Teplárna Kladno Dalibor Janda v Kladně Legenda Cafe bar Est. 2014 Badmintonové centrum v Kladně Nábor k policii Kladno
ČSAD KLADNO
  • SAMK
  • Práce ve Slaném
  • Teplárna Kladno

Povídka Kladenských listů: Stín duhového stromu 3

Čtvrtek, 25. července 2019 08:30

V minulé části se Alžběta seznámila s přitažlivý zahradníkem a dozvěděla se od něho o historii stromu kirabo. Zatím ho nedokázala přesvědčit, aby kirabo zasadil i do její zahrady. Podaří se jí to?

Pomalu naleji do sklenice mírně se třpytící jarní mízu. Voní petrklíčově a probleskují v ní jiskérky. Přiložím pohár ke rtům a zhluboka se napiji. Cítím na jazyku svěží chuť, pak mne průzračná tekutina pohladí v krku a já se cítím mnohem více živý. Vzpomínám na Marii. Milovala mě, že? Naivně a hluboce. Bylo to snadné, jako téměř vždy. Pak se mi do mysli vtlačí nevinný pohled Alžběty Simonové a její jiskřící oči. Její něžná ústa, která loudí o kirabo. Netuší, co po mně chce.

Váhám. Neměl bych ji chtít. Jenže ona je opravdu kouzelná. Pokušení, tvé jméno je Alžběta.

Neuplynul ani týden a pozemek byl vyčištěný od plevele, na správných místech srovnaný, na jiných zvlněný, všechno přesně podle plánu. Nechybělo ani jezírko. Přivezli ohromnou hromadu menších i větších valounů a smetanově bílých oblázků a zahradník je rozmístil do malebných skupinek. Pak vytvořil kostru budoucí zahrady tím, že zasadil několik vzrostlých stromů. Kirabo mezi nimi nebylo.

Alžběta zamyšleně pozorovala vodu, která se třpytila v nově vytvořeném jezírku a zurčela v malém potůčku. Zkusila si představit, jak to bude vypadat, až kolem vyrostou kosatce a na hladině se budou vznášet lekníny. Jemně růžové, právě tak, jako na Alexandrově kresbě.

„Alexandr? Neměla bys mu říkat jménem, ani pro sebe ne. – Jmenuje se tak přece. – Je to nebezpečné! Přece sis řekla, že už nebudeš dělat nebezpečné věci. – Jenže bezpečí je nuda. – Ale přespříliš riskování tě může ohrozit! – Kirabo za trochu rizika stojí!“ hádala se sama se sebou. Nerozhodně. A pak už nebyl čas. Alexandr Lambert, štíhlý a snědý, právě přicházel, v rukách bednu vrchovatě naloženou rostlinami.

„Pane Lamberte,“ oslovila ho co nejformálněji, stále nejistá, jak se k němu má chovat.

„Ano?“ podíval se na ni zpytavýma očima, na tváři shovívavý úsměv.

Uraženě našpulila rty. „Nevidím nikde kirabo.“

„Říkal jsem, že vám ho nezasadím.“

„Ale já ho chci!“ Málem si dupla nohou, ale pak si uvědomila, že by to působilo dětinsky. Zkusila to jinak. Naklonila hlavu, usmála se kočičím úsměvem, o kterém věděla, že s muži dělá divy a zeptala se: „Co to nesete?“

„Pár vzácných rostlin. Respektive převzácných odrůd vcelku běžných rostlin. Převážně vysokohorského původu. Chci jimi osadit vaše budoucí alpinum. Leontopodium, hieracium, gentiana…“

„Protěž, jestřábník, hořec…“

Zvědavě pozvedl obočí.

Pokrčila rameny. „Zahrady mě zajímají. Některé latinské názvy jsem se naučila. Mohu vám pomoct se sázením?“

„Nemyslím si, že je to vhodné. Jsem váš placený zaměstnanec. Co by tomu řekl váš manžel, Alžběto?“

„Tak mu to neřekneme.“

„Tak mu to neřekneme,“ přikývl pomalu na souhlas a Alžběta v těch slovech slyšela ozvěnu mnoha dalších tajemství, která se její manžel nikdy nedozví.

Ráno bylo svěží a vonělo přicházejícím létem. Modrá obloha slibovala, že kolem poledne bude horko. Květen se vydařil a práce postupovaly rychle dopředu. Holé plochy se pokryly travnatým kobercem, který zahradu v jediném okamžiku proměnil z pouště v oázu. Ještě nezakořeněný drn zkrápěl jemný deštík padající ze zavlažovacího systému. Kapky vody se v paprscích slunce barvily duhou. Přicházející Alžbětu to nenadchlo.

„Myslela jsem, že budete trávník osévat.“

Pokrčil rameny: „Váš manžel mi zavolal, abych raději využil předpěstovaného koberce. Mělo to být překvapení. Vás to netěší?“

„Ani ne. Mám ráda okamžik, kdy se hnědá hlína zelení čerstvými stébly. Nemusím mít věci hned.“

„Tak mladá a tak trpělivá. Váš manžel zrovna touto vlastností neoplývá.“

Zamračila se. O Vojtovi zjevně mluvit nechtěla.

„Je podnikatel a je zvyklý dosahovat svých cílů rychle a efektivně. Je na tom něco špatného?“

„Snad ani ne. Zahradníci jsou sice zvyklí čekat na výsledek své práce déle, ale v některých ohledech bývám i já nedočkavý.“ Bez sebemenšího zaváhání ji přitáhl k sobě a políbil. Nebránila se a po kratinké chvíli začaly její povolné rty odpovídat.

„Jednou tě budu milovat přímo tady, na měkké trávě, leč teď ještě ne. Je příliš brzy.“ Vzal ji za ruku a zamířil do domu. Jako by veden instinktem neomylně zamířil k ložnici. Prosluněná místnost je uvítala vůní levandule. Zvedl ji do náruče a položil do jiskřivě bílých peřin.

Věděl jsem to. Od prvního okamžiku bylo jasné, že rozpor mezi nevinností a skrytou vášní bude omamný. Není pannou, jak by mohla, když je vdaná. Jenže téměř jako kdyby byla. Její manžel je zjevně břídil. Neví, jak zacházet se ženou. Vždyť je tak snadné ji probudit.

Chvějí se jí řasy, přivírá oči, jen aby je otevřela, když ji pohladím; tu zlehka, tu pevněji. Pod mými doteky její pleť ožívá a začíná žhnout. I mne tím probouzí. Cítím se více živý než po přemnoho uplynulých let. Líbám ji po celém těle. Rty laskám ňadra i klín. Zajíká se a vzlyká rozkoší. Ty zvuky mne přemohou a slast mne žene v oslepující křivce až k závratnému vrcholu.

Můj dech se jen ztěžka uklidňuje, když pak odpočívám vedle jejího křehkého těla.

„Proč jsi to udělal?“ ptá se.

„Protože jsem chtěl, protože jsem mohl a protože jsi mi to dovolila.“

„Nechtěla jsem…“ plní se její oči slzami.

„Ale chtěla, nelži sama sobě. Potřebuješ, aby tě někdo miloval. A tvůj manžel to dělá pramálo.“

Odvrací tvář, já však vím, že je to pravda.

Na rabatech voní první růže. Září, jako by tady rostly odjakživa. Zahrada je téměř dokončená. Jen jedna, jediná věc chybí a k té se Alžběta znovu a znovu vrací. Ale ani opojné chvíle v ložnici nepřimějí Alexandra změnit názor.

„Přestaň už s kirabo. Nikdy ti ho nezasadím.“

„Proč ne?“

„Protože to není jen tak. Je to strom opředený legendami. Vzpomeň si, co jsem ti o něm vyprávěl. Za ten strom musíš zaplatit svou láskou. Svým životem.“

„A Matouškovic kirabo?“

„Neslyšela jsi o tom, jak zmizela jeho žena?“

Směje se. Alexandr si je jistý, že mu neuvěří. Není divu, kdo by věřil na pohádky.

A letní dny plynou jeden za druhým, provoněny milováním.

Nedokáži myslet na nic jiného než na Alžbětu. Na její pleť, její vůni, její nevinnost, její probouzející se vášeň. Začínám jí být posedlý. Již celé věky jsem nic podobného necítil. Ženy jsou tak pomíjivé, vždy se jen mihly mým životem a zmizely. Na rozdíl od zahrad, ty zůstávají. Pod mýma rukama vznikají pozoruhodná díla, která vytrvají věky. A pokud mám schopnost vytvořit krásu, tak mám i povinnost to dělat. Je přece ještě tolik květin, kterým mohu pomoci vykvést, tolik stromů, které mohu vysadit. Tolik jezírek, ze kterých budou pít slavíci.

Začínám být Alžbětou posedlý a začínám ji nenávidět. Nikdo a nic nesmí mít nade mnou moc. Jsem to vždycky já, kdo ovládá, vábí a zmocňuje se. Tentokrát je to jiné. To ona opanovala mou mysl…

Je jen jediná cesta. Jediná možnost, jak svou posedlost zvládnout.

„Přesvědčila jsi mě. Zasadím ti kirabo. Myslím, že nejvhodnějším místem bude břeh jezírka. Uvidíš na něj z okna.“

Zatočila se dokola a zatleskala rukama, podobná drobné víle, které zlomyslné sudičky ostříhaly vlasy. Neodolal a prohrábl je rukou.

„Věděla jsem, že tě nakonec přesvědčím. Kdy mi ho zasadíš? Řekni, že brzy. Prosím, Alexandře.“

Tajemně ztišil hlas. „To není jen tak. Zasadit kirabo, to je obřad. K tomu aby vyrostlo do naprosté dokonalosti, potřebuje správný okamžik a… lásku.“

„Lásku?“ zajíkla se. „Chceš říct, že… že se budeme milovat pod jeho korunou?“

„Ne tak docela. Budeme se milovat a pak ho, ještě plní emocí a citů, společně zasadíme. Ostatně, kirabo se sází ze semene. Na jeho korunu si budeš muset chvíli počkat. Ne dlouho. Roste rychle. Správný čas nastává za úplňku. Jenže…“

S pochopením přikývla. „Úplněk je pozítří. Postarám se, aby Vojta nebyl doma. Něco vymyslím.“

Jak jsou ty ženy bláhové. Vždy se nachytají na sladká slova a romantické představy. Vůbec nezáleží na svitu měsíce. Mohli bychom klidně sázet v pravé poledne. Ovšem na lásce ano. Láska je pro krásné kirabo nutná. Bez ní by nebylo tak nádherné a už vůbec ne životadárné.

Naštěstí mne Alžběta miluje. Přinejmenším v tuto chvíli. Dokonce ji ani nenapadlo se zeptat, zda jsem spal i s malou Matouškovou. Stejně je poněkud nebezpečné, co se chystám udělat. Když zmizí dvě ženy z jedné ulice tak brzy po sobě…

Dokážu ji přesvědčit, aby napsala manželovi dopis na rozloučenou podobně jako Marie? Že odchází s jiným mužem? Ne, to nepůjde. Nemyslím, že by se mnou odejít chtěla. Na manželovi jí sice moc nezáleží, jenže zahrada je něco jiného. Tu by neopustila.

Budu to muset riskovat bez dopisu. Snad se jen pak s omluvou jejímu manželovi zmíním, že jsem Alžbětu několikrát zahlédl s neznámým mužem. Že to vypadalo, že k sobě mají opravdu blízko. Já ovšem považoval za vrcholně nevhodné mu o tom říci, a proto jsem mlčel.

Nepochybně bude rád, když mu nabídnu, že se mu o zahradu i nadále postarám. A tak Alžběta i krása, kterou jsem pro ni stvořil, budou i nadále se mnou.

Vlahá červencová obloha pomalu temněla. Na západě ještě rudly červánky, na východě se třpytily první hvězdy. Potůček bublavě klopýtal přes kamínky. Poblíž jezírka byla vykopaná velká jáma.

„Proč musí být tak hluboká? Říkals, že kirabo se sází ze semene.“

„Jistě, leč potřebuje správně pohnojit.“ Bradou ukázal na velký pytel, patrně plný nějakého převzácného hnojiva. Vedle měl položený cizokrajně vypadající nůž s tajemnými znaky na střence.

„Budu ho muset jemně naříznout,“ prohodil na vysvětlení a vytáhl z kapsy dřevěnou krabičku vykládanou perletí. Otevřel ji a pomalu vyňal ploché semeno, tvarem podobné dýňovému, ale mnohem, mnohem větší. Položil ho na její dlaň.

„To je ono?“

„Líbí?“

„Jak by se mi mohlo nelíbit.“ Opatrně hladila sametový povrch, na kterém v prvních paprscích vycházejícího měsíce zářily barevné pruhy. „Netušila jsem, že je tak obrovské. Konečně chápu, proč je to taková vzácnost.“

„To není pouze o velikosti. Na každém kirabo vyroste rok co rok celá řada semen. Problém je v tom, že jen málokdy jsou plodná. Snad jedno z milionu. Mám jich už jen pár a nevím, kdy se mi podaří získat další.“

„Proto ses tolik bránil mi ho zasadit?“

„I proto,“ přikývl. „Jenže jsi mne dokázala přesvědčit.“

Vážně se na něj podívala a pak ho políbila. Bylo to poprvé, co to udělala sama od sebe. Zatím pokaždé nechávala první krok na něm. Začal ji téměř obřadně svlékat, každý kousek oblečení pečlivě uložil na rostoucí hromádku. Pak rychle svlékl i sebe a Alžbětu opatrně uložil na hebkou deku. Neřekla ani slovo, jen se dívala.

Nedokáži ji zabít. Je příliš krásná, příliš dokonalá, příliš vzácná. Nemohu přece zničit něco takového. Toto kirabo prostě nevyroste k dokonalosti. Jeho kmen nikdy nebude protkán rudými pruhy, jež by mu přinesla ona. Vím to, protože už dlouho jsem se nesetkal se takovou vášní. Možná bych ho vůbec neměl sázet. Měl bych si vzácné semeno ušetřit…

Stejně je zvláštní, že tak životadárný strom je svým způsobem neplodný. Protože pravá semena, jediná, ze kterých vyroste nové kirabo, pochází z onoho dávného, pověstmi opředeného prapředka. Malou hromádku semen putujících věky mi předal můj učitel, když už byl příliš unavený dlouhým žitím. Prý jedině, kdyby se našla žena, která by se pro mne obětovala ze skutečné, opravdové lásky a v plném vědomí by dala svůj život za můj, teprve tehdy by se strom opět obsypal semeny, která by v sobě nesla nový život. Nevěřím, že se něco takového může stát.

Ale budiž. Věnuji Alžbětě její vytoužené kirabo. Pro nikoho jiného bych to neudělal. Je to zvláštní, leč nejspíš svou Alžbětu miluji.

Přitáhl ji k sobě a lehce jako vánek jí začal přejíždět rty po tváři. Nepatrně se odtáhla. Pozorovala ho široce rozevřenýma očima, duhové semeno pevně sevřené v levé dlani. Alexandr ty své přivřel, nedíval se, jen vnímal hebkost její pleti, její vůni, ve které se mísila sladkost mateřídoušky s hořkostí pelyňku…

A přesně ve chvíli, kdy se ocitl na vrcholu a slastí se mu v hlavě zatmělo, ucítil u srdce ostré bodnutí.

„Tuhle hru mohou hrát i dva, miláčku,“ zasmála se a slízla kapičku krve, která se mu objevila na rtech.

„Je to vlastně škoda, byl jsi takový pohledný ‚mladý‘ muž. Ale konkurence je konkurence. A ušetřil jsi mi starosti. Mám posledních pět duhových semen, teď mi zůstanou na příště. A zkusím se poohlédnout po těch tvých. Také je výhodné, že si můžu nechat svého současného manžela. Co se týká romantiky, sice není moc talentovaný, ovšem zatraceně dobře mě živí.“

Rychle se oblékla, bezohledně chytla nahé Alexandrovo tělo za nohy, odtáhla ho o kousek dál a překulila ho do vykopané jámy. Padl obličejem do hlíny, ale to bylo přece jedno. Na záda mu něžně položila velké sametové semeno.

Pak propátrala Alexandrovy šaty. Nedoufala sice, že by měl ostatní semena u sebe, jenže co kdyby? Nenašla je, ale nebyla zklamaná. Ve skutečnosti hledala něco jiného – klíče od bytu – a ty objevila rychle. Spokojeně je vložila do kapsy, posbírala hromádku oblečení i zmuchlanou deku a všechno hodila do jámy.

Pokrýt tělo hromadou hlíny dalo dost práce, ale nedělala to poprvé a navíc věděla, že výsledek bude stát za to. Byla ráda, že to tak dopadlo. Měla sice pečlivě uchovávané zásoby mízy nejméně na deset let, jenže čerstvá byla daleko účinnější. Muži jsou tak nepraktičtí. Nechápala, proč Alexandra nenapadlo, že se míza dá konzervovat. Proto musel mít neustále nějaké kirabo po ruce a na to v konečném důsledku doplatil. Nebýt toho stromu, nikdy by neodhalila, že je stejný jako ona.

Autor: Kateřina Vágnerová