Mnichov – Anna Závadová
Úterý, 30. července 2019 09:00
Také v letošním roce obdržela porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století stovky esejí na pečlivě vybraná témata. Deseti až čtrnáctileté děti a mládež ve věku od patnácti do devatenácti let se v textech zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé práce jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.
Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:
Na téma „Vlastenectví nebo vlastizrada“ se rozepsala Anna Závadová, soutěžící v kategorii od patnácti do devatenácti let.
Mnichov je dodnes živé téma: pro Čechoslováky zůstává symbolem zrady, traumatem, které poznamenalo národ na několik dalších dekád. O to intenzivněji jej museli prožívat v roce 1939, kdy vlastní stát pro Čechoslováky nebyl ničím samozřejmým, ale důsledkem úsilí a odvahy hrdinů první světové války.
Češi, náhle opuštění a čelící hrozící ztrátě autonomie, stáli před dilematem, které se mělo v roce 68 opakovat; bojovat i za cenu nutného krveprolití, nebo pasivně přijmout převahu silnějšího? Z historického hlediska se toto rozhodnutí zdá být zásadním v otázce dalšího směřování národa, skoro jako by se tenkrát rozhodovalo o jeho identitě: jsme národ zbabělců nebo hrdinů?
Ačkoliv Češi okupanty nevítali s jásotem, navenek byl jejich odpor příliš nejednoznačný. Možná, že ozbrojený odpor by skutečně dal cizině poznat bezpráví, kterého byly Čechy obětí. Podvolení se situaci by jen přitakávalo nárokům rozpínajícího se Německa. Rovnala se tedy celonárodní pasivita ve své podstatě vlastizradě? Znamenala, že ani Češi sami nevěří v oprávněnost radikálnějšího jednání?
Jenže čím vlastně byla pro Čechy vlast? První republikou, která je teď tak bolestivě zklamala? Vždyť celá její kulturně-politická orientace na Francii se teď jevila jako pomýlená!
Plynula tedy národní reakce z rezignace, byla důsledkem otřesu, který Mnichov vyvolal, nebo se jednalo o pragmatické rozhodnutí vyhnout se zbytečnému krveprolití?
Domnívám se, že jádrem celého dilematu byla tato otázka: jak daleko až může člověk zajít ve jménu vlasti?
Benešovou odpovědí je atentát na Heydricha; stovky životů, kterými vykoupil své zemi uznání v očích zahraničních spojenců. Přesto se ale nejedná o odpověď, se kterou by se národ definitivně ztotožnil, a i s odstupem osmdesáti let kontroverze nad jeho rozhodnutím stále trvá. Jsou dilemata, která nezodpoví ani čas, ale ani to neznamená, že bychom se měli přestat ptát a podceňovat tak tíhu historických rozhodnutí. Možná, že v budoucnu čekají podobná i nás.
Autor: