Také v letošním roce obdržela porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století stovky esejí na pečlivě vybraná témata. Deseti až čtrnáctileté děti a mládež ve věku od patnácti do devatenácti let se v textech zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé práce jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Na téma „O mrtvých jen dobře“ se rozepsala Lenka Jirgesová, soutěžící v kategorii od patnácti do devatenácti let.

Neubližuji, pomáhám

Obilné klasy se pod slunečními paprsky zlatavě třpytí a naklání se ze strany na stranu. S každým dalším krokem se rozševelí, jako by ostatní varovaly, že přicházím. Zavři oči a představ si mě. Vidíš mě? S dlouhým pláštěm nebo jako přelud? Jsem vůbec skutečná? To nezáleží na mně, ale na tobě, na něm, na ní, na nich… Ať vypadám jakkoliv, nikde nejsem vítána. Ba naopak, vyhánějí mě, přehlížejí! Bojí se vyslovit mé jméno a mluví o mně jen s nechutí. Tušíš, kdo jsem? Nevadí, napovím…Všechno lze nějak napravit a vrátit, jen já nic nevracím, já pouze beru. Jsem smrt…Strachem si zakrýváš obličej a jsi zase stejný jako ostatní. Nedokážeš se mi postavit čelem. I já jsem si prošla ztrátami. Neubližuji, pomáhám. Pomáhám ukončit trápení a ukázat svou cestu. Nenadávej mi, nekřič na mě, já za to nemůžu, já musím! Nevyčítej mi, že ho neuvidíš, jen na něj vzpomínej v tom nejlepším…Taková já jsem, dávám ti možnost mluvit o něm, vybavovat si zážitky s ním, ale ty to nevidíš!

„Schnell, beeilen Sie sich, alle Männer zur Wand!“ Na statku panuje zmatek. Pod náporem hlasitých příkazů nacistů skloním hlavu, jako bych se snažila prokázat pochopení. Nikdy jsem nedokázala odolat tomu nevinnému dětskému pohledu… Čtrnáctiletý hoch na mě upřeně hledí. Josef Hroník, nejmladší z nich. Zhluboka se nadechnu, jenže to už se ozvou výstřely na jeden z německých povelů. Chlapcovo tělo se pomalu sesune k zemi. Stužky krve se řinou z rány. „Promiň,“ zašeptám a obejmu ho. Vzala jsem jim ho! A bude jich víc, i tebe si jednou vezmu…Do té doby si můžeš připomínat ty, které jsem ti odvedla.

Nikdy nebylo jednoduché vychovávat sedm dětí. Tenkrát, když se Josef přetahoval s mladší Boženkou o hračku, zakřičela na něj. Jako ještě mockrát. Ale teď? Odešel a s ním i všechny tyto okamžiky. Dnes tam stojí nízká zídka s rudými růžemi smáčenými JEJICH krví… Jedna růžička, jedna pěkná vzpomínka… Jako by ani neměly trny, ty špatné…

Autor: