Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Stín duhového stromu 4

Čtvrtek, 1. srpna 2019 09:00

Minulý týden se ukázalo, že všechno je trochu jinak, než se na první pohled zdálo. Alžbta dosáhla svého. V poslední části zjistíme, jak to s ní dopadne.

Alžběta znala Alexandrovu adresu už dávno – z faktury, kterou vystavil Vojtovi. A z jedné letmé zmínky věděla, že na stejném místě i bydlí. Myslela, že bude snadné se do jeho bytu vypravit a porozhlédnout se po semenech kirabo. Jenže netušila, co nalezne – anonymní vchod do anonymního domu o dvanácti patrech. Bezradně pročítala jména na zvoncích, ale ani Alexandrovo jméno, ani název jeho firmy nenašla. Pokusila se zeptat několika lidí, kteří do domu vcházeli, zda o někom podobném neslyšeli, jenže marně. To se dalo čekat na sídlišti, kde lidé neznají sousedy ani na patře, natož v celém vchodu.

S maminkou zaneprázdněnou dvěma povykujícími dětmi nenápadně proklouzla hlavními dveřmi, nechtěla na sebe upozornit tím, že bude na svazku klíčů hledat ten správný. Zkusí propátrat jednotlivá patra, třeba byt objeví. Začala shora. Dvanácté, jedenácté, desáté… Procházela dlouhými chodbami s desítkami dveří kolem, hledala na štítcích správné jméno a padala na ni tíseň. Má vůbec šanci? Co z toho, že má klíč, nemůže přece zkoušet dveře po dveřích. Uvědomila si, že pokud Alexandr chtěl své bydliště utajit, mohl na cedulku klidně napsat jakékoli jméno. A bydlel tady vůbec?

Samozřejmě, mohla se začít vyptávat, nejspíš existuje nějaký správce domu, který ví, kdo kde bydlí. Ale bylo to moudré? Zatím nikdo nezaznamenal, že Alexandr zmizel.

Až na Matouška, vzpomněla si s mírným zamrazením na jejich setkání před pár dny. Překvapil ji v okamžiku, kdy procházela kolem jeho zahrady. Vykoukl z vrátek, jako by na ni číhal.

„Paní Simonová, nevíte náhodou, co je Lambertem?“

„Myslíte našeho zahradníka? Už jsem ho nějakou dobu neviděla. Proč se ptáte?“

„No, měl mi přijít dělat údržbu a nic. Prostě se neráčil dostavit.“

„My už máme zahradu hotovou. A já se o ni chci starat sama. Mě taková práce těší. Takže jsem se s panem Lambertem dohodla, že už ho nebudu potřebovat.“

„Vy třeba ne, ale co já. Copak já takovou zahradu zvládnu?“

„Asi vám nic jiného nezbude, pane Matoušku. Nebo si budete muset najít někoho jiného. Zahradníci jsou jako tažní ptáci, zjeví se, nechají po sobě svůj otisk a zmizí.“

„Ale takovýho, jako byl Lambert, takovýho už asi nepotkáme,“ zesmutněl Matoušek.

„Ne, to určitě ne.“

„Naštěstí,“ dodala pro sebe tiše, když podsaditý soused zmizel za vrátky.

Když si na dlouhé chodbě nevlídného domu na tento rozhovor vzpomněla, uvědomila si, že bude daleko moudřejší na svůj zájem o Alexandra neupozorňovat. Někdo by se mohl začít starat, kam zahradník zmizel. Ne, bude to muset vzdát a spokojit se s tím, co má. Ostatně, kdoví, co všechno se ještě může stát. Teď, když věděla, že její semena nejsou jediná na světě, může se opatrně porozhlížet po dalších. Nakonec, má na to ještě spoustu času. Pět dalších životů, zakonzervovaných v pěti ukrytých pokladech.

O půl roku později dělaly paprsky jarního podvečerního slunce ze zahrady impresionistický obraz. Vojta se zalíbením díval na kirabo, jehož barevný kmen zářil do dálky.

„To je neuvěřitelné, jak rychle ten strom roste. Jsem vážně rád, že ho máme. Je překrásný. Těch barev, co má na kmeni.“

„Hlavně růžovou, naivka jeden,“ zamumlala.

„Říkala jsi něco?“

„Ani ne,“ odpověděla a zhluboka se napila perleťového nápoje s lehce kořeněnou vůní.

„Co to piješ?“

„Jenom takové zdravotní tonikum. To by ti nechutnalo.“

Vůbec to není špatný život, pomyslela si přitom. Možná krapet nudný, ale snesitelný. V nitru už ale snila o těch dalších, možná daleko zajímavějších, které ji ještě čekají.

Vojta přemýšlel, jakým dárkem by udělal Alžbětě největší radost. Prádlo! Nějaké krásné krajkové prádlo, které tak ráda nosí.

Jenže jakou velikost? Zeptat se může jen těžko, to by bylo nápadné. Nejjednodušší bude, když si prostě nenápadně vypůjčí nějaký ten kousek z její skříně a nechá na prodavačce, aby vybrala vhodné číslo.

Otevřel naleštěnou zásuvku a začal se probírat pečlivě uloženým prádlem. Musí hrábnout dozadu, aby si Alžběta nevšimla, že něco chybí. Pod vrstvami hedvábí a krajky narazily prsty na něco tvrdého. Zvědavě vytáhl plochou krabičku s lehce vypouklým víčkem. Vypadala starodávně. Je ze stříbra? Nejspíš. Povrch byl zdobený spletí větývek, listů a květů. Nádhera. Odkud ji Alžběta měla? Nikdy se nezmínila, že by vlastnila něco tak krásného a nepochybně vzácného. Projela jím vlna nechtěné žárlivosti a rychle krabičku otevřel v předtuše hromádky šperků od neznámého milence.

Na temně rudém sametu leželo pět pečlivě naskládaných duhových semen. Plný úlevy se dal do smíchu: „Ty moje malá zahradnice! Jak já tě miluju, pro chvilky, kdy se chováš jako malá holka, která si jako nejvzácnější poklad schovává kamínky a ptačí pírka!“

Pak ho něco napadlo a s krabičkou v ruce zamířil ven. Vypadá to…

Ano, pod jejich kirabo ležely na zemi stovky navlas stejných semen.

„Tak tady ´s je nasbírala? První úrodu z našeho stromu? Na památku toho, jak jsme spolu budovali náš domov?“

Znovu porovnal ta v krabičce s těmi rozsypanými pod stromem. „Hezká, i když tohle je možná zajímavější,“ shýbl se, vyklepl uložená semena na zem a začal sbírat jiná, která mu připadala zářivější. Měnil první za druhé a druhé za třetí, pořád dál a dál, neschopný se rozhodnout, která jsou nejkrásnější, až nakonec dostal výčitky svědomí – možná by přece jen měl nechat ta původní. Jenže, která to jsou? Nevěděl. V ležící duhové záplavě vypadala všechna téměř stejně. Pak nad tím mávl rukou. Co na tom záleží? Přece i on má právo je vybrat, ne? Je to jejich společný domov, společný strom, společný život. A ta, která vybral, jsou určitě hezčí.

Když ale zavíral zásuvku prádelníku, pomyslil si, že raději věnuje Alžbětě jiný dárek. Jen tak pro jistotu, aby ji nenapadlo, co udělal. Nakonec, každý má nějaké to tajemství.

Autor: Kateřina Vágnerová