Minule jsme sledovali, jak Alžběta na okouzlující zahradě svého souseda poprvé uviděla strom kirabo. Se sousedem se domluví, že ji seznámí se svým zahradníkem, aby i ona mohla mít podobně divukrásnou zahradu.

Nemohu se dočkat. Cítím se tolik unavený. Jedině v tomto ročním období má správnou sílu… Najít si záminku je snadné – každoměsíční údržba. A vlastně to ani záminka není. Na jaře je hodně práce, vše pučí a roste, vše je plné života a mění se před očima, a je nutno vrátit zahradě řád. A až to udělám, odčerpám z kirabo trochu čerstvé mízy. Nemohu se dočkat.

Vyjdu z chladného stínu mandloňových keřů a ohromeně strnu. Na lavičce sedí neznámá dívka. Je mladinká, snad něco přes dvacet, drobná a dokonalá jako viktoriánská panenka. Vzpomínám si dobře na sbírku, již vlastnila madam Michelle. Byly překrásné a ona se jim podobá. Pouze vlasy nesedí, jelikož všechny ty porcelánové krásky měly bohaté lokny, zatímco tato dívka má na hlavě divokou změť krátkých vlasů. Vlastně připomínají pruhy na kmeni kirabo. Tmavá se prolíná se světlou a červenou, prý se tomu říká melír. Až dosud jsem této módní avantýře nepřišel na chuť, leč teď mne prsty svrbí touhou zkrotit tu džungli. Kdo jen to může být?

Alžběta se uvelebila na lavičce a užívala si teplého jarního dne. Nohy pohodlně natažené před sebe, uchváceně pozorovala barevnou spleť na kůře kirabo. Hlavou se jí míhaly myšlenky, které směřovaly k jedinému cíli – získat tento strom pro svou zahradu. Udělá cokoli, aby onoho Matouškem opěvovaného zahradníka přesvědčila, že jí ho má zasadit. Tušila, že to nebude snadné.

Matoušek odběhl dovnitř, prý „pro kafíčko a něco malýho na zub“, zahradník měl přijít každou chvíli a on byl plný dychtivosti, představit ho své půvabné sousedce. Koutkem oka zahlédla pohyb, už se vrací, pomyslela si, ale nechtělo se jí odvrátit pohled od fascinující hry barev.

„Jaké překvapení, nečekal jsem, že zde potkám lesní vílu.“

Škubla sebou a obrátila se. Místo zavalitého souseda uviděla nevysokého, ale pevně stavěného muže. Díval se na ni s tázavým pohledem ve světle hnědých očích. Vlnité vlasy měl stažené koženou šňůrkou, na sobě obnošené džíny a vybledlou flanelovou košili. Zvláštní, jak nedbalé oblečení může na jednom muži vypadat odpudivě a na druhém přitažlivě. Pokud je toto onen zahradník, o kterém jí Matoušek tak nadšeně vyprávěl, bude to ještě zajímavé. Naklonila hlavu a zkousla si ret.

„Promiňte, nečekala jsem zde někoho cizího. Pan Matoušek šel pro kávu. Vy jste…?“

„Alexandr Lambert. Jsem zahradníkem pana Matouška.“

„To je báječné,“ zazářila. „Jsem tady výhradně kvůli vám. Čekám na vás.“

Tázavě pozvedl obočí, ale neřekl nic.                                             

„Jmenuji se Alžběta Simonová. Pan Matoušek je náš soused. Nedávno jsme tady v ulici dostavěli dům. A naše zahrada… se zatím ani zahradou nazývat nedá. Vojta, můj manžel, říkal, abych našla někoho, kdo nám ji vytvoří…“ Nechala svá slova viset ve vzduchu, jako by náhle znejistěla, zda bude mít o její nabídku zájem.

„Tak sousedka.“

Zkoumavě se na ni podíval, ale nic jí neulehčil. Bylo jasné, že pokud chce, aby jí zahradu navrhl, bude ho muset přesvědčit.

Je to pokušení, jemuž bych neměl podlehnout. Je příliš mladá, příliš nevinná a příliš vdaná. A je to příliš brzy a příliš blízko Matouškovy zahrady. Bývám opatrnější. Jenže ty rty… Pod nevinnou skořápkou cítím skrytý oheň. Doutná jí v očích a občas probleskne. Ona sama o něm zatím neví, avšak já tuším, že bych ho mohl probudit. Dá se předpokládat, že pokud přivolím splnit její přání, neudržím se. Neměl bych, je to ovšem až přespříliš lákavé.

Ostatně, zdá se, že její manžel je velmi zámožný a příležitost tvořit, aniž bych se musel ohlížet na výdaje, nepřichází tak běžně. Rád za sebou zanechávám stopy krásy. Někdy mám pocit, že je to jediné, co má v mém životě smysl.

A navíc má vlasy v barvě kůry kirabo…

Se zájmem si prohlížela rozložené plány jejich budoucí zahrady. Znovu obdivovala zahradníkovu schopnost vytvořit velké věci na malém prostoru. S nikým tak nadaným se dosud nepotkala.

„Podívej, Vojto, co nám pan Lambert naplánoval. Posezení uprostřed růží a levandulí, bylinková zahrádka, jezírko…“

„Mám za to, že zahrada by měla býti potěchou pro všechny smysly,“ vysvětloval zahradník. „Květiny jsou vybrány nejen s ohledem na svůj vzhled, řada z nich oplývá i příjemnou vůní; vaši chuť nepotěší pouze bylinky, dovolil jsem si navrhnout i několik keříků malin, rybízu, jednu mirabelku… Ničeho přespříliš, jen tak abyste od jara až do podzimu vždy našla něco pro svá ústa.“

Alžběta se při těch slovech trochu začervenala. Muž slovo ústa nepatrně zdůraznil. Vojta si naštěstí ničeho nevšiml.

Zahradník pokračoval: „Nezapomněl jsem ani na sluch. Z jezírka vytéká potůček, jež bude příjemně zurčet. Voda se pak koloběhem vrací zpět.“

„A hmat?“ pohlédla na něj zpod sklopených víček.

„Listy čistce vlnatého jsou neobyčejně hebké,“ nenechal se zaskočit.

Obrátila se na manžela: „Vojto, tak co říkáš?“

Vojta se usilovně pokoušel předstírat zájem, ale pak to vzdal. „Víš, že tomu nerozumím, zlato. Dělej, jak myslíš, je to tvoje zahrada.“ Vysvobodilo ho zazvonění mobilu. Podíval se na číslo a omluvil se: „Sorry, tohle musím vzít. Vy to určitě zvládnete sami.“ Políbil Alžbětu do rozčepýřených vlasů a odcházel vedle. Cestou už mluvil: „Ano, Petře? Vím, je to malér, ale zas až takový snad ne?“ Zavřel za sebou dveře pracovny a jeho hlas se ztratil.

V náhlém tichu Alžběta slyšitelně polkla. Nejspíš jí připadalo, že být s tím přitažlivým mužem v jednom pokoji, ve svém pokoji, je až přespříliš důvěrné. Bylo to tím intenzivním pohledem, který na ni upíral?

„To byl manželův kolega. Nějaký problém u nich v práci. To je pořád něco. Nakreslil jste i nějaké vizualizace? O tom jsme nemluvili, ale vím, že se to dělá,“ zadrmolila nesouvisle.

Zahradník se na ni pátravě podíval, ale neřekl nic a roztáhl další arch. Alžběta vydechla nadšením a zapomněla na rozpaky. „Překrásné. Je jako živá. Myslím, že si to pak zarámuju a pověsím na zeď.“ Přejela opatrně ukazováčkem dokonale vykreslené pohledy na svou budoucí zahradu. „Netvoříte své návrhy v počítači? Slyšela jsem, že dneska existují výborné grafické programy.“

Pohrdavě ohrnul rty. „Zarámovala byste si něco, co nakreslí stroj? Je to neosobní. Dávám přednost tomu, co vytvoří mé ruce. Jen ruce mohou být láskyplné, jen ruce mohou dát do díla něco navíc. Kouzlo, emoce, vášeň…“

Její nejistý hlas se pokusil odlehčit intimitu, která se náhle mezi nimi vytvořila: „Máte nejspíš pravdu. Počítač by něco takového nedokázal. Je to pohádková zahrada. Nádhera.“

„Pohádková zahrada pro zakletou princeznu.“ Vteřinu se zdálo, že ji pohladí po vlasech. Zatajila dech…

Z vedlejšího pokoje se ozval zvýšený Vojtův hlas. Problém se nejspíš ukázal být opravdovým. Takovým, který je nutno rázně vyřešit. Napětí opadlo a Alžběta odhodlaně vrátila jejich rozhovor k střízlivému tónu.

„Nevidím nikde, že byste nám tam zasadil kirabo. Přála bych si ho mít.“

„V tomto návrhu pro něj nenacházím vhodného místa.“

„Mohl byste ho pozměnit.“

„Možná bych mohl, avšak nepřeji si to.“

Pro tuto chvíli ustoupila, jenže vzdát se nemínila. Zkusila na to jít oklikou. „Mohl byste mi o něm alespoň něco povědět? Ukázat mi ho znovu? Je to fascinující strom.“

Zaváhal. „Možná. Vlastně jsem posledně nestihl odčerpat jarní mízu. A stejně bych ještě potřeboval ostříhat buxusy ve francouzské zahradě. Na jaře je vždycky více práce. Pokud tedy máte zájem, můžeme se sejít zítra kolem desáté u Matoušků.“

„Ale pan Matoušek bude v práci,“ zajíkla se.

„Jistě se nebude hněvat, když vás pustím k němu na zahradu. Takže pokud se chcete něco dozvědět, uvidíme se zítra.“

Neklidně přikývla.

Pomalu přejížděl dlaní po kmeni a vysvětloval: „Každé kirabo je jedinečné. U každého převládá jiné složení pruhů na kůře, vyzařuje jinou energii. Znáte význam barev?“

Pokrčila rameny. „Možná trochu, ne do podrobností.“

Ukazoval teď na jeden zářivý pás za druhým: „Červená je čirá energie, je to barva života, emocí, vášně, sexu,“ podíval se na ni s drobným úsměvem. Nervózně se zavrtěla, ale on pokračoval: „Zelená naproti tomu znamená klid, rovnováhu, naději. Modrá přináší inspiraci, žlutá osvobozuje. U tohoto jedince převládá růžová – něžná, ovšem taky trochu naivní barva.“

Zasmála se: „Chcete říct, že je to takový naivní strom?“

„Snad, nemusíte mě brát doslovně.“

Zeptala se s nádechem zvědavosti v hlase: „Proč má každý jinou barvu, na čem to záleží?“

„Kdoví. Nejspíš na složení půdy, řekl bych. Anebo je to možná ještě jinak, v Africe, odkud tento strom pochází, se o něm vypráví jedna prastará pověst.“

Upřela na něj prosebný pohled. „Budete mi ji vyprávět? Řekněte, že ano.“

Pousmál se. Jak by mohl odolat. A vlastně chtěl, aby ten příběh znala. Stejně mu neuvěří. Hlas se hebce vznášel nad Alžbětinou hlavou, proplétal se s jarní árií drozda trylkujícího v koruně, vtíral se jí do uší, pokoušel se ji omámit. Přivřela oči a poslouchala.

„Žili kdysi mladí manželé, kteří se převelice milovali. Až jednou muž onemocněl. Bylo mu hůř a hůř a zdálo se, že mu není pomoci. Žena plakala těžkými slzami a slibovala bohům, že jim dá všechno, co si budou přát, jen když ho zachrání. I tu k ní přišla ještěrka s očima jako korálky a v tlamičce nesla velké, duhově zbarvené semeno.

‚To je to, co zbaví tvého muže nemoci. Z tohoto semene vyroste strom s kůrou všech barev. A když se tvůj muž napije jeho mízy, uzdraví se a bude žít tak dlouho, jak dlouho bude žít strom.‘

Žena málem padla úlevou a hned chtěla semeno zasadit. Jenže ještěrka jí řekla: ‚Není to tak snadné, jak se zdá, ženo. Jedině láska ho spasí. To z tvého těla musí semeno vyrůst, tvá síla dá sílu tvému muži. Dobře si rozmysli, zda dáš svůj život za jeho.‘

Žena nezaváhala. Ulehla do vykopané jámy, lehce se přikryla hlínou, do níž vložila duhové semeno. Jen pravou ruku si nechala volnou. Ruku, v níž držela ostrou dýku. Tou dýkou si proklála srdce.

Semeno se napilo její krve, převzalo do sebe její život a začalo růst. V několika dnech z něho vyrostl překrásný strom s duhovou kůrou.

Muž z posledních sil navrtal do kmene otvor a do hliněné misky zachytil průzračnou mízu. Zhluboka se napil a cítil, jak se mu vrací síla. Uzdravil se během několika chvil a políbil svou ženu zakletou ve strom. Často pak sedával pod jeho korunou a tiše si s ní povídal. Barvy na kmeni mu milovanou ženu připomínaly. Oranžová její srdečnou živost, fialová tajemno jejího ženství a pokoru, s níž se pro něj obětovala. Zelená moudrost a ochotu rozdávat lásku. Každý pruh měl svůj význam, v každém viděl kousek pestré osobnosti své ženy.

Rok co rok pil dar života ze stromu, kterému začal říkat kirabo – což přesně dar života v jeho jazyce znamenalo – a díky němuž nestárl. Vypadal stále stejně, jak v den, kdy se poprvé napil mízy. Byl pořád mladý a silný.

Kirabo však na rozdíl od něj stárlo. Pomaleji než lidé, leč času se nedá poručit. Po několika staletích i on došel na konec svého žití. Když onoho roku přišel muž k jeho kmeni, pochopil, že už mu žádnou mízu nedá. Ulehl pod něj a pomalu usnul pod umírající korunou. V okamžiku, kdy zahynul strom, zahynul i muž. Na jeho tělo dopadlo duhově zbarvené semeno a začalo růst. A tak z hlubokých citů jedné ženy vznikl bájný strom s barevnou kůrou a krvavě rudými listy – kirabo. A ten od těch časů světem putuje a jen díky lásce roste.“

Zahradníkův hlas umlkl. Alžběta vypadala, jako by se probudila ze sna. Zaklonila hlavu a zadívala se do koruny. Větve byly pokryté chumáči čerstvého listí. Proti slunci karmínově zářily jako pestré peří bájného ptáka ohniváka.

„To byl smutný příběh.“

„Každý příběh o velké lásce je smutný. Ovšem také krásný. Romeo a Julie, Tristan a Isolda, Oněgin a Taťána…“

„Jste nečekaně vzdělaný na zahradníka.“

Pokrčil rameny. „Rád čtu a rád chodím do divadla.“

„Na romantické příběhy velkých lásek?“ snažila se odlehčit atmosféru, ale on jí to nedovolil.

„Proč ne? Vy máte něco proti lásce? Zakázané lásce?“ Hlas mu znovu přešel do podmanivého tónu. Zatřepala hlavou ve snaze nenechat se jím ovládnout.

 „Milujete svého manžela?“ zeptal se najednou.

„Jistě,“ odsekla netrpělivě. „Proč se mě ptáte na takové věci?“

„A zemřela byste pro něj?“

„To je přece nesmysl, nežijeme v románu. A vůbec, naše láska není tragická, je dokonale šťastná…“

„Říkáte to, jako by vám to bylo líto, Alžběto… Jaké krásné jméno máte, jméno královen. I když se k vám moc nehodí, jste na něj moc křehká… A on vás zanedbává.“

Zatajila dech. Všechno šlo až příliš rychle. Nevěděla, co říct. Naklonil se, natáhl ruku a prstem jí obkroužil tvář. Pak se narovnal a klidným hlasem pronesl: „Možná bude pršet. Měli bychom jít.“

Polekaně sebou škubla a prohrábla si vlasy. Pak se znovu zadívala na duhovou kůru a vznosnou korunu.

„Zasadíte ho pro mě do naší zahrady?“

„Myslím, že ne. Nemám zájem mít dvě kirabo vedle sebe.“

„Proč ne? To přece nikomu nemůže vadit.“

„Není snadné ho vypěstovat.“

„Prosím, nikdy jsem neviděla krásnější strom,“ stiskla umíněně rty a vypadala najednou jako malá holčička, která loudí na tatínkovi třicátou pátou panenku. Přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Alžběta ovšem pevně věřila, že jeho ne není konečné.

Konec druhé části. Pokračování příští týden.

Autor: Kateřina Vágnerová