Také v letošním roce obdržela porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století stovky esejí na pečlivě vybraná témata. Deseti až čtrnáctileté děti a mládež ve věku od patnácti do devatenácti let se v textech zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé práce jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Na téma „O mrtvých jen dobře“ se rozepsala Thoa Vu Kim, soutěžící v kategorii od patnácti do devatenácti let.

Jmenuji se Anna. S tatínkem, maminkou a bratrem jsme žili v malé vesnici za Prahou. Vesnice to byla malá, ale za to malebná. Na začátku vesnice jsme měli skromný dům, o postel jsem se dělila s bratrem a na zahradě pobíhalo pár slepic. Se sousedními dětmi jsme chodívali do školy do vedlejší vesnice a odpoledne jsme si hrávali na návsi. Myslím si, že to byl život dost klidný, dokud nepřišli nacisté.

Bylo brzo ráno, slunce sotva vyšlo. Vesnicí se rozlehl hlasitý zvuk motorů vozidel a pokřiky německých vojáků. Probudila jsem se a byla jsem zmatená. S bratrem jsme běželi za matkou, věděla, co se děje a měla v očích strach. Než nás ale stihla schovat, dveře vykopl německý voják. Mířil na nás zbraní a s pokřiky nás vyhnal před dům. Viděla jsem, že už i sousedé byli vyhnáni z domů, děti se kterými jsem si hrávala, hlasitě plakali. Všechny muže a chlapce odvedli ke stodole, včetně mého otce, mě s matkou popadl nacista a táhl nás na druhou stranu. Obě jsme se bránily, ale voják byl moc hrubý a silný. V celé vesnici byl slyšet pláč, výhružky, výkřiky. To celé utichlo po asi tuctu výstřelů. Každá pro jednoho, který stál před stodolou. Začala jsem křičet a plakat, chtěla jsem se vyvléknout z ruky vojáka a běžet za otcem, místo toho jsem dostala jednu velkou facku až jsem spadla. Ze země jsem viděla ještě poslední muže vycházející ze zadních domů, kteří se stali svědky strašného činu. Ve vzteku se společně vrhli na vojáka, který postřílel naše sousedy. Jeden mu dal velkou ránu do obličeje, druhý mu vzal zbraň a prostřelil mu hrudník. Všichni muži byli pobiti a nejspíš je čekal stejný osud jako mého otce. Z malé části mě naplnil klid, že muž, který chladnokrevně zabíjel byl sám potrestán. Otec vždy říkával: „O mrtvých mluv jen dobře!“ Podle mě to je ale: „O mrtvých mluv jen pravdu!“ Žádná smrt nezakryje hrůzné činy nacistických vojáků.

Autor: Thoa Vu Kim