž byl tak nadšený, že zavrhl jejich snahu odjet do původního cíle, prý – tam byste se dostali nejdřív o půlnoci; úplně odmítl nápad, že by si tedy mohli najít ubytování v nějakém místním hotýlku – nemáte představu, jak jsou zde v sezóně hotely přeplněny; a nakonec jim nabídl, že můžou přespat u něj – v domě je hostinský pokoj, který zcela zbytečně zeje prázdnotou. Prý v něm velmi rád ubytuje vzácné přátele z ciziny, zvlášť když mají takový zájem o historii.

Nakrmil je hustou fazolovou polévkou a pak se pustil do zaníceného výkladu o historii, pokladech, které se najdou v okolí, svých výzkumech etruských památek…

Kolem uší jí šuměla profesorova slova. Jindřich vypadal fascinovaně, pro ni byla totálně nudná.

„Etruskové jsou záhadný národ – objevili se kdoví odkud, zmizeli neznámo kam. Římané jim říkali Tusci, to jméno je přežilo – odtud se náš kraj jmenuje Tuscana. Co se týká jejich původu, já se přikláním k tomu, že nepřišli odnikud. Dle mého názoru jsou pradávným italským národem, který žil v těchto místech od nepaměti.“

„Myslel jsem, že pravděpodobnější je verze Hérodotova, který tvrdí, že přišli z Lýdie.“

Jindřich asi o těch Etruscích přece jenom něco ví, pomyslela si.

„Nesmysl, chlapče, nesmysl. Mám důkazy…“

Odmlku v profesorově řeči využila k otázce.

„Promiňte, pane profesore, jezero Bolzáno je odsuď kousek, že? Jaké je tam koupání?“

„Slečno Simono, k Lago di Bolsena jest odsud asi dvacet kilometrů. Co se týká koupání, nemám ponětí. To není činnost, které bych se příliš věnoval. Mám však pocit, že tam jsou četné hotely, takže jistě budou některá místa na rekreaci vhodná.“

„To nemyslíš vážně, že ne?“ osopil se na ni Jindřich česky. „Máme takovou příležitost vidět něco opravdu zajímavého a ty vymýšlíš pitomosti. Uvědomuješ si, jaké mám štěstí, že jsem narazil na takového odborníka? Už dávno uvažuju o tom, že na téma Etrusků vytvořím novou hru a teď mám šanci získat informace z první ruky. Možná uvidím místa, kam normálního turistu nepustí ani náhodou. Když se budu trochu snažit, vezme nás do jedné nově objevené hrobky. Tam ještě nebyl skoro nikdo, rozumíš?! Tak mi to přestaň kazit!“

Bylo jí do breku.

„Já na žádný černý díry nejsem zvědavá! Já se pod zemí bojím!!“

Profesor sledoval jejich spor s pozdviženým obočím. Přebíhal pohledem od jednoho k druhému a pak se Jindřicha něco zeptal italsky. Ten mu s pokrčením ramen krátce odpověděl. Profesor se zachechtal. Simonu dost podráždil a usoudila, že se jí vlastně vůbec nezamlouvá. Ten divný nos, co má… takovou bambuli. A prořídlé vlasy přihlazené k lesklé lebce, špičatou bradu. Je jako poskládaný ze vzájemně k sobě nepatřících kousků. Brr. Ošklivec. I když oči jsou docela zajímavé, temné, uhrančivé…, dumala.

„Slečno Simono,“ vyrušil ji hladivý profesorův hlas. „Já myslím, že není třeba se hádat. Já rozumím vám oběma. Vy toužíte po našem italském slunci, váš přítel po kousku historie. Já si nicméně myslím, že se dá stihnout obé. Vždyť nemusíte odjíždět hned zítra. Budu potěšen, když budete pár dní mými hosty.“ Vrhl přísný pohled na Jindřicha, který ustoupil.

„Tak dobře, zítra pojedeme k jezeru, ale pozítří na památky dojde. Domluveno?“

Zajásala a bez ohledu na profesora se mu vrhla do náruče.

„Ty jsi poklad, Jindřichu. Já se tak těším. Uvidíš, že to bude úžasný. Užijem si koupání a pak si dáme báječný kafe a skvělý oběd v nějaký místní restauraci. Počkej, já to pořádně naplánuju a uložím, jo? Abysme zas nebloudili,“ štěbetala.

A co bude pozítří, se ještě uvidí, pomyslela si, když usínala pod tenkou dekou v starožitně zařízeném pokoji. Zvenku jí do snů vplouvala teplá vůně cypřišů a cvrkot cikád.

Usnula brzy.

Daleko dřív než kdosi rázně změnil cíl jejich zítřejší trasy.

 Konec první části. Pokračování příští týden.

Autor: Kateřina Vágnerová



  1. zprávy

    Nemohu vyjet z garáže, uvedla žena kladenským strážníkům

  2. pozvánka

    V Královickém dvoře budou Velikonoce ve znamení grilování a skokových závodů

  3. pozvánka

    Soutěž o nejlepší nádivku a taneční zábava v Sokolovně Kvíček ve Slaném

  4. zprávy

    Blíží se termín zápisu dětí do kladenských škol

  5. video

    Kanonýři Kladno se probojovali do finále, příjďte je podpořít v sobotu

  6. krimi

    „Kam chceš dojít,“  protidrogový projekt pro školáky zavítal do Zvoleněvse

  7. pozvánka

    Blíží se Velikonoce v Zooparku Zájezd, podívejte se co vše pro vás připravili

  8. krimi

    300 tisíc je v nenávratnu, varujeme, upozorňujeme a je to marné a je to marné

  9. video

    Velikonoce na Čabárně v Kladně přilákaly celé rodiny

  10. pozvánka

    Kladenské trhy na náměstí Starosty Pavla pokračují opět ve středu

  11. kultura

    Výstava miniatur Buštěhradského pediatra Pavla Skály je v Kladně jen do středy

  12. komerční sdělení

    V kladenském Royal Fitness na Vás čeká velikonoční dobrodružství

  13. video

    VIDEO: Cyklohráčkem z Prahy do Slaného a zpět, nebo do Zooparku Zájezd

  14. zprávy

    Poradíme vám, kde tento týden můžete fandit kladenským sportovcům

  15. zprávy

    Cyklohráček letos poprvé přivezl výletníky do Slaného.

  16. zprávy

    Redakční výběr toho co vám možná tento týden v Kladenských listech uteklo

  17. zprávy

    Cenu hejtmanky 2023 převzala také Ivana Sedláková ředitelka SOUPŠ Kladno-Vrapice 

  18. kultura

    Kraj podpoří tři divadla mezi nimi je Divadlo Kladno

  19. zprávy

    Peníze na podporu soutěží pro děti a mládež poputují i na Čabárnu a do Stochova

  20. kultura

    Nahlas a potichu, recitátorská soutěžní přehlídka zná své vítěze