Jak se zdá, i upíři mají své problémy. Šíří se mezi nimi podivná nemoc, kterou může vyřešit jen lék z dinosauří krve. Proto je Zbyněk Moravec ve své povídce poslal strojem času do hluboké minulosti.

Vlak zastavil a klesl do bahnité, podmáčené země. Vyfoukl poslední oblak páry a za hlasitého syčení se otevřely dveře prostředního vagónu se zatemněnými okny. Slunce právě zapadalo za zvlněný obzor a vymalovalo těch pár mráčků cihlovými barvami. Cestující přivítal těžký čistý vzduch a dávivé horko.

„Nevím, jak vy, přátelé, ale já si hon na strašlivého ještěra dovedu představit i bez černého hřejivého kabátu, podšitého kůži nepřátel,“ Gregor si začal rozepínat obě řady mosazných knoflíků.

„Jen si to nech, Gregore, Mr. Pig může mít v rukávu nějaké to prasečí překvapení.“

Z vagonu vystoupila i skupina muže v cylindru.

„Vymysleli jste nějaký plán?“ otázka byla Adalbertovi hozena jako kost psovi. Muž si ledabyle upravil sponu na plášti a pokusil se během této rutinní činnosti ovládnout své emoce.

„Jeden plán bych měl, monsieur cochon. Vy a vaše sbírka kuriosit vyčenicháte nějakého veleještěra. Zavoláte nás a my už se postaráme o zbytek.“

„Dobrá,“ nečekaně smířlivý tón Adalberta překvapil. Otočil se, pousmál a poplácal muže po buclaté tváři.

„Tak se mi líbíte, Herr Schweine.“

Muž poodstoupil. „Vy mně ale ne.“ Zamračil se, sundal si cylindr a během okamžiku se proměnil ve velkého netopýra. Jeho druhové jej následovali a záhy celý houf zmizel v posledních paprscích dne.

„Třeba budeme mít štěstí a už se nevrátí.“

„Ale dámy a pánové, přece byste nechtěli oželet tak vybranou společnost,“ Romuald sestoupil po schůdcích.

„Romualde, již jste zde byl, řekněte nám, s čím máme tu čest?“

„Ovšem… a nepočkáme na Family clan?“

„Ti to přece nepotřebují vědět.“

„Dobrá,“ Romuald se postavil na jeden z kamenů. „Ještěři jsou zde obrovští, mají všechno velké a také spoustu krve. Jinak jsou to hloupá a velmi zranitelná stvoření, v noci spí a jediným tvrdým úderem je možné je zneškodnit. Citlivým místem na sání krve a znehybnění může být jazyk, případně oční bulvy, labužníci mohou zkusit kloaku.“

„Romualde, odpusť si ty nechutnosti.“

„Drahá Androsie,“ Adalbert se ušklíbl. „Ctěný Romuald pochopitelně myslel labužníky pod vedením Mr. Piga.“

 „Prosím, přátelé, buďme vážní. Dále jsem zjistil, že některé jedince je možné uhranout naším neodolatelným pohledem.“

„Výborně…“

Nad hlavami jim přeletěl obrovský stín.

„To je macek,“ neovládl se Gregor.

A měl pravdu. Ptakoještěr plachtící nad nimi byl obdařen mohutnými křídly a protáhlou dlouhou zobákovitou tlamou. Hlasitě zavřískal a stočil si to rovnou k nim.

„Výborně, malá demonstrace jejich slabosti,“ Romuald se usmál a křikl k lokomotivě. „Hans, připraví se a až řeknu zatroubějí!“

„On tady s námi ještě někdo je?“ podivil se Adalbert, ale z obra snášejícího se k nim, oči nespouštěl.

„Pochopitelně, někdo musí řídit lokomotivu, žádný strach, Hans i topič jsou němí analfabeti a naprosto oddaní.“

Ptakoještěr dosedl na tendr, křídla stále roztažená, černé tupé oči přikované ke skupince pod sebou. Zavřískal. Strojvůdce dlouze zatroubil a se syčením vypustil oblak páry. Zabralo to okamžitě: létavec se vznesl a spěšně stoupal k tmavnoucí obloze.

„Vidíte a to dokázal němý hlupák. Co teprve my s naším šarmem a mocí!“ zadeklamoval Romuald.

„A proč jsme ho neulovili?“

„To přece není žádný ještěr, jen přerostlý pták.“

Rozhovor přerušil pleskot drobných křídel.

„Čuně a jeho čuňaklan.“

Z netopýrů se rázem stali muži a ženy v černém a jeden pán s cylindrem.

„Proč jste troubili? Mysleli jsme, že potřebujete pomoc.“

„Jak laskavé, seňor cerdo,“ Adalbert znechuceně nakrčil ret. „Ta vaše ochota pomáhat je přímo dechberoucí. Mimochodem, padá vám paruka.“

„Tak pročste troubili?!“ vyštěkl jeden z jeho pohunků.

Romuald vše vysvětlil a zatím se začalo smrákat.

„Jednoho dvounohého s velkou hlavou jsme objevili necelou míli odsud,“ řekl nakonec velitel Family clanu. „Vyražme, ať už je ta fraška za námi.“

„Fraška? Vždyť teprve teď začíná ta pravá zábava, signore maiale.“

„Pánové!“ muž v cylindru dupl. „Naši vzájemnou důvěru rozhodně posílí, když nebudete za každou větou pronášet rumunské dovětky!“

„To nebylo rumunsky, ale italsky,“ usmál se Romuald. „A buďte rád, že jste tomu nerozuměl.“

Proměnili se v okřídlené savce a zamířili v jednom houfu k mírnému pahorku. Na protilehlé straně údolí se mezi křovisky prodíralo cosi nezvykle velkého. Obkroužili si svou kořist a pak se asi sto sáhů od ještěra změnili zpátky do lidské podoby.

„Naprosto ideální, pánové,“ pochvaloval si Romuald. „Dokonce mám dojem, že jsme narazili na krále všech ukrutných ještěrů.“

„Ukrutných?“ zvolal Gregor rozjařeně. „Teď teprve pozná, co je krutost.“

„Pánové,“ muž v cylindru mluvil snad až příliš vzrušeně. „Mé instinkty mi říkají, že se král ještěrů blíží přímo k nám a… támhle je!“

Skutečně. Oblohu nad jejich hlavami částečně zakryl temný stín obludné tlamy. Upíry nezaskočil.

Adalbert vykulil oči a okamžitě nechal působit svůj uhrančivý pohled. To Gregor jednal daleko impulsivněji. Tak, jak to uměl jen on, se i ve svém slušivém odění vznesl a spěšně zaplul do netvorovy tlamy. Bleskurychle se zakousl do podlouhlého jazyka. Čelisti se stiskem sedmasedmdesátkrát větším, než má člověk, roztrhaly Gregorův triumfální pocit vítězství na cucky. Obrovská tlama se prudce dvakrát zaklonila a nebohý upír sklouzl do věčně hladového žaludku.

„Vor pieri!“ vykřikla Androsie, proměnila se v netopýra a vylétla k oku dosahujícímu velikosti pomeranče. Nabyla své ženské podoby, chytla se a prudce se zakousla do bulvy. Dinosaurus zařval, pohodil hlavou a srazil Androsii na zem.

„Přerušilas mi oční kontakt!“ zlobil se Adalbert.

V tom okamžiku rozzuřený veleještěr rozšlápl upírce hrudník.

„Pan świnia by taky mohl něco dělat!“

„Říkali jste přece, že na to stačíte sami…“

„Kloaku, tam je zranitelný!“ volala z posledních sil Androsie.

Adalbert šikovně uskočil před obludnými čelistmi a to už hejno netopýrů zaplulo tyranosaurovi do místa, které se běžně ve slušné společnosti zakrývá. Kloaka byla vlhká, mazlavá, ale zkušeným profesionálům ze Států se v ní podařilo udržet. Stačilo zapojit zoubky a drápky a dospělý predátor se mohl zbláznit. Řval, pobíhal, válel se po zemi, škubal tlapami, mlátil ocasem a zcela rozprášil elitní upírský evropský spolek. Jen Adalbert zůstal na nohou a stále se pokoušel navázat oční kontakt. Nepovedlo se, tyranosaurus se zvedl a za šíleného řevu utekl.

„Za ním! Přece těm troubům z prasečince neponecháme všechnu čest za ještěra!“ zavelel, proměnil se v netopýra a rychle stíhal prchajícího obra.

Romuald se vytratil už ve chvíli, kdy se veleještěr objevil. Teď prošel všechny tři vagóny, a když zjistil, že jsou až na dvě zcela bezkrevná těla prázdné, dal telepatický pokyn strojvůdci, aby se hnuli. Vlak ani nezahoukal, ani neupustil páru. Topič přiložil do kotle, Hans zkontroloval mezičasový barometr, na zrcadle zachytil hvězdný třpyt a z luxometu vypustil proud světla. Během mžiku se celý ocelový kolos proměnil v dlouhou zářivou šmouhu a zmizel.

 „Tak to bychom měli,“ Romuald si nalil z karafy víno. Pozdvihl číši a pohlédl do rudého moku. „Dva nejvýznamnější upírské klany zmizely, a přitom byly tak blízko k odhalení tajemství původu nemoci.“ Usmál se. „Hlupáci. Důvěřiví hloupí prosťáčci, co strkali nos tam, kam neměli. Kolik hrůzy naháněli, kolik nočních můr způsobovali, a přitom stačil jeden expres mezi ještěry a je od nich pokoj. Bez násilí, zbytečné krve a strachu z pomsty.“

Pohlédl na bledou Lilianu i nehybného muže, syntetizovaná lidská těla, vyrobená společností Robots CW corporations v daleké budoucnosti. Oba se váleli na stolech jako hadrové panenky. „Nejprve se vrátíme do starého dobrého Rakouska-Uherska, ale žádný strach. Při další výpravě do třicátého století vám doplním krev a zase s vámi bude zábava.“

Kývl pohárem k oběma androidům. „Ani netušíte, jak moc dobré věci jste posloužili. Nakazili jste mou nemocí dvacet nejlepších upírů a díky tomu je s nimi konec, kdyby se snad i popasovali s těmi ještěry. No jen ať si užijí spousty galonů krve a ještě víc masa. Tupci.“

Protáhl se, vstal, přešel k jednomu ze stolů. Jemně pohladil chladnou ženinu tvář, promnul mezi prsty pramen vlasů. „Umělé stvoření, náhražka krve a oni nic nepoznali.“

Usrkl vína a pousmál se. „Extrahovaný roztok z rostlin, chutnající naprosto jako krev, zcela bezpečný, bez rizika nemoci, navíc s možnými příchutěmi. Náhražka vyráběná toliko mojí maličkostí. A pokud někomu nebude chutnat krev s mentolem, játrovým odérem či malinami, pokud někdo pohrdne mou cestou k bezpečné degustaci pak…“

Pohlédl do míst, kde předtím hráli Adalbert s Gregorem karty. „Šílenství a ještěři. Ostatně proč by i upíři nemohli přestat chlemtat krev a třeba se i stát… vegetariány.“

Autor: Zbyněk Moravec