Kam jen míří vlak plný dvou znepřátelených skupin mužů a žen? A najdou cestou společnou řeč? A máme si to vůbec přát? Tyto a řadu dalších otázek nám klade Zbyněk Moravec ve své povídce.

Lokomotiva chrlila oblaka páry, syčela, burácela, hlomozila – mizela ve tmě na kolejnicích utkaných z třpytu noci. Hvězdy tančily svůj pomalý tanec, vlak uháněl a Země se měnila.

Ve vagónu panovalo napětí. Obě skupiny seděly odděleně, každá na jednom konci vozu. Pět mužů oblečených v černých fracích hrálo karetní hru, dvě ženy se zavřenýma očima zdánlivě netečně odpočívaly na měkkých polstrovaných sedadlech. U protějších dveří vagónu skrývali cestující ostražitost méně důsledně. Nemluvili, seděli toporně s cestovními plášti na kolenou, očima neustále bloudíc po tvářích svých soků. Jeden z nich si dokonce nesundal ani cylindr.

„Pánové,“ vysoký tmavovlasý muž s bledým obličejem promluvil zdánlivě ležérně. „Zdá se mi, že gentlemani na druhé straně vagónu, jsou z nás poněkud nervózní.“

„Mám ten samý dojem, Adalberte.“

„Skoro začínám být toho názoru, že je jim naše společnost nepříjemná.“

„To snad ne, Adalberte. Takové poctivé obličeje by snad i pijavici v podpaží pohladily.“

„Máš pravdu, Gregore,“ muž se ohlédl. „Tvářičky jako cibulky, tolik slupek, tolik… sladce odporné šťávy.“

„Dali jste slib,“ vysoukal ze sebe muž v cylindru.

„Ten člověk mluví jako kniha. Slyšelas, Androsie, ten lascivní podtón ve slově ,slib‘?“

Jedna z žen se nehezky pousmála.

„Mám ho nakrmit jeho vlastní parukou?“

Adalbert zaváhal. „Vypadá vyhladověle, ale… Mr. Pig má pravdu, dali jsme slib a přece ho neporušíme první.“

„Nejmenuji se Mr. Pig!“ muž vzteky zrůžověl.

„Ale mohl byste.“

Hádku přerušilo otevření dveří. Do vagónu vstoupil korpulentní, holohlavý muž a širokým úsměvem pozdravil všechny cestující.

„Výborně! Přátelé, zdá se, že ledy už tají a snad se nám i rodí nová přátelství, což?“

„To se dřív Vlad narážeč stane jeptiškou…“

„Androsie,“ mírnil ženu Adalbert. „Ušetřeme našeho drahého hostitele hrubostí.“

„Opět neshody? Nevadí, jsem si jist, že během naší jízdy dokážeme všechny rozepře odsunout stranou.“

„Neřekl jste nám, Romualde, že budeme moci Mr. Piga a jeho suitu naházet pod kola vlaku…“ Androsie se líně protáhla.

„Mr. Piga?“ Romuald nechápavě pohlédl na Adalberta a pak nenápadně stočil pohled k druhé skupině.

„Trapný pokus vyzjistit mé jméno,“ odfrkl muž v cylindru.

„Dobrá, přátelé, prosím, zanechme prozatím intrik. Ještě než začneme, dovolte mi přivítat obsluhu našeho speciálu.“ Zatleskal. „Ai venit în, Liliana!“

Dveře se samy otevřely a do místnosti vplula sněhově bledá dívka. Pomněnkové oči upřené na Romualda, plné rty lehce rozevřeny, vodopád plavých vlasů nedokonale krotila mosazná spona. Lehce průsvitnou halenu nadzvedávala plná ňadra a nechávala ji volně padat až ke kotníkům. Ruce podél těla, zasněná chůze i nepřítomný pohled naznačovaly ženinu plnou podřízenost Romualdově moci. Zastavila se u otylého muže.

„Pěkné a co my?“ prskla Androsie.

Adalbert odhalil v úsměvu dvojici přerostlých špičáků. „Myslíš, že by ti dívčí krev nechutnala?“

„Nebojte, drahá dámo, myslel jsem i na ty, kteří mají rádi spíše mužské… občerstvení.“

Opět zatleskal. Druhé dveře se rozrazily, do uličky mezi sedadly vpadl muž s rukama svázanýma za zády. Pod silnými provazy se napínaly vypracované opocené svaly. Planoucí oči, stažené obočí a sevřené úzké rty dávaly tušit, že tento „cestující“ by jistě, kdyby nebyl spoután, vepsal do knihy přání a stížností nejednu nelichotivou supliku.

„Vím, že si drahé dámy v naší společnosti rády zkrotí hřebce samy, proto tento surový stav.“

Androsie nakrčila ret, což u ní byla známka spokojenosti. „Nezklamal jste.“

„A hygiena?“ pískl muž v cylindru.

„Mr. Pig nechce ocucávat hrdlo po nás, gentlemani?“

„Kdo říkal, že vy si kousnete první!“

„Klid, pánové,“ mírnil doutnající vášně Romuald. „Jelikož jsem tuto okolnost předvídal, a jelikož jsem se musel zaručit za jakost občerstvení, o oné nemoci přenášené krví ani nemluvě, první normovaný vpich jsem provedl osobně, a to u obou degustovaných. Jen pro doplnění dodám, že Liliana po našem jednání přinese pro každého zubní násadku.“

„Romualde, jaké zklamání! Copak lze víno pít s hadrem na rtech?“

„Já to oceňuji!“ zvolal muž s cylindrem a jeho společníci souhlasně zabručeli.

„Děkuji. Než ale překročíme k zábavě, je nutné se domluvit ohledně účelu naší cesty… Liliano, părăsi.“

Žena se bez zaváhání otočila a odešla. Spoutaný muž opustil vagón za dramatičtějších okolností. Nestačilo „Postav se a vypadni“ (řečeno rumunsky) a tak přišla na řadu ukázka Romualdovy fyzické zdatnosti. Máchl rukou a hřbetem dlaně udeřil muže do zátylku. Ten hekl, podivně zaklonil hlavu a poslušně odcupital z osvětleného prostoru. Ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře, vykvetl Romualdovi opět úsměv na rtech.

„Nuže, drazí gentlemani, přejděme k věci,“ poodstoupil, aby lépe viděl na obě skupiny. „Myslím, že vás nemusím představovat. Ať už Family clan z Ameriky…“ pohlédl na skupinu muže v cylindru. „Tak Tepešsang ze staré dobré Evropy tvoří pilíř naší upírské společnosti. Již po staletí udáváte tón veškerému důležitému dění. Máte své nemalé zásluhy, stejně jako ambice. Ponechme tyto záležitosti, především africké zájmové oblasti, stranou. Pozval jsem vás, neboť, jak jste již zjistili, máme společného nepřítele…“

„Myslíte tu paruku?“ neodpustila si Androsie.

„Prosím, ušetřeme si invektivy, alespoň zde na této misi! Nemusím jistě opakovat, že se z Ruska mezi námi déle žijícími šíří nezvyklá choroba. Zabraňuje nám v obnovování sil a vstřebávání pozřené krve, takže se z nás stávají ubohé živořící trosky. Navíc poslední fázi provází šílenství…“

„Mimochodem, Romualde, donesla se nám zpráva, že nemoc možná byla rozšířena z Polska. A to zcela záměrně!“

„Skutečně, Adalberte?“

„Máme ty samé zprávy,“ dal se slyšet i muž v cylindru.

„To je strašné,“ Romuald si zakryl ústa rukou. „Myslíte, že se někdo odvážil provést tak dehonestující útok na naši krvežíznivou společnost?“

„Už to tak vypadá. Až se vrátíme z této výpravy, začneme podnikat jistá opatření. Díky tobě navíc brzy budeme mít lék.“

„Pokud to bude brzy, pak jen díky vám, přátelé. Proto jsem rád, že jste se rozhodli spolupracovat a že podzim své nesmrtelnosti nestrávíme v chudobinci pro retardované starce co ne a ne umřít.“

„Dobře, Romualde,“ Adalbert se znechuceně otřel pohledem o své soky. „Ještě před odjezdem jsme učinili určité sliby, řekls nám, že výprava vlakem je za účelem nalezení léku a co víc, tento tvůj kouzelný vlak dokáže cestovat časem, neboli pádíme do minulosti, nepletu-li se.“

„Jako obvykle, Adalberte, nepleteš. Cestujeme do daleké minulosti, do předpotopní doby, kdy se po zemi procházeli obři.“

Adalbert se pousmál. „Není nutné mluvit tak dramatickým tónem. Jen se podívej na Mr. Piga, tváře se mu strachy třesou… jako dva dny chladnoucí puding.“

„Netřesou.“

„Pánové, nehádejte se. Mr.… ehm… jen převaluje jazyk v puse. A teď zpět k těm obrům. Ve Spojených státech probíhá v dnešní době doslova hon na získání dávnověkých zkamenělin. Strašliví ještěři z druhohor, dinosauři…“

„Netřesou se mi tváře.“

„Prosím, nepřerušujte mě. Kde jsem to skončil… a ano: ještěrčí extrakt. Objevil jsem, že přípravek z něj dokáže zastavit nemoc, ale jen ve vysoké koncentraci. Musel bych ovšem chytit a zabít tisíce ještěrek, aby se mi podařilo vyrobit nepříliš účinný lék pro jednoho z vás, dámy a pánové. Takže potřebujeme velkou ještěrku neboli dinosaura.“

„Jenom jednoho? Je nás tu tolik, Romualde a ty potřebuješ jenom jednoho?“

„Čím víc tím líp, Adalberte. Laboratoř mám s sebou, stejně jako veliké sudy. Jen bych, pánové, prosil o trošku humánní přístup, jsou to přece jen němé tváře, prosím, žádné hekatomby.“

„Myslím, gentlemani, že to všechno zní, jako ještě nesložená symfonie,“ Adalbert požitkářsky mlaskl. „Velcí obři plní galonů panensky čisté krve, lov bez zábran a ještě posloužíme dobré věci, tedy nám. O veřejném ztrapnění pana Prasete ani nemluvě.“

„Nejsem pan Prase a tváře se mi netřesou.“

„Velitel ass clanu promluvil,“ Adalbert věnoval Romualdovi křivý úsměv. „Tak a teď bych skutečně rád Lilianu.“

Konec první části. Pokračování příští týden.

Autor: Zbyněk Moravec