Také v letošním roce obdržela porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století stovky esejí na pečlivě vybraná témata. Deseti až čtrnáctileté děti a mládež ve věku od patnácti do devatenácti let se v textech zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé práce jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Na téma „Vlastenectví nebo vlastizrada“ se rozepsala Barbora Bulánková, soutěžící v kategorii od patnácti do devatenácti let. Za svůj text obdržela Cenu poroty.

Na tuhle chvíli jsem čekal dlouho. Měl jsem jasný cíl – sehnat v pekle papír a tužku. Ale teď, když tu ležel přede mnou, nevěděl jsem, co napsat. Slova, která mně dříve nečinila sebemenší problém, teď mlčela.

Papír jsem sehnal brzy, sebral jsem ho ze smetí na zápal. Tužka, ta byla horší. Ale nakonec se mi podařilo směnit hodinky a získal jsem malý špaček. Byla rozlámaná, takové malé, opuštěné ubožátko. Perfektně se ke mně hodila. Zlomená, ale pořád schopná psát.

Hodinek jsem nelitoval. Beztak by mi je sebrali. K čemu by mi taky byly, v pekle plyne čas jinak. Pomaleji.

Je smutné, když se rozhodnete zapsat něco, co si pravděpodobně nikdy nikdo nepřečte. Počítal jsem s tím, že mi to seberou. A když ne, zemřu dřív, než si to někdo přečte.

Ty časy nelze popsat slovy. Kdo tam nebyl, ten tomu nemůže nikdy porozumět. Dny vyplněné strachem, zimou. Hlad a teror. Bolest. Ponížení. Čím hloupější dozorce, tím krutější. S námi, politickými vězni, bylo zacházeno nejhůř – daleko hůř než třeba s vrahy. Protože tehdy se to bralo tak, že vrah zabil „jen“ jednoho nebo pár lidí, zatímco političtí vězni chtěli rozvrátit celý stát. Spalo se na betonové podlaze. Jídlo se dostávalo zřídkakdy, pokud jsme dostávali jedno denně, byl to pro nás luxus. Bylo běžné, že jsme dva nebo tři dny nejedli vůbec nic. Ve Velké Británii jsme nasazovali životy, čelili jsme nacistům a nevěděli, jestli nenastal náš poslední den a teď – teď z nás udělali zrádce. Bojovali jsme za naše rodiny, za naše manželky a děti, za všechny, kteří bojovat nemohli. Bojovali jsme za naši vlast. Nacisti nás týrali, pravda, byli krutí. Ale nic se nevyrovná tomu, když vás vězní ti, pro jejichž svobodu jste lili krev, pot a slzy. Nečekali jsme vděk. Ale dostalo se nám jen utrpení a ponížení. Naše krásné vlastenectví přetvořili ve vlastizradu.

Popadl jsem tužku a přiložil ji k papíru. Už vím, čím začít. Bylo to a vždycky bude prosté.

Pravda vítězí.

Autor: Barbora Bulánková