Z Annina deníku – Mariana Stránská
Čtvrtek, 8. srpna 2019 09:30
Také v letošním roce obdržela porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století stovky esejí na pečlivě vybraná témata. Deseti až čtrnáctileté děti a mládež ve věku od patnácti do devatenácti let se v textech zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé práce jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.
Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:
Na téma „Vlastenectví nebo vlastizrada“ se rozepsala Mariana Stránská, soutěžící v kategorii od patnácti do devatenácti let.
4. březen 1945
Ach má milá země, co ti to provedli? Vždyť tomu není ani šest let, kdy tvé děti – lesy, louky, pole a moře, byly plné kouzelné krásy. Pole zdobily zlaté klasy, na loukách třepetali křídly motýli. Moře v sobě ukrývalo plno ryb a lesy byly domovem nejrůznější zvěře. Jenže co se stalo? Proč teď na loukách leží těla nevinných lidí? Proč na polích jsou ostnaté dráty? Proč na dně moří leží vraky sestřelených letadel. A lesy? Ty teď jsou domovem ustrašených lidí, schovávajících se před válkou.
Příčinou jsou tři slova: strach, nacionalismus, zrada. I díky nim teď ležím vyčerpaná na rozvrzané palandě v koncentračním táboře v Bergen–Belsen. Je tomu přesně osm měsíců, co do našeho tajného úkrytu vtrhlo gestapo… Nevím, kdo nás udal? Možná ten člověk neměl na vybranou! Mohl to udělat ze strachu! Kdyby se přišlo na to, že o nás věděl a nenahlásil nás, to by byl jeho konec! Mohl nás také udat někdo z tátových známých, kteří nás schovávali. Vždyť je tak nebezpečné ukrývat u sebe židy. Udat nás taky mohl někdo z nacistů nebo antisemitů. Zmámeni vůdcem to považují za správné a vlastenecké. Vůči nám to byla zrada!
Nevím, jak bych se zachovala já. Nevím, jestli bych kvůli nějaké vlasti dokázala někoho udat. Já sama jsem v Německu žila a milovala ho. Jenže je rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem. Vůdcovo „vlastenectví“ k Německu se projevilo tím, že chtěl, aby vlast vlastnila jen a pouze árijská rasa, kterou svým řečnickým uměním uhranul tak, že pro něj by Němci udělali cokoliv a uvěřili mu, že jsou vyvolení.
Přesto věřím, milá země, že jednou tato nesmyslná válka pomine. Přeji si, aby vlastenectví bylo hrdým vlastenectvím, ne nenávistným nacionalismem. Doufám, že Němci zase dostanou to, co člověka dělá člověkem – názor. Přece člověk bez názoru, to je jako člověk bez duše. Věřím, že až skončí válka, tak příští generace obyvatel Německa svůj domov nezradí. Pokusí se ho opět zvelebit a nestane se, že by z něj utekli a nepřiznávali se k němu.
Anna Franková
Autor: Mariana Stránská